|
 Virtuální
člověk je něco mezi mimozemšťanem, Shrekovou milovanou Fionou a kdo ví,
třeba sousedem odnaproti. Může to ve skutečnosti být kdokoli.
Nezáleží totiž vůbec na tom, za koho jej máte... Osobu ženského pohlaví,
o které bude dnes řeč, jsem si v podstatě představovala spíš jako
znuděného třiašedesátiletého kuchaře na penzi. Nemá už zas tak moc co dělat, už má „něco ujeto" a současně hodně ví a zná. Tak proč to, co umí, nedat dál, že?
Jenže - zhmotnit si (jako kyperský sochař
v Ovidiových Proměnách) svou představu, svou Pygmalion, je jedna věc,
dopátrat se pravého originálu je věc druhá. Když jsem - docela dlouhou dobu -
nacházela v poště v přílohách zajímavé spisky, podepsané kytičkovým
jménem Florentýna, nechávalo mne to poměrně dlouhou dobu chladnou. Když
jsem však dotyčnou viděla naživo, nechtělo se mi ani věřit, jaká krásná a milá
to byla "holka". Poslala jsem jí tedy pár otázek. A ona mi odepsala:
Ahoj Danielko,
napsat a
odpovědět ti jsem si dala na seznam svých úkolů pro víkend. Včera jsem se
totiž dívala na tvé stránky. Klobouk dolů, jsi v tom dobrá, ty
stránky jsou prostě báječné, čtivé, se zajímavým obsahem a to se dneska vidí
málokde.
Jsem moc ráda, že jsi se
ozvala. A musím tě ubezpečit, fakt jsem skutečná. Nepořádná, chaotická,
pohodlná a zmlsaná perfekcionalistka. A k tomu mám doma čtyři děti...
Jo, a hubená taky nejsem, protože na můj zadek se kalhoty snad ani
neprodávají. Akorát jsem si dokázala po všech těch porodech udržet stejnou
váhu. Mojí tajnou zbraní je totiž běh.
Je to jako ve filmu Po čem ženy touží,
když Helen Hunt vymýšlela slogan na reklamní kampaň pro Nike: "Běh
není žádný závod, žádná soutěž, je to jen sport, kdy můžu být chvíli jen sama
se sebou. Žádné plínky, žádné bolístky, žádné sourozenecké hádky a boje."
Teda ne že bych svoje děti nemilovala, ale tuhle intimní půlhodinku si prostě
nedokážu několikrát týdně upřít. Navíc to skvěle zapadá do mého přeplněného
programu.
Ptala ses co dělám,
když dělám? No... Živí mě manžel, takže mojí nepsanou povinností je postarat se
o domácnost, prádlo, děti, jídlo a sebe. Ale protože trocha seberealizace
nemůže být na škodu, snažím se občas něco napsat a získat pocit, že nejsem
úplně odkázaná na svého drahého. Takže sem tam něco napíšu - napsala
jsem například kuchařku a teď to vypadá, že další knížka bude na cestě... Někdy
je to ale boj, namísto toho, abych si konečně večer sedla k rozečtené
knížce nebo šla spát, musím sednout k počítači a něco naťukat. A když
nedělám? Pak uklízím (protože po šesti lidech je pořád co uklízet), žehlím,
vařím, hraju si s dětma, občas se naskytne nějaký výlet nebo aspoň
procházka, taky koukám po internetu anebo běhám :-) - ale to už jsem
vlastně psala....Víc toho (zatím) nějak nestíhám...
Má "nejmocnější
zbraň"? Ha! To nevím... Dobrým vyprošťovákem jsou toustové chleby nebo
rohlíky, namočené v rozšlehaném vajíčku a osmahnuté, nebo těstovinový
salát z vařených těstovin, zakysané smetany, rajčat a paprik. Ale na
kolena spolehlivě kohokoli dostanu lososem v hořčičné omáčce, k tomu fazolkové
lusky zabalené do pršutu jako příloha. A šlehačka s malinama jako
dezert... No řekni, nepodlehla bys?
Měj se moc hezky, a hlavně pozdravuj všechny kudlanky,
Jana - Florentýna
P.S. Je to k nevíře... Ano, tohle psaníčko jsem dostala - a poprvé na Kudlance uveřejnila před patnácti léty... Tehdy jsem vypsala soutěž o tu první báječnou knížku: "Kuchařka pro dceru". Věřím, že od té doby ji má doma už hodně "dcer" ....
d@niela
|
