 Milá Kudlanko, vážení přátelé, rád bych se poradil s širším plénem o hodně ožehavé věci: manželka mi před dvěma měsíci oznámila, že budeme mít další dítě. Je sice fakt, že na rozdíl od dvou předchozích, není nijak plánované, ale - nemáme se zas až tak špatně, aby to byl nějaký velký problém. Jenže - to už byla téměř ve třetím měsíci těhotenství a nyní jsem se dozvěděl, že s téměř stoprocentní jistotou nebudu otcem já. Nebudu tu vypisovat detaily, jak se říká, čert nikdy nespí a já nechci, aby se o mé budoucí parohatosti dozvědělo víc lidí, než je zrovna nutno. Tedy ještě jednou musím zdůraznit, že už se nedá nic dělat, takže ta interrupce, to byl jen první úletový nápad, prostě mimčo se narodí. Nehledě na to, že ono za nic nemůže. Jenže já taky ne! Když jsem se to minulý týden dozvěděl, ano, setnul jsem se jak pes, stejně to nic neřešilo a jen mi bylo víc mizerně. Když jsem to manželce řekl, že vím, i že vím vlastně všechno, tak jen se na mne podívala a řekla: "No, a co tedy chceš dělat? Chceš se rozvést?" To je právě ono, protože zase nemůžu rozvrátit rodinu našim dvěma dětem (jo, ty jsou opravdu moje, neoddiskutovatelně), a taky, jak mi manželka pak ještě řekla, byl to prý jen jeden úlet a ona si vlastně dost dlouho nebyla jistá, čí to bude. Nakonec ale stačilo si spočítat, jestli jsem to "mohl" být já. A já byl v té době mimo republiku. Dotyčný o svém dalším budoucím dítěti nic neví, ona mu nic neřekla. Snad můžu prozradit, že je to z její práce, a že je ženatý a otec dvou dospívajících dětí. Asi to všechno píšu dost zmateně, byl jsem i u psychologa, taky jsem byl v jedné vztahové poradně. Lítám od nuly ke stovce, nevím řešení. Rozbíjet funční rodinu/rodiny, nebo tolerovat a přijmout kukačku, i když nevinnou? KAREL Pokud bych měl ještě něco doplnit, tak se ptejte, nebude-li to narušovat mou anonymitu, tak samozřejmě odpovím.
|
