 Dobrý den, řeším problém, se kterým si nevím rady, a tak jsem se nějakým řízením osudu proklikala až k vám. Je mi 52 let a po mnoha letech samoty jsem si na seznamce našla přítele – je mu 58. Jsme spolu devět měsíců a je mezi námi 80 km. Jelikož mám ještě nezletilé dítě (jednu sedmnáctku plus dvě starší) vztah na dálku je jediné, do čeho jsem byla prozatím ochotna jít a nemám s tím problém. Oba jsme OSVČ, takže se vidíme i několikrát v týdnu, já jezdím do jeho města pracovně, takže se mi to daří spojit, aniž by má rodina jakkoliv strádala. Děti si na můj vztah postupně zvykly a prozatím to po organizační stránce celkem funguje. Přítel je milý; je to asi ten nejhodnější chlap v mém životě a já ho mám velmi ráda. Cítím, že jemu bych chtěla časem dát svou veškerou lásku a strávit s ním zbytek života. Pokud to ovšem bude možné… Ovdověl před 18 ti lety a zůstal sám se synkem, tenkrát osmiletým. Příčinou byla autonehoda, při níž zemřela jeho žena (která řídila) i otec zároveň. Měl celkem tři cca 2-3 leté vztahy, které se vždy rozpadly, takže byl převážně sám. Často mi vrtalo hlavou, proč si ještě nezaložil novou rodinu. Ale jsou tu i jiné vypozorované jevy. Například jeho citové turbulence, kterými je náš vztah ovlivněn. On se do mne zamilovat na první pohled (jak tvrdil) a ještě před nedávnem mi řekl, že si mě celý život přál. Jednou mi prokazuje velké city a péči, jindy se „cítí rozpolcen, říká, že ho děsí má velká rodina a že neví co má dělat, že vidí, že pro něho nikdy nebudu dost volná…“ a mně to vůbec nedává smysl. A teď se dostávám k onomu největšímu problému, kterým je jeho 84 letá matka. Ona mu řekla, že se za něho stydí, protože si nabrnknul ženskou se třemi dětmi; a vůbec ho velmi ponižuje, přesto, že on je takový úžasný člověk i profík ve své práci. Stále mu předhazuje nějaké jeho nedostatky a dává mu najevo, že není dost dobrý. On jí ale pomáhá se vším a snaží se jí vyhovět. Po té nehodě se oba hodně semkli a on jí je velmi zavázán za všechnu její péči a pomoc. Ještě donedávna jsem si myslela, že je to taková vrtošivá, ale vcelku hodná stařenka, která má strach, že by ji syn opustil, kdyby se znovu pustil do nějakého vztahu, ale která si snad časem "dá říct". To jsem se ale nejspíš hodně mýlila, protože partner k ní chodí několikrát denně, se vším jí pomáhá a ona mu denně vaří. Když za ní náhodou nemůže přijít, dělá mu scény; takže se nakonec i po operaci zubů k ní dobelhal, jen aby se nezlobila... Rozsvítilo se mi před pár dny, když přišel domů se slovy, že mu strašně vynadala a bouchla do stolu se slovy "buď já, nebo ona!". Vůbec jsem nechápala, co tím chce říct, ale dnes po přečtení článku zde na Kudlance mi "docvaklo", kam jsem se to dostala. Vůbec nevím, jak na to reagovat, je mi jasné, že nabádat ho, aby opustil svou matku bude rozhodně kontraproduktivní. Doposud jsem se k tomu nikdy nevyjádřila a proti jeho matce jsem neřekla jediné křivé slovo, takže se mohu v klidu rozhodnout, co udělám. Jenže nevím, co? Fakt, že jsme se nikdy ani osobně neseznámily (protože ona to nepřipustila), mi svazuje ruce. Jeho to velmi trápí, cítím, jak by si přál její požehnání, ale zřejmě netuší, že ona mu ho nikdy nedá, pokud on sám něco nezmění. Prosím vás tímto o radu, velmi mi na něm záleží a chtěla bych o náš vztah zabojovat. Mám vůbec šanci? Cítím, jak je to zkostnatělé a složité, vždyť to trvá už tak dlouho... ADÉLA
|
