Nepíšeš kolik je vám let. Řekla bych, že je to důležité. Taky jak společné bydlení vypadá - máte svůj komplet byt v jejich nemovitosti, nebo jen pokoj či pokoje se společnou kuchyní a koupelnou? Je tvůj partner jedináček? Pracuje? Pracuješ ty? Doplň informace, prosím.

Davidovi je 33 let, mně 27. Ale jinak proti němu nic nemám a taky jsem ty jeho důvodu zezačátku brala, ale jejasné, že on je tam doma, já náplava. Máma mi tohle všechno říkala předem a já to nebrala. Tudíž když je příležitost, tak se skoro vždycky na to téma pohádáme.
On je třetí, tedy nejmladší ze sourozenců. Ale on byl pro ně vřdycky jednička.
U nich je to tak, že ten pošťuchovač je vlastně táta, ale ten nikdy nic neřekne, hučí do mámy a ta to pak říká Davidovi a on mně.
Asi píšu zmateně.....

I když ten Tvůj David není jedináček je to mamánek jak vyšitý. A navíc ještě vyčůraný, protože využívá vstřícnosti rodičů (bydlení skoro zadarmo) bez ohledu na svojí partnerku. On nechce žít sám a být zodpovědný za rodinu, jemu to takhle vyhovuje. Proto hledá důvody, proč to nejde.
Po životních zkušenostech bych se sebrala, šla za mámou a všechno jí vypověděla. Že měla ve všem pravdu a jestli u ní můžu bydlet teď a až se to malé narodí, než si najdu práci.
Buď ten Tvůj David dospěje a postaví se k tomu čelem, nebo nemá smysl s ním ztrácet drahocenný čas.
Kecy o nevděku ať si strčí za klobouk. Jeho nikdo neomezuje a nebuzeruje. Ono se všechno od vlastních rodičů snáší líp, než od cizích.
A Ty tam cizí jsi. Nejsi ani snacha (aspoň nepíšeš, že byste byli manželé), jen děvče, které jejich milovaný synáček přivedl do jiného stavu.

"abychom si mohli užívat těhotenství a následně miminka" tak to cítíš Ty. S chlapama necloumaj hormony, takže nějaké "užívání si těhotenství" je pro ně spíš noční můra.
A miminko, i když vlastní, pro většinu otců začíná být zajímavé tak kolem dvou let. Do té doby je to pro ně uřvaný, věčně počůraný (pokakaný, poblinkaný) tvor, co na sebe přetáhl veškerou pozornost ženy, která by se podle názoru takových "Davidů" měla starat především o ně.
S tímhle Davidem máš našlápnuto ne na rovnocennou partnerku, ale na "náhradní maminku".

Kecy "stínové tchýně" o tom např. "proč mu dávám na běhání tohle triko, když ho má na doma" tomu hodně napovídají.
Ty mu připravuješ oblečení ? On netrefí k prádelníku ?
Děvče, máš to těžké, když jsi počala dítě s takovým nesamostatným "chlapečkem". Ale snad Ti bude líp bez něho než s ním.

Zorko, nevím, proč si myslíš, že by tvého partnera mělo narození mimča nějak osamostatnit. Partner samostatný je, ale současný stav bydlení s jeho rodiči mu naprosto vyhovuje, tak by byl sám proti sobě, aby ten výhodný stav sám měnil ve stav určitě horší, protože dražší, s většími starostmi. Svoboda není zadarmo, takže tobě by dražší bydlení nevadilo, ale tvůj partner svobodný je i teď, tak nemá PRO SEBE důvod současný levný bezstarostný stav měnit. Jediným důvodem pro něho by bylo, kdyby mu na tobě záleželo víc, než na jeho přáních, pohodlí, penězích. Kdyby tě tak miloval, že by byl ochoten jít kvůli tobě do drahé nejistoty jenom proto, že si to přeješ, že to ke svému životu potřebuješ.

No, můžeš to vyzkoušet, jak to s ním je, když odejdeš, jestli za tebou přijde. Ale, možná bys zůstala sama. No a vsadil bych se, že kdyby přece jen přišel, při každém problému by ti vyčetl, žes ho donutila přijít za tebou. To nejsou dobré vyhlídky.

Udělala jsi chyby, teď za ně budeš dlouho platit. Za dva roky jsi nedokázala zjistit s kým chodíš, jaké má názory na společný život, jestli ti jeho názory – pro tebe zásadní (jako samostatnost) vyhovují. A když jsi jeho názory neznala, neměla jsi dopustit, abys otěhotněla. Zato si můžeš jenom sama, už ti není dvacet. Naopak jsi měla o sobě vědět, že se nechceš přizpůsobovat jiným názorům, lidem – když jsi souhlasila s přistěhováním.

