aby se apoň nesmál.a být dědou, poštvu na kluka policajty. Ono se klukovi asi zas až tak moc nestane, ale bude vědět, že to, čeho se dopustil, fakt není sranda.....jo a kdo vám toho kluka vlastně vychovával? No, vy asi těžko,to byste mu určitě řekli, že krást se nemá,ne?

Jednak proto, že snad není dement, aby mu nedošlo, že dědečkovi na sbírce eminentně záleží, a aby mu nedošlo, že tím, že s kamarády vychlemtal obsah sbírky, ji znehodnotil. A jednak proto, že když to prasklo, se necítil provinilý, ale smál se tomu. Být to moje dítě, tak se neudržím a nějakou mu vrazím. Vůbec se nedivím, že se dědeček na tvého syna rozzlobil, a že je situace v rodině taková jaká je. Taky mám sbírku, něčeho jiného, ale dědečka chápu. Pro nesběratele je to ale nejspíš banalita.

Co poradit? Omluvil se vůbec tvůj syn dědečkovi?
Takže omluva pachatele především. Snažit se část sbírky nahradit - třeba přes burzy sběratelů.
A dát těm pošramoceným rodinným vztahům čas.

nebudu Ti psat, ze mas kluka takoveho nebo makoveho. Nejakou mensi ci vetsi blbost udela v zivote kazdy a nema cenu se pohorsovat nad ciny druheho. Spis Ti nabizim jiny uhel pohledu. To co Ty si mozna neuvedomujes a mne prijde dulezite. Vubec nepochopim, jak muzes psat , ze dedovi skodu uhradite. Ze mluvis v mnoznem cisle jako kdyby tu skodu Vas udelalo vic, rodina. Tu skodu udelal syn. On jediny by mel pred dedu predstoupit, omluvit se, zadat odpusteni a ptat se jakym zpusobem muze svou vinu odcinit. Jedine tak si mozna uvedomi dosah sveho jednani, i kdyz uz fakt, ze mu nebylo blby se dedovi vysmat do oci svedci ze si se vsim asi moc velkou hlavu nelame. Na Tvem miste bych dusledne trvala na tom, aby se dedovi omluvil, skodu nahradil treba tim, ze si u dedovi nekolik vikendu odpracuje pomoci v dome ci domacnosti. Plus se bude snazit nektere kousky sehnat. Zuzko neumetej mu cesticku, nedelej napravu za nej, at si kluk uvedomi, ze pochybil. Verim, ze i deda, kdyz uvidi od kluka dobrou vuli, uvedomi si snad , ze i on byl kdysi mladej a udelal taky v zivote nejakou vec, za kterou by si pozdeji treba nafackoval.

Víš, že ho docela chápu?
Tady vůbec nejde o to, že "mu za to koupíme něco jiného", protože jsou věci nenahraditelný. Skoro bych to přirovnala k tomu, když lidi litujou nejvíc fotek, hrníčku po babičce a podobnejch "blbůstek", co zůstaly ve vyhořelým nebo povodní spláchnutým baráku.
Mladej už asi nebude tak malej, aby pomohlo nějakejch pár facek (i když jako rodiči by to pomohlo mně), takže bych ho zahnala někam na brigádu či jinou výdělečnou akci a současně shánět dostupný informace, kde se takový či podobný sběratelský kousky dají najít, nebo aspoň poskytnou rady a informace (například Sdružení sběratelů alkoholových miniatur)a tvrdě trvala na tom, aby se pokusil nahradit co nejvíc.
Pokorná omluva dědovi je samozřejmá.
Jo - a taky bych mu zkusila vysvětlit, že když někomu ublížím, není smích ta pravá reakce. To se mu totiž hodí i jindy v životě.

Vzala bych klukovi pár věcí, na kterých mu skutečně záleží, prodala je (nebo je schovala a řekla, že jsem je prodala) a za ty peníze zkusila dědovi nahradit alespoň část sbírky. Ono to jsou dva problémy v jednom, jednak jak si usmířit naštvaného dědu- tam by asi bylo fajn, aby viděl aspoň nějakou snahu, jasně, že celou sbírku mu nenahradíte, ale tak zase bych sázela na to, že vás má raději, než ty lahve a že vám to časem odpustí. Ale chtělo by to prokázat účinnou lítost- a to zejména klukovu.
A druhý problém je, co s klukem. Umím si představit, že se to může stát, že se nechal kamarády vyhecovat, nebo že už byli přiopilí a úplně to nedomyslel. Kdo někdy neudělal nějakou koninu. jenže vysmát se pak naštvanému dědovi do obličeje, to už chce velikou míru drzosti a neúcty. Kluka by to mělo bolet- na zadek už mu asi dát nemůžete, tak bych to vzala přes něco, co má rád. Aby taky o něco přišel. Nebo- pokud by to nešlo takhle- tak mu vyčíslit hodnotu sbírky a nechat mu to proplatit. Ať si najde v létě brigádu a maká jen na to, aby to dědovi splatil, třeba už mu to pak nebude připadat tak úsměvné. Děda vám to asi časem odpustí, ale mnohem víc by mne trápilo, že z mého kluka roste parchant...

rovněž mě se nejvíc dotkla ta věta,že se kluk smál.....Kdyby
se aspon cítil provinilý, ale smát se tomu .... Nemám slov ......

