Je to paradox. Místo, abych si zoufala, byla smutná a nešťastná, jsem nějaká "mimo". Jako by se mne to ani netýkalo. Za měsíc mám přivést na svět naše druhé dítě a je to týden, co jsem konejšila svého nešťastného chotě, kterého nechala jeho milenka. Bylo to tak trapné...
Stalo se to při obědě. On je jinak velice záživný, má z nás první talíř vymetený, ale tehdy nad tím seděl a jen tak zíral do prázdna. Myslela jsem, že má nějaké problémy, nebo že mu není dobře. Tak jsem se zeptala. A pak se na mne najednou podíval a řekl: "Já jsem se zamiloval do jiné a ona mne nechala." Umíte si to představit? A pak už jen se mu koulely slzy po tvářích. Já si vůbec nepřipadala jako manželka, ale spíš jako jeho maminka! To jsem ho měla litovat?! Když se náš tříletý najedl a šel si hrát do pokojíčku, tak jsem si naproti manželovi sedla a jen se ho zeptala, co já s tím? Nevím si s tou situací vůbec rady. Máme tříletého kluka, já mám břicho pomalu pod nos a on je nešťastný, že ho kvůli jeho druhému dítěti opustila ta, se kterou mi byl nevěrný! Nemůžu to nikomu říkat. A ani nemám komu. S tímhle se nedá svěřovat, připadá mi to jako velká prohra. Přitom já si opravdu ničeho celou dobu nevšimla! Naše manželství doposavad bylo úplně normální, vůbec si na nic divného nevzpomínám. Asi jsem byla ponořená do sebe, do svých dětí, do starostí o nás všechny, že jsem nějak přehlédla, že by se něco dělo... Já ani nemůžu dělat nic, vůbec si neumím představit, že bych se teď, s jedním prckem a jedním novorozencem měla rozvádět, najednou být na všechno sama - prostě nevím. Kudlanku čtu už delší dobu, a i když jsem občas napsala nějaký ten komentář, nikdy jsem si nepomyslela, že budu taky prosit o radu. Napíšete mi nějakou? DAGMAR
|