 Vážení, nemyslím si, že rozšiřování NATO na východ je nějaká zlovolná
politika USA. Státy střední Evropy do NATO chtěly dobrovolně a velice o to
stály. Vzpomínám, že dokonce původně ani nebyla nějaká velká vůle nás do NATO
vzít.
Obranný pakt nikoho nijak nesvazuje. Jen se podívejme, co
dělá Turecko, které mimochodem dvakrát provedlo útok na cizí území (Kypr,
Sýrie), aniž by někdo proti tomu něco vážně poznamenal. Obecná situace se ovšem
bezpečnější nestává členstvím v NATO. Jak je totiž vidět, člen NATO může
útoky na cizí území dělat, ale opačně nelze.
To samozřejmě zvyšuje
nebezpečnost NATO a Rusko je si toho vědomo. Na druhé straně nelze Baltským
zemím a Polsku vyčítat, že mají z Ruska strach. Mají svoje historické
zkušenosti.
Pověst
Ruska jako agresora, táhnoucí se jako mýtus ze sovětské éry, stále obíhá svět.
Země střední Evropy prožily komunistickou éru a zásahy SSSR do své suverenity
mají v historii zapsané a propagandou zmytizované do rozměrů mnohdy
srovnávaných s nacismem (samozřejmě záměrně pro převedení viny za II.
světovou válku z Německa na SSSR). Ruský zábor Krymu se považuje za útok
na Evropu, probuzení spícího démona někdejšího SSSR. Všechno je to ovšem na
úrovni pohádky proložené fabulacemi o „věčně zlém Rusku“. To všechno je
umožněno světovými médii šířícími jen málokdy pravdu, stále se držícími mýtů.
Zatímco u nás většina lidí
ví, že na Krymu žijí převážně Rusové a Krym k Rusku dříve patřil, v USA,
ale i v západní Evropě to v takovém povědomí není a mediální masáže
mají daleko větší možnost vyvolávat různé představy, které se budou tak dlouho
omílat, než opravdu povedou k válce. 
Šíření pravdy v celém
rozsahu a v celé šířce sdělovacích prostředků, je předpokladem míru.
Napřed musíme říkat pravdu.
Jednání musí být na základě pravdy.
Jaké úmysly, kdo má,
prozradí, zda je schopen pravdu snést, uznat a lež zamítnout. Pokud se to
nestane, není dohoda možná.
Na ruské straně se plédují
neustálé obavy a historické mýty. Rusko byla napadeno minimálně dvakrát
tragicky z Evropy a jeho nedůvěra k takovým formacím, jako je NATO,
z toho pramení. Neschopnost ve státech NATO říkat pravdu, neustálé štvaní
a zveličování, nepravdy šířené o Rusku, to vše přece nemůže přesvědčit Rusy o
tom, že NATO je čistě obranný blok a že nechystá útok. Přitom většina řečí a
tzv. „informací“ se proti Rusku dělá jaksi z furiantství, ono je velice
snadné do Ruska kopat, když to nic nestojí a když oportunisté a vazalové si
myslí, že tím získávají body u svého velkého zámořského donátora.
Zámořský donátor včetně
evropských států ovšem nestojí o naše kopání do Ruska, neboť jim to jen
komplikuje situaci. U nás od jisté doby vznikla garnitura jakýchsi štváčů a
provokatérů, začalo to pomníkovou válkou, naprosto nesmyslnou: když pomníky,
které třicet let nevadily, najednou se musí odstranit, náměstí či ulice se musí
přejmenovat, i když má historický název jméno jakéhosi problematického politika,
jen proto, že byl proti Putinovi.
Nakonec nejasná Vrbětická
kauza, která ve vyšetřování nepostupuje pro nedostatek důkazů, ale jen na
základě podezření, proti všem právním zvyklostem, se žádá odškodnění. O to
nestojí ani státy EU, které vyjádřily, že jsme je nepřesvědčili, protože oni si
přece Rusko nebudou proti sobě štvát na základě domněnek a fabulací.
A navíc to k uzavření
nějaké slušné dohody nepomáhá. Jak je možné si potom sednout k jednacímu stolu?
Nebo snad mír nechceme? Skoro to tak vypadá, ale to potom znamená, že také
můžeme být vinni válkou.
Myslím si, že Rusko si
muselo dlouho nechat líbit různé sankce a diskriminaci ruských menšin i
jednotlivců, pomlouvání a lží, západní nabubřelou představu, že se nesmí vůbec
míchat do záležitostí bývalých republik SSSR (i když jiné velmoci klidně
zasahují na druhé straně světa).
Ale také si myslím, že právě
teď přetekl pohár. Tím je nebezpečí amerických raket na Ukrajině. Námitka, že
Ukrajině nelze zakázat vstoupit do NATO, je stejně stupidní jako většina
protiruských argumentů. Ukrajina může sice cokoliv žádat, ale nemusí se jí
vyhovět.
Takové ohrožení, jaké zažívá
nyní Rusko, by si asi nikdo líbit nenechal a zašlo už hodně daleko. Budeme
pozorovat, jestli takové obavy druhá strana uzná, nebo už opravdu bude Rusku
všechno jedno, a riskuje i supersankce. Vlastimil Podracký
|
