|
 Vážení, omlouvám se, že jsem nenapsala nic do komentářů, ale nebylo mi zrovna nejlíp a když už jsem měla čas něco napsat, tak jsem padla únavou za vlast. Taky se mi mizerně sedí. Snad tedy pár dodatků. S rodiči a celou další rodinou mého manžela nemám zrovna růžové kontakty.
Ne že bychom se nějak hádali, ale oni mi dali dost výrazně najevo, že mají svůj život a hodně své práce a zájmů, takže se náš kontakt omezuje jen na nutné společenské návštěvy. Já jsem jedináček z rodiny jedináčků. Babičky, dědečky a jiné příbuzenstvo už nemám. Táta jezdí s kamionem, mamka je doma, ale není na tom moc zdravotně dobře. Kdybych na ni vyvalila ještě tuhle novinu, asi bych jí tim moc neprospěla. A ostatně si myslím, že ona si už svých životních trampot zažila dost, že je lepší si všechno vyřešit sama. Budu moc ráda, když mi zase pomůže s dětmi, jako to bylo ostatně i při tom prvním. Když jsem četla vaše názory, tak jsem si říkala, jak je to lehké to napsat a jak těžké se podle toho řídit. Můj manžel sice není mamánek, ale taky není žádný hrdina. Doposud jsem o něm mohla říct, že je hodný, poměrně spolehlivý, ale nesmím toho od něj chtít víc, než je schopen. On zvládne svoje zaměstnání a teď zvládnul i tu nevěru. Ale ta mu vlastně taky nevyšla. Tak mi vlastně zůstal na krku a já si opravdu nějak nevím rady. Jedno ale vím, že už se nedokážu přimět k tomu, abych mu věřila jako dřív a vůbec nevím, jak to bude s mými city k němu. Dnes si připadám taková prázdná (to je s mým břichem dost relativní). Vím, že to budu muset řešit, ale protože jsem vlastně všechno, co bylo takové základní, řešila já, bude to zase jen na mně. Psali jste, abych mu kluka "hodila na krk", nebo i domácnost, a já se zhroutila. Ale to bych asi nepřežila, protože on se sice občas nabídne, že s něčím pomůže, ale já si to pak stejně musím všechno udělat znova. My jsme spolu chodili rok, než jsme se brali, a to už jsem byla v jiném stavu. Ze začátku to bylo fajn, bydleli jsme spolu, ale pak se to pomalu začalo vyjasňovat, kdo je jaký. On by klidně mohl žít spokojeně v maringotce, jedno oblečení, jídlo z papíru... Proto když chci mít uklizeno, nakoupeno atd., tak to musím zvládnout sama. Já si nestěžuju, doposud to nebylo tak zlé a nijak mi to nevadilo. Ale jak jsem napsala - nechat mu syna na pospas bych si zatím nedovolila. Snad v létě, protože on by ho ani pořádně neoblékl. Abych se teď rozváděla a hodila se na krk rodičům, to nemůžu. Nemám na to. Nejspíš si budu muset všechno připravit, minimálně půl roku chci s miminkem být doma, pak bych snad mohla jít do práce, alespoň na polovic. Myslím na to stále, paradoxně mi tyhle starosti nějak víc uklidnily, nějak si to snažím v hlavě srovnat a soustředit se jen na dítě. Na děti... Snad bych ještě mohla připsat, že on od té doby vždy zaleze do ložnice, já jsem zase buď v kuchyni, nebo u kluka. Když jsem se ho ptala, jak si to představuje dál, tak jen říká, že neví, že ví, že mi ublížil, ale že se s tím vším musí nějak vyrovnat... a podobné řeči. Tak jsem toho raději nechala, protože bych si připadala jak masochista. On prostě lituje hlavně sebe. Já mám být silná a všechno zvládnout. Což se mi už moc nedaří. Ještě jednou děkuju, DAGMAR
|
). No proč to píši, po letech se ve mně postupně usadila taková alergie, že to nešlo vydržet. A až u rozvodu jsem se dozvěděla, že čeká dítě s jinou, takový "hodný chlap". Nevím, jak by to řešil dál... No nijak, jak už zde psala Bětka, čekal by dál. 
