Dobrý den, milá Danielo a vy všichni, co se tu na Kudlance scházíte. Ráda bych se s vámi podělila o své trápení a chtěla bych poprosit o vaše názory. A snad i nějaké ty rady. No, a snad mi moc nevynadáte... Jsme s manželem už skoro třiadvacet let. Poznala jsem ho ve svých 25 letech, on je o pět a půl roku starší.
Můj největší problém je moje postava. Od začátku věděl, že nechodí s žádnou modelkou, svoji silnější postavu nosím celý život, ale nejsem ženská, která se přejídá, ale jsem prostě taková, jak se říká „oplácaná“. Asi dva roky nám všechno fungovalo dobře, jenže pak mne začal nějak napomínat, nejraději by, abych snad vůbec nejedla. (Přitom se moje postava vlastně od svatby nijak nezměnila.) Jenže, když jsem se snažila hubnout, tak se to pak na mé postavě dost nepříjemně projevilo.
Však to znáte, ženská hubne nejdříve tam, kde to vůbec není potřeba, ale stehna a zadek – to drží jak přibité... Opravdu nejsem žádná obézka, ale manželovi se líbějí takové ty modelíny... Nakonec to bylo tak, že i na plavání jsem chodila sama, na dovolené jsem ležela na pláži mimo, tedy spíš on si šel lehnout jinam, kritizoval mne stále, jak se oblékám, a tak jsem pomalu ztratila všechno sebevědomí. Asi byste mi řekli, abych s ním nebyla, jenže jak to tak přišlo, máme spolu tři děti. On totiž vždy měl nějaké období, kdy mi s tím dal pokoj a já si říkala, že je už všechno v pořádku... Jenže pak se to vždy zase objevilo. Já vždy po porodu zůstala nějaký ten čas ještě silnější, dokonce mi jednou řekl, že jsem asi nejtlustší z města – už jsem si říkala, že už s ním nechci být. A tak si vlastně mimo domov žijeme každý zvlášť. Přestala jsem s ním jezdit na společné výlety, abych nemusela poslouchat připomínky k tomu, co si beru na sebe a jak vypadám. Takže tím se u nás vytvořil takový rozdvojený vztah, kdy já si občas jedu někam s kamarády bez něho a on zase beze mě. A tím se stalo, že si teď našel jinou. Vím, že ji má už delší dobu, a představte si, já už jsem nějak vůči němu imunní. Vůbec mi to nevadí, naopak bych se docela ráda i osvobodila, tedy rozvedla. Jenže jsou tu děti a já jim přeci nemůžu rozbít rodinu. Všechny tyhle moje patálie totiž jsou jen mezi námi, a jinak je vlastně na první pohled všechno v pořádku. Žádné scény, žádné hádky, děti tedy vyrůstají - z jejich pohledu - v pozitivní rodině. Jen já si říkám, jestli mám právo kvůli tomu, abych si třeba taky někoho našla a začala nový život, jim rodinu bořit... Poradíte mi? IRENA
|