 Milá Danielo, je mi 30 a mám problém, který se možná nebude zdát tak veliký, ale mě hodně trápí a vlastně možná čím dál víc. Jsem bezdětná, s vlastním bytem a jedním chlapíkem, který v něm bydlí se mnou. Je to hodný kluk. Takový ideál pro maminku, třeba moji. Hezký, hodný, čistotný a peníze vydělávající. Tom je opravdu bezproblémový týpek. Není v tom žádná ironie. Poznali jsme se na jedné vernisáži, kde zajišťoval zvuk muzikantům. Učaroval mě na první pohled. Takový nezávislý, delší vlasy, strniště, velmi ležérně oblečený a hlavně velký sympaťák. Byl hodně nesmělý a kamarádky mi říkaly, že toho si nějaká musí ulovit. Já jsem ho ani nelovila, prostě to nějak sedlo. Je pravda, že jsem musela být akčnější, ale dával mi najevo, že mu to tak vyhovuje a vůbec ho můj temperament nezastrašuje. Stalo se a byla ruka v rukávě. Prožili jsme spolu perfektní tři měsíce, kdy jsme, pokud nepočítám práci, skoro vůbec nevylezli s postele. Úplně jsem si lebedila. Konečně chlap pro mě. Na jinou se ani nepodívá, zbožňuje mě, udělal by mi, co mi na očích vidí. Super. Jenže teď po několika dalších měsících navíc už to tak super není. Nudím se s ním a to ukrutně. Moc toho nenamluví, všechno mi odkývá, dělá jen co chci já a čeká, že všechno rozhodnu. Kdyby tak někdy udělal něco nečekaného, něco jen svého. (Nemyslím tím nějaký průšvih, ale jakoukoli věc, co bude z jeho hlavy.) Nic sám nevymyslí, nepodnikne, nepřipraví. On místo toho sedí na pohovce a zamilovaně mě sleduje. Byl by rozhodně velká jistota do budoucna, ale je tohle přesně to o co jde? KATUŠ
|
