na věku nezáleží... Jenom musíte koukat kolem sebe, vymanit se z kolotoče stejných lidí, stejného prostředí... Možná udělat krok zpátky a koukat i po jiných typech chlapů, než se pohybujete... Nemusí mít audinu, může mít i trabanta, nemusí mít oblek ale může mít i montérky...

No, pokud bych byla zajištěná, bylo mi 40 a toužila bych po dítěti, tak bych asi nečekala na to, až kolem pojede nějaký ten princ a pořídila bych si dítě bez chlapa. Myslím, že to dítě ti šanci najít prima partnera nesníží (v tomto věku bude s největší pravděpodobností secondhandový a se závazky- v lepším případě jen se závazky v podobě dětí) naopak čekání na toho pravého ti výrazně snižuje šanci mít vlastní dítě.

Ani chlapa, ani dítě, v téhle situaci. Je dost času. Nejdřív se věnujte sama sobě, nikomu jinému. Dejte se do pohody. Peníze nejsou problém, tak si dopřejte lázně, masáže, hýčkejte se. Pořiďte si nový šatník. Jeďte na dovolenou. Zamilujte se do sebe. Udělejte si pořádek v hlavě a v srdci. Na další lidi je času dost. Měla jsem kmotřičku, která nemohla mít vlastní děti, a jednou mi řekla: "Víš, mít děti nebo nemít děti, to není žádné neštěstí." Je v tom velká moudrost. Nemůžete být šťastná prostřednictvím někoho jiného. Chlap přijde, až ho přestanete hledat. A jestli máte mít dítě, tak ho mít budete. Jestli ne, tak to opravdu není žádné neštěstí. Většinou z nich totiž vyroste někdo úplně jiný, než byste si představovala. Podívejte se jen na články o dětech na Kudlance. Příkladů pro i proti je tu dost.

na internetovou seznamku? Týhle větě nerozumím...
Moje krásná pětadvacetiletá kolegyňka si na podzim řekla, že nechce bejt sama a cíleně se seznamovala na netu. Dneska má už několik měsíců báječnýho kluka a jsou spolu moc spokojený. Ale když nemáš morál, tak skuhrej dál, to nic nestojí...

Eliško, docela by mne zajímalo, jestli vy sama děti máte. Tipuju, že jo.Já nevím jestli se dá napsat takto bezstarostně, že nemít děti není žádné neštěstí . Možná pro někoho, kdo o ně ve skutečnosti zas tak moc nestál. Pro ženu, která po dítěti toužila a nemá ho, je to poměrně velká rána, která se táhne celým životem.

A ještě jsem chtěla napsat, že nevím v jaké společnosti se pohybujete vy, ale ve světě, kde žiju já, má většina dětí ke svým rodičům normální, hezký, zdravý vztah. Jasně, občas se nějaká ta výjimka najde (a ta pak píše na Kudlanku), ale rozhodně se nedá brát houf pisatelek na Kudlanku jako reprezentativní vzorek populace, ze kterého budeme činit nějaké závěry...

tak se pak nesmi divit , ze je ve 40ti bezdetny a sam.

je u většiny lidí ta největší životní frustrace, takže Ti Ireno velmi rozumím. A nemá smysl tady rozebírat, proš k tomu došlo - přechozený vztah, zkrátka klasika. Nepíšeš, jak je to dlouho, co jste se rozešli. Tohle je důležité, protože Tvoje deprese a nechuť třeba i na tu internetovou seznamku je pochopitelná, pokud jsi v akutním porozchodovém stavu (do půl roku). Proto je nejdřív potřeba tu bolest řádně odžít. A poté, budeš-li mít stále averzi k seznamování po síti, můžeš využít třeba i jiné možnosti - seznamovací víkendy, rychloseznamku a pod. Držím palce

Mám dva syny a dceru. Všichni žijí ve spokojeném manželství a dohromady mám od nich sedm vnoučat. Jsou samostatné rodinné jednotky a já jsem pro ně máma a babička. Mají svoje teritorium a já také, a když se setkáme, je nám spolu dobře. Moje kmotřička o děti stála hodně, ale nemohla je mít, proto svou lásku dala mně, a hodně pro mě znamenala. Smířila se s tím, co bylo skutečné. O mou společnost si nedělejte starost, s nikým z nich jste nejela ani v tramvaji. Nedělala jsem žádný závěr z ničeho, jen jsem vyjádřila názor.

V tomto případě záleží, protože ženy nejsou plodné donekonečna.
Před pár lety jsem se ocitla v podobné krizi, i když z jiných důvodů, s pocitem nekonečné prázdnoty. Dva roky jsem se různě léčila a ptala se "proč", a potom jsem se začala účastnit práce s dětmi se speciálními potřebami. Jde o volnočasovky, letní pobyty, výlety, oddechovou péči pro jejich rodiče. Hrozně mě to naplňuje, ty děti dokážou vracet každou maličkost, kterou do nich vkládám. Objevuju jejich možnosti a schopnosti, baví mě vymýšlet program ušitý na míru a hlavně mi je s nimi dobře

..... také jsem se zarazila nad názorem Elišky61, ale nechtěla jsem se vměšovat.... myslím si, že pro většinu žen je dítě naplněním jejího života, jsme tak nějak geneticky naprogramovány. Můj názor je ten, že chlap se najde vždycky, přijde a třeba taky odejde, ale děti my vždy zůstávají....

..... mi zůstávají (omlouvám se za chybu)

Ach bože. Irena prožívá úzkost v těžké situaci. Napsala sem a svěřila se. Jakkoliv si můžu myslet, že je naivní, cítím s ní a chci jí dodat trochu síly, protože jí svým způsobem rozumím. Zkuste si tu kmotřinu větu přečíst znovu, pomalu a do konce. Ani ona, ani já, netvrdíme, že nemít dítě nic neznamená. Proč se chytáte jednoho slova a na něm stavíte svaté rozhořčení? Každá žena má právo se rozhodnout jakkoliv, pokud jde o něco tak zásadního, jako je přivést na svět dítě. Ke všemu se musí dozrát - k přání mít dítě, tedy pokud to bereme zodpovědně a ne stylem - honem dítě a pak se uvidí, on mi někdo pomůže. Irena je samostatná soběstačná žena a její okolí ji nepodporuje, ale deptá. Je jen na ní, jak se zachová. Nic nepropásla, má na všechno čas. Žádný vlak jí neujel. Bude mít chlapa, může mít i dítě. Ale v situaci, kdy je bolavá a má strach, by neměla usilovat o nic jiného, než o vlastní duševní rovnováhu a životní pohodu. A mě vážně unavuje vysvětlovat každé slovo, kterého se kdokoliv chce chytnou. Chlap se vždycky nenajde, aspoň ne takový, který za něco stojí. Děti jsou naplněním určité fáze života, která přejde, a pak je potřeba je poslat do světa, aby se osamostatnily. Každý nakonec zůstane sám, protože je sám za sebe odpovědný, i když s někým žije. Ale čím víc budu mluvit, tím míň toho pochopíte.

Já taky ne. Píšeš o své kmotřičce, která nemohla mít děti. Ta svou lásku, kterou by dala svým dětem, dala tobě. Musela se smířit s tím, že nebude mít děti. Klíčová jsou slova - NEMOHLA mít děti. Ale Irena děti mít může. proč by měla rezignovat na své vlastní dítě? Sice buhvíproč ve dvaatřiceti prohlásila, že děti nechce, jenže biologické hodiny tikají a teď ve čtyřiceti řeší to, co měla řešit nejpozději v těch dvaatřiceti. Nejlíp poradila Sandra.

Ireně se třeba už to dítě nemusí podařit, a kdyby to brala tak, že bez toho její život nemá cenu, tak... by holt neměl cenu. A to by byla obrovská škoda.

Chápu, že tím nechceš říct, aby dítě neměla, ale aby se nezbláznila, kdyby se to náhodou nepodařilo.

máš za sebou život skoro do 40 let suprový o kterém se matkám s dětmi ani nezdá tak se přestanˇ litovat a uvědom si, že dítě příjde. Šanci máš docela velkou, ale v hlavě máš křivdu a té se musíš zbavit. Všichni jsme tady na světě tak nějak sám za sebe a všichni máme něco co nám nevyšlo. Jen malý zlomek prožil do čtyřiceti hezký život jako ty. Mládí nekoupíš a stáří neprodáš, ovšem děti dnes mají ženy do 49let. Bára Basíková rodila ve 46 a má klůka jako buka. Zakaž se cítít jako obětˇ, miluj svůj život a všechno si tě najde.

rozumím tomu, že Ireně není zrovna do skoku, ale naprosto chápu, co chce vyjádřit Eliška. Zkrátka v životě nejde vždy vše podle plánu, cesty se různě klikatí a je třeba se přizpůsobit dané situaci, pokusit se najít jinou cestu, sebe sama...jsem žena, mám dítě a chtěla jsem ho. Ale chtěla jsem v životě i spoustu jiných věcí, které jsou také naplňující, ne všechny jsem získala, ale nikdy jsem z neúspěchu nikoho neobviňovala. Navíc se původně jednalo o jakousi dohodu - zvláštní dohodu, kdy bych někoho, kdo očekává, že ten druhý nezmění názor, považovala za mírně řečeno naivního. Chce to přestat plakat a začít žít. Copak by dělala Irena, kdyby měla místo samoty dítě, které je postižené? I takové jsou mezi námi....

asi nejni úplně nutná, nemyslím si, že by Eliška zpochybňovala sílu touhy po dítěti. Spíš jde o to, že ne všechny ženy tuhle touhu mají stejně silnou, některý ji nemaj vůbec. A bohužel, krutou pravdou je, že Irena žádnou velkou touhu v letech, kdy by to bejvalo bylo vhodný, nepociťovala. Teď prožívá prostě logickej důsledek absence tý touhy v minulosti a bude se s tim muset poprat. Bude se taky muset smířit s tím, že vlastní dítě už taky možná mít nebude. Bude se muset naučit najít smysl svýho života jinak a jinde, protože psychicky rozložená žena na antidepresivech rozhodně nejni ani vhodnej kandidát na případnou adopci. Irena prostě bude muset vyhledat terapeuta (nikoli pouhýho práškaře, kterej ji nacpe antidepresivama) a bude muset urazit dost dlouhou cestu práce na svý vlastní vosobnosti. A tak ačkoli její věk říká pravej vopak, dítě bude muset počkat. Partner v tuto chvíli taky nejni úplně aktuální, v takovymhle stavu duše se většinou člověk dá dohromady s nějakym zoufalcem. Hledal bych nějaký sebepoznávací skupinový aktivity, hledal bych nějakou veřejně prospěšnou činnost, dobrovolnickou práci s nějakým pro mě zajímavým zaměřením, cílem. Dal bych se prostě nejdřív sám dohromady, pak bych řešil to vostatní - partnera, dítě (už zřejmě jedině adoptovaný). Vono "pořizovat" si dítě, abych nebyl sám, zoufalej a neměl chuť to skončit, to je vopravdu hodně pitomá motivace. Takový dítě nám sem bude za 30 let psát něco takovýho, jako tuhle Řůžena: http://www.kudlanka.cz/index.php?option=com_content&task=view&id=6446&Itemid=39
Takže Ireno, přestaň se litovat, přestaň se upínat na dítě, protože to teď prostě nejde a začni dělat něco pořádnýho a smysluplnýho, těch možností je všude kolem nás nepřeberně, stačí se začít trochu zajímat. Držim ti palce.

Když tak šíleně Irena touží po dítěti, je finančně zajištěná, proč si to dítě nepořídí? Není jistě problém najít "dárce spermatu" na pár nocí. Není to etické a není to zrovna správné a neříkám, že bych to udělala. Nevím. Nikdy nebudu v její situaci, tím měně v její kůži. Dítě bude vychovávat sama, což dnes není nic neobvyklého. Když bude aspoň trochu rozumná, nedopadne to ani jako v Růženině případě.

ale jsem v depresi. Jednou jsem spolykala prášky a strávila týden na psychiatrii. Docházím ambulantně k lékaři, beru antidepresiva, takže moje stavy už nejsou tak hrozné.
...Děsí mě moje budoucnost.

Tohle fakt není dobrá situace pro příchod dítěte. První těhotenství po 40, bez partnera je samo o sobě dost zátěžovka, a s tím, co si teď nosí Irena v sobě, to může být pěkný průser.
Záleží taky na tom, jaké má zázemí, jestli má někde poblíž zdravé schopné rodiče, nebo sourozence, kteří ji pomůžou, občas se bez pomoci neobejde.

No a ty peníze - ona neříká, že má stranou dva miliony, ale že má příjem, který "stěží" sama spotřebuje. Pokud nemá vytvořené opravdu velké rezervy a půjde třeba na nemocenskou s rizikovým těhotenstvím, což není dnes vůbec nepravděpodobné, pak mateřská a rodičák, a nemusí to být finančně růžové. Na alimenty od dárce spermatu samozřejmě musí zapomenout.
Pro ženu s malým nebo průměrným příjmem to nebývá takový skok a šok, ale někoho, kdo se nemusí vůbec omezovat, to zaskočit může.

Pořizovat si dítě proti samotě ve stáří je nesmysl pro mámu, protože dítě může v 15 zmizet na studia na druhý konec republiky nebo do ciziny a od té doby už bude jezdit domů jen na vánoce a kousek letních prázdnin, v zahraničí může zůstat, protože během studií zjistí, že je to lepší místo pro život, a z Ireny bude stará zahořklá paní, ukřivděná tím, že jí nechal chlap a pak se obětovala pro nevděčné dítě.
Čímž se to stane zlem i pro dítě.

Shrnuto podtrženo - souhlas s Krakonošem. Uzdravit sebe, zevnitř, pak bude schopna přijmout to, nebo toho, co přijde zvenčí, a bude schopna tomu i něco nabídnout. Ať už to bude cokoli nebo kdokoli.

a k tomu, co řekla její kmotřička:

"Víš, mít děti nebo nemít děti, to není žádné neštěstí." Je v tom velká moudrost. Nemůžete být šťastná prostřednictvím někoho jiného...

Jo, určitě bych dlouhou dobu vnímala jako veliké neštěstí, kdybych nemohla mít děti, ale bylo by životně nutné PŘIJMOUT tu skutečnost, SMÍŘIT se s tím, co nejde, a SOUSTŘEDIT se na to, co jde, co můžu se svým životem udělat, jak být alespoň trochu spokojená - i bez dítěte.

Určitě znáte ženu, nebo ženy - já nejméně dvě - které nemohly dlouhou dobu mít díě a ve chvíli, kdy se s tím smířily, začaly se soustředit na něco jiného než početí, tak otěhotněly a narodilo se jim dítě. A narodilo se ve chvíli, kdy už byly tak srovnané s tím, že to nejde, že kdyby dítě nepřišlo, nezhroutily by se. Zůstalo by v nich asi, tuším, jizva, občas by se to ozvalo, ale žily by dál, protože už žily dobře ve chvíli, kdy otěhotněly.

