|
 Jeho příchod nebyl nechtěný, nebyla však ani nijak plánovaný. Prostě se to
stalo. Jako chlap jsem si samozřejmě strašně přál syna, pokračovatele rodu,
raubíře, lotříka a raráška. Jsem si dnes plně jist, že ani malá princeznička by
nebyla o nic menším zázrakem a klubíčkem štěstí. Myslím, že ačkoli se lidé
stále snaží nějak vlastní pomocí určit pohlaví dítěte, je to prostě náhoda s
šancí 50 na 50.
Matka mé ženy se v tu dobu
zdržovala delší dobu v zahraničí a neustále nás žádala e-mailem, že by ráda
byla přítomna všemu dění, abychom na ni ještě pár dní s radostnou událostí
počkali. Bylo to jen přání, myslím, že se toto nijak nedá moc ovlivnit... Tou
dobrou jsem již druhým měsícem nepozřel ani kapku alkoholu, abych byl jako
řidič kdykoli připraven k akci, bude-li třeba. Nakonec tedy přišel den příletu
a já jel na letiště. Po návratu jsme si ještě všichni večer poseděli a já přeci
jen neodolal malému přípitku na přivítanou. Říkal jsem si, že když se doposud
nic nedělo, proč by to mělo být zrovna dnes. Ovšem člověk míní, život s osudem
mění. Krátce před půlnocí jsme šli spát.
Probudilo mne světlo v pokoji,
něco kolem jedné ráno. Trochu jsem začal zmatkovat a pobíhat po bytě, což
patrně mé ženě na klidu nepřidalo. No co, nakonec jsem na "uklidnění"
ještě schytal facku, abych se probral a začal fungovat. Mezitím již byla na
cestě sanitka. Hodně mne zklamal přístup saniťáků, když mne jako manžela a
budoucího otce vykázali ze sanitky ven. Tak jsme s matkou mé ženy pak objednali
taxíka a jali se následovat sanitku. Tu noc se již nic dalšího neudálo a já se
tedy vrátil kolem 4 ráno domu. Měl jsem zavolat do porodnice kolem sedmé ranní,
abych zjistil další stav situace. Poslal jsem ještě omluvný e-mail do
zaměstnání, že nepřijdu a šel spát. Ráno jsem ověřoval stav mé ženy v
porodnici, ale vše bylo bez nějakých změn. Tak jsem zvažoval, zda budu doma, či
nakonec pojedu do práce. Zůstal jsem nakonec doma.
Telefon nakonec nepřišel z
porodnice, ale volala matka mé ženy, že pokud chci vážně asistovat u porodu,
tak že mám zhruba půl hodiny času, abych se dostal do porodnice. Z představy,
že už to je tady, se mi lehce zatočila hlava, ale ovládl jsem to a raději
běžel, co mi síly stačily. Doběhl jsem do porodnice a trochu jsem se tam
naháněl s přijímací sestrou. Za deset minut už jsem měl na sobě nějaký bílý
pláštík a stál na porodním sále. Pohledem jsem zjistil, že je kolem dostatek
personálu a že vše patrně dopadne dobře.
Stále jsem cítil, jak se
mi podlamují lehce kolena. A zápasil jsem stále s vědomím, že pohled na krev mi
nedělá vůbec žádné potěšení. Uvědomoval jsem si, že dám-li na sobě znát
nervozitu, budu na sále *** platný — jako psychická podpora. A v tom
začala samotná fáze porodu. V ten moment byla všechna nervozita ta tam, úplně
jsem zapomněl na nějaké přání ohledně pohlaví dítěte, na obavy z pohledu na
krev a podobně. A — pak se stalo něco, na co do smrti nezapomenu: uviděl
jsem hlavičku, zádíčka a nožičky a byl jsem v transu. Doktor — jak se to
dělává — poplácal prdelku a otočil to úžasné malé klubíčko štěstí bříškem
vzhůru. A já, když jsem uviděl ten malý camfourek dole mezi nožičkami,
jsem se rozplakal štěstím.
Nedávno jsem třídil fotky, našel
tam i ty z porodu (dnes bych je zařadil do kategorie "jen pro
silné"), ale jak jsem popsal výše, tenkrát jsem to tak nevnímal.
Mým největším přáním do budoucna je to
zažít ještě jednou… Moc se na to těším, nespěchám, vím že se dočkám. Bude to
dar odněkud z neznáma, od té neznámé síly, co je kdesi. Dar lásky...
CHOSÉ
|
