|
 Milá Kudlanko, po cca půlroce jsem vzala svého přítele k našim a pak jsme se dostali i k nim. A tím začaly moje problémy... Ony vlastně spíš pokračovaly. Protože jeho rodiče jsou velice „starostliví“. Poměrně často mu večer, když jsme spolu, volají. Napřed říkal, že má nemocnou maminku, tak jsem to tolerovala, ale je to všechno trochu jinak.
On bydlí s nimi, mají velkou rodinnou vilku, a on má svůj byt v patře. Ta jejich rodina jsou všichni taková jedna velká grupa, má ještě tři sourozence, kteří už jsou všichni ženatí a všichni žijí pohromadě. Tedy ne v tom domě, ale v jedné vesnici. A tak se pořád scházejí, jezdí spolu na dovolené, pořádají velké oslavy všech a všeho, svátky, narozeniny, Vánoce, Velikonoce, prostě pořád se tam něco děje... Párkrát jsem se zúčastnila, není to špatné, ale žít takhle pořád bych asi nemohla. To prostě není vůbec žádné soukromí. Oni se navštěvují bez jakéhokoliv domluvení, prostě když někdo chce, tak k někomu přijde... Když jsem byla poprvé u něj přes noc, tak jsem zažila docela otřes, když asi půl hodiny po tom, co jsme si tam zalezli, se otevřely dveře a jeho otec si tam šel pro něco do skříně! Naštěstí jsme se zrovna nemilovali, ale fakt je to děsný, protože tam se bojím se jakýchkoli intimit, protože kdykoli může někdo z nich vejít. Já proti nim jinak nic zlého nemůžu říct, jsou to všechno fajn lidi, docela hodní, ale oni jsou prostě zvyklí žít ve velké skupině a vůbec jim nepřijde divné, že by někdo mohl žít jinak... Myslíte, že se mám přizpůsobit, nebo to raději skončit? ELIŠKA
|
) můžu říct, že nestačí sousední vesnice. Ani vob jednu vesnici. Bezpečná vzdálenost je někde vod 100 km vejš. Jenže to má vodvrácenou stranu mince - v tu ránu jste bez hlídací babičky a podobnejch radostí. Taky je votázka, jestli půlrok chození je už dostatečnej důvod pro takhle zásadní návrhy na změny - ptal bych se velmi vopatrně a nenápadně. 
