 Určitě jste už všichni viděli legrační
text, co pravidelně kolem začátku prosince koluje na internetu: „Tak, a právě
nám začíná období “Nežerte to”, které
bude po prvním lednu vystřídáno obdobím “Vy to ale vůbec nejíte”. Tak u nás
doma se toto nikdy neaplikovalo. Během celého roku, co se týče stravování,
žijeme, řekla bych, až moc zdravě. Spousty zeleniny, ovoce, málo červeného
masa, hlídáme si tuky, cukry, sacharidy. Jenže prosinec je zázračný měsíc, a to
je povoleno resp. dovoleno všechno, kalorie se nepočítají, a tak máme svátky
opravdu sváteční.
Děti absolutně
milujou mandlové rohlíčky, mají rády linecké a pracny, ano i ty někdy ochutnají.
Všechno ostatní, išlské, košíčky, vosí hnízda - to sežeru já (ano, musím to
napsat takto, protože já to fakt do sebe házím). Takže pravidelně
pečeme zhruba stejné kvantum: čtyři až šest dávek lineckého, deset až dvanáct
dávek rohlíčků a pak jednu dávku toho, s čím se rozhodnu zrovna experimentovat.
Jak vidíte, rohlíčků je hodně a tak to celkem odkládám, je to šílená práce. I když
máme rodinou manufakturu a pracujeme všichni, jedná se o několik hodin běhání
po kuchyni.
Takže jsou
většinou rohlíčky naposled. Cukroví je ale vždycky hodně, a tak si každý bere,
kdy chce, co chce. Teď jsem už úspěšně zvládla linecké a pracinky.
Linecké že
slepím zítra, pracinky zůstaly zatím na lince ve škatuli. Ráno kouknu, pracinek je
tam nějak míň - říkam si, že asi se nějak sesypaly, nebo co. Vždyť tady jim pracinky
přeci jenom já...
Napatlala jsem tedy
linecké. Super, praciny mám, linecký mám, ještě ty rohlíčky a už si můžu hrát,
péct jednu dávku čehokoli, je to teď brnkačka. 
Jenže druhý den
otevřu škatuli s cukrovím, a přátelé, na mě tam kouká snad jen posledních deset
pracinek! A v koutku se strachy klepe asi tak půl plechu lineckého. Je jedenáctého
prosince, a můj synek už mi skoro všechno sežral!
Odložila jsem
myšlenky na to, že nejspíš letos budu péct až do února, a směle jsem se vrhla
na mandlové rohlíčky. Pravda je, že i synek stál se mnou čtyři hodiny v kuchyni a
pomáhal. Jenže já se rozhodla: teď ho převezu. Jakmile byla škatule rohlíčků
plná, dala jsem mu, samozřejmě, jako hodná maminka, ochutnat. A odnesla je. Když se poté večer,
se svým půlmetrovým korýtkem pídil po bedně s rohlíčky, s milým úsměvem jsem mu
řekla, že má ještě vánočku, a že rohlíčky jsem, než se vánočka sní, schovala.
Synek se usmál
taky a oznámil, že si se mnou vždycky moc rád hrál na schovávanou, a že si
rohlíčky najde.
"Nenajdeš! Jsou
schovaný! Nikdy je nenajdeš!!!" Po půlhodině se s rádoby smutným výrazem
připlížil a říká: „Ty jsi mi, maminko, říkala, že je nikdy nenajdu. Jo, a že
jsou schovány tak dobře, že nemám šanci!“
A to už se synek
začal svíjet v záchvatu a jen hýkal: „Našel, našel jsem si je… ňam ňam ňam,
hahahhahaha…“ A nabral si poslední hrst z toho svého korýtka. Pak se ke mě
obrátil, a s tím nejmilejším úsměvem mi řekl: „Tak, a teď hledej ty, kde jsou
rohlíčky schovaný! Teď, maminko, teď máš
babu ty!“
PŘEPEČENÁ VŠETEČNICE
|