Jedna má velmi stará příbuzná, okouzlující dáma, nemá děti, opakovaně potratila a prostě se to nepodařilo. Doplatila bohužel na svou, velmi milovanou a s láskou a výborně vykonávanou profesi. U profese zůstala a svůj život tak naplnila láskou a radostí. Je to takový nabíječ energie pro nás všechny, že stačí hodinka v její přítomnosti a z lidí padají smutky, splíny, deprese. Ona i její manžel jsou pro nás všechny vzorem, přejeme si, aby žili aspoň tak dlouho, jako pan Nicolas Winton ;-) a věříme, že jo, protože si to oba zaslouží. Rozdávají plnými hrstmi všechno, co mají - pozornost, péči, práci, lásku, taky dary a peníze, přitom jsou neskutečně skromní, taky pracovití, ve svém pokročilém věku zcela soběstační, velmi aktivní, leckteré třicátníky strčí do kapsy.

...

tak bych souhlasila, ale mně zase nahání hrůzu tohle ...

Jestli bude čekat, až se vyhrabe z depresí, může být v přechodu a to teprve budou deprese!

mně mnohem větší hrůzu naháněj slova jako "psychiatrie", "spolykat prášky", "antidepresiva". Takže já vosobně radši ty aktivity. Navíc to byl jen příklad, těch možností, jak něco udělat se svým životem, je nepřeberně. Ale je velmi naivní si myslet, že nějaký voplodnění náhodným dárcem vyřeší Ireně její problémy. (Stejně naivní je myslet si, že zplození dítěte vyřeší problémy v partnerským vztahu.)
Ale samozřejmě se Irena rozhodne sama - vona ani jiná možnost nejni.

Tím samozřejmě můžou ostatní problémy vygradovat. Nedokážu zhodnotit hloubku a závažnost jejích psychických problémů, a tak se o to ani nepokouším. Irena je v takové jakési patové situaci, a já mám dojem, že to, co prošvihla, už nedožene. Holt kariéra byla přednější a toto jsou následky...

má úplnou pravdu. Z depresí se jaksi nevyhrabe, dokud nezačne řešit jejich příčinu. A to je to, že děti nemá, teď po rozchodu k nim má sakra daleko a navíc ji táhne na jednačtyřicet a není ani ještě plně srovnaná s rozchodem. To trvá klidně pár let, než začne s čistou hlavou hledat jiného. Navíc ta rána, potkat ho s těhotnou přítelkyní ! Nakopala bych ho za tebe. Bohužel nemáš moc času na bůhvíjak dlouhé vybírání a oťukávání nového partnera a hledání toho pravého . Já neříkám, že se to nemůže stát, ale pravděpodobnost je prostě malá. Ty musíš jednat a hledat i na té seznamce. Nemělo by tě uklimbat ani to, že dítě sice můžeš biologicky mít i v pětačtyřiceti, ale s obrovským rizikem vrozených vad a spíš to napoprvé vůbec nepůjde a pokoušet se o ně můžeš klidně dva roky. A samozřejmě, pokud bude s kým. Ujasni si, co chceš. Jestli dítě za každou cenu, i za cenu toho, že zůstaneš svobodnou matkou(a teď nebudu rozebírat to, do jaké míry je to vůči tomu biolog.otci morální či nemorální)nebo chceš rodinu se vším všudy tedy i s kvalitním partnerem a můžeš hledat léta...Já bych to neriskovala. Šla bych do varienty č.1 Ženatí : chrání se a dávají se sakra pozor, aby tě nedostali do jiného stavu a sebe do průšvihu. Seznamka : nevím, proč ji zavrhuješ. Vzhledem k tomu, že si máš zvýšit šanci na seznámení, jen doporučuju. Kamarád : to tady nedávno bylo. A pak náhodný sex na dovolené někde u moře. Přestaň depčit a klikni na seznamku ! Jestli jsi z Prahy, najdou se tam snad i slušňáci...Neboj se, nakonec to může jít docela rychle a na bývalýho si už ani nevzpomeneš!

není psychicky v pořádku, proto by se měla dát do pořádku a rozhodně probrat možnost těhotenství, rodičovství a samoživitelství se svým lékařem, psychiatrem.
Je to osamělá 40letá žena, léčena antidepresivy potom, co se pokusila si ublížit, nebo se zabít, která si chce pořídit dítě bez partnera jen proto, aby nebyla na stará kolena sama. To je pro dítě zázemí na nic.
Dítě nemůže nahrazovat antidepresiva, dítě potřebuje, aby aspoň jeden z rodičů fungoval normálně. Když jsou oba rodiče, tak jeden druhého nahradí, osamělou matku těžko ne.

Do tý doby,než se rozešla s tím přítelem asi byla okej. Nebo aspoň o ničem takovém nepíše. Takže si troufnu tvrdit, že depresivní je následkem toho, že se jí v jednom okamžiku nejenže rozpadl vztah, ale zároveň jí tím bylo mateřství "téměř"zapovězeno !
Dvě příšerný rány v jednom. Kdyby jí bylo třicet,je to něco jiného, ale čtyřicet je příliš utvrzující ....ne, nedivím se a neměla bych tak velký obavy o její duševní zdraví, pokud by se jí zadařilo a ona s někým otěhotněla. Ona teď v podstatě neřeší chlapa...ona řeší to, kde teď bude těhotnět..

pokud by se jí zadařilo a ona s někým otěhotněla...ona řeší to, kde teď bude těhotnět..

zabřeznout ať se děje co se děje, kdykoli s kýmkoli? To nevidím jako dobrý start do zdravého života dítěte.
Obávám se, že ženská, co se takhle sype kvůli tomu, že nemá dítě, že z vlastního rozhodnutí prošvihla optimální dobu mít dítě, se bude sypat s každým problémkem, který rodičovství přinese.

Irena není psychicky stabilní, chodí k psychiatrovi a bere antidepresiva, takže se už Dává do pořádku. Tyto léky užívá opravdu velké množství lidí a žádná studie nikde nepotvrzuje, že touto léčbou jsou jako rodiče méněhodnotní a nebo že selhávají. A jaké zázemí máš na mysli ? Víš kolik je v ČR svobodných matek ? Nebo rozvedených samoživitelek ? A nevím, já si dítě nepořídila proto, abych nebyla na stará kolena sama , ale aby mě mateřství naplnilo jako člověka. Uf, to jsou argumenty...Irčo, já ti fandím a držím palce, ať se ti tvůj život naplní a ty najdeš, co hledáš!

léčba AD sama o sobě nedělá z lidí méněhodnotné rodiče, nejsem tedy odborník,ale nemyslím si to, protože znám lidi, co tyhle léky užívají a fungují normálně. Na druhou stranu nevím nic o léčbě depresí těhotenstvím. Irena totiž píše o skutečné nemoci, ne o "depce".
My ji nezatracujeme jako rodiče, neodrazujeme ji od mateřství, my jen - když se nás tedy ptá - říkáme, že si myslíme, že by bylo lepší se nejdřív dát do pořádku, než otěhotnět co nejdřív a za každou cenu, s kýmkoli.

To, že se teď dává do pořádku neznamená, že je natolik v pořádku, aby se její stav nezhoupl - třeba vlivem hormonů, nebo jako důsledek potíží, které mohou nastat.

Léčí se u psychiatra, a to proto, že se pokusila si ublížit, spolykala prášky, a proto byla hospitalizovaná na psychiatrii.

Dítě jako lék na stáří není můj argument, to jen reaguji na to, co píše Irena -

Děsí mě moje budoucnost. Zůstanu sama a už nikdy nebudu mít děti, už nikdy nebudu šťastná

antidepresiva jsou jen chemie, léky, léčí nemoc, ale aby se nemoc, stavy co vedly k polykání prášků, nevrátily při prvních dalších problémech, které život přinese, k tomu pomůže právě ta terapie, práce na sobě, aby život zvládla se vším, co přinese.

Tak čekala do 40, neprosadila si to ani u stálého partnera, tak snad může počkat ještě rok,dát si roční prázdniny pro sebe.

člověk touží po tom, co nemá... Nejlepší lék je poznat život, který si myslíš, že ti utíká. Moje nápady ti pomoci?
1. Najdi si muže, který má v péči sám dvě, tři děti. Třeba na inzerát. Nemusíš se s ním nutně svázat nadosmrti, jen zažít, co to znamená starat se naplno o děti...
2. Podej žádost o pěstounskou péči. Pokud to myslíš vážně, máš velkou šanci na dítě do své péče, dnes se dávají i samoživitelkám. Nebudou to miminka, nemusejí být vždy bílá a zdravá, ale spoustu matek to zvládá. Znám jich několik. Dětí je spousta, které potřebují milující náruč...
3. Poříď si dítě bez chlapa. Máš zázemí, kariéru už nepotřebuješ. Hledej jen dárce spermií...
4. Věnuj se aktivitám, kde dětem opravdu pomůžeš. Existuje hostitelská péče, kdy si bereš děti domů na víkend po vzájemné dohodě z dětského domova. Jedná se o starší děti, ke kterým navážeš osobní vztah, děláš s nimi vše jako v rodině, zadarmo....
5. Otevři si soukromou školku v rámci sousedské pomoci. Můžeš se starat až o čtyři děti celý týden.
6. Nastup na VŠ pedagogickou a začni pracovat jako učitelka na 1.stupeň ZŠ, případně jako asistentka k dítěti se speciálními potřebami.
7. Navštiv nejbližší dům dětí a mládeže a poptej se, zda nepotřebují vedoucí na letní tábor nebo kroužku angličtiny...
Možnosti jsou ve čtyřiceti i v šedesáti. Máš peníze, víš, co chceš, začni jednat.

prošvihla tu správnou dobu, správnýho partnera a NEMÁ čas. Má jen touhu mít dítě a ta nenaplněná touha ji svírá, ničí a trápí tak, že udělala, co udělala. Deprese jako nemoc (a já zas trochu odborník jsem existují i bez objektivní příčiny. Může je spustit nějaká vážná psychická zátěž,nebo dlouhodobý stres, ale je tam procento získané vlohy a můžeš mít zvnějšku život jako v bavlnce a stejně se jí nevyhneš. Prostě ji máš a bez léčby jsi v háji. U Irči je toto reaktivní stav na konkrétní situaci a dle mého (neznám ji ale samozřejmě)jinak stres zvládala doposud dost dobře, když píše o tom, jak rozjeli kariéry a jak je víceméně soběstačná. Udělat kariéru s velkým K chce dneska um a fištrón a silné nervy, ne ? Podle mého má sil dost a zvládne to.

výborný!

že se nemusíš čílit. Irena tu má hromadu různejch pohledů na svou věc, má možnost si vo nich vo všech podumat a nějak už se rozhodne. Bez vohledu na náš názor. Smyslem těchhle stránek je podivat se na problém pokud možno z co nejvíc úhlů. Ne dát ten jedinej správnej návod. Konečný řešení je dycky na tazateli.
P.S. Léčba deprese nejni pokaždý úspěšná pouhejma AD. A nezvládnutá deprese bohužel znemožňuje člověku fungovat jako kvalitní (nebo aspoň průměrnej) rodič - a to i když je v páru, natož když je sám. Rodičovství je úplně jiná zátěž než sebenáročnější profese, tyhle dvě věci bych vůbec nesrovnával, schopnost zvládat jedno vůbec nic nevypovídá vo schopnosti zvládnout druhý.

Kazdej tady ma trochu pravdy. Ja bych v pripade te damy nepanikaril, na nic nespechal, rozhledl se kolem sebe, pokracoval v lecbe, zkusil treba i tu seznamku a snazil se radovat ze zivota a z normalnich veci.
Napriklad ja se zrovna ve 40 seznamil s fajn zenskou, pomohl ji vychovat dve dcery a dneska je ze me stastnej tata i dedecek.

U žen je to přece něco jiného. Tam je ten věk prostě limitující. A touze po vlastním dítěti rozumím.

Děsí mě moje budoucnost. Zůstanu sama a už nikdy nebudu mít děti, už nikdy nebudu šťastná
chápu jako dvě věci - strach, že zůstane sama bez partnera a strach, že nebude mít děti. A ne jako že si chce pořídit dítě, aby nebyla sama.
Myslím, že kdyby si pořídila dítě, uklidní se. A partnera asi najde spíš jako sebevědomá maminka, než jako uzlíček nervů, ženská, které kouká z očí jak moc chce vztah a dítě.

necilim se,ale prozila jsem neco podobneho a tak se do jeji situace proste umim vcitit. Bylo mi o dost min, netravila jsem se, ale stejne jako Irena jsem slysela kolikrat potom, potom a pak nebylo zadny potom a jen ja a sama, vsude kolem me mlady rodinky a maly deticky a miminka. Mela jsem pocit , ze uz to proste nestihnu a ta psychika v tehle situaci bude stejna. A ten muj neklid a stres se uplne odboural,(coz me samotnou prevapilo), ne kdyz jsem konecne poznala noveho partnera , ale az kdyz jsme spolu cekali mimi... proste, ac to treba pro racionalnejsi osoby zni prastene, divne a zoufale,bylo to tak a tahle psychika se mnou jela uplne sama a bez meho vedomeho pricineni. No, jak taky jinak. Ja byt o tech par let starsi, tj.ted ve veku Irci, tak presne,jak pise bb a jakkoli to odsuzuje, bych chtela jen zabreznout a to prakticky jakkoli... Ted jeste muze, za par let, co let, mesicu, se muze poohlizet po pestounske peci, po krouzkach s detmi atd atd a samozrejme ji pak nic jineho nezbyde, nez se smirit s tim, ze proste vlastni deti ji nebyly prisouzeny...ale ted jeste MUZE. (omlouvam se za chybejici diaktritiku -pracovni pc bez cestiny)

no nevím. Dárce spermatu se sice najít může. Ale tělo krmené hormony /antikoncepce do 40 let/ a následně antidepresivy nemusí ihned zareagovat a pisatelka nemusí otěhotnět. Stres dělá taky své, však známe spousty párů , které chtěly počít a nedařilo se. Ve chvíli, kdy se uchýlily k adopci, přišlo otěhotnění samo. Čímž chci říct, že psychika v případě otěhotnění fakt dělá někdy moc. A pokud se nebude dařit, pochybuji, že dotyčná tazatelka bude mít pořád chuť a nervy na hledání dárce spermatu. Nehledě na skutečnost, že dárce není bez rizika, myslím v podobě finančních požadavků na pozdější výživné. I situace Ireny samotné se může obrátit, po zdravotní, finanční aj. stránce. Fakt bych zvážila s ohledem na dítě samotné všechna pro i proti. Nevíme co bude zítra, natož za rok, pět, deset let. A to dítě tu bude, bude potřebovat jíst, obléct, studovat, bude nejspíš chtít znát kdo je jeho táta.

