|
 Sáákra, teď jsem to
měla na jazyku... Kolikrát si to člověk řekne. A nic, okno jak vrata. Asi to také
znáte, ale čím jsem starší, tím je to častějš. Ti trpajzlíci, co mám
v hlavě a měli by se v ní starat o kartotéku, jsou neskuteční lemplové.
To, co potřebuji často, klidně zabordelaří někam do suterénu,
nebo rovnou do nějakého šuplíčku někde ve sklepě. A ze mne je
najednou Felix Holzman: „ Hned, jak jsem vás viděl, tak
jsem vás poznal podle obličeje. To byste nevěřil pane Brabec.“ „Vrána.“„Nojo, já věděl, že jste nějakej
pták, jenom jsem nevěděl, kerej.“
„To víte stárneme všichni, já sem byl včera u doktora a on
mně řek, že mám nějakou nemoc. Něco jako z porcelánu, ne
počkejte, ze skla. Sklo, sklo, sklorézu. Mně vám něco napadne v
hlavě, mně to vždycky napadá jenom v hlavě, chci to říct a
najednou koukám, už to nevím.“
Mám to stejný,
nejhorší jsou příjmení. Nějak od „Š“, teď jsem to
věděla, takový známý herec, jak hrál v té pohádce s
Rýbrcoulem. Pak konečně dorazí trpajzlík se správnou informací.
Trvalo mu to dlouho, protože výtah byl zase mimo provoz. A já
konečně vítězně vykřiknu: „Satoranský!“
Když je na tom
někdo podobně jako já, tak si musí vypomáhat nějakou tou
mnemotechnickou pomůckou. Ale ani to nepomůže vždycky. Chci si zapamatovat
název malé kakostovité fialové kytičky. Pamatuji si, že má
něco společného s vodou ve studni. A stejně jí nemohu přijít
na jméno. Zkusím okov, džber, konev. Mám to! Bude to žumpa,tedy
žumpava. Blbost! Po nějaké době mně dojde, že je to pumpava.
Trpajzlíci mně klidně z perskie udělají
perverzii a z pavince paviance.
Trenérka paměti
Jana Vejsadová má deset rad, jak udržet mozek ve formě:
Nakrmte ho!
Dejte mu přivonět!
Dejte mu zahrát!
Proběhněte se s
ním!
Používejte ho!
Dopřejte mu
klídek!
Nechejte ho vyspat!
Rozesmějte ho!
Neškoďte mu!
Nechejte ho zrát!
Trénovat se má
začít už od dvaceti let. Tak to jsem to pěkně prošvihla. O
škodolibých a lenivých trpajzlících trenérka paměti neutrousí
ani slovo.Ti ve dne mají leháro, klidně si tam někde klimbaj´,
nebo si odskočili na cigáro. Ale jenom usnu, hned jak jsou bez
dozoru, tak jsou pěkně čilí. To si tam hrají se slovíčky snad
rovnou čutanou. A mně pak ráno naskakují taková slova, jako
Lovato, Dalghren, Dolomity, Colafit, Verpanidas, Šablatůra......
Ani nevím, co ta
slova znamenají. Ale já na ty trpajzlíky jednou vlítnu, dokud
není pozdě, nechci se dožít
okamžiku, že budu chodit s papundeklem na krku, kde bude moje jméno
a adresa, aby mne nějaký soucitný člověk dovedl zpátky domů.
Ona totiž, ta, no, jak se
to jmenuje, jo už vím... SKLORÉZA, ona je pěkná mrcha.
Deeres
(Mj. pěkně kecá, kdybych já si
zapamatovala jen tisícinu
z těch kytiček, co ona
zná, jéje…)
|
