Hmm, a jste si jistá, že tohle hovado vám tam zaměstnavatel nenasadil zcela záměrně? Ne, nechytá mně fantas. Nejste ani první, ani poslední. Vsaďte se, že s tím zaměstnavatel nic neudělá a vy budete za netolerantní krávu.
Lidé mají často velmi zkreslené představy o reciproci ze strany zaměstnavatele. Spíše častěji platí okřídlené „po přízni řízni“. Bývá to zhusta velmi elegantní způsob, jak se zbavit starého zaměstnance a ušetřit na tučném odstupném. Zvláště když jste tak dobrá, že vám nelze nic vytknout.

Já bych se na to zeptal svýho nejbližšího šéfa - jestli vo tom ví, že mi to narušuje pracovní výkon a že nevim, co s tim mám dělat. Někdy dopředu zavrhneme ve svejch úvahách tu nejjednodušší cestu k řešení, třeba jí s tim někdo může pomoct.

a je to peklo. Totálně intimní prostředí kde jste se všema pořád v blízkém styku až vám to tak začne lézt na nervy že z toho šílíte. Já sice nemusím řešit nepříjemné fyzické projevy, ale jsem neustále obklopená lidma kteří telefonují, řeší věci a já se nemůžu soustředit na svojí práci. Řeším to tak, že poslouchám muziku do sluchátek, nebo radio, prostě si musím vytvořit vlastní svět mimo ten reálný. A když potřebuju hodně přemýšlet a soustředit se, tak nám vedení zakoupilo sluchátka co utlumí všechen hluk zvenčí, prý je o ně velký zájem...nepřekvapuje mě to. Přestože mám se svými spolupracovníky dobré vztahy, tak ke konci týdne mi všichni lezou na nervy a rvu si ta sluchátka do uší co můžu.

Mám u stolu za sebou hodně hlučného kolegu, co se rád poslouchá. Postupně se nám ho podařilo trochu zklidnit. Ale ten obecný hluk, kdy potřebujeme všichni telefonovat, skypovat, komunikovat mezi sebou protože musíme spolupracovat, je na zbláznění. Práci mám ráda, neodejdu, v branži jsou tyto ratejny běžné, tak bych si nijak nepomohla. I naši šéfové sedí mezi námi, žádná samostatná kancelář, ani oddělený stůl. Taky je to štve, ale proti názoru shora nic nenadělají ani oni.
Naštěstí mám možnost dělat částečně z domu, tak to využívám a do práce jedu třeba jen na půl dne. I to stačí na bolesti hlavy...

Tak se vždycky po práci vyplakej a je to

Osmdesát šest procent velkých firem a sedmdesát tři procenta středně velkých už využívá otevřené kanceláře open space. A jejich zaměstnanci jsou čím dál tím víc nemocní. Dokonce se začíná mluvit i o onemocnění z takovýchto kancelářských prostor, tedy syndromu open space.
Hučení v uších, bolesti hlavy, vysoký krevní tlak, zažívací problémy a závratě. Objevily se vám takové příznaky poté, co vás ve firmě přesadili do kanceláře typu open space? Pak je víc než jisté, že jste se stali nositeli syndromu open space, nebo-li SOS.
SOS zatím není zavedený lékařský termín. Jeho otcem je známý český lékař Jan Hnízdil, který jej poprvé veřejně použil v roce 2007. Na pacienty s tímto syndromem se specializuje. A přibývá mu jich.
O tom, že tvrzení lékaře nemusí být tak úplně od věci, svědčí i připravovaná mezinárodní studie, na které spolupracuje česká agentura Commservis. Podle prvních výsledků studie se ukazuje, že 92 procent zaměstnanců má v open space problém, který snižuje jejich výkonnost a schopnost podávat odpovídající výkon. Každý druhý člověk trpí psychosomatickými problémy, hlavně s koncentrací a migrénami. "Lidé, kteří pracují v open space, berou prášky na nervy častěji než ti, kteří mají kanceláře oddělené," říká Tomáš Zdechovský z Commservisu.