...... já hlasuji pro "zabřeznutí"!!

tak je mi vás, holky, docela líto, když tady čtu jak s váma ty hormony cvičí. No, má to holt příroda dobře vymyšlený...

souhlasim….

s myšlenkou, že je to právě ta příprava na dítě. To znamená dát si hlavně do pořádku psychiku. Postupovala bych podle některého z bodů Magdalenky. Vždyť tim, že se zapojíš do práce s dětmi, třeba v tom Domě dětí a mládeže, nebo na letním táboře, můžeš získat nové přátele, nebo tam i někoho potkat.
Hlavně si nepředstavuj, že být sama s dítětem je jen procházka růžovou zahradou. A že v tu ránu budeš jenom štastná. Musíš udělat vše pro to, abys nedošla k podobnýmu zkratovitýmu jednání až ti bude dítě řvát 3 dny kvůli zoubkům, boleni bříška apod. Být sama s dítětem není jen o načančaném kočárku a růžových dupačkách. Na tohle všechno musíš být sakra silná a čekej nespočet zatěžkávacích situací. Vytoužené dítě je začátek krásných a nekonečných starostí.
Přeji Ti ať to vše zvládneš. Stojí to za to.

napsala jsi to moc hezky. Jedna věc je touha po miminku, druhá věc realita samotná. A Irena, uvyklá do čtyřicítky jen budování kariéry a věnování se sama sobě, pakliže se rozhodne pro život svobodné matky, bude muset být sakra silná, aby životní změnu zvládla.

jak jsi myslela cituji: "jestli jsi z Prahy, najdou se tam snad i slušňáci..." ?

Cítím v tom jakési pohrdání venkovem

kdepak,jen blbe vyjadreno. Myslela jsem to tak, ze v Praze je lidi jak mravencu a vyber je tim padem mnohem vetsi. Pokud jsi z venkova, tak se ti omlouvam, ale neni v tom zadne pohrdani.

že pořídit si dítě s "dárcem" nepovažuju za fér k tomu dítěti, dárci a koneckonců ani k matce a mít dítě znamená pěknou dardu i v případě, že jste dva a dítě je plánované a chtěné. Jen jsem chtěla na okraj podotknout, že "zabřeznutí" po čtyřicítce a x letech, kdy do sebe dotyčná s velkou pravděpodobností ládovala hormonální antikoncepci, není vůbec samozřejmost. A když se zadaří, je ještě třeba počítat s možností, že se dítě nenarodí úplně zdravé. Ani nemusí jít o něco hrůzného a osudového, rodiče dětí s "pouhou" hyperaktivitou a/nebo poruchou pozornosti, učení, chování... by mohli dlouho vyprávět. To jen tak ve stručnosti, co všechno může nastat, a co může pořízení takového uzlíčku radosti taky obnášet.

Jsem jen o několik let starší než Irena a mám děti dospělé, alespoň tedy věkem ;-) a v podstatě samostatné, pokud jde o vzdělání a práci, takže i kdyby se se s námi něco stalo, ony se už prosekají, navíc by měly nějaké zázemí. Mám představu, kolik energie a nervů stojí vychovat člověka, vypravit ho do života. Nebyla jsem na to sama, byla jsem o dvacet let mladší než Irena a zcela zdravá, když jsem měla mimina. Děti jsme chtěli oba nezávisle na vztahu, on s tím přišel dřív, že chce se mnou dítě, i když oba jsme to plánovali o pár let později, příroda si to zařídila dřív. Peněz bylo málo, všeho ostatního nadbytek. Čili ideální situace pro příchod mimina. I tak to byl občas nápor.

Tady máme 40letou ženu, která do 38 dítě nechtěla, žila pro kariéru. Pak se jí zbláznily hormony, dosavadní partner odešel a pořídil si dítě s jinou, mladou, a ona se zhroutila.
Léčí se, necítí se dobře. Upíná se k představě dítěte, půjde do anonymního dárce spermatu, když na to přijde. Proto používám to hnusné slovo, protože tohle není běžná zdravá touha po dítěti, ona prostě chce jen zabřeznout a domnívá se, že jí pak bude dobře. Já se obávám, že možná chvíli jo, ale těžkosti, které přijdou, a ony přijdou, na které bude sama, nezvládne dobře, pokud předtím nebude v kondici. Psychicky.

Znám tělesně postižené matky, které bravurně zvládají péči o dítě a jejich děti jsou spokojené, rodiny fungující a všichni jsou v pohodě, i když občas toho mají plné kecky, ale zvládají to. A znám několik žen ve středním věku, bez partnera, které lítají od prášků ke sklenici a zpátky, mají jedno malé dítě, protože víc jich nestihly, dítě je vystresované, neurotické, roztěkané, má problémy, potřebovalo by funkční zdravou rodinu, místo toho má doma nešťastnou vystresovanou mámu, řešící furt hlavně sebe, případně chlapy. Irena má teď na to zaděláno. Proto si myslím, že by nejdřív měla začít uvnitř sebe.

Nepřesvědčuju nikoho, ona si to stejně zařídí podle toho, jak jí hormony, nikoli rozum, budou velet.

naprosto souhlasím s bb2

Irena musí přijít na to, že šťastná může být i jen tak sama se sebou, pak je čas na mimčo. Její psychickou nepohodu dítě nevyřeší, spíš hrozí že prohloubí. A pak je dost pravděpodobné že budou trpět dva

musí pochopit, že se v životě stávají i horší věci než je to, že nebude mít dítě. Jak už psala bb2 může se narodit dítě, ale nemocné, může třeba předčasně zemřít, atd. Mohla bych vyjmenovat spoustu jiných hrozných tragédií, které se můžou stát a ovlivní život člověka napořád. Já sama děti mít nemůžu (možná to mám proti Ireně jednodušší, protože je to možná milosrdnější stav, než být zdravá, po dítěti toužící, ale bez partnera), no nicméně se s tím taky vyrovnávám vlastně pořád. Chápu, že to stigma na celý život, člověk musí neustále počítat s dotazy kdy už a když řeknu že nemůžu, tak s reakcema - ále nemůžeš věřit doktorům apod. Je to strašně vyčerpávající. Na druhou stranu si i přesto všechno vážím svého osudu a vyhýbám se sebelítosti, protože - mohla jsem dopadnout mnohem, mnohem hůř. A taky můžu říct, že mnohé moje kolegyně po dětech toužící se sice dočkaly, nicméně teď už po dvou letech spěchají do práce, protože mají nezvladatelné dítě nebo jsou celý den samy s permanentně zaměstnanými manžely. Můžu upřímně říct, že bych svůj život ani za jeden z výše jmenovaných nevyměnila.

Me tyhlety rozmazleny devenky se skvelou karierou silene bavi. Nevi co driv, prachy, kariera, zabava a pak cumi........ Co tehle depresivni Irence brani v tom, aby sla pomahat do nejakeho detskeho domova. Nebo do lecebny pro dlouhodobe nemocne. Tam by ji ty jeji depresy velmi rychle presly.

To nikdo nemá právo nikdy změnit svůj názor?
Ireny bývalý partner to řekl taky - že děti nechce - a pak ho potká s těhotnou přítelkyní. Každý svého štěstí strůjce, a pokud jedna touží po dětech už v 18ti a jiná do 38 neví co to touha po dítěti je to jen a jen její věc. Jsme tu abychom Irenu odsoudili, že potkala muže co ji zlomil srdce a bolestně ji připomněl její, i když pro některé opožděnou touhu?
I Irena má právo být v životě, který si zvolí šťastná - tedy i přes to, že si dlouho budovala kariéru a teď je zlomená, protože zjistila, že jí život nevychází tak jak by si přála.
Já osobně bych jí doporučila pracovat na sobě, zbavit se antidepresiv a najít rovnováhu bez chemie. Vyhledat odborníka a ten určitě pomůže s nasměrováním Irenina života

Ja bych ji doporucila uspinit si rucicky plenama cizich deti, zabyvat se necim jinym nez sebou. Chtela bych vedet, jestli by jednou v zivote byla schopna udelat neco pro nekoho jineho nez vyhradne pro sebe. Knourat umi kazdy.....

že člověk se časem vyvíjí a mění a že i ženská, která svého času měla pomyšlení především na kariéru a zábavu, začne po pár letech slzet při procházení kolem dětského hřiště. Bohužel má ale na rozmyšlenou jenom pár let, čas v tomhle není k ženskému pokolení milosrdný, a kdo si tohle zavčasu nepromyslí, může zanedlouho splakat nad vějdělkem.
Na dnešní dobu jsem si pořídila děti asi dost brzy, ale být to čistě na mně, nemusela jsem se rozhoupat nikdy, ale vím, že jsem udělala dobře.
V případě Ireny naprosto souhlasím s bb a dalšími, kteří tu píší, že pomoct musí nejdřív sama sobě a sama za sebe.

Pokud se nebude zabývat sebou nebude vědět co se svým životem provést nejspíš nikdy... Někdo dospěje brzy, někdo nikdy... Irena má teď tu nejlepší příležitost pochopit sama sebe a ,,dospět,, a třeba si ušpinit ruce plenkama jiných dětí jak navrhuješ, pokud to bude její přání....
Teď to třeba vypadá, že jen kňourá a cpe se prášky, ale myslím si, že už jen to, že sem Irena napsala a než to udělala přečetla si články a reakce na ně, je krok k sebepoznání a nalezení světla na konci tunelu....
Já si stále, asi i dost najivně myslím, že sem píšeme abychom si vyslechli radu nebo zkušenost a ne abychom o sobě četli, že jsme rozmazlený děvenky a že jsme měli něco udělat jinak....
Co bylo to bylo, s tím už nikdo nic neudělá, ale kam směřovat a kudy se vydat z křižovatky na které právě stojím? Proto sem píšeme a hledáme odpovědi... Někdo už tou cestou taky šel a má zkušenost, které mi při rozhodování může pomoct

jak vis, ze Irena neumi pro nikoho nic udelat a ze je rozmazlena ? Ty ji znas ?
Zrejme ne. Ale lacine strilet nepodlozeny soudy to umis...Fuj....
Ja souhlasim s Myskou.

nedělí na sobecký rozežraný kariéristky, co samou zpovykaností nevědí coby, a hodné empatické maminky. Profesně úspěšná ženská může být klidně fajn člověk s přehledem, spoustou zájmů a citlivostí pro problémy druhých (znám úspěšnou - a bezdětnou - právničku, která ve volném čase pracuje pro neziskovku, pomáhá obětem domácího násilí, a doma má plno zvířat, která někdo týral nebo vyhodil), zatímco máma od rodiny může být zase typ, co se svými dětmi zachází hůř než dozorce v koncentráku s vězni (mnohokrát viděno na vlastní oči), svět prostě není černobílej. Irena kdysi udělala blbý rozhodnotí a teď toho lituje, ale nevidím důvod jí tady nasazovat psí hlavu.

znám taky sobecký ženský bez dětí, hodný úspěšný ženský s dětma, a spoustu dalších kombinací i v mužské variantě :-)
Tak jako tak předpokládám, že s Irenou jsme tu nikdo krávy nepásl, takže tady kreslit její psychologický profil je nečistá hra, která podle mě spíš než o Ireně vypovídá o tom, kdo ji provozuje.

Irena psala o svem prazdnem zivote. O zadnych zajmech ci pomoci druhym ani slovo. V dobe kdy mela toho sveho pana bozskeho by o vas ani nezavadila pohledem, ale kdyz tady zaknoura, ze chce miminko, muzete se po.... Fakt vas nechapu.

jsou kudlanky a kudlanky.... některé by Tě nejraději sežraly a některé Ti nabízejí radu většinou ze svého života.... Svůj život, ale řídíš Ty a já Ti přeji abys byla brzy v pohodě a opět spokojená šťastná. A Tobě moira2 to přeju také

moiro, to bychom to tu mohli rovnou zavřít, protože 99% pisatelů si za svou blbou situaci může do určité míry samo. Oběti domácího násilí, že se nechaly týrat, rodiče hajzlíků a nevděčníků, že své děti blbě vychovali, ženské, co s nimi partner vymetl, že si ho blbě vybraly, matky dětí, co jsou bez koruny, protože otec neplatí alimenty, si rovněž blbě vybraly otce svých dětí. Nextky, které obtěžují děti z prvního manželství, ať už svou existencí, či odtokem peněz z nové domácnosti do domácnosti předchozí, že si vybraly chlapa s dětma...a tak dále. Takže buď tu můžem každému napsat, že jak si kdo ustele, tak si lehne a že když si to sám podělal, ať si to sám taky vyžere...nebo se můžem snažit vymyslet, jak z dané situace co nejlíp ven. Proto je to poradna, že je to od slova poradit- kdyby to bylo od slova odsoudit, jmenovalo by se to jinak.

nemá čas na rozmýšlení, věk na bezproblémové mateřství, partnera pro pomoc při výchově dítěte a ani moje sympatie, protože těhotné staré ženské s komplikacemi v těhotenství i při porodu prostě nemám v oblibě.

Má můj soucit, jo, kdysi udělala nesprávné rozhodnutí a teď se pro něj trápí, je mi to líto.Ještě víc je mi ale líto případného dítěte, proč ono se má narodit zbrkle a pro něčí záchranu, bez počáteční lásky, bez rodičů a s nadějí na problémy se stárnoucí a nepřirozeně fixovanou matkou? Jestli je pravda, že děti si vybírají, komu se mají narodit, myslím, že jen tak do toho žádné nepůjde.Na druhou stranu - některé věci se dějí tak, jak se dít mají, takže - má-li to má nějaký hluboký smysl, tak to bude. Ale my to tady určitě nějakou chytrou radou neovlivníme.

Mojí jmenovkyni držím palce, aby se dala do cajku a učinila to nejsprávnější životní rozhodnutí alespoň teď..

Irena psala o svem prazdnem zivote. O zadnych zajmech ci pomoci druhym ani slovo. V dobe kdy mela toho sveho pana bozskeho by o vas ani nezavadila pohledem, ale kdyz tady zaknoura, ze chce miminko, muzete se po.... Fakt vas nechapu.
Jaký prázdný život? Pomoci jakým druhým? Co to znamená? Ty ji znáš osobně, že víš, co by udělala nebo neudělala?

Moira2 startuje na úspěšné ženy s kariérou, stačí se podívat jak reagovala na http://www.kudlanka.cz/index.php?option=com_content&task=view&id=5945&Itemid=1

..."protože těhotné staré ženské s komplikacemi v těhotenství i při porodu prostě nemám v oblibě.."

proč? Co ti udělaly?

jsem zdravotnice,víc o tom radši mluvit nebudu.Ty si klidně dál mysli, jak jsou staré primipary s komplikacemi těhotenství i porodů přínosem pro celý systém.

