Před měsícem mě opustil manžel po 20 letech manželství. Prý už mě nemiluje a nechce takhle žít po zbytek života. Je mi 43 let a jemu o pět let víc. Máme tři děti – 19, 18 a 8 let. Všechny byly plánované a chtěné.
Nejstarší je na vysoké škole, prostřední bude maturovat a to nejmladší je ve druhé třídě ZŠ. Jsem na dně a nešťastná. Děti chtějí, abych se dala dohromady. Hlavně nejstarší dcera, která na čas převzala péči o nejmladšího syna, chce, abych už se zase vrátila zpátky na zem, přestala smutnit a začala žít normálně. Snažím se, ale asi to nějak nedokážu řešit. Nikdy by mě nenapadlo, ani ve snu, že se mi něco takového stane. Brali jsme se mladí a založili spolu firmu. Starala jsem se o děti a on vydělával peníze a začalo se nám docela slušně a nahromadili jsme časem nějaký majetek. Po narození nejmladšího syna jsem se vrátila zpátky do firmy, ale nedělalo to dobrotu, tak jsem si založila vlastní firmičku. Manžel vždycky všechno držel a řešil ohledně domácích financí, ohledně všech půjček a hypoték, platil účty, staral se o dovolené. Vlastně jsem se měla velmi dobře. Já jsem řešila jiné věci, hlavně kolem dětí. Teď když už jsou dvě jednou nohou z domu, tak mě opustil kvůli mladší prý dokonce dlouholeté milence... Nevěděla jsem o ničem. Možná kdybych v naší firmě zůstala a nezaložila si vlastní podnikání, tak by se nic nestalo a on si nenašel ve firmě milenku. Nikdy jsem si nemyslela, že mu doma něco chybí, ale nakonec jsem se dozvěděla, že žijeme jen vedle sebe ne spolu, že už mě nemiluje, že ho nepřitahuji. Asi to vše píšu velmi zmateně, ale jsem zoufalá a pod tlumícími prášky. Nevím, co se mnou bude? Dokážu si ještě vytvořit ve svých letech funkční vztah? Kdy to přejde? Manžel je pryč tři týdny. S milenkou nebydlí. Ona je rozvedená s dvěma malými dětmi a zatím prý hledají něco většího, aby tam mohl vzít i našeho nejmladšího. Dům mi nechá a bude platit alimenty. Rozvádět se zatím nechce, asi nechce dělit firmu a já o to taky prozatím nestojím.
Nemám ani vztek, jsem spíš v hrozné depresi. Mrzí mě, že děti se nestaví ani na jednu stranu, tak nějak jsem čekala, že mě podrží. Ty starší se jen vyjádřily jednou, že je otec sr.č, ale tím to haslo. Teď, když chci něco říct, tak buď musí někam jít, nebo odvedou pozornost. Cítím se prostě hrozně opuštěná. Poraďte, co mám dělat.
SIMONA
|