 Milá Kudlanko, jsem absolutně vykolejená a vůbec si nevím rady. Stalo se mi toto: chodím se svým přítelem už pátým rokem, tedy vlastně spolu už čtvrtým rokem žijeme v jeho dvougarsonce. Seznámili jsme se na studiích. Docela nám to fungovalo, jsme oba mimopražští a když mu jeho strejda prodal tenhle byt, bylo to řešení.
Jenže jsme školu už dodělali a máme oba zaměstnání. Ráno odcházíme, večer se doma sejdeme, a buď sedíme doma, někdy spolu koukáme na televizi, nebo se každý z nás věnuje své zábavě. Já si nejčastěji čtu a on si třeba hraje hry na počítači. O víkendech jsme taky doma. Prostě takový manželský život po sto létech. Už mě to prostě přestalo bavit, a jen jsem poslední dobou přemýšlela, co s tím. Nakonec jsem se rozhodla mu to říct. Jenže co se nestalo, přítel, když jsem mu řekla, že bych si s ním chtěla večer vážně promluvit, tak přišel domů s kytkou a krabičkou s prstýnky a požádal mne o ruku! Nemohla jsem mu na to říct, že já mu chtěla říct, že bych se chtěla rozejít! A protože jeho maminka jde po Novém roce na operaci, tak už se naplánovalo, že bude svatba hned po tom, na jaře, až bude zdravá, aby tam mohla jít. Tak jsem souhlasila, a teď nevím, jestli jsem udělala dobře. Zase je pravda, že jsem na něj už hodně zvyklá, a že on je hodný a vím, že mě má rád. Jenže já si uvědomuju, že jsem si vlastně ještě nic moc neužila. Napřed ta studia a teď, když bych chtěla něco zažít, tak mne asi bude čekat rodina a práce a co já vím, jak to bude dál. Vůbec se v tom nevyznám, je nejhorší, že naše rodiny se už opravdu dávno skamarádily a bylo by asi nemožné, říct, že jdu od toho. Přitom já proti němu zas tak moc nemám, jen mi vadí, že asi všechno to případné užívání, co mají některé moje kamarádky, asi pro mne skončilo. Ještě bych měla napsat, že je nám pětadvacet. Jestli máte pro mně nějakou radu, budu ráda. MONIKA
|