Přírodu neobelstíš, a doktoři považují za optimální věk pro první porod cca 22 - 25 let. S věkem přibývají komplikace...

já jsem si vždycky myslela, že zdravotník má být nestranný?

Nejsem teda "stará primipara" (ale odkdy je člověk vlastně "starej"? byly doby, kdy by takto označili i třeba osmadvacetiletou), ale docela nerada bych se setkala v ordinaci s někým, z koho bych proti sobě cítila takovéto zaujetí až možná zášť, ač mě v životě neviděl, jenom z důvodu, že patřím do nějaké skupiny.

kdy už se asi ani nesmí říct, že čtyřicítka je prostě na první dítě stará, tečka, - to je fakt k smíchu. Většina těch žen samozřejmě vypadá výborně, jsou udržované, dbají o sebe atd., ale organismus nikdo nijak neošálí, ten prostě starý je. Když jsem před 24 lety rodila nejmladšího (3.) syna, bylo mi necelých 26 a porodník se mě ptal, kolikáté mám dítě, na odpověď spokojeně pokýval hlavou a pravil "správně, v pětadvaceti má mít žena odrodíno" ; dnes už by si něco takového zřejmě vůbec netroufl říct.

Ty se se mnou strašně ráda z nějakého důvodu hádáš

Zaujetí ani zášť cítit nikdy ženy a jiní pacienti nesmí, to je základní pravidlo a Ty to dobře víš.
Ze mne můžeš cítit maximálně zaujetí, to přiznávám jen tady, v práci bych se na Tebe usmívala jako na všechny pacienty, včetně těch nejblbějších blbů, jaké si dovedeš představit.

I já byla v 26 letech označována lékaři za budoucí starou primiparu - primipara antiqua mi říkali a přátelsky doporučovali stále a při každé příležitosti, ať už s tím něco udělám, že mám fakt nejvyšší čas.Dnes je to posunuté, kdysi mi působili paniku v letech, kdy jsou ženy na vrcholu kariéry a ani je nenapadne, ža by byly staré..

Ovšem první dítě ve čtyřiceti je hodně pozdě, i když to technicky je možné.Dokážeme přírodu znásilňovat velmi sofistikovaně.

Kdybys Petronilo byla lékařkou sloužící třeba úplňkový víkend v porodnici a za službu se Ti objevilo několik starých primipar, určitě bys nebyla úplně nad věcí. I zkušení letití lékaři otírají pot z čela po takových porodech a obávají se jich.Ale samozřejmě že mají radostný výraz, radostná událost to nepochybně je.

Mimochodem mám známou, která šla na preventivní prohlídku na gyndu a dozvěděla se, že je ve dvanáctém týdnu těhotenství.Je jí 42 let a kluky má na gymplu, teď čeká holčičku.
Tak to je samozřejmě radostná událost, to není plánovaná záležitost, to se stalo a má to tak být.Také to není její první porod, to je velký rozdíl.

stručně a výstižně napsáno, děkuji

jaká politická korektnost?

Zdravotník má především léčit, nikoli moralizovat o pacientových životních volbách, případně mu něco "dávat sežrat". Zvláště když se ty náhledy v čase dost mění, když před těmi lety mohla být zcela vážně považována za "starou" šestadvacetiletá rodička.

Takže jedině dobře, že by si to dneska už nedovolil, myslím, že mu to nepřísluší (myslet si samozřejmě může, co chce).

A kdo jiný by to měl být, než zdravotník, lékař, který má odborné argumenty pro toto tvrzení?

a to fakt KAŽDÁ (nebo skoro) ženská kolem čtyřiceti, co rodí první dítě, je problémová?

Sama přiznáváš, že Tobě kdysi působili paniku, kterou zpětně vnímáš jako zbytečnou. Proč si tedy počínat podobně? Když příroda umožňuje ženě otěhotnět někdy cca do 50, tak to asi nějaký smysl má.

A komplikace přece mívají i mladice, nebo ne? Navíc ty "stařešiny" (ale odkdy se teda teď berou vlastně za "staré"?) jsou víc sledované, takže riziko třeba různých vývojových vad je u nich pravděpodobnější zachytit než u mladších, u kterých se s tím až tak moc nepočítá.

Já si zkrátka myslím, že ať se žena rozhodne stát maminkou v jakémkoli věku, když jí to "jde", zaplať pánbu za to a nezaslouží si moralizování a odsudky za to, že je to "moc brzo" nebo "moc pozdě".

toho je, co by "se nemělo", jéje.

A vytrácí se mi, jaký smysl má, když lékař řekne čtyřicetileté prvorodičce, že je na dítě stará - to se má omladit nebo jak?

jaké moralizování?
No právě, že se mění jen ty náhledy. Příroda se jim kupodivu nepodřizuje a pořád to má zařízeno tak, že optimální věk pro mateřství je u ženy cca 18-25.
Já to nijak nehodnotím, vím že je to těžké skloubit se studiem atd., jen konstatuju, že to prostě tak je.
Navíc porodem to všecko teprve začíná, už jsem to tu (jako dcera starého otce) zmiňovala mockrát. Dítě potřebuje matku/oba rodiče v dobré formě a kondici minimálně dalších 20 let, nemluvě o prarodičích. Atakdál.

Já si zkrátka myslím, že ať se žena rozhodne stát maminkou v jakémkoli věku, když jí to "jde", zaplať pánbu za to

to si myslíš ty. Já si zase myslím, že je to nerozum.

já si hlavně myslím, že je to každého věc, do které by cizí lidi pokud možno neměli strkat nos.

Ano, se stoupajícím věkem stoupá genetické riziko. A riziko, že se s rodiči něco stane. Ale to není jediné hledisko.
Byl jsem svědkem, kdy doktorka po porodu si stěžovala skoro čtyřicetileté primapaře, že rodit vedle tu osmnáctku bylo strašné a říkala té staré primapaře, že jí za dva roky zase ráda uvidí na porodním sálu.
U osmnáctiletých rodičů je zase téměř tutové, že se rozvedou, málokdy jsou na mimino natěšení, duševně jsou často ještě nedozrálí.

a jak asi Ireně pomůže, že tady řešíte jestli je na dítě stará nebo ne? Ona sama si myslí, že jí vlak už ujel a právě z toho má depresi, tak proč sypete sůl do rány?
Je možné, že dítě už mít nebude a nebo bez ohledu na věk do roka otěhotní přirozeně s novým partnerem. Tak jako její ex čeká miminko s novou partnerkou...
Já doufám, že je Irena statečná a tušila do čeho jde, když jsem napsala

Promiň, ale jak můžeš napsat, že si žádné dítě radši Irenu jako matku nevybere, bude-li ve spěchu chtít těhotnět, vezmeme-li tedy v úvahu, že si děti skutečně někde mimo náš svět budoucí rodiče vybírají. Proč by se tedy rodily děti feťačkám, alkoholičkám, těžce psychicky narušeným ženám a jejich partnerům, když u nich je jasný předpodklad, že se o dítě nejen nepostarají, ale možná ho i utýrají? A říkat tohle takhle nešťastné ženské od tebe fakt není vůbec hezký. Umírajícímu přece taky nebudu jeho umírání připomínat, když je mi jasný, že ho to silně raní.
A kdo má vůbec právo říct, kdy je žena stará nebo ne na dítě? To už můžeme rovnou říct, že 80letí důchodci jsou pro náš systém taky jen zátěž a bylo by lepší je rovnou uspávat, ne? Možná ta stará primapara nebude mít nejlehčí těhotenstí i porod, ale může vychovat mnohem kvalitnějšího člověka, než mladá 20tka. Co mi přijde hodně nefér je zevšeobecňování, a to se tady bohužel děje.

samozřejmě, že zevšeobecňujeme, jak jinak to chceš tady mít, vždyť se neznáme a do problému každého nakoukneme je hodně povrchně, pokud se k tomu nedostane řádného upřesnění.

To o tom výběru dětí je takový ezoterický termín, já jako zdravotnice samozřejmě nevěřím zcela všemu, ale použila jsem to, abych ale k tomu také mohla posléze připsat, že co se ale má stát, to se stane stejně.Takže Ireně se klidně může narodit kluk jako buk.

Ale také se mi nezdá fér ji uklidňovat tím, že má na všechno ještě čas, protože se běžně rodí do padesáti a že se může ještě nějak dlouho dávat dohromady a kdesi cosi. Spíše mi připadají fér ty rady, ať se Irena zapojí do nějakého programu péče o děti, které jsou potřebné, když má tedy velkou touhu být prospěšnou a užitečnou třeba dětem. Předpokládám, že svoje dítě nechce jen jako něco, co ostatní už mají a ona ne, že ho nechce jako hračku, nebyla by zase první ani poslední (pro moralisty).Samozřejmě, dítě je pokračováním našeho života, něčím, co po nás zůstane, do čeho vkládáme svoje naděje etc, etc....Ale tohle se ví už od školky, přece jsme všechny nebo skoro všechny vozily kočárek s panenkou a věděly, že budeme mít děti až dospějeme. Jenže nevím, proč se ta touha nějak odkládá do doby, kdy už začínají problémy a pak se zhusta pláče?

Pokud jde o tvůj pohled na to, co komu říct na rovinu nebo neříct - je to tvůj názor, nebudu ho vyvracet. Já mám jiný.Z praxe s nemocnými a opravdu umírajícími.

Samozřejmě, že ne všechny staré rodičky mají problémy, samozřejmě, že ne všechny mladice jsou bez problémů - přece sem nebudeme dávat statistiky, na to stačí zdravý rozum, ne? Špatné nebo výborné matky mohou být ve všech sociálních i věkových kategoriích.

To s těmi důchodci považuji od tebe za nadsázku - přece lidé stárnou a počítá se s tím, že zatěžovat zdravotnictví a sociální systém budou. Ale odkládání mateřství do pozdního věku už je dobrovolná módní záležitost, navíc ty dnešní hrdinky typu Baziková a jiné zatím úplně nezestárly, ale kdoví, jak to budou všechno zvládat, když budou bez síly? Myslí se na ty děti?

A kdo má vůbec právo říct, kdy je žena stará nebo ne na dítě?
Odborníci - lékaři, jak bylo řečeno, a co takhle zdravotní pojišťovny?
http://www.cpzp.cz/clanek/1684-0-Maminkou-v-pozdejsim-veku.html

A to je taky na zváženou. Stárneme a nemoci se nám nevyhýbají. A s přibývajícím věkem je jich tak nějak víc než v mládí. K tomu přechod s hormonálními změnami... Akorát to vyjde na pubertu dítěte... Což je jistě skvělá kombinace.
Já jsem rodila děti brzy, mladá, zdravá, plná života, i přesto jsem se celé jejich dětství bála, že se mi může něco stát a nevychovám je, nedovedu do dospělosti.

Já si myslím, že Ireně začaly zcela přirozeně tikat biologické hodiny. Do toho rozchod s partnerem a průšvih je na světě. V 38 jsem to zažila taky, všude kolem se rodilo jako o závod, vedli jsme s manželem dokonce diskusi, zda jít do 3 mimča. Nějak jsme to tehdá ustáli a nepodlehli všeobecnému šílenství a já jsem za to dnes ráda. Dneska bych měla 6 letého caparta, plné školy a školky, nemocné rodiče, strach z rakoviny (teď je nějaká kampaň proti rakovině prsu).......Na místě Ireny bych už vlastní dítě neřešila, spíš bych se pokusila najít partnera se kterým bych byla spokojená. Nic se nedá utlačit a ve 40 je na dítě a ještě první opravdu pozdě, můžeme jí utěšovat kolik chceme. I umělé oplodnění se proplácí částečně jen do 39 let.Zaráží mě hlavně, že to neřešila dříve, pokud si ve 32 řekla že dítě nechtějí, o něčem to vypovídá. Tikání biologických hodin není to samé jako touha po dítěti. Teď je samozřejmě v situaci není chlap, nebude dítě, finito. Ale ono by možná nebylo ani kdyby byl chlap. Hledala bych si teda partnera a na to má času dost až se z toho rozchodu vzpamatuje.

Nikde v dopise od Ireny jsem nenašla zmínku o tom, že má velkou touhu být prospěšnou a užitečnou dětem. A nemyslím si, že by práce s dětmi pomohla ženě, která má pocit, že o možnost mít dítě přišla a není s tím vyrovnaná. Alespoň si neumím představit samu sebe, že se trápím proto, že mi ujel vlak, jsem sama a nemám dítě po kterém teď tak toužím a tak jdu a pomáhám jiným dětem. Umím si to představit za nějaký čas, kdy si srovnám myšlenky, vyrovnám se se svou situací a pak zřejmě dospěju k nějakému rozhodnutí, třeba, že svou lásku dám dítěti z dětského domova...
Ale v této fázi si myslím Irena ještě není. A i když tu padly zmínky o tom, že už nemá čas, tak myslím, že času má právě tolik kolik potřebuje.
Jak už jsi psala, to co se stane se stát má. A nikdo netuší co bude zítra. Ale každý se můžeme rozhodnout jak budeme žít dnes, a na tom by měla teď Irena pracovat, na tom aby se vzchopila a přijala svou situaci a našla si v ní pro sebe něco pozitivního co ji postaví na nohy. Aby pak mohla být třeba i prospěšná jiným .

možná by nebylo od věci přestat operovat tím, zda je žena ve čtyřiceti na dítě stará. Přijde mi trochu sobecké nahlížet na celou věc jen z pohledu ženy toužící po potomkovi. Což takhle podívat se na věc z pohledu dítěte? Věřím, že vesměs každá starší rodička se cítí v prvních letech po porodu báječně, jakoby omládne. Proč ne? Vždyť dnes se všude prosazuje kult věčného mládí a v některých to může vyvolat pocit, že přírodu lze obelstít. Udělají Vám nový obličej, ale ruce , krk už máte svraštělé. Porodíte v 45, ale vnitřní orgány prostě nemáte v takovém stavu jako třeba 25letá, to nelze zařídit.