Hadi v oblecích
Zatímco zaměstnanci práci v open space většinou nenávidí, šéfové si je zpravidla pochvalují a naopak jejich vznik prosazují. Hlavní důvody jsou jednoduše ekonomické. Stavba malých kanceláří je prostě dražší, a tak tomu odpovídá i jejich cena. Navíc provoz open space je levnější. Hlavně v zimě, kdy je vytápění méně nákladné. Stejně důležitá je potřeba manažerů své zaměstnance kontrolovat. Manažeři mají pocit, že pobyt v open space zvýší efektivitu práce podřízených a tím i jejich produktivitu. Nejenže se dají totiž lépe kontrolovat vedením, ale zaměstnanci se mohou kontrolovat navzájem. Každý vidí, kdo z desítek jeho kolegů pracuje a kdo ne. Manažeři tak doufají, že zamezí poflakování.

"Je to poněkud zcestný přístup. Dobrý manažer by měl mít přehled o tom, co jeho lidé dělají a kolik na to potřebují času. Ve zdravé firmě stačí správným způsobem kontrolovat výsledky. Není potřeba mít své zaměstnance pod dohledem v jedné kanceláři, stačí je vést k samostatnosti a odpovědnosti," říká psycholožka práce Irena Wagnerová.

Lékař Jan Hnízdil dává manažerskou posedlost open space kancelářemi do souvislosti s trendem, který ukázal slavný výzkum amerických psychiatrů Hereho a Babiaka, autorů bestselleru Hadi v oblecích aneb psychopat jde do práce. Vědci zjistili, že mezi vysokými manažery a politiky je víc pravých psychopatů než ve federálních věznicích USA. Tento nový druh manažerů, který je mezi vlastníky společností oblíbený, protože má tolik oceňované vlastnosti jako dravost, cílevědomost, touhu postupovat ve firemním žebříčku a samozřejmě dostatek sebevědomí, vysloveně trpí, pokud nemůže své zaměstnance dokonale kontrolovat a ovládat. Pro "hada v obleku", tedy manažera psychopata, je open space dokonalé prostředí. "Má tam všechny své oběti pohromadě, může je stále kontrolovat, proplouvat mezi nimi a samozřejmě ovládat," vysvětluje Jan Hnízdil. Problém psychopatů manažerů je v tom, že kromě oceňovaných vlastností mají i ty, které z nich dělají psychopaty, tedy chybí jim část mozku, která zodpovídá za svědomí, ohledy, empatii a sociální cítění. "Proto také na budování open space a šikaně svých podřízených v nich nevidí nic špatného. Nemají na to mentální kapacitu. Naopak se diví, proč ty podmínky někomu vadí," říká Hnízdil.

Zatímco dříve se zaměstnanci mohli v menších kancelářích šéfům psychopatům vyhýbat, dnes jsou s nimi díky novému kancelářskému trendu v kontaktu prakticky po celou pracovní dobu. Stres, který svým podřízeným "hadi v oblecích" vytvářejí, je tak neustálý, a proto také způsobuje větší zdravotní komplikace. Hnízdil to přirovnává k legendárnímu pokusu, který v jedenáctém století provedl perský učenec a lékař Avicenna. Do dvou sousedních kotců umístil domácího berana a vlka. Beran přestal žrát a za několik dní pošel. Stres z přítomnosti dravce jej zahubil. Stejně jako dneska hubí stres z neustálé přítomnosti a kontroly dravce manažera jeho podřízené v open space.

Co je nejzajímavější? Syndromem open space trpí podle Hnízdila nejenom zaměstnanci, ale i manažeři, kteří přitom tento druh kancelářského prostoru milují a prosazují. "Jsou pachateli a zároveň oběťmi svých činů a přicházejí ke mně do ordinace stejně jako jejich podřízení. Říkají mi: Pane doktore, já mám vysoký tlak, zažívací potíže a nemůžu spát, udělejte s tím něco. Chtějí nejlépe pilulku, aby se zase mohli vrátit řádit do svého open space. Nechápou, a já jim to většinou bohužel nejsem schopen nijak vysvětlit, že jejich pracovní způsob života není slučitelný se zdravím. Open space je tak původcem utrpení všech zúčastněných. Psychopati pochopitelně trpí méně," říká Jan Hnízdil, otec pojmu syndrom open space.
AUTOR: LEOŠ KYŠA

velký, tlustý sluchátka... nejsem v open space a spolupracovníky mám fajn, ale když se potřebuju soustředit, není nic lepšího. Pokud nemůžeš - nechceš - poslouchat tichou hudbu, vem si příklad z Otíka z Vesničky mý střediskový ;-)

kup si píšťalku pro psy, polystirén a sklíčko, cidličku po kastrolku a kdykoliv začne on, začni taky.

