 Tento týden uplynulo čtvrtstoletí od smrti úžasné
Ljuby Hermanové. Narodila se v roce 1913 v rodině železničáře a dostala něžné
jméno Luběnka. Její maminka byla nadšená ochotnice, takže svou dceru
podporovala. Zpívala s ní, nechala ji, aby chodila na divadelní zkoušky, hrála
na housle. Když se přestěhovali do Prahy, přihlásila se Ljuba na konzervatoř, a
to i přes otcovy protesty. Ale i když zkoušky udělala, nikdy studovat nezačala.
V létě totiž poznala ředitele Smíchovské Arény Fencla, který jí nabídl roli v
revue Jak se dělá milion. A ona okamžitě skočila rovnýma nohama do hereckého
života. Od té doby putovala od divadla k divadlu a stala se z ní uznávaná
sopránová zpěvačka a operetní hvězda.
Hrála ve Švandově divadle, kam ji přitáhli Jára Kohout
a Ferenc Futurista. Pak nastoupila do Národního divadla v Bratislavě, tam šla z
role do role, chvíli byla i ve Vídni a pak ji čekala první role v satirické
komedii Voskovce a Wericha – Peníze nebo život. Díky ní pak hrála jednu sezonu
v jejich divadle. Další dva roky pobyla u Oldřicha Nového.
Podařilo se jí přežít válku, vystupovala pohostinsky,
často měnila scény, a dokonce se živila jako pomocná síla v Lucerna Baru.
Teprve později po válce se její kariéra znova rozjela – a úspěšně. Zářila v
Divadle V+W, v Hudebním divadle Karlín, v Divadle Na zábradlí, které
spoluzakládala. Okouzlila mimo jiné i Václava Havla, který pro ni v Divadle Na
zábradlí (v době, kdy tam působil jako
dramaturg) napsal s Milošem Macourkem první recitál Nejlepší rocky paní
Hermanové.
Od té doby se věnovala šansonu. Psaly pro ni kapacity
jako Pavel Kopta, Ivan Vyskočil i Jiří Suchý.
Prošla obdivuhodnou šňůrou scén, v 60. letech objevila
půvab kabaretu Večerní Brno, vyzkoušela i angažmá ve stuttgartském kabaretu
Renitenztheater. Nabídky do pařížské Olympie, kterou jen tak někdo z Čechů
nedostal, se ale zalekla. Zdvořile poděkovala… a zůstala doma.
Padesátá a šedesátá léta strávila především na
zájezdních představeních, po estrádách, zpívala šansony v malých divadelních
klubech. Všude, kde byla, hrála, zpívala a tančila jako o život. Vitální byla
opravdu až do konce svého života a diváci ji doslova milovali.
Zahrála si celkem asi ve dvaceti filmech. V tom prvním
(Peníze nebo život) si zazpívala hit Život je jen náhoda společně s Hanou
Vítovou. Údajně obě herečky tvrdily, že písničku napsal Jaroslav Ježek právě
pro ni, protože ji miloval. Kde je pravda, se už nedozvíme. Obě stály za hřích
a muži jim padali k nohám. Mezi nejznámější role Ljuby Hermanové dále patřily
hudební komedie Jsem děvče s čertem v těle, komedie Panenka nebo slavná komedie
Otec Kondelík a ženich Vejvara. Po válce už si moc nezahrála. Podobně jako její
kolegyně, tak i ona byla považována kvůli operetě za buržoazní herečku. Později
se objevila například ve snímku Vražda ing. Čerta. V televizi se však
objevovala mnohem víc, a to v různých pořadech, inscenacích či seriálech.
Vydala řadu singlů, elpíček a desek a až do pozdních let sršela elánem.
Její krásu opěvovali mnozí muži. Imponoval jim zcela
jistě její temperament. Když se zamilovala, klidně pustila k vodě toho, s nímž
právě žila. Jak později sama říkala, neuměla podvádět, a i když to samozřejmě
zkusila, došla k poznání, že se musí umět vždycky včas rozhodnout.
Ve dvaadvaceti se vdala poprvé za boxera Hrabáka,
ovšem manželství dlouho nevydrželo. Podruhé se vdala až po válce a manželem se
stal vyhlášený elegán Lorenc, který ji naučil, jak se má chovat ve společnosti.
Později o něm Hermanová řekla: „Byl to formát, trpělivý, nerozčiloval se,
nehádal. Byl jedinou pevnou rukou, kterou jsem nad sebou měla.“ Následoval
architekt Jiří Dvořáček – a tříleté manželství. Naposledy se vdala za Karla
Šmídka, o devětadvacet let mladšího muže. Ten sice po čase Ljubu opustil kvůli
mladší ženě, ale rozešli se v dobrém. Zemřela v květnu 1996.
S paní Ljubou jsem se poprvé poznala v sedmdesátých
letech. Bydlela v překrásném bytě s okny na Národní. Byla nesmírně
šikovná na všechno. Kolikrát jsem u ní seděla a pozorovala, jak si sama vyrábí překrásné
kostýmy na vystoupení. Dokázala se perfektně upravit do posledních svých dnů. Byla
to také přímo luxusní kuchařka. Jezdili s Karlem na chalupu, tam mj. sbírala a nakládala a rozdávala houby. Ráda jsem taky poslouchala její vyprávění, byla
nesmírně vtipná. Tenkrát ještě bydlela se svým posledním manželem Karlem.
Dokázala pak věc neuvěřitelnou: když si později on našel „sobě rovnou“,
přeorientovala se z manželky na maminku a tak se pak vlastně úplně
nerozešli…
Ještě jednu "legrácku" vám musím prozradit. Paní Ljuba nechtěla stárnout. A tak si prostě jednoho dne "tak trochu" upravila občanský průkaz o deset let... A všichni, tedy skoro všichni, jí to baštili. Ovšem mimo vrstevníků. Ti věděli. Ale naštěstí tenkrát nevládla v novinách taková drbárna jako dnes, takže se nad tím vlastně jen mávlo rukou. Nehledě na to, že ona na svůj věk skutečně nevypadala. Byla to ženská, jakých je málo. d@niela
|