Když jsou lidé rozumní a tolerantní, mohou vedle sebe žít různé generace. Jenomže je nás takových hrozně málo :-). S tím tchánem bych to tak neviděl, chlapa nezajímá, jak se má žehlit košile a jaké triko je na co nebo jak vaříš (jestli není kuchař :-) ) – tyhle věci zajímají JENOM tchyně, ženy strkají do všeho nos, zvláště do věcí budoucích snach. Ale nevím, proč tomu u nich tak je, proč mají tu potřebu . . .

Nauč se chovat se asertivně k jeho rodičům, aby se vám nepletli do života, když tedy partner bude při tobě – což ale nevím, třeba bude. Slušně a s nadhledem jim určit hranice, za které už nemohou do vašeho života (ani radami :-) ), kam je nehodláš pustit. Kdyby ale partner nebyl na tvé straně, pak je to v háji. To je moje rada. Na útěk máš vždycky času dost. Když potřebuješ něco změnit, začni nejdřív u sebe, to je nejjednodušší cesta. Za pokus to stojí. Přísloví - dvakrát měř, jednou řež, to říká jasně. Společná rodina za to stojí. Když se nedokáží domluvit 4 lidi jedním jazykem, jak se potom mají domluvit celé národy rozdílnými jazyky.

Částečně s Tebou souhlasím. Hlavně co se tchýní týče, mám jeden takový ukázkový model s velkým "T" už 36 let. Asertivita vůči podobné "starostlivé mamince" je cesta do pekel, popírání sebe sama a má po dlouhodobém jednostranném snažení zdravotní následky na té asertivní straně. (Ta druhá strana jen kvete a mylně trpí utkvělou představou jak je všemi milována, zatímco my losujeme, na koho padne černý Petr posluhování s "babiččinými" neasertivními komentáři hodnými drába :-)).
Před rokem jsem se stala taky tchýní. Nedávám žádné rady ani doporučení, pokud nejsem tázána. Zase aby si to nevysvětlovali jako nezájem...

Když se nedokáží domluvit 4 lidi jedním jazykem, jak se potom mají domluvit celé národy rozdílnými jazyky.

Všiml sis, že národy mluvící jinými jazyky, s jinou kulturou, žijí podle jiných pravidel žijí zpravidla odděleně hranicemi? A překročení hranic se nazývá střet kultur, anexe nebo válka. V rodinách je to stejné.

u přítelových rodičů máte nějaký "svůj prostor"? Jeden pokojík a nebo víc? Kuchyň a příslušenství máte společné s jeho rodiči? Je nějaká možnost a se v jejich domku více osamostatnit (přístavba apod.)? Ještě bych "neházela flintu do žita" a zkusila se domluvit?

všechno společné. Je to takový starší dům, kde oni mají 3 pokoje, pak je tam pokojík pro služku (ten je vedle kuchyně a dnes tam má on knihovnu a stůl s počítačem). Ale je to obyčejný dům ve měste, žádný domek na venkově, to ne.
Ten jeho pokoj, co máme, je docela velký, 26 m a má vlastní balkonek. Já to napřed brala, protože tam je to všechno větší, ne jako panelák, i ta kuchyň. Ale já se asi neumím přizpůsobit jako jiné. Prý tam už před námi bydlela i se svým manželem dost dlouho jeho nejstarší sestra, a ta prý perfektně zapadla. No, ale podle toho, že k nim za tu dobu, co tu jsme, ještě nepřišli, tak si o tom myslím svý. Ani ten prostřední brácha sem nechodí, byl tu snad jen jednou, za těch půl roku.

Rozdíl je bydlet s vlastní mámou (jako Davidova sestra) nebo s tchýní, navíc "stínovou".
Soužití není o m2, ale o přizpůsobení se. A Ty jsi přišla poslední, tak se očekává, že přijmeš jejich model života.
Chápu, že to není lehké, a Tvůj přítel Ti v tom nijak nepomáhá. On si žije dál jako svobodný - no, však taky je.
Než mít (třeba i zadarmo) společnou kuchyň a příslušenství s tchýní, to bych šla radši pod most nebo do azyláku :-).

No tak jako v pokoji bych fakt u jeho rodičů nebydlela, to je začátek konce vztahu. Rychle pryč !!!!!!!!! dovedete si představit, až se mimčo narodí, jak Vám bude radit ?
To radši v paneláku v garsonce .

Zorko, tvůj přítel se sice může zdát jako mamánek, když nechce opustit rodné sídlo, na druhou stranu však má pravdu v tom, že u jeho rodičů na tom budete jistě finančně lépe. Pokud si pokoj přizpůsobíte bydlení s dítětem, pokud má dům třeba i zahradu, pokud vám jeho rodiče budou i jinak nápomocni (hlídání dítěte), třeba ještě jednou budeš ráda, když zůstanete.... zkus ještě jednou vše zvážit.... opravdu je soužití s nimi nemožné?