Aknely a Kamily a volila sluchátka. Když sem píšeš a z toho, jak píšeš, je zřejmé, že nejsi žádná ranařka. Proto bude asi nejschůdnější používat vhodnou ochrannou pomůcku ;-) než tvořit taktický plán útoku,to by ti sebralo zbytečně dost energie na práci, navíc si nemyslím, že je dobré řešit všechno násilím.

Ale když máte dobré vztahy a on se jinak chová vysloveně přátelsky, poradí a tak, tak bych s vytažením sluchátek pronesla pár podobně přátelských vět. Víš, jak jsem ti říkala co mi vadí, možná jsem trochu přecitlivěla, ale já to vážně snáším hůř a hůř, tak snad ti nebude vadit, že budeš v kanclu sedět s tankistou :-) a když něco budeš chtít, musíš zaťukat :-)
Udiveným kolegům bych jinak hodného kolegu nenaprášila, řekla bych třeba, že už nemůžu poslouchat jak mi furt vyznává lásku :-) Nebo že mi poslední dobou vadí každý kýchnutí a rozhodí mi to pracovní koncentraci, proto helma, ale naštěstí mám tolerantního kolegu, co to snáší;-)
Kolega si to už ani nemusí uvědomovat, co dělá, i když v dobré víře třeba slíbí, že se bude snažit, tak jede dál a ani o tom neví. Může mít taky nějaký zdravotní problém, chronickou rýmu třeba.

Vás v open spacech lituju, to by pro mě bylo fakt peklo. Stejně jako trvale pracovat v převážně ženských kolektivech. Za ty roky, co dělám s chlapy, v tom už ani neumím chodit a ty jejich manévry, co mezi sebou mají, mi přijdou hrozně směšné. Přitom mi současně ženský prvek schází, v naší branži je vzácný, tak jsme na sebe navzájem hodné a ty naše dvě květinky trochu hýčkám :-)

Pracovat nezávisle a převážně z domova byl můj sen, ale má to svá úskalí. Chce to hodně velkou disciplínu, umět si dobře zorganizovat čas a být na sebe sama poměrně přísná. Zpočátku se mi stávalo, že jsem ve tři odpoledne zjistila, že jsem vlastně nic neudělala, protože pořád bylo co dělat jiného. Taky bylo potřeba naučit ostatní, že pracovat doma neznamená obstarat vše co potřebují a co si přejí, zajet na veterinu, do lékárny, nakoupit, vyprat, uklidit, přišít utržený knoflík, vyzvednout čistírnu, vyvenčit psy, nachystat chutnou teplou večeři a to vše nejlépe do 16.00, protože "jsem doma", a pak, někdy, nějak, "si dělat" své věci a svou práci.
Mně to přišlo taky docela přirozené, takže jsem pak zjistila, že ačkoli nedojíždím a ušetřila jsem dvě hodiny času, vstávám o dvě hodiny tři dřív, abych všechno stihla. A ještě jsem čelila udiveným dotazům, proč proboha vstávám ve čtyři, když "jsem doma" :-))
Po večerech jsem schopna psát a dělat leccos, ale ne to, co mě živí, na to pořebuju denní světlo a rytmus všedního dne, tak jako v kanclu na firmě.
Takže proběhla reorganizace a restrukturalizace. V záloze mám ještě paní na úklid a vývařovnu obědů, kterou zatím využívám jen občas a hlavně přes léto, ale když na to přijde, pojede to celotýdenně.

