 Myslím, že bramboráky patří k těm nejlepším českým jídlům co znám. Nutričně sice nenabízejí nic moc, a to dozlatova smažení na oleji by taky nebylo doktory zrovna schváleno. To je ale jedno. Bramboráky, stejně jako čokoláda a červené víno, u nás doma patří k jídlům, kde se kalorie absolutně nepočítají. Mám je spojené s chladným lezavým podzimem (ty fakt bramborové), a s horkým létem, kdy je tolik cuket, že se plácají bramboráky i z nich.
Já vím, je jich strašně druhů
a receptů, ale nejlepší vždycky dělala moje babička. Ne nejlepší bramboráky.
Nejlepší bramborákovou pohodu. Čas. Místo. Podávání, tou svou prezentací na talíři.
Jenže zde se už vůbec nejedná o bramboráky nebo nějaké jídlo, tady už se mluvím
o takzvané ambienci, o vzpomínkách.
Kdy jsem
pomáhala babičce brambory strouhat, dívala jsem se, jak od oka koření, ručně
míchá v obyčejné plastikové misce a nešetří na oleji při smažení - na
obyčejné, neteflonové pánvičce. Vzpomínám si, jak mi ve své miniaturní
kuchyňce pár prvních dala na talíř, a zatím, co ona smažila, já se vesele cpala a
ani mě nenapadlo přemýšlet o kalorických či nutričních hodnotách, případně, co tuk
či halda koření udělá s mojí pleti, nebo zda budu česnekem cítit celou cestu domů. Vzpomínám na
šťastné a bezstarostné dětství, bez omezení, bez starostí, bez zbytečných
myšlenek "co když".
Jednou jsem
četla článek o starém Japonci, který se jako mladý odstěhoval do Ameriky. Téměř
třicet let se snažil uvařit tu pravou japonskou rýži. Vyzkoušel různé druhy,
různé metody vaření, různé recepty. Po třiceti letech se konečně jel podívat do
Japonska zpět. Vyzkoušel „tu pravou japonskou“ rýži, po které se mu tolik
stýskalo. A co myslíte, že se stalo? Ano, nechutnala mu, to přeci nebyla ta
chuť, co si pamatoval, co třicet let hledal... Problém však nebyl v té "pravé"
rýži, on totiž nehledal rýži, on hledal své vzpomínky... 
Někdy mám
podobný pocit, nejčastěji to je o Vánocích. Vzpomínám, že když jsem byla dítě,
měly pro mne Vánoce tu úžasnou vůni. Vůni pravé vánoční atmosféry, vůní
cukroví a jehličí a františka... a já se přesně takovou vůni už skoro třicet let
snažím každé zdejší Vánoce napodobit. Ještě se mi to nepovedlo. Nejhorší ale je, že si
přesně pamatuju i na Vánoce, kdy ta vůně zmizela.
Myslím, že to,
co hledáme, co se skrývá za různou vůní, hudbou, recepty, respektive co za to zaměňujeme,
jsou vzpomínky na spokojenost, pohodu, štěstí, svobodu, bezstarostnost.
Naštěstí jsem už velká holka a tohle všechno už vím, a nejsem zklamaná, když se
mi tu vůni, či recept nepodaří přesně duplikovat. A hlavně: jsem spokojená s tím, co
mám.
Třeba právě teď,
kdy vyrábím nádherně voňavé křupavé bramboráky. Našla jsem naprosto luxusní
recept (luxusní pro mne), kdy se po otočení bramboráku, když smažíte druhou
stranu, napatlá ta osmažená rozetřenou nivou. Nivu miluju, a
jsem schopná ji jíst na kila. Však taky můj gluteus maximus se minimálně kilem
nivy na jedné půlce a kilem na druhé může chlubit ... 
Hele,
lidi– znáte taky nějaké super
bramborové jídlo?
Napište
recept, moc prosím …
Vaše mlsná VŠETEČNICE
|
