 Koronavirus přinesl strach, zmar, nenávist i kýbly žluče. Přinesl ale také očekávání, naději, víru a nové příležitosti. A hlavně přinesl upřímnou a dobrovolnou solidaritu, jaká tu nebyla desítky let. Nevěřil bych, že to zažiju. Nemíním přikládat pod kotel k variacím na téma „kde jsou ty roušky“ jen proto, že teď jde v záři reflektorů kopat do jiných. Mediální prostor je zahlcen. A téměř všude je negace. Na pandemii nemohla být a také zjevně nebyla připravena žádná politická reprezentace na světě.
Současná vláda mi krajně nevyhovuje, protože je na hony vzdálena heslu „žít a nechat žít“. Pandemii bych ale nepřál žádné vládě bez rozdílu jejího složení. Z pozice státníků by teď měly všechny chyby a přešlapy sloužit jako velká škola a poučení pro budoucnost této země.
Kéž bychom tu měli v tomto ohledu méně politiků a více státníků. A kéž by svoji energii dávali směrem dopředu, protože tam bude po krizi potřeba, než na měření si přirození a honění si bodů při každodenní soutěži o nejtvrdší kritiku a následný potlesk svých fanoušků. Naštěstí zákon o zachování energie funguje skvěle a svět zůstává v rovnováze. Na straně jedné energie negativní je vyvažována energií z pozitivních věcí. A tak zatímco se nahoře před mikrofony a kamerami perou politici s mandátem mezi sebou a střílí po sobě skoro ostrými, tam dole roste, kvete a rodí se něco neskutečného.
Miliony lidí táhnou za jeden provaz. Jsou jim ukradené postoje těch nahoře, a když vidí, že něco nejde, nebo to nemají, zařídí si to sami.
Vidím kolem sebe něco, o čem jsem si už nemyslel, že mi Život umožní zažít. Solidaritu. Ne tu tak zvanou „povinně sdílenou“, kterou se nám rozhodlo pár panáků vnutit jako řešení jejich od základu chybných předchozích rozhodnutí. Solidaritu přirozenou, u které nikdo nečeká na PR články o tom, jak je dobrý. Solidaritu bez kamer. Solidaritu, od které nikdo neočekává, že mu bude něčím vrácena.
Do háje jo, lidé šijí třeba obyčejné roušky. To není hanba nebo projev slabosti. V tom je neuvěřitelná síla. Jiní vaří kávu, čaj nebo jídlo pro členy integrovaného záchranného systému. Na sbírkové účty posílají lidé i společnosti peníze na vybavení. Firmy přicházejí s nápady, inovacemi a změnou výroby. Lidé venku jsou k sobě přívětivější a milejší. Sousedé zjišťují, že ten druhý zase není až takový poděs.
Společnost si začíná více vážit učitelů, zdravotníků, policistů, hasičů a vojáků.
Krize nám umožnila vidět věci, které jsme před tím neviděli.
S oblibou říkávám, že všechno je, jak má být, jenom třeba někdy v tu chvíli nevíme proč. S velkou mírou pokory a respektu, skoro až s úžasem, kterého si jako pragmatik a realista v životě vědomě příliš nedopřávám, abych nebyl zklamán a mohl řešit věci bez emocí, tentokrát smekám v předklonu.
Vážení, tohle je Česká republika.
Tady žijí lidé, kteří když jde do tuhého, přežijí lépe než ostatní,
a to bez rozdílu toho, kdo je nahoře.
Děkuji za příležitost zažít fantastickou solidaritu v této zemi,
ať už jejím spouštěčem bylo cokoliv.
Až tahle krize skončí, zase se z toho dostaneme. Důkazy mimořádných schopností vidíme už teď všude kolem sebe. Lidé a firmy v České republice dokáží neuvěřitelné věci a to často navzdory těm, kteří jsou zrovna ve vládě.
FRANTIŠEK MATĚJKA
|
