 Rozešel jsem se s přítelkyní. Už to delší dobu neklapalo, v podstatě jsme vedle sebe jen tak fungovali. Bydleli jsme sice spolu, tedy u ní, ale bylo to takové manželství po deseti létech. Naštěstí bezdětné. Ne, nehádali jsme se, ono už to ani to hádání nemělo cenu. Nějak jsme neměli společné zájmy, každý si jel vlastně po svém. V té době jsem poznal Katku. Perfektní hodná holka, chytrá, příjemná, no – nebudu sem psát všechny ty superlativy, co mne napadají. A tak jsem se rozhodl situaci řešit. Přítelkyni jsme prostě jednoho dne řekl, že si musíme promluvit, a že se chci odstěhovat. Že si hledám podnájem a prostě tohle soužití na nic že skončíme…
Ovšem, to jsem nečekal, co
bude reagovat: hrozná scéna, jako kdybych opouštěl nemocnou, těhotnou a já
nevim co dál. A hlavně – jako kdybychom se nějak milovali… Přitom to bylo už
přes rok o ničem, vlastně soužití ze setrvačnosti. Takže scény a i když jsem
se odstěhoval, tak to pokračovalo. Ale pak, asi po čtyřech měsících, mi
zavolala její máma, že je v nemocnici, na psychiatrii, a že se bojí, aby si něco neudělala… A ať za ní zajdu. Nechal jsem se umluvit a šel jsem za ní.
Co bylo ovšem další
obrovské překvapení, když mne pak na odchodu na chodbě zastavila její
ošetřující lékařka a jen tak mi sdělila, že
naštěstí o dítě nepřijdeme… Takže jsem nastartoval zpět a ona mi řekla, že jak
byla tak zoufalá, tak šla někam “mezi lidi”, někoho sbalila a takhle to
dopadlo. Proto se vlastně taky tak zhroutila… A zas mne prosila, že ať to dáme
znovu zpět, že si to když tak nechá vzít, a já nevim co dalšího… Prostě řeči, řeči...
A hlavně:
za všechno že můžu já! Já ji opustil, já ji vlastně dohnal do takové situace… Je
mi z toho všeho dost zle. Mám na ni vztek, ale zase jsme spolu byli hodně
dlouho – sedm let, a tak je mi opravdu líto, co si zavařila, ale přeci to
nemůže všechno házet na mně… Nehledě na to, že je mi opravdu dobře s Katkou a
chtěl bych s žít s ní.
PATRIK
|
