![](http://obrazky.kudlanka.cz/poradna.png) Za těch pár uplynulých dnů se jich stalo povícero. Pro dnes vám popíšu tenhle: Na Boží hod na mne zazvonila, zaklepala a zabouchala zoufalá sousedka Milena, která šla vyhodit pytlík se smetím (což se jí jediné povedlo), a zapomněla si vzít klíče od bytu. Má dva syny. Ovšem oba bydlí daleko mimo Prahu, jeden dokonce v Irsku. A jak to tak bývá, vyběhla jen v domácím a v pantoflích…
Dobývala se ke mně, protože věděla,
že jsem si podobnou zoufalou situací už prošla, a jednou jsem dlouhý čas proseděla u ní. Mj. – já tohle zvládla dokonce
dvakrát. Pokud se někomu ze čtenářek a čtenářů něco podobného přihodilo, tak
víte, že to opravdu není levná záležitost. Nehledě na to, že tihle pánové
nepřijedou v cuku-letu, ale nějakou tu hodinku to trvá.
OK, uvařila jsem jí kafe a nabídla
své „zlodějské“ možnosti: viděla jsem totiž, co ty dva litry, které jsem za tu
pomoc musela vydat, obnášejí. Díkybohu si jen zabouchla, takže to nehrozilo
výměnou zámku, ale stejně. Po kafi jsem našla pár nějakých nepotřebných karet,
a jely jsme k ní. Výtahem o tři patra výš. Jen jsem jí řekla, ať se modlí,
aby se to povedlo, protože pokud ne, tak ji holt to nečekané vydání nemine. A
zkusila jsem přesně to, co jsem tenkrát sledovala: projet kartou mezi dveřmi a
futrem, kolem zámku. Ne, nešlo to, dokonce jsem kartu porvala.
Když už si zoufala a s brekem sedla
na schody, zkusila jsem to ještě jinou, tentokrát asi pevnější kartou, a snad,
že jsem už byla trochu suverénnější a drsnější – tak dveře povolily a se otevřely…
Milena vyskočila, stačila ještě
zakopnout a div si nohu nezlomit, zajásala a vletěla dovnitř. Pak už jen
zhluboka povzdechla a vtáhla dovnitř i mne, na panáka. Jen se mne ještě
zeptala, jestli já mám klíče… ![](http://obrazky.kudlanka.cz/klice.jpg)
Tedy hrklo ve mně, ale měla jsem je.
Takže jsem jí – a teď i vám – nabízím řešení pro všechny:
Z vnitřku bytu jsem si na konec kliky namotala kousek té stříbrné
lepenky. Aby tam odložené klíče nespadly.
A tak VŽDY, když vejdu do bytu, první co udělám, že si je na kliku pověsím. Kdykoliv tedy chci vyjít ven, při sáhnutí na kliku beru vlastně do ruky i
klíče – takže už mi nehrozí, abych je ve zmatku zapomněla…
Máte taky nějakou podobnou vychytávku?
d@niela
|