 Dávno, dávno tomu, měla jsem tenkrát jen svou jedinou prvorozenou, byly jí necelé dva roky, a moje maminka mi tenkrát nabídla, že s ní pojede na hory. Jely do takové prostinké horské chalupy, kterých bývalo v Krkonoších něurekom; opravená dřevěná chalupa s velkou místností a čtyřmi pokojíky. Patřila podniku mého táty a jezdilo se tam na podnikovou rekreaci.
Já byla zrovna pěkně nachcípaná,
kašlala a smrkala jsem, jako by mne za to platili, takže jsem byla hodně ráda,
že si na pár dnů odpočinu. Ona ta má holčička byla docela fest raubíř. Jo,
tehdy nebyly ještě mobily a ani v chalupě nebyl obyčejný telefon, takže
to, co tam zažily, jsem se dozvěděla až po jejich návratu. 
Všechno probíhalo dobře. Cesta
podnikovým mikrobusem, ubytování i večeře. Průšvih začal, až když máma měla mou
holčičku přimět ke spánku.
Ještě musím dodat, že mne předtím
vyzpovídala, jestli není něco, co by měla vědět, aby bylo všechno v pohodě.
Já si na nic extra nevzpomněla, předala jsem tašku s věcmi i dítě, a
doufala že je vše OK.
Jenže jsem milé mamince zapomněla
popsat Lenčin usínací rituál. Tehdy jsme bydleli v takovém panelovém
pidibytě – obývací kuchyň plus ložnicový kout, celé 28 metrů čtverečních. Do
onoho koutu se vešly na šířku jen dvě postele a peřiňák, takže holčička spala u
zdi, manžel u peřiňáku, já uprostřed. A já ji uspávala tak, že ona byla stulená na své straně, já seděla na kraji postele, a – skládala vyprané a usušené prádlo. Přitom jsem jí zpívávala
ukolébavky a občas lehce pohladila nožičku, kterou ke mně přistrkovala…
No, babička o ničem takovém zhola nic
nevěděla. Takže, když na ni malá Lenka vybalila „Ať no-uuuuuu“, absolutně nevěděla,
co to rozčílené dítě chce. Navíc, ani neseděla u ní, ale na své posteli, nic
jí nezpívala a - jakbysmet - nic neskládala. Žádné prádlo…
Babička si ale nakonec poradila,
jak jinak. Nemohla riskovat, že má dcera svým rykem bude oblažovat celou
chalupu. Chvilku to zkoušela po dobrém, nakonec jí navrhla, že půjde ven pro
proutek a pokud nepřestane, tak že dostane na holou! Lenka vykulila ještě víc
své krásné velké oči, zarazila se, a v mžiku spala…
Nevím, jak to máma dokázala, ale
přivezla mi z Krkonoš po týdnu úplně jiné dítě. Hodné, usměvavé, poslušné…
Jenže to nějak fungovalo hlavně jí. Sotva odešla zas ona si (zaslouženě) odpočinout, a sotva
nastal večer a usínání, ozvalo se z Lendulčiny pusinky znovu: „Mamííí, ať
no-uuuuuu…“
d@niela
|
