Kudlanky, už jsem si tu dvakrát nechala dobře poradit a s důvěrou se na vás obracím proto potřetí. Můj muž si stále nemohl vybrat kterou, tak jsem si vybrala já - a jsem rozvedená. Byl to dlouhý a bolestný proces, ale k rozhodnutí jsem nakonec dospěla a náš vztah ukončila. Nežijeme spolu už 6 a půl roku, děti jsou v mé péči. Dceři je 14 a synovi 8 let.

     Otec je vídá téměř každý den - bydlíme nedaleko a vozí je do školy každý druhý týden, když mám ranní směnu. A naopak, když mám odpolední (do 18ti hodin) cca 2x-3x týdně, jedou děti ze školy rovnou k tátovi, kde si je pak vyzvednu cestou z práce. Mimo to jsou s ním každý druhý víkend. Tedy dalo by se říct, že společně tráví dost času.

     Dcera si pamatuje, jak se k ní i ke mě táta choval, když s námi ještě žil, ale synovi byly jen 2 roky, když odešel a tak si z našeho soužití příliš nepamatuje. A teď zná tátu vlastně jen jako partnera  "tety" a soužití partnerů může vlastně odkoukat jen u nich, protože já zatím nikoho nemám. A v tom vidím trochu problém. Myslím si, že jako modelový příklad partnerství není jeho otec se svou přítelkyní ten nejlepší. Nechci se stavět do role dokonalé matky a partnerky (to rozhodně nejsem, a jak říkám, partnera nemám), ale nerada bych, aby si syn myslel, že to, co vidí u táty a jeho partnerky, je správná cesta a že by se tím měl řídit.

     Pokusím se vám stručně popsat to, co mi nedá spát.

    Jsem přesvědčená o tom, že partneři si mají jeden druhého vážit a respektovat se, nesnažit se jeden druhého předělat k obrazu svému. Také si myslím, že na všem, co se týká soužití v domácnosti, je dobré se společně domluvit a děti postupně zapojit do rozhodování o rodinných záležitostech, které se jich přímo dotýkají. Nemyslím tím, že je máme zatahovat do hádek, ale probrat s nimi např. co podnikneme o víkendu, co by je bavilo, nechat jim vybrat barvu stěny v jejich pokoji, domluvit se třeba na jídelníčku... zkrátka i jim dopřát trochu té demokracie.

     Od partnera čekám, že mi bude oporou a že se bude na chodu domácnosti podílet. Dokážu si na rovinu říct, s čím bych potřebovala pomoci. Neumím si ale tuto spolupráci nijak vymanipulovat, a ani nedokážu předstírat "těžkou a usilovnou" činnost, abych na partnera zapůsobila. Zkrátka neumím používat ženské zbraně - je mi to doslova proti srsti.

     Současná partnerka bývalého v tom ale chodit umí perfektně. Na jednu stranu si říkám, že třeba pro dceru nemusí být úplně špatné, když vidí použití ženských zbraní v praxi, ale na druhou stranu se mi nelíbí, aby syn nabyl dojmu, že standardním vládcem rodiny je muž, kterého všichni poslouchají. Že žena muži slouží a do žádného rozhodování se neplete.

     Ona ale většinou takticky mlčí nebo řekne, že je to na muži, ať to on rozhodne podle svého, že to ví nejlépe... Domácnost má v naprostém pořádku, ale nejvíc práce má vždy ve chvíli, když přijde muž domů. Jak ho slyší přicházet, vyskočí z gauče od televize a honem honem něco dělá. 

      Mužova výchova je taková, jakou zná od rodičů - dětí se na nic neptáme, jen rozhodujeme a přikazujeme. Máma ve všem poslouchá tátu, do ničeho nemluví ani nezasahuje, ale tátovi za zády dětem pak dovolí, co on zakázal - "jen to děti tátovi neříkejte, ať není zbytečně zle".

      Muž navíc dělá velké rozdíly mezi dcerou a synem. Dcera má prý zastávat ženskou roli a dělat ženské práce, a syn se může bavit a hrát si - vždyť je přeci malý... U dcery ho nezajímá, co ji baví, jaký měla den, atd., ale u syna je to naopak. Vytváří tak mezi dětmi pocit křivdy - hlavě tedy u dcery.