Ze zbytku noci si už pamatuju jen to, jak jsme si povídali.

Nevím o čem, vím jen, že mi při tom bylo neskutečně dobře. Že sice dál vypadá jako zarostlý bezdomovec, ale má krásný témbr hlasu a malinko neznělé R, akorát tak, aby to znělo mazlivě. A že krásně voní. Nejen nějakou pánskou kolínskou, ale i sám sebou. Že se mu líbí stejné knížky jako mně a miluje historii.

Smích a: „Myslíš, že bych dělal historický šerm, kdyby mě to nezajímalo?“

Do vlaku domů jsem nad ránem nastupovala trochu neochotně. Byla sobota a já přemýšlela, jestli na to rande v pondělí jít nebo ne. To totiž nebyla domluva, jenom oznámení, že v pondělí v tolik a tolik tam a tam. Žádné jestli chci, můžu…

V pondělí jsem na to rande pochopitelně šla. Ale Medvěd nepřišel. Přišel místo něj krásný oholený a učesaný chlap v perfektně sladěném oblečení a vřelým úsměvem těch nejkrásnějších rtů, které dodnes znám a které v těch vousech vůbec nebyly vidět.

Musela jsem na něj koukat asi dost debilně, protože úsměv se mu rozšířil a řekl mi:
„Ahoj, já jsem Honza a kamarádi mi říkají Medvěde.“

Šli jsme rovnou k němu. Večer jsem nešla domů. Ani v noci. Ani ráno.

Tohle byla jediná událost v mém životě, kdy jsem nebyla zodpovědná, a bylo mi jedno, co si kdo pomyslí. Bylo mi dokonce jedno, že moje matka nejspíš trne strachy, i když si to úplně nemyslím, protože jsem jí řekla, s kým jdu a ona Honzu znala. Ostatně ty předchozí dívenky s ním v busu vídala až ráno, takže si asi snadno spočítala, kde jsem. Mobily tehdy pochopitelně neexistovaly, a kdyby šílela strachy, věděla, kde má Honza byt. Tři tramvajové zastávky od bytu našeho…

Noc vám popisovat nebudu.

Ráno jsem se červenala úplně všude, když jsme jedli z jednoho talíře a pili z jednoho hrnku jím udělanou snídani až do postele.
„Klidně se dospi, já musím do práce,“ dostala jsem pusu a nic víc.

Žádné „zůstaň“ nebo „kdy se uvidíme“.

A já se dospala a pak se rozhlídla jeho pidibytem.

Meče, brnění, drátěné košile, v rohu arkebuza.  V kuchyni paneláková linka a lednička. V pokoji jen televize a postel. A stohy knížek.

Odpoledne přišel, dostala jsem zas pusu…po dvou hodinách se zeptal, jestli mám hlad a šli jsme nakoupit a pak vařili a povídali si a smáli se a..
„Musím domů, to zas bude rodeo. Zas uslyším, že se můžu sbalit a vypadnout.“