Tohle přesně znám a je to opravdu vyčerpávající! Možná to vypadá jako malichernost, ale z dlouhodobého hlediska to vážně doslova poškozuje nervy... Je mi Veroniky upřímně líto - sama nevím, jak podobnou situaci řešit... a rovněž cítím, že ve mě bublá agresivita kdykoliv dotyčný začne se svými projevy....
Sedím v jedné kanceláři s kolegou (40) let, který bohužel - krom toho, že je opravdu hlučný, také se rád poslouchá (mluví pro sebe a klidně i celý den komentuje, co právě dělá - nejčastěji ovšem sprostě nadává - když dojde papír v tiskárně, když se špatně vytiskne, prostě kvůli každé maličkosti).. a klidně i 2 hodinny denně soukromě protelefonuje se svou maminkou (což řeším sluchátky - díky Bohu za ně) - nemá ani základní hygienické návyky.. Např. když má rýmu, smrká do ruky a když si myslí, že jej nikdo nevidí, "nenápadně" ruku někde otře (židle, rub saka, stůl...). Pak jde a sáhne na kliku, nebo společnou konvici.... Kapesník jsem jej viděla použít jen jednou - když jsem mu sama věnovala celé balení s tím, že zřejmě nemá své. Jeden kapesníček použil, za hodinu už se vše vrátilo do starých kolejí - popotahoval každou minutu celý den a pokračoval v "rukosmrkání"...domluvy nepomáhají, vedení už si jeho návyků také všimlo, ale jen se mu smějí. Dotyčný rovněž právě tělesně nevoní, nezná kartáček na zuby a nemá nejmenší potíže přinést si do společné kanceláře k obědu grilované kuře, konzervu rybiček nebo smrdutý sýr a zamořit sdílený prostor.
Podle zevnějšku byste to ale do něj nikdy neřekli - chodí v saku a kravatě moderního střihu, úzkostlivě své oblečení slaďuje a nesmírně si na svém vzhledu zakládá... Než se dostane do zóny vašeho čichu, vypadá dokonale seriózně.
Také nechci měnit jinak dobrou práci, ale tenhle jediný člověk z ní dokázal udělat pravé peklo...

opravdu te lituju. Zlaty zensky kolektiv nasi uctarny. To co mas ty s kolegou za hruzy si vubec nedovedu predstavit mezi zenskyma. Asi bych usilovne hledala cestu, jak se dostat z te kancelare k nekomu normalnimu.

a už jsem tak oprsklá, že v tramvaji nebo autobuse, pokud v mé blízkosti někdo potahuje, tak nabízím papírový kapesník. Mám jich strašnou spotřebu, protože někteří si vezmou celý balíček a poděkují, takže je mi trapné si o zbytek říct a tak spotřeba roste. Jednou se mi stalo, že opravdu elegantní pán na moje podání kapesníků odpověděl - ne děkuji mám svoje. Tak jsem ho upozornila, že je ta nejvhodnější doba je vytáhnout a vyčistit nos a ne popotahovat. Na příští zastávce vystoupil. Asi už byl doma. Zatím mě nikdo nezbouloval.

Presne ako pise p. Leos Kysa:

Vsetky priznaky SOS mam: huci mi v usiach, migreny, zavrate (co som predtym nikdy nemal), problemy s koncentraciou a vykonom, vysoky tlak, zazivacie problemy. A to som si hovoril ze som este mlady, ved mam len 37 rokov. Pozdravujem Dr. Jana Hnizdila - jeho hypotezu potvrdzujem na 1OO%.

Aj hada v obleku mame najnovsie - technickeho riaditela. A tak dobre sa tu donedavna pracovalo... Akurat sa ma minule na Vianoce kamarat pytal, ze ako sa mi dari v praci. Povedal som: "Dobre. Riaditela som este pod krkom nedrzal, ale citim, ze ten okamih sa nezadrzatelne blizi..."

Syndromu SOS aj Hadovi zatial s Bozou pomocou odolavam - neuzivam sice prasky a nenavstevujem psychologa v ambulancii, ale mozem poradit ovela lacnejsie aj ucinnejsie je pravidelna ucast na sv. omsi a prijimanie sviatosti , t.j. pravidelna mesacna sv. spoved Eucharistia-ako len najcastejsie sa da, aj v tyzdni. Robi to zazraky s tlakom aj so vsetkym ostatnym a clovek ziskava neuveritelne milosti a silu.

Na eliminaciu negativneho vplyvu Hadieho jedu som zacal este s chovom kozy - proste som si povedal, ze radsej sa budem vyjednavat doma s kozou ako v praci so somarom. Cuduj sa svete, zistil som, ze ta koza toho Hada aj tak prevysi svojou inteligenciou...bohuzial/nastastie aj uzitkom. Inak ma to nesmierne ukludnuje, ked pozorujem ako si ta kozenka pekne prezuva, obcas sa pride pomaznat, pritulit, venuje mily pohlad, a potom dava mliecko. V tej prirode funguje vsetko pre uzitok a podla dobre vymyslenych Bozich zakonov. Horsie je to uz s nami...