![](http://obrazky.kudlanka.cz/kout.jpg) Dnes by to bylo devadesát let, co se narodil lékař, chirurg a zakladatel dětské onkologie u nás, Josef Koutecký
(zemřel 5.7.2019). Po listopadu 1989 byl děkanem 2. lékařské fakulty UK
a prorektorem Univerzity Karlovy. Před deseti lety obdržel Národní cenu
projektu Česká hlava za celoživotní dílo a výzkum v oboru dětské
onkologie. A v roce 2015 převzal Cenu Neuron za přínos světové vědě v
oboru medicína.
V roce 1944, když
mu bylo čtrnáct let, čekalo Josefa Kouteckého totální nasazení v libeňské
Kolbence. Prach sypaný do ložisek vyráběných tanků v něm posiloval již
tehdy silné vlastenectví. Zažil tu také jeden z největších strachů o vlastní
život, když se schovával ve skruži u továrny při poplachu před náletem. Poté,
co Česká národní rada vyhlásila konec protektorátu a vypuklo Pražské povstání,
nechyběl při stavbě barikád a později také u ošetřování raněných. Později ve svých rozhovorech vzpomínal na strach
z německých odstřelovačů na pražských střechách, ale také na pomstychtivé
a hlavně nelidské počínání Čechů vůči vojákům wehrmachtu. Sám se stal svědkem
usmrcení jednoho z nich poté, co ho dav pověsil na pouliční lampu hlavou
dolů a zapálil.
Už jako student
působil na klinice dětské chirurgie. Po promoci ho pověstný přidělovací systém
umístil nejdříve do Nového Bydžova a poté do Janských Lázní. Ačkoli se tu stal
prvním lékařem, který očkoval proti dětské obrně, z profesního hlediska
své tamní působení považuje za nevyužitý čas. Po dvou letech se vrátil do Prahy
na kliniku dětské chirurgie a stal se spojkou mezi ní a patologií. Cíleně se
začal věnovat nádorovým onemocněním dětí a v roce 1970 se mu podařilo
dostat na půlroční stáž do německé Mohuče, kde se dětské onkologii věnoval
v týmu zkušených odborníků. Získal si respekt a vysloužil si tajné členství
ve Světové organizaci dětské onkologie.
O emigraci nikdy neuvažoval. Ani poté, co se v srpnu 1968 vrátil
s rodinou předčasně z dovolené kvůli špatnému počasí a v noci ho
vzbudil telefon. Na druhém konci mu kolega z nemocnice ve čtyři hodiny
ráno sděloval, že na ruzyňském letišti přistávají letadla Rudé armády, ze
kterých vyjíždějí tanky. Neuvažoval o emigraci ani tehdy, když ho StB opakovaně, ale
neúspěšně vyzývala ke spolupráci, ani ve chvílích, kdy dlouhá léta zažíval
frustraci z nedostatku kvalitní diagnostiky a léků potřebných pro děti
s onkologickými onemocněními. Láska k Praze a odhodlání vybudovat
specializovanou kliniku pro léčbu nádorových onemocnění dětí v Čechách,
stojí za snížením úmrtnosti dětských onkologických pacientů ze sedmadevadesáti
na osmnáct procent.
Josef Koutecký
postupně naplňoval svůj cíl vytvořit v Praze specializované pracoviště,
kde se budou shromažďovat všichni dětští pacienti trpící nádorovými
onemocněními. V roce 1974 vytvořil autonomní stanici dětské onkologie,
která disponovala osmnácti lůžky. Vzhledem k počátkům, kdy přežívala jen
tři procenta nemocných dětí, bylo jeho okolí k jeho úsilí skeptické.
Podmínky pro lékařskou práci byly navíc zcela nevyhovující. Nedostatek léčiv a
dlouhé lhůty jejich získávání ze zahraničí, absence běžných lékařských pomůcek,
přístrojů a v neposlední řadě podpůrného systému zasažených rodin
psychology a terapeuty, to vše tvořilo jednu nekonečnou překážkovou dráhu
k cíli, který si vytyčil a navzdory nepřízni okolností postupně naplňoval.
Rok 1989 přinesl
zásadní zlom. Vznikla nadace Národ dětem
a konto pro potřeby kliniky, byl postaven pavilon dětské onkologie. Josef
Koutecký po celý čas svého působení aktivně přednášel, psal odborné články a
účastnil se mezinárodních sympozií (po sametové revoluci i mimo sektor
socialistického bloku, kam jedině mohl po návratu z Mohuče vycestovat).
V porevolučním čase se stal opakovaně děkanem 2. lékařské fakulty
v Praze i prorektorem univerzity.
Dvě pravidla přístupu
k nemocným, slovo a dotyk, to
jsou podle Josefa Kouteckého pilíře moderní medicíny, která má léčit člověka, a
ne pouze nemoc. Dnešní lékař navíc často supluje faráře, učitele a lékárníka,
kteří se v minulosti účastnili léčebných procesů. On se svým přístupem
snaží jít proti izolaci, ve které lidé zůstávají a umírají. zdroj: Internet
|