Taky bych moc uvítala kdyby se tu objevil místo názoru starších maminek předškoláků názor třeba cca 55leté či starší ženy s puberťákem či středoškolákem v péči. Ještě jsem od žádné takové padesátnice, kterou osobně znám neslyšela názor pozitivní na pozdní mateřství. Jen nářky. Opravdu moc dobře zvážit, zda Irena do mateřství půjde.

jaká demagogie? Pokud je jediným kritériem, jestli má mít Irena dítě nebo ne její věk, zrovna tek by se mělo přistupovat ke všem ne? Je prostě nutné vzít v úvahu, že věk člověka se prodlužuje. Dneska i 80ti letí řídí automobil, skáčou padákem, jezdí na dovolené... kdo by si to před 50ti lety pomyslel? Tak proč neumožnit dnešním ženám mít i ve 40ti dítě? Pokud je žena zdravá...

já v žádném případě Irenu nechci deptat nebo zle kritizovat, píšu, že s ním soucítím a dokonce velmi"na vlastní kůži", protože můj manžel vozí v kočárku holčičku, kterou mohl mít se mnou. Jenže jsem se jevila stará (druhého kluka jsem měla v 35 a to už bylo tehdy dost).Matka jeho nemanželského dítěte je ještě starší a vůbec si problém nepřipustila, protože existuje ten dvacetiletý rozdíl ve vnímání věku rodiček.Vlastně jsem jaksi poškozená tím dřívějším náhledem. Ale stejně ho považuji z biologického hlediska za správnější.

Už jsem to psala víckrát - teprve nedávno mi skončily třídní schůzky. Když kluk konečně odmaturoval, byla jsem pětapadesátiletá a unavená, fakt unavená a bez partnera. Dále pokračovat s mladším dítětem ve školním procesu se vším, co k tomu patří - nemoci atd. - už ne!! Nedovedu si to představit. Kdyby to bylo, bylo by to. Ale jsem ráda, že už to není.

Takže radím s rozumem a zároveň jistě jsem schopna pro Irenu i vlídných slov, však ona naděje umírá vždy poslední. Ale přece radit se nemusí vždy jen příjemně a podle přání?

třeba pochopíš.
Skákání padákem není životní závazek na příštích 20 let, je to jasné?

Hezké, ale věk se nějak výrazně neprodlužuje, jsou to jen kouzla se statistikou. Byla vysoká kojenecká a dětská úmrtnost a ono to pak ty čísla dost ovlivní. A jiné možnosti.Nikdo nemůže vědět, zda zrovna on bude ten vyvolený co bude v 80 jezdit autem a nebo bude patřit k těm nešťastníkům co jsou dezorientovaní v 65. A nebo mrtví. A s dětmi přichází obrovský strach o ně. Psala to kousek nade mnou Myška. Stach zda je člověk dovede do dospělosti.

"obrovský strach" ale je už váš osobní problém, se kterým by možná bylo záhodno obrátit se na psychologa nebo psychiatra, pokud je tak velký a permanentní.

Nad některými věcmi nemá cenu dlouho dumat, už jen proto, že i při znalosti statistik stejně nevydumáš, jak to bude ve tvém konkrétním případě. Umřít můžeš klidně i ve třiceti, třeba hled zítra, a normálně se tím člověk taky nedá ochromit tak, aby už "pro jistotu" nic nepodnikal.

U Ireny spíš vidím jako problém, že nemá spolehlivého partnera, protože máte pravdu v tom, že dítě je "projekt" na spoustu let a jaksi už z té podstaty je dobré, aby na něj byli dva.

Až můj kluk odmaturuje - tedy jestli - bude mi 53 . Taky jsem na něj sama - od jeho dvou let a prakticky od jeho narození - to už muž byl naprosto mimo a nepomáhal s ničím a k tomu tehdy 6ti letá dcera. Zvládám to někdy líp a někdy hůř. Tak jako většina matek ať s parnterem nebo bez něj.
Irena se ptá jestli má ještě nějakou naději mít partnera a s ním dítě.
Na to jí samozřejmě nemůže odpovědět nikdo, teoreticky ji má, ale...
Mám jen pocit, že většina příspěvků se zaměřila jen na to, že je na dítě už stará a dál nic, žádná ta naděje .
Vlastně ji v té její náladě utvrzují .

Nakonec ale mocná příroda rozhodne nezávisle na výsledku kudlaního sporu a dokonce nezávisle na Irenině vůli. Jestli to nemá bejt, žádný těhotenství nebude ani kdyby těch dárců vyhledala celou rotu. A protože je mnohem větší pravděpodobnost, že žádný vlastní mimino už nebude, než vopak (nevim, proč by se tu měl z nějakýho falešnýho soucitu mazat komukoli med kolem huby), vracím se na začátek - Irena by měla vyřešit sebe a svou budoucnost bez vlastního dítěte. Nejlíp s pomocí terapeuta.
P.S. "vobrovskej strach vo děti" nejni zrovna dobrej pomocník rodičův. Úzkostný matky produkující neurotický děti, který pak samy na prahu dospělosti vyhledávaj terapeutickou pomoc, to je dost známej jev.

stará se cítí především ona sama, přečti si co píše - že je za zenitem , že se cítí stará. Já jsem vážně onemocněla v 39 a přestože moje 12letá holka měla tátu a ještě starší sourozence, vzpomíná na tohle období dodnes jako na velmi zatěžkávající pro ni. V 47 jsem šla na radikální ženskou operaci, neumím si představit mít v té době malé dítě být na něj sama, kdyby tam byla nějaký vážný nález. Je třeba si uvědomit, že zatímco tělo 25 až 30leté ženské se se změnami kolem těhotenství a porodu vyrovná rychle, tělo čtyřicátnice už regeneruje déle a hned na to přicházejí předklimakterické potíže. Taková maminka co funí a má toho dost sama se sebou, když přidá ztrátu zaměstnání, ztenčení příjmu, mi zrovna přínos pro dítě nepřijde. Není třeba se strachu z pozdějšího těhotenství přehnaně poddávat a nechat se tím strachem ovládnout, ale je poctivé si zachovat zdravý selský rozum. Dát si otázky typu, kdo se o dítě postará v případě vážné nemoci Ireny, jsou-li Ireniny úspory dostatečně velké i na řadu let dopředu ad.

:-D, já si tohle vypůjčila od Veroniky Žilkové, říkala to v nějakém rozhovoru. Možná to někde najdu. Ale určitě patřím k matkám které se o děti strachují více a rozhodně z nich nevyrostli žádní neurotičtí jedinci, na to vem jed. Bála jsem se o ně, protože jsem věděla co jsem páchala v dětství já. Kdybych byla hodňoučká holčička jako moje máma, tak se možná taky nebojím.

Bojíte se teď víc o své děti?
Každá matka se přece bojí pořád. Proto všem svým dcerám rozmlouvám těhotenství, říkám jim, ať si dají načas. Je to ztráta svobody, citové i myšlenkové. Ne proto, že nemůžete do kina, on vám někdo pohlídá, ale vy sedíte v tom kině a stejně myslíte na to dítě s rýmou, a i když nemá rýmu, stejně na ně myslíte. S dítětem se vám rodí i obrovský strach.
Zdroj: http://ona.idnes.cz/veronika-zilkova-melichar-se-radeji-nemel-narodit-fvj-/spolecnost.aspx?c=A080116_092159_ona_ony_jup

Ta rizika jsou mi jasná a podle toho co Iris píše tak nejspíš i jí, proto ji to trápí.
Krakonoš to vrací na začátek kde Ireně radíte aby se vzpamatovala, chodila na terapii a uvidí se co život přinese. Možná skvělého partnera s kterým může třeba adoptovat nebo si vzít do pěstounské péče větší dítě, které dospěje ve věku kdy ona bude ještě celkem fit.
To si myslím, že by mohlo Irenu spíš motivovat a dostat z deprese, než to, že jí tu minimálně 40x napíšeme, že má pravdu, že všechno prošvihla a že je na všechno pozdě...

teprve nedávno mi skončily třídní schůzky. Když kluk konečně odmaturoval, byla jsem pětapadesátiletá a unavená, fakt unavená

když vono je to hlavně tím, že jsi posledních 30 let vychovávala děti. takže jseš saturovaná a "vyšťavená". kdybys ty děti neměla, tak unavená nebudeš, ale naopak natěšená.

já si taky užívám dospělých a samostatných dětí a z představy každodenního vyzvedávání ze školky, domácích úkolů, vodění na kroužky a podobnejch kratochvílí mám osypky. jenže já už taky mám potřeby uspokojené. kdybych neměla, nepochybně bych si to spíš užívala, i když jistě ne s tou vervou, jako s o 25 let mladším tělem. zas bych třeba byla milejší a trpělivější a tolerantnější.

protože o své kamarádce jsem tu už párkrát psal. Ale, většinově negativní doporučení pro 40-letou prvorodičku mě k tomu donutilo :-).
Krakonošovu úvahu o větší pravděpodobnosti, že na mimino je ve 40 pro ženu už pozdě, nechápu. Ve 40 ještě vůbec není pozdě! v naší době, protože je to možné. Není to úplně běžné, ale není to nemožné. Záleží přece na zdravotním stavu a na psychickém stavu ženy! Život máme přece jenom jeden, aspoň nikdo nepodal důkaz, že víc a tak, když můžeme, měli bychom ho prožít jak nejlépe umíme, podle svých představ a možností. A když můžeme mít dítě a chceme ho mít a máme k tomu minimální potřebné podmínky, proč ho nemít.

Mé kamarádce bylo 48, když se nechala uměle oplodnit – nepovedlo se (single, podprůměrný plat, půjčka 30 tisíc). Za pár měsíců znovu – potrat (půjčka 60 tisíc). Za pár měsíců znovu (49 let, půjčka 60 tisíc, pořád podprůměrný plat, několik měsíců rizikové těhotenství, pobyt doma) – ve 49,5 letech se narodil kluk 3,5 kg, 53 cm, porod za hodinu bez problémů. A to proto, že jí její gynekolog řekl, že je zdravotně v naprostém pořádku a děti i v tomhle věku může mít bez obav – byla sledovaná, prodělala testy.
Samozřejmě, měla štěstí, že malej nebyl, dokud nezačal chodit do velké školky, prakticky vůbec nemocný. Že 80-ti letí rodiče dárce sperma jí občas malého pohlídají, že má kamaráda jako jsem já, který jí malého pohlídá, hraje si s ním, pomůže jí a občas jí zasponzoruje :-). Ale ten malej je zdroj starostí, ale i veliký radosti, velkého obohacení života, prostě k nezaplacení :-). Ve 30-ti si takhle děti neužiješ, jako v 50-ti.

Samozřejmě, můžeš umřít a jak k tomu to dítě přijde – ale, to můžeš i ve 30-ti nebo 40-ti, jako můj známý z naší vodácké party, jeho holce bylo tak deset. Samozřejmě, můžeš mít zdravotní problémy v 50-ti, v 60-ti, ale, ty můžeš mít i mnohem dříve. Samozřejmě, rodit děti do týhle doby, když budou splácet naše dluhy z dnešní doby, je vůči nim nefér, jenže, naši rodiče nás taky porodili nefér do doby vlády bolševika, která se zdála navěky. A přesto jim to nebudu nikdy vyčítat – doba se naštěstí změnila a já jsem rád na světě, užívám si teď život i když jsem taky býval občas na dně . . .

Ireno, dej se psychicky dohromady, věř, že život probíhá v sinusovkách, jednou jsi nahoře, jednou dole a když jsi dole, pak musí zase následovat stoupání nahoru. Mám to ověřeno :-). A až budeš v pohodě a budeš mít rozmyšleno, co ještě v životě chceš prožít, začni to uskutečňovat, třeba sama i když ve dvou se to lépe táhne. Ale, i kamarádi stačí. A 40 na první dítě ještě není pozdě, ani 41 nebo 42 – je to individuální!!! – ale, musíš na to mít zdravotně, psychicky, finančně a někoho na občasnou výpomoc.

Vzpomněl jsem si na bývalou kolegyni, v 50-ti se rozvedla po 27 letech a povídali jsme si, jestli má jít do nového vztahu ještě v tomhle věku :-). Říkal jsem, ať to zkusí, možná to vyjde. A kdyby nevyšlo, nebude si moci vyčítat v budoucnosti, že to nezkusila, že promarnila šanci. Už jsem ji pak neviděl, jenom se doslechl, že to nevyšlo. To se stane, všechno nevyjde. Ale zkusit se to má.

Ireno, hodně štěstí . . . zase bude líp.

...Ve 30-ti si takhle děti neužiješ, jako v 50-ti.
Já doufám, že v padesáti si užiju vnouče. Při představě, že mám školou či dokonce školkou povinné dítě, mi naskakuje kopřivka.

Toulavej, jedna věc je porodit v těch skoro padesáti jako tvoje kamarádka, druhá věc je vychovat dítě do dospělosti, do cca sedmdesáti bude dítě závislé na ní. Kdyby se jí něco stalo, a v tom věku, po šedesátce to není nijak výjimečné, co bude s dítětem? Kdo se o něj postará, kdo ho případně vychová? Je potřeba myslet dopředu, ne jen k porodu. Doktoři umí zázraky, kdesi rodila i šedesátiletá nafutrovaná hormony, ale co pak dál?

však on by se někdo našel, kdo by ho vychoval.

Dítě je od samýho začátku velice riskantní podnik s nejistým výsledkem. Jistěže je potřeba trošku přemýšlet, ale zas ne moc, protože kdyby člověk přemýšlel moc a představil si všechna potenciální rizika (která jistě číhají na 30 leté i mladší), tak by nikdy nejen neměl žádné děti, ale do smrti se třásl někde doma v rohu u topení, protože už vyjít na ulici je taky nebezpečný.

Toulavej, je to moc hezký, co píšeš, kamarádka je teda kaskadérka, přiznám, že za těchto okolností bych já odvahu neměla, ale díky, žes to "hodil" zpátky do perspektivy, že ve 40 sice existujou určitý rizika, ale zdaleka to není tak, že by to nešlo nebo že by to vždycky muselo dopadnout blbě.

Jasně, v děcáku můžou skončit i děti mladých rodiček. A končí, o to se určitě nebudu přít. Ale stojím si za tím, že rodit poprvé ve čtyřiceti nebo ve vyšším věku je velmi na zváženou. Ale chápu touhu po dítěti, i to, že ta touha potlačí rozum.

případ z Kuřimi každý zná, i osmi nebo desetileté děti se mohou ze dne na den ocitnout v děcáku, jejich MLADÍ rodiče je mohou týrat, každý den se průměrně zabijí 2 -3 lidé na našich silnicích a většinou mladí, kteří riskují, většina z nich má děti.

Myško, za šest let války se narodilo mnoho dětí, ze kterých vyrostlo mnoho skvělých lidí. Podle tebe se narodili hazardérům, nezodpovědným lidem :-), protože do takového srabu a nejisté budoucnosti si dítě nikdo zodpovědný nepořídí :-). Těm lidem je dnes 70 -75 let, prožili bídu, bolševickou hrůzovládu i normalizaci a dožili se demokracie. A měli děti, možná k nim patří i tví rodiče – takže bys tu nebyla :-) . . . a to by byla přece škoda – kdyby NERISKOVALI a BYLI ZODPOVĚDNÍ . . .

