Starověk patří mezi období dějin, která nás naplňuje obdivem a respektem. Tehdejší civilizace byly z našeho pohledu až překvapivě pokrokové a část naší kultury vychází z antických kořenů, ať už se to týká politiky, vědy nebo veřejného života. I přes všechno, co na nich obdivujeme, měli ale lidé ve starém Řecku a následně Římě jisté zvyky a libůstky, které nás mohou zaskočit. Dnes se budeme věnovat jejich řešení „konečné stanice“ toho, co jsme snědli. Ano, jaké měli ve starověku toalety…

I když se něco dochovalo v písemných pramenech, asi nejlépe běžný život starých Římanů poodkrývají vykopávky z Pompejí, které výbuch sopky v roce 79 našeho letopočtu uzavřel do jakési časové kapsle.

A skoro bez úhony zůstaly zachovány i místní latríny, díky nimž víme nejen o starořímských stravovacích zvyklostech, ale hlavně o jejich zvycích spojených s vyměšováním. Na soukromí se tehdy rozhodně nehrálo, naopak návštěva veřejné toalety byla jakousi společenskou událostí, často spojenou s obchodními záležitostmi.

A podle toho i samotné místnosti vypadaly – nezřídka byly zdobené krásnými freskami, sochami a mramorovou výzdobou.

Samotné toalety samozřejmě nebyly splachovací, leč často pod sedátky trvale protékal menší proud vody, který vše hned odplavil do kanalizačního systému.  V podstatě čistá práce, ne až tak vzdálená současné moderní představě; takže byly z hygienického hlediska na velmi vysoké úrovni, když si odmyslíme jistý nedostatek soukromí.

Po vykonání potřeby však místo po toaletním papíru Římané vzali do ruky tersorium, což byla tyč, na jejímž konci byla přivázaná přírodní houba.

Důmyslné zařízení však mělo jednu – z dnešního pohledu – vadu. Bylo sdílené.

Po použití tak dotyčný "štětku" opláchl – ať už pod tekoucí vodou či v nádobě s octem nebo slanou vodou – a zanechal dalším zájemcům, popisuje Stephen Nash, historik a archeolog Deneverského muzea přírodních věd.

A hned tematicky navazuje obdobně (opět z dnešního pohledu) podivnými návyky spojenými s močením. Nutno podotknout, že alespoň z této oblasti antičtí Římané nedělali věc veřejnou. Potřebu vykonávali do malých hrnců, a to v soukromí domova, v kancelářích nebo obchodech.  Nicméně poté, co se nádoba naplnila, ji odnesli na ulici a přelili do jakési velké nádrže, kde čekala na pravidelný odvoz. Jednou za určený čas pak přijížděla četa uklízečů, která plné nádoby odvezla. Kam? Do prádelny! Staří Římané moč používali jako prací prostředek pro své tuniky a tógy. Lidská moč je totiž plná amoniaku a dalších chemikálií, které jsou skvělými přírodními detergenty, tedy čisticími prostředky. Dá se tedy říct, že starořímské hygienické praktiky sice mohou znít podivně, ale z ekologického pohledu jim rozhodně není co vytknout. Navíc byly ověřeny ne pár desítkami let, jako je tomu v případě toaletního papíru, ale celými staletími.