Když se neumíš přizpůsobit, tak se to budeš muset naučit. V práci se taky musíš přizpůsobit kolektivu, kam přicházíš. Kdyby ses nenechala oplodnit, měla bys svobodu rozhodování co se svým životem, teď už se rozhoduješ za dva, nemůžeš myslet jenom na svý zájmy, co je nejlepší pro tebe, ale co bude nejlepší pro to mimino, který do toho nemůže nijak mluvit, ale už má právo na hodnotný život. Kudlanka je plná zoufalých samoživitelek, které bez měření hned řezaly – protože některé věci jsou už nevratné.

A co kdybys na to zkusila jít opačně, mít stejný názor v nepodstatných věcech, na kterých nezáleží, jako tchýně :-). Já jsem takhle výborně vycházel se svou starou bytnou, zatímco její dcera s ní vedla pořád naprosto nesmyslně válku i o úplný kraviny, jen aby prosadila svou. Těch podstatných věcí zase není tolik, jenom vědět, které to jsou :-). Získat nadhled nad životem. Není nutné vždycky hned bojovat, když se dá boji vyhnout a nepřítele obejít.

Spousta rad od tchýně může být opravdu užitečných, má totiž zkušenosti, které mladý člověk teprve sbírá.


Jinak, Amerika je plná národů mluvících jiným jazykem, s jinou kulturou, s jinými zvyky, které dodržují. Nejsou oddělené hranicemi, jenom různými bloky ulic. Třeba v New Yorku City žijí Židé v Brooklynu, Číňani v Čínském městě, Italové v Malé Itálii a černoši v Haarlemu na Manhattanu, hispánci v Queensu, Poláci na Green Pointu v Brooklynu apod., neválčí spolu, žijí vedle sebe a snaží se si nepřekážet. A někdy spolu spolupracují, třeba v práci. I v rodině to může být stejné soužití – to bylo pro micku :-)

abychom si mohli užívat těhotenství a následně miminka jen ve dvou

už jsem se dlouho tak nezasmál.

U rodičů bydlíte krátce,hrany se ještě obrousí,navíc jste v první třetině těhotenství.Nemusíte tam bydlet stále,ale něco si našetřit na vlastní bydlení.Zkusila jsem bydlení u obojích rodičů a za pět let jsme se osamostatnili.Neukvapujte se v rozhodování,
mohla by jste litovat.

nevím, jaká je tvá finanční situace, ale pokud jsi kývla na společné bydlení, předpokládám, že nemáš za rohem svůj byt, pouze chceš, aby vám partner financoval podnájem. Tudíž pokud nehneš mužským ( dle mých odhadů nehneš), zbývá ti jen se přizpůsobit nebo se vrátit k mámě. Nebo se u tebe rýsuje něco jiného? Proč si neměla antikoncepci a divíš se jinému stavu? Trochu manipuluješ, holka zlatá. Poněvadž se oháníš svým těhotenstvím a nenarozeným dítětem a sama mi připadáš nezralá, nešťastná, že se ti vše vymyká z rukou. Já souhlasím s Toulavým, co tu píše, samá pravda. Zkusila bych oparu a pochopení u tchána. Ne stěžováním, ale třeba, že si s ním chvilku sedneš, popovídáš, připravíš nějakou mňamku, na to kluci slyší v každým věku. Jinak se připrav na budování svého hnízda v cizím domě. Podle mě není nepřátelský k tobě, naopak příliš kontaktní, což tě obtěžuje. Nepíšeš o podmínkách domu a bytu, kde jste. Je dobré mít svůj pokoj, chodbu, koupelnu (pokud to jde), mít svůj rozpočet a svůj čas, do kterého nikdo nekecá. V tom území si svobodně žehlit, nadávat, milovat se i brečet a vědět, že jsi tam v bezpečí. Na to opravdu stačí malý prostor, který budeš moci považovat ( třeba dočasně) za svůj bezpečný domov. Zkus to partnerovi vysvětlit a pracovat na tom společně s ním, abyste mohli spolu zůstat. Utéct se dá vždycky ze dne na den, ale to za řešení nepovažuji...
Víš, bojovat se dá s vojskem a zbraněmi, ale ty teď holka nemáš. Přesto myslím, že to můžeš zvládneš, když budeš přemýšlet, jak jo a ne, proč už ne. Ale to asi ty číst nechceš...

s tchýní a tchánem asi třináct let. A i když stál manžel většinou při mě, i tak to nebylo nic moc. Tchýně byla totiž z těch, co vše vědí nejlíp. Kdybych se nevdávala ve dvaceti a nebyla tedy takový truhlík, co se bojí říct svůj názor, asi bylo taky často peklo. Prosazovat své názory jsem se naučila až časem a to jsem se pak dozvěděla, že jsem se změnila... Kdybych se mohla rozhodnout dnes znovu, i za cenu vyšších životních nákladů bych asi hledala pro svou rodinu bydlení jinde. Péče rodičů byla jedním z důvodů, proč můj ( dnes už bývalý) manžel dodnes nedospěl a nepřevzal zodpovědnost za své jednání a za svůj život. Obávám se, Zorko, že tohle tě čeká taky.

