Vojáci
jsou v podstatě „něco“, co stát a vláda použije jako živou zbraň proti
nepříteli. Zajímavé je, že nikdy se nebijí, či neperou ti, kteří jsou „nahoře“,
kteří na sebe navzájem svádějí nejrůznější viny. Vojáci jsou velká anonymní
hmota… A je zcela jedno, jsou-li to mládenci a muži z války před tisíci
lety či současní … Jsou živými oběťmi. Vrátím se dnes ještě jednou k těm
několika ztraceným a opuštěným vojákům ze II. světové války. Však bůhví, kolik
jich bylo takhle po světě ztraceno, a nikdy se nenašli…
Teruo Nakamura, o kterém jsem vám psala minule, byl okamžitě poté, co byl na ostrově
nalezen, převezen do Jakarty na zdravotní prohlídku, poté letecky dopraven
zpět na Tchaj-wan. Ptáte se proč na Tchajwan? Proč ne do Japonska, za které měl
bojovat, případně položit život? Ze zkoumání Nakamurových osobních údajů totiž později
vyšlo najevo, že nepochází z Japonska. Japonsko, kterému chyběli vojáci pro
válku, totiž rekrutovalo všechny mladé lidi z kolonií, tedy včetně lidí z
Tchaj-wanu. Teruo byl členem 500 členné etnické skupiny Amisů,
domorodých
austronésanů (je to jeden ze šestnácti oficiálně uznaných tchajwanských
domorodých národů), kteří byli Japonci povoláni do této války.
Nakamurovo skutečné jméno bylo Attun Pallalin. Nastoupil do válkyve věku 23 let a byl spolu s ostatními poslán v roce 1943 do bojů o Morotai. 15. září
1944 však tam bylo japonské vojsko téměř vybito stovkami spojeneckých válečných
lodí, ostrov pak zaplavilo přibližně 57 000 vyloďujících se vojáků.
Během měsíce byl ostrov „označen za bezpečný“, neboť
japonští vojáci střežící ostrov zemřeli, zmizeli nebo se vzdali. A Teruo
Nakamura byl stejně jako ostatní prohlášen za mrtvého…
S návratem Nakamury - 18. prosince 1974 – byla odhalena
i velmi smutná fakta –dalo by se říci pro Japonsko velmi trapná. Víte, japonští vojáci, kteří tak nesmírně
dlouho přežívali v nevědomí v lese, i když válka skončila, ve skutečnosti nebyl
jen Nakamura. Existovali i další.
Když se seržant Shoichi Yokoi v roce 1972 vzdal
v džungli ostrova Guam, Japonci jásali a vítali ho jako národního hrdinu.
Podobně, když se poručík Hiroo Onoda vzdal 11.
března 1974 na ostrově Lubang na Filipínách, Japonci si speciálně najali
tryskáč, aby ho vyzvedli!
Ve své domovině byli oba vítáni s velkou pompou
a dostali obrovské odškodnění a důchodová práva.
No, a když byla řada na Teruo Nakamurovi,
japonská vláda byla najednou ‚nevědomá, pomalá a zapomnětlivá‘. Nakamura je přece
„jen“ voják z kolonie, zacházení s ním bylo tedy zcela jiné.
Do Jakarty pro něj neletělo žádné speciální
letadlo. A dokonce byla odhalena následná skutečnost: že od roku 1953 japonská
vláda přestala poskytovat důchody japonským vojákům z kolonií! Tímto zákonem
Nakamura prakticky od roku 1953 – až do jeho konečného osvobození 18. prosince
1974 – neměl nárok na žádný důchod!
Obdržel pouze nějaké přepočty od roku 1945 do
roku 1953, které činily pouze: 68 000 jenů, neboli ekvivalent 227,59 USD či 1.200
USD ve směnných kurzech roku 2019!
Teruo
Nakamura byl absolutně zaplaven emocemi,
když na
letišti v Taipei potkal znovu svou ženu a syna, kterého od miminka neviděl… Toto číslo vyvolalo na Tchaj-wanu polemiku a obrovské
pobouření.
Ale – pochopitelně, psalo se o tom pak po celém
světě. Veřejnost, víceméně zhnusena chováním japonské vlády, vypsala velkou
sbírku, aby získala vůbec nějakou penzi Nakamuru. Nasbíráno bylo nakonec 4 250
000 jenů, což odpovídá ekvivalentu 75.000 USD v roce 2019.
Nakamura si to však dlouho neužil, zemřel v
roce 1979 na rakovinu plic. Loajalita Terua Nakamury k Japonsku se tak
ukázala jako hořkosladká…
KVANTA ZNIČENÝCH ŽIVOTŮ... zdroj: Taipei Times
d@niela
P.S. Prosím mé milované čtenáře, aby se když už - hádali a rvali jen nad tématem článku :-))) d.
|