 Jsem jedináček, což mi bylo celý život děsně líto. Ale máma měla tenkrát TBC, a strašně se bála, že nebude moct mít děti. Takže, sotva se z toho dostala, začala jsem se klubat já. Pochopitelně, že se s tou novinkou pochlubila až po pěti měsících, kdy už mne nikdo a nic nemohlo ohrozit. Přesto jsem nebyla žádné ňuňátko, prý jsem měla přes čtyři kila, což v té hubené době bylo docela dost. Mami, ty jsi musela být svatá. Co já se ti toho naprováděla…
 S tátou jste rádi tančili; však jste byli „mistři společenského
tance“, což tehdy bylo jako dnešní celebrity. Ten zážitek, který byl pro mne
zajímavý a pro tebe přímo hrůzostrašný, se týkal právě jednoho z vašich super
večerů.
Měla jsi nádherné večerní šaty, které sis čerstvě ušila, nažehlila a
aby se nepomačkaly, tak byly přehozené přes velký kulatý stůl v obýváku. Táta
pobíhal po bytě ve frakové košili, nebyl schopen si uvázat pořádně motýlka, ty
jsi ještě dávala babičce poslední rady, co s „apajblem“, a já seděla pod
stolem, pod tím nádherným zářícím stanem.
Za pár minut byl táta oblečen, máma načesaná a nalíčená a stahovala ze
stolu šaty. Prý šíleně zařvala. Já si to všechno moc nepamatuju, vyprávěli mi
to časem a často ti zúčastnění dospělí. Občas
se někdo zeptal: Dadlinko, jsi v pořádku, hraješ si? Jojo, jojo, byla vždy
moje odpověď.
Prý mi to odpoledne babička vystřihovala z papíru hvězdičky. No, a
já je přičinlivě vystřihovala z tvých šatů… Vejprask nebyl, dvouletý děti se přeci nebijou. x x x
Už podstatně víc si vzpomínám na nádherné prázdniny, které jsme
každoročně trávily u tvé kamarádky u Máchova jezera. Bydlely jsme na půdě a já
rozhodně nebyla „lufťák“, ale domorodec. Měla jsem kolem sebe partu nadšenců, jejichž
rodiče asi už srpnu nedočkavě počítali dny, kdy zas odjedem zpátky do Prahy.
Výlet zaoceánskou lodí: to tenkrát tak moc pršelo, že mě nenapadlo nic
jiného, než že by bylo super, vydat se na rozbouřené moře, protože venku nikdo
není a nikdo nás tedy nebude rušit… Tak jsme vytáhli ze stodoly ty obrovské
necky, co se v nich pralo, odtáhli je k vodě a nasedli. Celkový stav
byl troje necky a sedm „hodných“ dětí. Jezero se nádherně vlnilo, z tmavošedé oblohy se lily proudy deště, my po sobě
cákali a jen tak rukama jsme odpádlovali dobrých dvacet metrů od břehu. Nejspíš
si nás někdo všimnul, protože se k nám přiřítily dvě loďky s nějakými
vzteklými pány a náš nádherný výlet byl přerušen. Moc si toho přesně
nepamatuju, bylo mi sice už sedm, ale přeci jen je to hodně let… A ty jsi, má
drahá maminko, ač nevěřící, byla to odpoledne nesmírně pobožná. Držela jsi mne
v náručí a jen opakovala – panebože, panebože…
x x x
Tam na té půdě jsem také viděla, že umíš nejen všechny společenské
tance, ale i ty nejdivočejší tance nejdivočejších Indiánů. Tenkrát jsme se s naší
partou zrovna taky nudili, a už ani nevím, koho napadlo, že si nasbíráme luční
kobylky a uspořádáme pak s nimi závody. Čí kobylka skočí nejdál… Což znamenalo
schrastit nějaké závodníky. Já si kobylky nasbírala do nalezené škatule od bot,
měla jsem jich nejméně dvacet. Pak už byl čas večeře, a já šoupla škatuli pod
postel.
Ráno jsem šla jako hodná holčička spořádaně ven, hrála si s místními
na zahradě, když tu se z půdy ozval řev. Ty ses, má drahá maminko,
vyřítila ven, cestou z tebe padaly kobylky a já, ač malá holčička, viděla a přesně rozpoznala v tvých očích
téměř vražedný amok.
Jo, tos mi dlouho nemohla odpustit. x x x
Škola mi šla, což o to, jen ty moje - dnes by se řeklo „kreativní“
nápady - byly jaksi navíc. Čím jsem byla starší, tím jsem byla důmyslnější ve vyvádění nejnemožnějších věcí. A vždy jsem kolem sebe měla nějakou tu skupinku, která se tak ochotně nechala svést. Ještě bych někde našla fotku, jak běhám po cimbuří na Kokoříně... Ale to jen tak mimochodem. Mami, byla s tebou úžasná zábava i při práci. Než jsem se vdala, bydleli jsme na Letné v jednom překrásném velkém bytě. Který měl překrásná velká okna, od stropu téměř na zem, a přes celou stěnu do ulice. A rozevíraly se (při mytí), takže jedno okno bylo vlastně dva rámy a dvě velikananánská skla. To nebylo jako nynější okýnka paneláková... Když jsme je myly, tak jsme spolu zpívaly. Dvouhlasně. Naproti přes ulici bydlela jedna operní pěvkyně, taková dáma kór kórpulentní, která, když nás zaslechla, vyšla na balkón, opřela své vnady o klandr, nadechla se, a přidala svůj cvičený hlas.Takhle krásně se mi nikdy už okna nemyla. Já vím, to by ani teď nebylo možný. Mami, byla jsi mi obrovským vzorem. Ve všem. Nakonec i v té "divočině". Ty jsi nejen závodila v tanci, na lyžích, v plavání, v běhu, ve skoku, byla jsi nominovaná na olympiádu, ty jsi nádherně hrála na klavír, zpívala, jakákoliv ruční práce ti nebyla cizí, dovedla jsi uvařit z ničeho opulentní hostinu, šila a pletla jsi na mne i na tátu... ach jo, mami, na tebe nemám. A když tu tak píšu to vzpomínání, jak moc bych si tě tu přála na chvilku mít...
tvoje d@niela
Bude svátek matek – co vaše maminky?
|