Pokud jde o syna kamarádky, máme k sobě velmi blízko, postaral bych se o něho, ale, má regulérního biologického otce, který ho má, pokud jde o daně, napsaného na sebe (sleva) a před umělým oplodněním museli sepsat notářskou smlouvu, že všechny případné náklady spojené s dítětem bude v případě nutnosti hradit on a nikoli stát! – ale, nijak ji finančně nepodporuje. Kamarádka s ním má dlouhodobé vzájemně provázané vztahy včetně financí, v různých oblastech si vzájemně pomáhají :-).

Ten kluk zná svoji o deset let starší nevlastní sestru, zná svoji babičku a dědu, svého tátu, žije jako většina dětí rozvedených rodin, kterých je 50%, ale nezažil ty hádky a dusno před rozvodem :-). A navíc – má strejdu, který má velké pochopení pro klukovské hry a poradí mu ryze mužské věci, které nemůže máma - jak se čurá, kope do míče, jezdí na kole, piká kuličky a tisíc jiných věcí, ke kterých nemají ženy vztah :-)))

Vždycky se rodily děti, a rodí, i do nevhodných podmínek. I za války. Nebyla antikoncepce, nebylo nic,...

Ale o tom řeč není. Řeč je o tom, jestli ve čtyřiceti, spíš po čtyřicítce a bez partnera, podlehnout mateřským touhám. A o rizicích z toho plynoucích. To, že to zrovna tvé kamošce zatím vyšlo (má syna malého, kolik jí je? 55?, ještě ho do dospělosti nedovedla), neznamená, že to tak bude vždy a u každé. Ona je ta její situace opravdu hodně specifická.

-pokud vůbec někdo - z těch, co si myslí, jak je mateřství padesátiletých super, byl v kůži toho dítěte, co věčně musí čelit dotazům a poznámkám typu "to je tvoje babička?". Můžete mi věřit, že to není nic moc.
A řeči o tom, že i mladí rodiče můžou umřít, jsou úplně stejně mimo mísu, jako včerejší Lotky poznámka o utrácení důchodců.
Podstata věci je ta, že to pozdní mateřství je sice možné, ale ne všeobecně hodné chvály, obdivu a doporučování.

takže je povinností rodičů ještě navíc ke všemu být "prakticky perfektní v každém směru", aby jim spolužáci náhodou nekladli nepříjemné otázky??

Jako když má někdo třeba tlustou mámu, tak si ho ta máma neměla pořizovat, protože co kdyby se někdo ze spolužáků náhodou zeptal, jestli ta tlustá paní je fakt jeho máma?

Jistě v tom hrajou roli různé aspekty, ale takovouhle povrchnost bych teda nečekala...

já bych tam jako klíčové viděla spíš to "bez partnera" než "po čtyřicítce".

Jsou holky, co si po 40 pořídí třeba ještě děti dvě - no a?

Ketrin "to pozdní mateřství je sice možné, ale ne všeobecně hodné chvály, obdivu a doporučování."

ale myslím, že Ireně jde právě o tu MOŽNOST, to, jestli ji bude za to někdo chválit atd. jí je celkem volný, nebo tys řešila, když sis pořizovala děti, jestli tě za to bude okolí obdivovat?

Je to prostě jedna z možností a je průchozí, tečka.

přesně tak. Už jsem tu psala nedávno, jak třeba dcera režiséra Juraje Herze v televizi řekla , že to není vůbec prima mít starého tátu. A což teprve tam kde je jen máma a ještě ve věku babičky. Ale je to každého věc. Nikdo těm starým maminkám dítě živit nebude a zodpovědnost je to také jejich. Já jsem jako padesátnice ráda, když zvládnu vnučku ve školkovém věku o prázdninách hlídat týden a mám toho plný kecky. Žába je prima, ale je jak živé stříbro, babi tohle, babi tohle a za chvíli mám hlavu jak v úlu. Mít teď školáka, osobně bych si připadala trapně, že si hraju na mladou. Ale to zase je věc osobního nastavení.

rodilo se vždycky, za sebehorších časů, jenže s výrazně odlišnými podmínkami ohledně antikoncepce, osobní svobody, práva na vlastní rozhodnutí atd. Taky v těch časech nebylo výjimkou, že žena absolvovala opakované výlety za andělíčkářkou, pokud to ovšem přežila a byla schopná znovu otěhotnět.
A samozřejmě se rodilo běžně i po čtyřicítce, ovšem zpravidla ne první dítě a proto, že si dotyčná do té doby užívala kariéry a dovolených, žáno.

s tou kariérou a dovolenými.

zkus takovému dítěti vysvětlit, že jeho pocity jsou povrchní.
Svého otce jsem nadevše milovala. O to víc mě podobné kecy štvaly a zraňovaly. Je to tak těžké pochopit? Umřel v 74 letech, mně bylo 18. Mí kluci neměli dědu. To je to, o čem tu celou dobu mluvím - aby ti, co si myslí, že v 50 letech s miminkem "omládnou", "užijou si to" atd., mysleli trochu míň na sebe a trochu víc na to dítě a pokud možno v delším časovém horizontu.

první dítě po čtyřicítce. Taky znám ženy, čtyřicítky, které mají dítě, ale ne dítě první, ale dítě třetí... Rodily poprvé výrazně mladší, minimálně o deset let...

Nikdo netvrdí, že mít děti po 40 je vhodné následování pro všechny ženy. Ale jde to, ta možnost tu je, když je k tomu vhodná konstelace – zdraví, finance, psychika apod.
Co si o tom okolí myslí, pokud jde o to mít/nemít SVOJE děti, je snad vedlejší. Na názor okolí nehledím ani v podružnějších věcech, které pro mě mají význam. Nežiju život kvůli cizím lidem, jejich názorům na mě :-).

jasně, že názor okolí Tě nemusí zajímat. Ale mně by třeba bylo líto vlastního dítěte kdyby se mu spolužáci smáli, že má starou mámu. A děti zlé být umí.

rozumím tomu správně, že to vnímáš tak, že ses raději neměla narodit a že tvůj otec byl sobec, protože tě vůbec přivedl na svět?

a ještě maličkost. Ty který jsi zásadně proti dluhům opravdu schvaluješ svý kamarádce v padesáti půjčky na umělé oplodnění?? jak chce vychovávat dítě a zajistit ho když v tomhle věku má nasekané půjčky, je singl a píšeš, že podprůměrný plat.. Promiň, ale o tom si opravdu myslím své.

"Mít teď školáka, osobně bych si připadala trapně, že si hraju na mladou. Ale to zase je věc osobního nastavení."

Souhlasím, že je to věc osobního nastavení.

Podle mého názoru je to nastavení velmi, velmi nešťastné - myslím, že by člověk měl jednat podle toho, jak to cítí ON SÁM, nikoli jak to vnímá okolí (protože jestli to chápu správně, tak to "trapně" a "hraní si na mladou" znamená "jak by mě hodnotilo okolí", ne "jak bych se hodnotila sama").

Pokud by to bylo "dítě v pozdějším věku nechci, protože se cítím unavená/chci si užívat/chci mít pokoj", považovala bych to naopak za důvod zcela legitimní, proti kterému se nedá říct ani popel.

Ale i to "aby se mu spolužáci nesmáli" - přece nežijeme svůj život jen kvůli tomu, co tomu řekne okolí?

Irena davno vi, co prosvihla, nese si svuj dil viny na hrbete a sype si popel na hlavu. K cemu ji maji byt ty desne akademicky informace, jak je rozhodne fyziologictejsi byt matkou od 18 do cca 25, ze materstvi s sebou obnasi prebalovani pokakanych plinek a miminka ze taky breci cele noci, ze se nevyspi a ze s vekem ji bude zmahat unava, ze muze byt nemocna a zustat sama atd atd. A jeste pry, aby se dite nedozvedelo, ze ma starsi matku. No tak se to dozvi. A co ? Taky je dobry, ze chtit dite znamena myslet jen na sebe a chtit tim omladnout....paneboze

rozumíš tomu úplně blbě, protože tomu zřejmě ani rozumět nechceš, ale co se dá dělat. Nemám čas psát dlouhé slohy.

proč ta polemika? já jsem nastavená takhle a jestli to zrovna Ty považuješ za nešťastné na mém nastavení nic nemění. Na okolí se mohu vykašlat, ale osmi, desetiletému dítěti asi budu těžko vysvětlovat , až se mu nebude chtít do školy, poněvadž se mu spolužáci smějí, že má jednat jak cítí on sám. A protože mám soudnost, vím, že přírodu člověk nezastaví a že to co zvládám dnes , mi bude dělat za pár let problém. Proč dnes padesátníky nikde v práci nechtějí? No asi proto, že už nepodají takový výkon jako ti mladí. Proč různí dárci orgánů mají věkový limit? No asi proto, že orgány těch starších už tak dobré nejsou. A tak logicky asi padesáti a víceletá maminka těžko má kondici, psychickou odolnost a spoustu dalších věcí jako třicítka. A mně osobně přijde sobecké vůči dítěti přivést ho na svět v době, kdy vím, že mé tělo stárne a nedám mu tolik co žena mladá, zdravá. Nemusíš s mým názorem souhlasit, nemusí se Ti líbit, ale ponech mi ho prosím, ano?

ale já Ti tvé nastavení neberu (to by ani nešlo), pouze na něj vyjadřuji názor.

Osobně si myslím, že fyzické chátrání je věc značně individuální, vidím tu sportovat lidi mnohem starší, než padesát, a jsou naprosto v pohodě. Rovněž znám spoustu 50 , co jsou naprosto v pohodě i v práci, přece nechceš tvrdit, že po padesátce jsou většina lidí psychické i fyzické trosky a že je vlastně v pořádku, když je nikdo v práci nechce?

Vysvětlovat osmiletému a desetiletému, že musí do školy, i když se mu tam nechce, občas musí i ti mladší, i ti starší. Předjímat, že zrovna ve škole mého dítěte budou šikanéři, kteří mu vyčtou nejen starou matku, ale i nos mezi očima.. no já ti nevím.

Re psychická odolnost - padesát mi není ještě zdaleka, ale ve svém okolí mám pocit, že se psychická odolnost s věkem spíš zvyšuje než snižuje.

"..sobecké vůči dítěti přivést ho na svět v době, kdy vím, že mé tělo stárne a nedám mu tolik co žena mladá, zdravá." - zase "mladá zdravá" mu nemusí dát zdaleka tolik, jako ta, která je sice v pohodě schopna jezdit třeba na kole, ale už nemá potřebu tolik si dokazovat vlastní výkonnost, takže pojede s dítětem spíš "na pohodu" a nebude mít pocit, že jí něco uteklo. Protože kolikrát ti " mladí a zdraví" jsou zaměření spíš na sebe než na druhé a logicky se budou věnovat spíš tomu, aby oni ještě něčeho dosáhli, a na dítě jim kvůli tomu zbyde míň času.

Toť můj názor, přičemž Ti ten Tvůj samozřejmě neberu a brát nehodlám. Jen to vidím úplně jinak.

kdyby bylo nejhůř, tak si prostě řekni, že nejsi tak genetický dokonalá, abys tady musela zanechávát genetickou stopu a začni cestovat. Tento koníček je nejméně na 30 let a poznáš i lásku.

se přestanˇ litovat a umíněně toužit po všem co si usmyslíš.

ale nedočkám se toho pravděpodobně, aby sem napsaly některé kudlanky až jim bude opravdu mezi padesáti až šedesáti, jak se cítí. Nikdy bych ve třiceti nevěřila, že se budu cítit unavená a hlavně - že budu zapomínat, že budu nacházet chyby ve své práci, kterou dělám leta a umím ji, že budu odmítat některé aktivity, protože se na ně necítím. A to prosím opravdu vypadám na míň, všude to slyším, ani extra spontánně a radostně nepřiznávám, kolik mi je.Stárnutí není ohavné, ale je taková doba,že se lidé většinou snaží působit mladším dojmem a jde to, jsou k tomu prostředky, proto si lidé mnohdy připadají nezranitelní, téměř nesmrtelní. Ale uvnitř je to jinak.Zase se bavíme v "cobykdyby" režimu, aniž bychom měli na vlastní kůži odžito. Některé

Není to samozřejmě důležité a nesouvisí to s Irčou, spíše jen tak do debaty.
Ale na spoustu věcí člověk s věkem mění názor a tak je to už po věky

samozřejmě nemůžu vědět, jak JÁ budu vypadat v tom věku.

Ale mám kolem sebe lidi, kteří jsou hodně aktivní ve věku hluboce přes 80 (jezdí autem, pracujou na zahradě, chodí na procházky..), jasně že mi nikdo nezaručí, že to budu mít taky tak, ale neznám nikoho, kdo by byl v tak mladém věku jak popisuješ už tak totálně odepsaný.

Jasně, že ty aktivity postupně omezujou a že v těch 80 neskáčou padákem, ale to snad ani není nutný, a právě na těchhle lidech vidím, že je úplný nesmysl dělat cokoli pro to, aby "to vypadalo, že jsem mladší" - oni jsou si svého věku i jeho omezení vědomi, ale berou to jako přirozenou součást života, za kterou by je ani nenapadlo se stydět nebo to zastírat, a to je nakažlivé

psychická odolonost se s věkem snad ani nezvyšuje, člověk prostě musí víc vydržet, jde životem, řeší sitace za pochodu, je obouchanej životem. Takže možná vlastně zvyšuje Ale také přibývá dalších životních karambolů a těžkostí. Kromě nemocí svých tu máme nemocné rodiče, které určitě nechceme odbývat.Jen letos jsem pohřbila dva tchány, mám starou mámu, člověk řeší tyhle věci, já mám teď třeba pocit, že jsem z těch ztrát dočasně trochu zlomená i když vím, že to k životu patří, také to bylo vždycky. Naši rodiče stárnou, jsou nemocní, potřebují naší péči,zaslouží si ji. Za normálních okolností (podle mého) máme už většinou v tomhle věku vnoučata, která po staletí dostávala nedělenou lásku od svých prarodičů.Babička s dědou, to jsou nádherné funkce, nezastupitelné v životě a vývoji malého dítěte. Nebo se pletu, pedagogové? Kde se budou brát babičky, když dámy-šedesátky budou mít malé děti?

Znovu opakuji - je to možné, když je žena fertilní, může prostě rodit jako Ida Raskenová dokud má z čeho. Pak jsou tu starší děti, širší rodina, která pomůže nebo zastoupí.Stane se, že žena - jako moje kamarádka - do toho vlítne neplánovaně a nechá si to. Super - nečekaná radost pro všechny. Je možné, že z nejrůznějších důvodů dříve nelze - máme tu různé nemoci, transplantace ledvin, srdeční operace atd., kdy se napřed nedoporučuje, posléze se ženě dovolí otěhotnět a i mne to velmi dojímá, když se to povede.