- při mně...oprava

již po krátkém soužití u tchánů se objevují třecí plochy, jak je vidět "tchýně" nemá problém už teď tě poučovat, jak máš co dělat, aby to bylo pro jejího synáčka to nejlepší. Mám obavu, že čekat, že se hrany obrousí je cesta do pekel. Leda, že bys pro klid, ustoupila a mlčky plnila své povinnosti a pokud možno nevznášela žádná přání. Nemyslím, že zrovna tohle chceš.

Ono by se ti mohlo totiž lehko stát, že se staneš svému drahému vzornou vycepovanou služtičkou, ale ne rovnocennou partnerkou. Musíš si hned od začátku stát za svým, nedělat ústupky. Nemyslím, že bys měla dělat dramatické scény, spíš jasně říct svůj názor a trvat na něm : Pokusila jsem se sžít s tvými rodiči, ale necítím se zde dobře, chtěla bych vlastní domácnost. Jak to provedeme? Toužím s tebou žít, ale tady jsem jak svázaná. Maminka to možná myslí dobře, ale mě to vadí. Takhe bych jí brzo nemohla ani vidět a náš vztah by se jen zhoršoval. A já chci s tvými rodiči vycházet dobře. Nejspíš by se urovnal i vztah s mojí mámou. Větší výdaje za bydlení a třeba i nějaké nepohodlí mi za to stojí.

Milující chlap by se měl snažit to nějak řešit, neměl by strkat hlavu do písku. A dospělý chlap by neměl hledět pouze na výhody spojené s bydlením u rodičů.

Mohlo by se ti totiž stát, že budeš v té rodině jako páté kolo od vozu. Tchýně bude ovlivňovat synáčka, výchovu vnoučete....a syn bude stát za maminkou. Neříkám, že to tak musí být, ale dej si na to pozor. Nejspíš tvoje máma už takové tušení má. Obzvlášť, pokud rodinu tvého milého osobně poznala.

Pokud by to k tomuto směřovalo, vem dítě a nohy na ramena. Pořád je veselejší život svobodné matky s jedním dítětem, než otrokyně v manželství kde má hlavní slovo a podporu tchýně.

Zmíním jen fakta z mého života.
Vdávala jsem se ve dvaceti a nastěhovala do domu jeho rodičů. Tchýně k nám chodila do ložnice v jakoukoliv denní i noční dobu. Na manžela čekávala ráno v 5 když šel do práce s čerstvě osmaženým řízkem, aby měl "pořádné jídlo". Kontrolovala co mu vařím, jak peru. Také se mě nikdy nezastal. Zdědila jsem domeček cca 50 km od jejich domu. Odstěhovali jsme se, našli si práci. Začli budovat..A pak asi za půl roku stačila její návštěva a slova: Fanoušku tady přece nemůžeš bydlet a on se vrátil domů. U rozvodu se soudkyně nakonec ptala: a to vám taky poradila maminka? Jak žije teď netuším, ale jeho druhá manželka s tchýní vydržela dva měsíce. Tak nevím, zda jde poradit. Někdo se změní, někdo ne...

U nich jsme bydleli cca 5 měsíců, od svatby do porodu. U našich pak rok. Já jsem byla nešťastná u nich, on u nás. Tehdy za komoušů se na byt čekalo, nám bylo řečeno, že to bude tak pět let. V Brně. Tak jsme hledali mimo Brno. Nakonec jsme radši šli do 300 km vzdáleného městečka, kde bylo možné získat zaměstnání s bytem. Díky tomu jsme byli patnáct let spolu... jinak bychom to neustáli a rozvedli se brzy.

Myslím, Zorko, že váš vztah nemá za stávající situace moc šancí na delší trvání. Pokud chlapec dává přednost mamince před tebou, je to špatně. Kdybyste tam u nich zůstali bydlet, bude tvoje dítě vychovávat tchyně podle svého. Vždycky budeš ty ta špatná, neschopná a tak dál. Nezavděčíš se i kdybys chodila po uších.

Užívat si těhotenství a následně miminka je vážně legrační , leč tazatelka to myslela dobře a hlavně za sebe