Milá Kudlanko, vlastně ani nepotřebuji žádnou radu, jen se musím "vykecat". Tak snad to nevadí a třeba přeci jen nějaké rady dáte k dobru... Mám šéfa vdovce, je mu 55 let. Když jsem nastoupila, jeho žena pracovala ve stejné firmě. Byla moc fajn a troufnu si říct, že jejich vztah byl krásný. Mám ráda bezpečné vztahy, ve kterých každý ví, jaké je jeho místa a kvůli tomu jsem se se šéfem dost spřátelila.
Sama jsem také vdaná a naše přátelství bylo opravdu super. Oba jsme věděli kde je to naše místo, tudíž nám šlo oběma jen o společnost toho druhého. Pokecat, postěžovat si, svěřit se s radostmi i starostmi. Jeho žena zemřela ve stejném měsíci, kdy já jsem zjistila, že jsem těhotná. Tudíž já zažívala obrovské štěstí (na dítě jsme čekali 9 let) a on veliký žal. Den za dnem jsem byla s ním, o své radosti nemluvila a sdílela s ním jeho bolest. V šestém měsíci těhotenství jsem šla na nemocenskou a jeho to dost sebralo. Co tu bude beze mě dělat, s kým si bude povídat. Byl vážně smutný. Celou dobu jsem byla pracovně s firmou spjatá a tak jsem ho dost často navštěvovala. Když jsem se vrátila z mateřské všechno bylo jinak, našel si nové přátele a byl v pohodě. Naše přátelství se trochu změnilo, ale nemůžu si stěžovat, změna byla pro mě pozitivní. Nebyla jsem na tíhu jeho osudu sama. Chtěl po mně, abych mu pomohla někoho najít, protože přeci už nezůstane sám (bylo mu v té době 50 let). Něco proběhlo, ale nikdy to nedopadlo. Až když k nám nastoupila nová kolegyně. Dlouhonohá blondýna, živočišná a žádoucí. Má dva kluky a protože je velkorysá, každému dopřála svého vlastního tatínka. Abych otevřela karty - nemám ji ráda. Vážení, to jste nikdy neviděli, jak ona to s chlapa umí, všichni, bez rozdílu věku, jsou v její přítomnosti mimo.
Ale všichni to v její nepřítomnosti zapřou. Je to docela zábavné. Nemám ji ráda hlavně proto, že si všechno vypláče. Něco neumí - pláče, nestíhá - pláče, problémy s dětmi, doma, s bývalými - pláče. Všichni chlapi dělají psí kusy, aby neplakala. Otec mladšího syna, se kterým žila, když k nám nastoupila, byl (podle jejích slov) šílený kretén. Plakala a plakala. Požádala o služební byt, aby se od blba odstěhovala a tajně si ho připravovala (tedy tajně před blbem, my to všichni věděli). Jednou v neděli se s blbem chytli, ona sbalila děti, odvezla do nového bytu a už večer s nimi seděl u televize nový strejda (šéf).... Všichni jsme ji litovali, ona políčila na šéfa - a - dostala ho. Když nám to vyprávěla, docela jsme koukali. Možná jsem zkostnatělá, zaprděná baba, ale tohle bych svým dětem nikdy neudělala. Dopoledne zažily, jak se máma s tátou perou, což musí být hrozný šok, stěhování, druhý šok a večer náhradní taťka - třetí šok. Co vám budu povídat. Když se jejich vztah provalil, začalo to stát za starou belu. Šéf nás neustále žádal o shovívavost a vlídnost pro ni, omlouval její nedostatky a když sypal korunky, tak nejen za zásluhy těm, kteří je měli, ale i jí, protože na tom není finančně dobře. Motivace pro ostatní jako blázen. Chtěla jsem tímto jen nastínit situaci, je to trochu delší.
Dnes jsem měla jet se šéfem na manažerské školení. On je velký vedoucí, já menší, on nerad jezdí sám, tak usoudil, že by se mi to taky hodilo a já kývla. Později jsem si uvědomila, že se mi termín vůbec nehodí a chtěla to (podotýkám že poměrně hodně dopředu) zrušit. Šéf ale nedovolil. Šlo o moje soukromé aktivity, tak jsem je přeuspořádala tak, abych všechno zvládla.
Dovolenou si naplánovala na pátek 25. 10. a počítala se školením. Ale pak ve čtvrtek přišla "shora" statistická tabulka, která vyžadovala podivuhodné propočty a vzhledem k počtu zaměstnanců, kterých se týkala a nesmyslnosti součtů jablek, hrušek a rohlíků, jsem ji musela dělat ručně. Byla jsem zoufalá. V šest jsem odjížděla na úžasného Jarka Nohavicu a v pět hodin ještě plakala nad tabulkou. Musela být hotová do 30. 10. Počítejte se mnou. V pátek dovolená, kterou prostě nemůžu zrušit, protože jsem se zavázala mnoha lidem, v pondělí státní svátek, v úterý školení a ve středu musí tabulka odejít. Ano v půl šesté jsem pod pěnou, ve stresu, hotová, ubulená poslala tabulku a vyrazila domů a pak na Nohavicu. V pátek ráno mi zavolal domů šéf, že se školení ruší, protože "ona" kolegyně musí se synkem na 14. hodinu do Prahy a on ji tam musí odvézt, protože ona to hromadnou dopravou prostě nedá... Myslela jsem, že mě omejou. Všechno jsem mu řekla, jaké jsem s tím měla peklo, ale jeho rozhodnutí bylo nezvratné.
Jí jsem napsala, že jí pěkně děkuju a pěkně jí celé svoje trápení naservírovala a to byla ta příslovečná poslední kapka. Odepsala mi, že umím být pěkně nepříjemná a že to mám brát pozitivně. Tabulku mám hotovou, a na školení, na které bych jela jen kvůli šéfovi nemusím. A hotovo. Jsem běsná! Další ráno jsem jí ani nedokázala odpovědět na pozdrav a jeho jsem ani neviděla... To je všechno. Děkuji, že jsem se mohla vypovídat. ANDĚLA
- doběla
|