Minulé pondělí mě můj nadřízený vyslal na pracoviště integračního centra, které se nachází v odlehlé oblasti centrálního Švýcarska, abych nabrala nové zkušenosti. Pracovní náplň je velmi zajímavá, různorodá a kreativní. Pomáhám lidem s různými osudy zařadit se zpět do pracovního procesu. Jedná se o uchazeče s invalidním důchodem, žadatelé o azyl nebo jen lidé, kteří při hledání práce nemají štěstí z toho důvodu, že se neumí dobře prodat.

Jedinou vadou na kráse této užitečné činnosti je to, že se zmiňované integrační středisko nachází v obci, kde ulice, ani hory nemají jména. Veřejná doprava tam jezdí jen v úterý a v dubnu, a ani to není jisté. Jako toto pondělí.

Čekala mě důležitá semestrální zkouška z IKA (Informatika, komunikace, administrativa) a já chtěla zazářit, neboť pro semestr máme většinou jen jeden pokus. Nesla jsem si 15 kg těžký batoh s učebnicemi a laptopem, hlásaje už zdaleka, že musím odejít včas, abych zkoušku stihla.

Celá zchvácená jsem doběhla na autobusovou zastávku v poslední chvíli, ale autobus nejel. Nejel ani ten další. Zoufale jsem zaúkolovala Google, aby mi poradil kudy k nádraží, ale neměla jsem tušení, kde to vlastně jsem a mám pocit, že má poloha není ani zanesená v mapě. Tu se ke mně přitočil spolučekající postarší pán a ujistil mě, že k nádraží je to jen kousek. Smutně jsem se něj zahleděla a on mi přislíbil, že mě k nádraží dovede, protože to v okolí dobře zná.

Ah, má bezbřehá naivita. Nicméně, nezbývalo mi nic jiného než mu důvěřovat. Obtěžkaná učebnicemi jsem za ním odevzdaně ťapkala k údajné zkratce. Asi po deseti minutách se před námi rozprostřela louka s vysokým plotem, ale kudy tudy žádná cestička. Opět jsem na něj vrhla tentokrát tázavý pohled a on jen rozhodně řekl: „Teď musíme přes plot.“ Hrklo ve mně, neboť jsem si nepředstavovala, že budu muset absolvovat gymnastické cvičení, ale nakonec mi nezbývalo než jej následovat, protože mě tlačil čas. Dědoušek lezl první, já mu podala batoh a lezla za ním. Zatímco vitální stařeček přeletěl přes plot jako šaolinský mnich, já zůstala viset obkročmo ve změti drátů nemoha slézt dolů. Nezaujatému pozorovateli by to mohlo připomínat zvrácené sadomasochistické hrátky, kdy můj rozkrok pevně seděl na drátě a stařeček mě táhl za nohu dolů, abych už konečně spadla.

A taky jsem po čase spadla. Jako hruška. Sotva jsem se trošku otřepala a očistila do bláta, podal mi průvodce těžký batoh. Ač se tvářil jako gentleman, učebnice se mu nosit nechtělo.

Rozhodně jsem přidala do kroku, protože jsem chtěla stihnout příští vlakový spoj, načež jsem zezadu ucítila naléhavé ducnutí. Už jsem se chtěla otočit, že plotovému skokanovi střelím jednu výchovnou facku, ale kde ten už byl. Mašíroval si to na konec louky k opačné straně plotu. Vystrašeně jsem se otočila, abych zjistila, který odvážlivec si dovoluje šmátrat na mé prostorné pozadí, a úlekem jsem vyjekla. Za mnou stál veliký beran, čelo nachystané k dalšímu ducnutí. Jak já jsem pelášila! Ani Bolt by mě nepředběhnul.

Ohnivým sprintem jsem dorazila k opačné straně louky a tentokrát se i mně povedl šaolinský skok. Průvodce jen uznale hvízdnul a razil dál k nádraží. Možná ani nebylo velkým překvapením, že jsme šli úplně špatně. Místo slibovaných deseti minut jsme šli asi hodinu a já na zkoušku přišla samozřejmě pozdě.

Krom toho, že jsem neměla na úkoly dost času, byla jsem tak vystresovaná z předchozího zážitku, že jsem polovinu úkolů ani neudělala.

S nadějí jsem se otázala profesora, zda vezme v potaz, že jsem zkoušku nemohla udělat, protože mě pronásledoval beran. Mírně se uchechtnul a řekl: „Víte, paní Velacká, to bohužel zohlednit nemůžu. Ale ujišťuji Vás, že originálnější výmluvu pro neschopnost jsem tady ještě neslyšel.“

Jak asi tušíte, dostala jsem tu nejhorší možnou známku.

Budiž mi omluvou, že za to může ten beran.

Praštěná

Ducnutá VERONIKA

Ráda bych vám připomněla,

že kampaň pro předprodej mé knihy končí už za 25 dní.

Zatím je vybráno jen 10 procent, což mě dost mrzí. Přiznám se, že jsem čekala větší účast ze stran fanoušků. Krom nějakých finančních nákladů stojí za knihou mnoho času a energie.

Je to teď pouze ve vašich rukách. Bez vaší pomoci kniha nevznikne, a tak byla moje námaha úplně zbytečná. A pokud máte strach, že vaše peníze skončí v nenávratnu, tak nikoliv. V případě neúspěšné kampaně nemáte co ztratit. Peníze budou všem poctivě navráceny.

I když já tajně doufám, že tento případ nenastane a můžeme to spolu dotáhnout do konce.

Link na předprodej je  ZDE PROSÍM

Komentáře (1)

Zobrazit/Skrýt komentáře ... : doktor Zdravím milá ducnutá a děkuji ( jako vždy ) za bezva vyprávění.Beren byl gentleman,jen ducnul. duben 05, 2022 14:20

Napsat nový komentář

Pro komentování je potřeba, abyste byli přihlášeni. Pokud nemáte ještě svůj účet, prosím zaregistrujete se.

Powered by Azrul's Jom Comment