Dobrý den, ráda bych znala názor více lidí na otázku, nad kterou už dost dlouho přemýšlím: kde je v partnerském vztahu hranice mezi zájmem o druhého a vměšováním? S přítelem jsme již starší (45+55), oba rozvedení. Potkala jsem ho, když už jsem na nějaké to seznámení skoro rezignovala, ze začátku jsme si dost porozuměli, přeskočila jiskra...
Přítel hned nadšeně začal plánovat sestěhování (po 2 měsících)!!!, jak budeme společně s jeho nejmladším synem jezdit na jeho milovanou chaloupku (což je vlastně jen polorozpadlá stodola s kuchyňkou bez elektřiny, zato s pavouky a myšmi), když bude mít odpolední, jak budu jezdit za tím jeho klukem, dělat s ním úkoly atd. To jsem samozřejmě odmítla, bylo to moc brzo a hlavně jsem se necítila na tak blízké soužití, zvlášť když jsem viděla jeho tendence k radění a poučování. Víte, opravdu nevím zda jsem tak odtažitá, ale už jsem začala být alergická na průběžné poznámky typu, jak se mám oblékat, česat, jak si mám brát dovolenou, při telefonu, když si voláme a já současně sleduji TV, na co si mám program přepnout, co si mám přečíst, abychom o tom pak mohli diskutovat, jak si mám uspořádat ve svém bytě nábytek... Měla jsem pocit, že při nastěhování bych ztratila poslední zbytek svobody, byla neustále jen sledovaná, poučovaná, kritizovaná. Pro mě to nebylo rovnoprávné, cítila jsem se jak dítě, které nemůže samo za sebe rozhodovat. Ale sama nevím, zda si to jen příliš nepřipouštím. Tak bych se vás chtěla zeptat - jak to máte vy ostatní? MARIE
|