Ale plánovat si dítě z nejrůznějších třeba sobeckých důvodů záměrně pozdě, protože proč by ne, je to normální....tak to není dobré, to není normální, nastavení nenastavení.... Ale v tom jsme asi ve shodě.

damy sedesatky a male deti ? A proc myslis ? Vetsina zen prece rodi v normalnim vekovym rozmezi, znas Gausovu krivku ? Irena je extrem a extremy vzdycky budou. I patnactilete rodi, to je taky extrem. Tady nikdo nadava obecna doporuceni a navody,jak materstvi co nejvice odkladat s tim, ze rodit ve ctyriceti je okej a normalni. Normalni to neni a vestina zen to dobre vi a proto se dle toho ridi a maji odrozeno daleko driv.

muzes namitnout, ze trendove se prece jen vek prvorodicek zvysuje. A je to tak. Aspon v nasem zapadnim svete. Ale dnes maji zeny taky jen jedno, dve deti a tim padem s rozenim skonci zase o trochu driv. Populace starne a vymira a rodiny se tremi, ctyrmi detmi uz tak caste nejsou.
Chci tim ale hlavne rict, ze pripad Ireny je spis vyjimecny a jako takovy by mel byt nahlizen.

já s Tebou ale souhlasím, hlavně s úplně poslední větou.
V šedesáti samozřejmě malými dětmi nemyslím mimina, ale nedospělce, kteří zaslouží stále ještě péči a je s nimi pořád nějaká starost.Říkalo se "velké děti, velké starosti".

je dospělá a svéprávná. O ničem jsem předem nevěděl, bylo to překvapení. Ale, i když má kamarádka dluhy, je zvyklá si půjčovat, na rozdíl ode mne, já výjimečně, tak má dluhy pod kontrolou. Má ještě garsonku, kterou pronajímá a kdyby bylo nejhůř, může jí prodat, srovnat dluhy a ještě jí půl milionu zbude – na rozdíl ode mě, žijícího bez dluhů :-)

Ale mám kolem sebe lidi, kteří jsou hodně aktivní ve věku hluboce přes 80 (jezdí autem, pracujou na zahradě, chodí na procházky..), jasně že mi nikdo nezaručí, že to budu mít taky tak, ale neznám nikoho, kdo by byl v tak mladém věku jak popisuješ už tak totálně odepsaný

co přesně máš na mysli tím "totálně odepsaný"? To, jak se přiznávám k zapomínání a chybám, k občasné únavě? Jestli ano, tak mi připomínáš mého vzácného, o 8 let mladšího manžela, který ještě nedávno naprosto vážně tvrdil, že ON nebude nikdy potřebovat ty blbé brýle na čtení, se kterými jsem ho otravovala, že JEMU nikdy nevypadají zuby tak jako jeho rodičům a příbuzným, že jemu, sportovci, nenaroste nikdy to trapné bříško, protože bude makat, makat, makat..(na kole).

Tak s určitým zadostiučiněním sleduji, jak si bez brejlí, které mu vždycky podstrčím, nepřečte ani titulek v novinách, zuby sice drží ale myšlenku neudrží ani chvíli poté, co ji vysloví a pokud si při tom malém miminu dovolí ukrást nějaký čas na kolo, je utahaný jako kotě.

Samozřejmě, že jsem aktivní, však to sem píšu, baví mne strašná spousta věcí, na které mám čas, zacházím s ním totiž poprvé v životě bezvýhradně po svém.Mám popsaný kalendář, denně něco - a to si vybírám co mne baví.U3V, fotografování, hudba, divadlo - a to aktivně....nechci se tu vytahovat, jen reaguji na to, cos napsala.

Ale víš proč můžu? Protože už mám velké děti, proto. Ještě nedávno jsem chodila na ty pitomé schůzky, řešila poradny, preventivky, očkování, cyklisťáky, maturitu, nemoci, průsery - normální kolotoč kolem dospívajících dětí, jaký tu většina lidí už zná.

A ti osmdesátníci o kterých píšeš - ti v mém věku už pár let byli v důchodu. Moje máti, které je 89 a také je velmi aktivní, odešla mnohem dříve do důchodu, než půjdu já a odešla SE CTÍ. Tedy v nejlepším. Nikoli už unavená a zapomínající. Přiznám si to alespoň, ale to neznamená, že jsem totálně nemožná, nebo jak to píšeš..
Přiznám si to,přiznáváme si to třeba se spolužáky, děláme si z toho legraci, ale ty otočené oči vzhůru od mojí mladé a aktivní kolegyně, kterou jsem ale všechno slovo od slova kdysi naučila, ty mne mrzí. Hodně.

A nemysli si Petronilo, že Tobě už v tuhle chvíli nekornatí cévy

Ty si celé tohle téma bereš strašně osobně. Přijde mi, že v těch "starých matkách" vlastně nenávidíš tu jednu konkrétní a že ty neduhy stáří tak zdůrazňuješ kvůli svému exovi, že CHCEŠ, aby byl starej a neschopnej, za to, co Ti udělal. I mně jsi to s tím kornatěním říkala tak trochu pomstychtivě - ale já nepopírám, že všichni stárneme, akorát jsem tu "nemožnost" fakt nemyslela na Tebe, ale na to, mi přijde, že člověka mezi 50-60 popisuješ trošku jako trosku nad hrobem, která je obrazně řečeno ráda, že udrží moč, zatímco ti, co znám, jsou úplně normální lidi, kteří v lecčems možná zvolnili, ale ještě pořád toho zvládají dost a nejsou to žádní unavení chudáci bez radosti ze života.

no ano, přiznávám, že to beru osobně a jsem si toho vědoma. Nenapsala bych to sem, kdybys Ty nenapsala "totálně odepsaný" - to se mne dotklo. Ale dobrý, nebylo to přímo na mne, jsem ráda za vysvětlení.

Staré matky mi vadily v tom smyslu jak jsem psala (jako zdravotnici) už daleko dříve, skutečně , o vyfocených těhotenských testech na FB, vystrčených pupcích a tom kojení hooodně na efekt jsme se už mockrát bavily a vysvětlily si to.

Tím, co prožívám v posledních měsících se to samozřejmě umocňuje, snad je to k pochopení, řeší se tu spousta bloků a bolestí.I když se tu "skuhrání" občas kritizuje, pořád myslím a doufám, že Kudlanka k tomu tak nějak je....

Že mi leží v žaludku ta jedna konkrétní supermatka - no to je pravda,jasně že jo, je to moje téma a já se tu na Kudlance s ním netajím.svoje.Víš,pořád ji slyším, jak mi říká s tou zaslouženou nadřazeností mládí: "....a nezlobte se, ale já vychovám svoje děti v pohodě a líp, nežli vy.... v době, kdy na ně - podle svého odhadu - měla ještě spoooooustu času a jen se s mým chlapem vesele bavila.Pak jí začaly odtikávat ty biologické hodiny a najednou dělala psí kusy, aby mohla přijít s tím pupíkem i ona na trh.

Ovšem zdá se,podle mých informací, že nic jí nešlo ani zdaleka tak snadno, jako mně, přestože se tvářila jako mistryně světa v plození a rození skoro ve čtyřiceti.
Tak i proto jsem skeptická k těm, které aniž by věděly, oč jde,jsou přesvědčeny, že je to brnkačka.

Že popisuji 50-60 leté jako nad hrobem je omyl,to jsem nechtěla aby to tak vyznělo, tak to nemyslím, protože já sama se cítím velmi dobře například - ale prostě si pamatuji, jak jsem se cítila, když mi bylo třicet a mám možnost porovnání.To se jednomu zdá, že může úplně všechno V šedesáti už si to nemyslím, ale neznamená to, že jsem totálně v háji.Jen děti bych už nechtěla mít malé, o tom celou dobu mluvím.

S tím kornatěním vůči Tobě to naopak nebylo ani trochu myšleno pomstychtivě, proto tam byl i smajlí - jak je možné některé věci chápat rozdílně, že?
Jeden milý pan doktor mi nedávno řekl, když jsem se divila, proč skoro každému pacientovi píší do zprávy jako vedlejší diagnozu sklerozu univers. - ..a co myslíte, že asi znamená to naše...doprčic, jak se to jen jmenuje...už to mám na jazyku...no tuhlecten...jak vono se to jmenuje....teď jsem to věděla? Smáli jsme se tomu a teď si povídáme o svém kornatění s nadhledem a téměř láskyplně.

Nepříjemné je, jak jsme se zmínila o kolegyni, když to někdo mladý považuje za bazální hloupost a z titulu svého mládí se k staršímu člověku chová jako k opravdovému blbci.

samozřejmě to chápu a jsem ráda, že jsme si to vysvětlily.

Možná máme odlišný úhel pohledu i proto, že já jsem si o lidech starších (někdy i o hodně) než já myslela vždycky spíš to pozitivní, bylo toho na nich spoustu k obdivování (jasně že ne na všech) a spoustě z nich jsem se chtěla vyrovnat nebo si z nich vzít příklad, nikdy jsem neměla potřebu se vůči nim vymezovat a přišlo by mi divný, kdyby oni měli tu potřebu vůči mně.

Vůbec myslím, že mě nějak minuly generační spory, měla jsem přátele i o dvě generace starší, i o dost mladší, a snad nikdy jsem si o nikom nemyslela, že je blbej jen proto, že je starej (jistě i staré voly jsem potkala, ale ti byli voli určitě už jako mladí).

já vím, jak to myslíš.Chodím mezi mladší a rozumíme si, jak píšeš o tom obdivu, i to myslím od nich zakouším a je to příjemné, povzbuzující.Generační spory, jak píšeš, si uvědomíš možná později, až ty budeš ta starší,Nebo také ne. Nejde ani o spory, jde o to, že jeden prožil a druhý nevěří prožitému.

Ale to o čem píšu se mi stává u těch nejlbižších, u těch, kteří mne znali v nejlepší kondici - jako zmiňovaná kolegyně nebo i starší syn se snachou.
Nedávno jsem mu cosi začala vyprávět a on mne objal kolem ramen a řekl mi - maminečko moje, ale to už jsi říkala třikrát....

Tak bylo to od něj něžné a ohleduplné, ale vím, že to bylo líto nejen mně ale i jemu, protože ještě nedávno jsem pro něj byla absolutní jednička, se kterou se byl schopen doslova vytahovat, máma, která přece věděla téměř všechno na světě

No a přijde to tak nějak plíživě, bez příznaků, člověk by si toho třeba ani nevšiml, kdyby ho někdo neupozornil - a to je ta zrada. Třeba i pro ty starší rodiče, kteří nemusí odhadnout svoje možnosti a jejich děti - téma téhle debaty.

to, že nevěří prožitému (myslím slepě) , je v naprostém pořádku.

Máme tendenci své zkušenosti zevšeobecňovat snad až příliš, a pokud se mně stane X, tak není nikde psáno, že se X stane i tomu druhému, i když jeho situace byla podobná.

Proč by mi měl věřit? I když můj prožitek je autentický, tak jeho může být úplně jiný. Jen ať si to zkusí sám na vlastní kůži, vždyť od toho koneckonců život je, ne? Je mi milejší, když si to bude chtít sám ozkoušet, než když bude dělat všecko podle mě (a vinit mě z případných neúspěchů)

Já myslím, že pro svého syna jsi jednička i dál, i když opakuješ věci třikrát.

Naše hodnota pro naše nejbližší se přece neodvíjí od toho, jak jsme krásní nebo chytří, případně jestli jsme neustále na vrcholu formy.

Nejdůležitější lidé v mém dětském životě nebyli krásní, mladí a řada z nich nebyla ani nijak zvlášť chytrá. Přesto mi toho dali velmi mnoho a ráda na ně vzpomínám, a u řady z nich si myslím, že kdybych se s nimi potkala o čtvrtstoletí dřív, že by mi toho zdaleka nedali tolik, protože to byli ještě moc zahledění do sebe.

ono se to musí zažít, jinak stejně neuvěříš, úplně stejně, jako jsem ne dost věřila těm starším kdysi asi i já
Můj starší syn mi to stárnutí pomalu ani nechce "dovolit" , myslí si, trubka, mnohdy, že kdybych se jen trochu víc namáhala, budu porád stejně výkonná fyzicky i mentálněš....a to si zatím nemohu fakt nikterak výrazně stěžovat Ale, že bych měla ve svém věku 10- 11 leté dítě mi přijde prostě hrozná představa!!! Mám vnuka, hlídám ho od necelého roka 1 den v týdnu celých 12 hodin a již několikrát jsem se přistihla, že kdyby se, nedej bože, něco nedobrého jeho rodičům stalo, tak že bych ho snad i vychovala.....ale zápřah by to byl šílený....a jsem moc ráda, že jsem ve 40 měla již obě děti na střední škole.
Stíhám toho, zatím, opravdu hodně, ........ale dá mi to o moc více práce a trvá to již výrazně déle....a pravdu dí Iris, přichází to dočista plíživě a pokračuje v nějakých nevyzpytatelných poskocích až skocích....

To jsi napsala hezky.

Ale sebekriticky si vzpomínám, že jako hodně mladá jsem i na některé lidi koukala skrz prsty, abych až mnohem , mnohem později ocenila, jak moc mi dali, jak moc pro mne znamenali.V duchu se jim omlouvám, někdy mám ještě šanci jim svůj obdiv vyjádřit přímo. A tak doufám, že tahle stopa zůstane i po mně, i když si teď chvílemi, tu a tam připadám tak trochu k ničemu.

Ještě k mému manželovi - není to jen stoprocentní škodolibost, co vůči němu cítím. Jisté zadostiučinění určitě ano, však mi dal zabrat. Já jasně vidím, že i on vlastně dozrává a jistě zjišťuje, jak se spousta věcí má malinko jinak, než byl schopen vidět a chápat - řekněme pod mojí ochranou.
Když vidím mého kdysi milého, který za posledních pár let strašně sešel a zestárnul, je mi to spíš líto. Býval tak hezký, tak silný. Jenže má co chtěl, dostává nejspíš to, co potřebuje.Dostává se mu ponaučení - třeba mu to jen prospěje.

sláva, ráda Tě vidím.Vnuk už měl rok - to snad není pravda, jak to letí.Nedávno jsem narazila při uklízení v PC na Vaše svatební fotky a uvědomila si, že k nim ještě dlužím mail....ta hlava

už hodně přes 2 roky mi dlužíš odpověď, to by se nám ve 30 nestalo ....to už asi bude těma cévama Už mu bylo 15 měsíců a právě s ním nejvíce cítím, že je to něco dočista jiného než s dětmi...nejvíce si uvědomuji svůj věk.....a to na začátku ledna bude prý další vnouče....neb jak rodiče pravili, jako třicátníci nemají nač a proč déle čekat

nad starýma matkama, co rodí prvně po 40, taky nejásám nadšením, párkrát už jsem se diskuze na to téma zde účastnila, tak se nebudu opakovat.
¨
U Ireny ale VŮBEC nejde o věk, tam je hlavní průser někde úplně jinde, v ní, ne v datu v občance. Své psychické zdraví a kondici by měla řešit bez ohledu na věk, bez ohledu na to, jestli bude nebo nebude mít dítě.

