 Potřebuju poradit, přátelé… Chodila a pak i žila jsem s partnerem sedm let. Jednoho dne přišel nějaký špatný a pak z něj vylezlo, že má ještě „jinou“ a ta je „v jináči“. A bylo po všem… A já byla pak tři roky sama, a začala jsem si už myslet, že všichni solidní chlapi vymřeli. Rady kamarádek, ať si „nechám dítě udělat“ a budu jen s ním, jsem ale neposlouchala. Protože chci mít celou rodinu, tedy i manžela.
Pak jsem poznala toho pana
Dokonalého, je o dva roky starší než já a svobodný. Je fajn, dobře si rozumíme,
milujeme se a chceme spolu žít. Když jsem mu řekla, že strašně moc toužím po
dítěti, tak on nebyl proti. Jenže – nějak to nešlo… A pak jsme byli letos u
moře, a tam mne požádal o ruku. Jenže, současně mi řekl, že se mi musí k něčemu
přiznat. Je prý už otcem desetiletého kluka. Ale prý nemusím mít strach, náš
vztah to nijak nenaruší, on se s ním vůbec nevídá. Syn je prý hřích z
mládí. On se ji snažil přesvědčit, aby si to nechala vzít, ale nedopadlo to, a
dítě se narodilo. Tak jí posílal nějaké peníze, ale ona se za pár let vdala a
ten její kluka adoptoval. A že opravdu s „tím“ už nemá nic společného…
Myslíte, že je to normální,
když vůbec nikdy toho svého syna nechtěl vidět a je mu to úplně jedno? Že může
být jednou dobrý táta?
Šárka
|
