|
 Milá Danielo, jsem hrozně nešťastná a přitom vlastně bych měla být naopak šťastná. Nemám žádný reálný problém. Aspoň moje maminka a kamarádky mi to říkají. Mám se za pár týdnů vdávat. Je mi 33, a už to bude podruhé. Poprvé jsem se vdávala před deseti lety. Vydrželo nám to pět let. Pak jsem od něj utekla k jinému.
S tím jsem zase byla pár let a pak se seznámila se svým současným nastávajícím. Naštěstí jsme neměli děti, ale s tímhle je seriózně plánujeme. On se hrozně těší, ale já v poslední době vůbec. Vlastně se nechci vdávat a ani teď nechci mít děti. Zamilovala jsem se totiž do kolegy v práci. Je to zatím pouze v rovině platonické. Dala jsem stopku. Zjistila jsem, že se v mém životě pořád dokola opakuje – zamilování-chození- odmilování-konec. Nedokážu s tím nic dělat. Prostě mě lákají jiní muži a vždycky si řeknu, to už bude ten pravý. Zatím mě to ale vždycky po určité době přestalo bavit. Tak i teď. Rodiče jsou nešťastní, nastávající ví, že se se mnou něco děje, ale neví co. Kamarádky si ťukají na čelo. Přitom - se současným přítelem bych se měla určitě moc dobře. Má dobrou a dobře placenou práci, je obětavý, má mě rád, touží po dětech a po rodině, ale já se s ním teď tak příšerně nudím. Prostě nevím co s tím. Dostát tomu, co se ode mě čeká, nebo utéct a nechat po sobě spoušť. Svatba má být už v březnu. Mám už vybrané šaty a prstýnky. Prostě peklo! Musím se rozhodnout co nejdřív a vůbec mi to nejde a nevím, co mám dělat. Nepište mi, že jsem blbá, trapná atd. To mi fakt nepomůže... DARINA
|