- čím si ty upchané cévy vykartáčovat? :-)

no páni, to jsou zprávy. Takže možná bude holčička ?

Já se Evo polepším, jenže - ten čas se nějak příšerně zkracuje, běží čím dál rychleji - to je další poznatek. Na nic není dost času, všechno je vlastně hned už pozdě

Tak kdybych se nějak zase zasekla , tak Tě alespoň srdečně při čtvrtku zdravím do těch krásných jižních končin, ať se Ti s tím malým velkým chlapem daří

smajlíků - úplně cítím, že se tvářím taky jako jeden ten smajlík, ale je mi dobře a jdu spát s emotikonem na tváři. Možná jsem žlutá

no bavíme se s doktory o tom, že ty změny jsou do určité míry reversibilní, snad pohyb, procházky. Proplachovat rozpohybovanou krví, nevytučnit je. A sem tam možná nějaký alternativní preparát typu Korolen nebo Stimaral. Nebo jiný. To mi ale lékaři nedoporučují, neboť to neznají.Ale Ty možná ano a možná znáš i jiné.
Nevím, jestli se ptáš vážně, ale myslím, že jo, tak vážně odpovídám.

http://www.energy-tcm.cz/zkusenosti-z-praxe/korolen-a-stimaral-posiluji-cinnost-mozku/

nakopla jsi nás, asi půjdem na procházku, rozpohybovat tu krev a zastavit to kornatění.

a s Irenou máš pravdu, tam jde přednostně o jiné věci, myslím, žes to psala už kdesi na začátku diskuse.

tu bylo napsáno už tolikrát, že nevidím žádný důvod to opakovat ještě já
Potkala jsem v životě pár potomků matek prvorodiček po 40tce. Nechci a nemohu to nikterak zevšeobecnit, ale rozhodně bych s těmi, co jsem potkala, neměnila. Většinou kriticky komplikované......

a komplikované jak?

zdravotně nebo psychicky?

Treba u me kamaradky, kterou si maminka ve 40 poridila s chlapkem neznamo jakym. Maminka citila, ze by mela mit dite, vsechno bylo jedno, jen dite. Vychovavala kamaradku sama, hodne na sebe byly fixovane. Kamaradka, bez muzskeho vzoru mela vzdy komplikovane vztahy s partnery, vicemene byla a je porad sama. Maminka ji nahle umrela, kdyz slavila 30 let. Sok z nahle smrti milovane mamy, fakt, ze je na svete uplne sama a zdravotni problemy na sebe nenechaly dlouho cekat. Dneska ma kamaradka plny invalidni duchod, je rada, ze chodi aspon o hulce a jakz takz se o sebe postara. Mozna extremni, ale hodne smutnej zivotni pribeh. Znam treba manzele, kteri se roky snazili o mimco a az ve 40-ti se jim to podarilo. Maji krasny dva kluky. Ale jsou na ne dva, financne zajisteni a hlavne, zadne psychicke a zdravotni komplikace.
V pripade Ireny mi to vzhledem k jeji situaci prijde hodne sobecke. Hlavne kvuli tomu diteti, co stuj co stuj planuje.

a zeptal by se mě na radu, tak bych mu řekla, ať se toho raději drží i nadále, neb sám sebe cítí nejlépe. Že to je zcela legitimní postoj. Protože k rodičovství je nutná jistá míra řehole, jisté osobnostní nadání, které třeba tito lidé nemusejí mít v dostatečné míře, když to do tak hluboké dospělosti odmítali. Nejsou nikterak méněcenní ale!
Pokud se ale ve 40 splaší a pod tlakem času to začnou nějak řešit, zhusta to nedopadá nejšťastněji pro ně ani pro děti. Jednak skutečně ty děti častěji bývají již zdravotně hendikepované a nemusí to být něco přímo život ohrožující, ale pouze omezující, náročnější (např. často překvapivě mají tyto děti různé i když třeba jen jemné poruchy CNS, celiakii, aspergera atd.), čímž se ta základní rodičovská "řehole" ještě komplikuje a navíc u lidí pro rodičovství ne přímo excelentně nadaných
A řešit absenci smyslu života a osamění jakýmkoliv jiným člověkem, ať již partnerem a ještě hůře dítětem, je až pravidelná cesta do pekel! Tohle nám žádný druhý člověk nepřinese, ani nemůže a mnohdy to v praxi dopadá, že je jim to nakonec vyčítáno. To si můžeme a musíme nadělit výhradně sami sobě dávno před tím, než jiného člověka k sobě připoutáme nebo přivedeme na svět.
A psychicky děti těchto matek zrovna rovněž často nekvetou: bývají pasovány do role "partnerů" svých matek, nejsou bezpodmínečně přijímány, jsou často neurotizovány, stávají se obětí ambicí a posléze frustrací svých matek, nesmějí dospět a osamostatnit se atd. atd.
Zevšeobecnit to nemíním, ale jak jsem už výše řekla, žádné velké štěstí u těch dětí fakticky zhusta nevídám.

zčásti souhlas v tom, že jako problematický vnímám ne ten věk jako takový, ale tu "nenadanost" a ten celkový přístup.

Protože teoreticky když si dítě pořídí ve 40 vyrovnaná žena s milovaným a milujícím partnerem (důvodů může být x a nejsou všechny až tak podstatné - nový partner, dítě "vejškrabek", zdravotní důvody....) tak může být všechno v pohodě, ale když to udělá nezralá osoba jen proto, že má pocit, že jí "ujíždí vlak", tak to bude průšvih, ale ne proto, že by byla stará, ale protože je nezralá. A ten průšvih by udělala stejně tak v těch 25, ale to by do toho nešla, protože by jí ten vlak ještě neujížděl.

to jsem poznamenala ke všem :-), protože diskuze se vzdálila od ústředního problematického bodu Irenina života, čímž podle mne není vůbec to, že nemá dítě.

ano, ptala jsem se zcela vážně, protože je mi 46 a bylo by pozdě zabývat se nějakou prevencí v 70 :-)

Korolen znám, doporučil mi ho lékař, který ošetřoval mámu po cévní mozkové příhodě. Pohybu má dost i ťeď, předtím ještě víc, nebo spíš rychlejšího ;-) jí střídmě, ale málo pije a většinu života kouřila. Jí hodně zeleniny, téměř všechnu doma vypěstovanou, taky domácí ovoce, pobíhá kolem domu, zahrady, domácnosti, dlouhé procházky v přírodě, v lese, týdně několik hodin. Tak jsem se ptala doktora, co by mohla ve svém pokročilém věku udělat, kromě toho, že přestane kouřit. Řekl, že pokud přestane kouřit, tak v ostatním pokračovat, přidat tekutiny a ten Korolen. Mimochodem, chutná hnusně ;-)

no to jsem ráda, že už i lékaři doporučují Korolen, fakt je to dobrá zpráva. Skoro všechny přípravky od této firmy jsou tak trochu chuťově hnusné, kdysi bývaly lepší, ale změnili technologii myslím a z dobrých jakoby sirupů( možná s alkoholem) se staly hnusné kapky. Ale zase jich stačí jen pár na lžičku a zapijí se vodou.

Doma vypěstovanou zeleninu a vlastně doma vypěstované cokoliv vám jen tiše závidím, take jsem to měla v životním plánu, ale nevyšlo to a tak kupuji a nevím vlastně co, nevím jak pěstované, jak dlouho skladované, jak chemicky ošetřené....
Věřím neochvějně na nesmírně kladný a ozdravující účinek živé energie z potravin, takových, které nejsou jen mrtvá barevná hmota ležící dlouho v regálech marketů.Ovoce a zelenina utrhnuté nebo vydlábnuté skoro rovnou na talíř,ještě teplé od slunce, vejce rovnou zpod slepičí prdelky aj.

Pobíhání kolem zahrádky a v lese považuji za nejlepší druh pohybu vůbec. Moje máti pobíhá už na prahu devadesátky jako čamrda, jediný strach je o kosti, které si láme už jen pohledem.

A ano, dostatek tekutin, aby nám krev krásně kolovala v těch cévkách, ba

Jestli to budeš dělat jako tvoje máti - a z kudlanky mám dojem, že se naběháš kolem baráku dost a dost - tvoje kornatění bude zuřit a klepat se strachy

Pokud chceš vlastní děti a nechceš bez nich žít, tak ti prostě veselé pilulky nepomohou. Řeším podobný problém s rozdílem, že já děti chtěla a partner mě obelhával. Je mi 33 a konečně po dvou letech jsem našla člověka, který mi to sperma prodá. Je to člověk, který se mi líbí, což byla jediná podmínka, kterou předtím nikdo nesplňoval, tak snad to vyjde. Kdyby nebyl tak daleko i bych s ním žila. S grázly jako jsme měly my žádná stejně šťastná nebude. Myslím si, že stát by naopak měl změnit zákony tak, aby single, ženy po 30 měly nárok na jedno umělé oplodnění, protože to by byl konec takových grázlů. To by si pak pánové rychle rozmysleli obelhávat partnerky, protože dotyčná by je šmahem vyměnila za mrazák.

Milá Ireno, nikdy jsem nebyla žádná karieristka a na partnery měla celý život smůlu, po dítěti jsem začala silně toužit po třiceti, ale jaksi stále nebylo s kým si ho pořídit. Naprosto v zajetí konvencí a výchovy - z tohoto úhlu pohledu by to byla zkrátka "tragedie", velké trápení a neštěstí být na dítě sama, prostě by to nebylo "normální" atd. A tak jsem čekala, obrážela nejrůznější seznamky a doufala, že se ten správný muž včas objeví ... Nikdy jsem nebyla typ na to lovit po barech na jednu noc a podobné experimenty mě dost děsí. V 37 mi zemřela maminka a já zůstala docela sama, půl roku na to mi doktor řekl, že jsem v předčasném přechodu. Jsem sama, relativně zajištěná, dle západní medicíny neplodná, hledám pomoc v čínské medicíně, která nade mnou ještě nezlomila hůl a nepřestávám doufat. Zvažuji umělé oplodnění i možnost darovaného vajíčka, což samozřejmě znamená vyrazit do zahraničí /Anglie, Dánsko, Španělsko .../, protože v naší ateistické společnosti je to pro single ženu nezákonné. Také to znameá značné finanční náklady, nicméně ani u nás to i s podporou zdravotního pojištění není zadarmo. Myslím si, že děti přichází na svět z nejrůznějších důvodů a nejrůznějšími způsoby, třeba za války, z jednorázové známosti, z dlohodobého vztahu, který s narozením dítěte náhle skončí, se starším mužem, který nemůže být dítěti otcem déle naž pár let ..., proto, aby nebyl člověk sám, aby obstál ve společnosti, aby splnil svou biologickou povinnost, aby druhého potěšil, aby byl jeho život plný, z potřeby pečovat, nebo prostě ptoro, že je to silná životní - biologická - potřeba, ke které jsme zkrátka určení... Myslím si, že nic z toho není ani špatně, podle mě spíš záleží na tom, dokázat dítě přijmout a milovat, dát mu ze sebe to nejlepší, pečovat o něj, podporovat jej, připravit jej do života a být připravená být mu celoživotní oporou, věřím, že se od rodičů více nečeká. Ačkoliv po dítěti silně toužím, nedopustím, aby bylo jediným smyslem mého života, nechci mu ublížit. Ať si kdo chce, co chce říká, maminky babičky, zdravotní rizika a další úskalí, odjakživa měly ženy děti v tomto věku, tedy zastávám názor, že dokud to příroda dopustí, je to naprosto v pořádku. Od 16ti jsem měla gynekologické problémy, pumpovali do mě hromony horem dolem a mé vaječníky buď stagnují nebo již zkrátka vyhasly, nicméně jsem ve věku, kdy ženy děti běžně rodí a díky pokroku medicíny a finančnímu zázemí mám ještě možnost dítě mít. Pokud po něm toužím, proč bych si to měla rozmýšlet či se této naděje vzdát? Protože jsem sama? Protože je mi 38 let? Protože budu "stará"? Pro koho? Fascinuje mě kolik lidí ví, co by měli dělat druzí, co je správně a co ne ... Zažila jsem spostu kamarádek, které si pořídily dítě v tom "správném" věku, jejich děti zažívaly jejich bouřlivé rozchody a nové známosti, jejich nemoci, tragédie, jejich frustraci z toho, že se nemohou plně věnovat svým koníčkům a přátelům jako dřív, jejich lásku i radost z rodičovství ..., v čem je tedy rozdíl? Možná nebudu se svým dítětem či dětmi lézt po stromech, i když kdo ví, zato budu možná trochu vyrovnanější a spokojenější. S ohledem na některé příspěvky výše si myslím, že nikdo nemá právo soudit, rozhodně ne ten, kdo se v podobné situaci neocitl. Single žena nemá v naší společnosti ani právo na to sama adoptovat dítě. Toužím po vztahu a věřím, že časem přijde, pokud jde o možnost mít dítě, ta však nebue trvat věčně. Milá Ireno, doporučuji ti hluboce se zamyslet nad tím, zda po dítěti opravdu toužíš a máš dostatečné finanční zázemí na minimálně první tři roky, pakliže si odpovíš, že ano, neváhej a jdi do toho, fajn partnera potkáš třeba v padesáti, ale tahle příleřitost tu nebude věčně. Neznám tě, ale řeči o tom, že je někdo psychicky na dně, a tak je nepoužitelný a musí se dát nejdřív dohromady nemám ráda, možná ti chybí v životě naděje, nějaké světlo, za kterým bys mohla jít, určitě jsi byla doposud v životě schopná navázat vztah, finančně se o sebe postarat, tak mě napadá, že je to snad jen chvilkové zoufalství po tom, co skončil vztah, do kterého člověk vkládal tolik nadějí, o které přišel ..., a pak zjistit, že si tvůj přítel žije tvůj sen s někým jiným - taky jsem to zažila :-( Proč by právě dítě nemohlo být impulsem k pozitivní změně? Když si na něm nevybuduješ závislost a neudusíš ho opičí láskou ... Jak jsi na tom víš, ale jen ty sama, tohle je jen další úhel pohledu. Rozhodně bych nescháněla sperma po barech nebo kamarádech (zkus se přenést o třeba osmnáct let dopředu - to bych žádnému kamarádovi neudělala). Chce to pozitivní přístup, i matku dvacítku samoživiteku může zítra strazit auto a dítě bude sirotek ... no, to moc pozitivní nebylo, prostě to není o věku nebo o dočasné samotě. Vím, že je tahle diskuse dost stará, tak nevím, možná už dítě máš, možná máš jiné starosti ...