neni slozita - ale nejdriv si Zuzko zkus spocitat, kolik casu jste venovali komunikaci s tim synem. Pripominam, ze sezeni u TV, PC a pindani na chatu neni komunikace. Jestli ti uprimne vyjde pomer cca 1:10 (hodina komunikace na deset hodin mijeni se), tak zadna rada neni. Proste je z nej clovek bez nutnosti neco tvorit a realne komunikovat. Zadne tresty ani povinne platby nic nevyresi - jedina moznost je realne ho postavit do zivota. Ale i kdyz dojde k nejakymu pouceni, pochybuju, ze se toho deda dozije. Mimochodem, mam obavy, ze se jedna o velmi nekvalitni typ zbabelce - na jednu stranu se tlemi do oci a na druhou nema odvahu se jit s dedou srovnat - z toho fakt nekouka nic dobryho. Ale to, ze je to patrne lidskej repelent, nebude jen jeho vina. Ono nekoho dotahnout k necemu poradny je obrovska fuska vetsinou.

parchantovi sebrat všechno, mobil nechat takový co dávají za 1,-kč, žádné značkové věci, ale použité z bazaru, žádný přehrávač, žádné pamlsky. A hnát ho na brigádu. To by byl základ pro shánění chybějících lahviček. I kdyby měl spratek na to vydělávat do 30ti.

Pokuste se sbírku nahradit. Choďte na burzy, shánějte po internetu. Tím možná pochopíte co děda k té sbírce cítil. Uvidíte co Vám dá sehnat nějakou lahvičku z celého světa , jak říkáte. Nehledě kolik času a peněz Vás to bude stát.
Třeba si tím usmíříte i dědu , když uvidí snahu. Smích vůbec není na místě.

Zuzko,začala bych od syna, aby pochopil, co udělal, pak bude snazší to urovnat.
- udělala synovi to, co udělal dědovi on, ne z pomsty a pro trest, ale aby pochopil
- vnikla bych do jeho pokoje jako vetřelec v době, kdy nebude doma
- posbírala věci, na kterých mu záleží - sbírka filmů, fotky, známky, dres
- schovala je (neničila), ale tak, aby je nenašel - ke kamarádce, k sestře, kterou bych se svým plánem seznámila
- až by to zjistil, řekla bych mu, že až ho přejde šok a vztek, že si s ním chci o tom promluvit, do té doby nemá smysl vůbec mluvit o tom, jak skončily jeho věci...
- a pak si udělat klidnou chvíli, s něčím, co má rád, třeba mu udělat jeho oblíbené jídlo, to je jedno, prostě něco, co navodí klidnou atmosféru a nebude to považovat za " boževýchovnárodinnálekceužabytoskončiloabudumoctv ypadnout"
- připravit si z netu jedno dvě videa s rozhovory s lidma, co přišli o to pro ně nejcennější - o památky na lidi, události, zážitky, to znamená o fotky, dopisy, o sbírku známek, která byla jejich jedinou památkou na tátu, co umřel v koncentráku nebo za války, apod. Nemusí to být hned něco tak dramatického a pro mladého kluka vzdáleného, jako přeživší Osvětim, ale třeba lidi, co před 10 lety při povodních přišli o všechno
A mluvit, povídat, vysvětlovat - že rozbité auto se dá snadno nahradit, protože se koupí ojetina v bazaru, ale rodinný veterán z roku nulanula, ve kterém pradědeček vezl prababičku na svatební cestu,a který se dědí v rodině z otce na syna, už se nenahradí.
A že úplně stejnou hodnotu měla pro dědu sbírka, protože s každou lahvičkou měl spojené vzpomínky, zážitek, třeba jen ten, že si dopisoval s někým z druhého konce světa, nebo že se v nějaké aukci dlouho trumfoval se soupeřem a děda vyhrál, atd. Peněžní hodnota takto získané věci je jen třešinka na dortu.
Ujistila bych se, rozhovorem, ne kontrolními dotazy:-), že to chápe.
Pak bych mu vysvětlila, že teď je mu tedy jasné, že tím, co udělal, nejen že zničil hodnotu lahviček, ale ublížil dědovi, sebral mu kus jeho života, důležité vzpomínky, zážitky, že ten proces sbírání nebyl jen hromaděním. Děda že to může klidně vnímat tak, že pro vnuka nemá cenu nic, co děda dělal, že tím, že to vypil s kámoši, dal najevo, že ten jeho kus života, co věnoval sbírce, neměl smysl, ztracený čas, naprd..
A proto ty emoce.
Požádala bych ho, aby o tom přemýšlel, že vím, že není zlej, že si jen neuvědomil, co udělal, což je možná i moje (naše-rodičů) chyba, protože jsme s ním nikdy o těchto rodinných věcech pořádně nemluvili.
Pak bych mu nechala čas, aby to vstřebal. Normální kluk, co není zrovna sociopat, se bude cítit hodně blbě, až mu to docvakne. Možná, že smích nebyl posměch, ale taková ta blbá reakce v rozpacích, ze studu, kdy nevěděl jak zareagovat - když chodí s kámoši na disko, tak mu asi není třicet, žejo, a kluci kolem 17 nemusí mít ty správné reakce a projevy rozpaků zrovna v malíku.

Ono těžko chtít po dítěti, aby chápalo význam takových věcí, když se s ním na téma rodinná historie, kontinuita, rituály průběžně nemluví. Nemyslím přednášky, ale průběžně, při hovorech v rodině, vzpomínky, útržky ze života, pár vět co tenkrát děda a tak.

no a až tímhle dohnáním, co se asi trochu zanedbalo, projdete, tak pak společně vymyslíte, jak to kluk může napravit - řekla bych, že děda, pokud má vnuka rád, bude přešťastný, když ucítí, že kluk pochopil oč jde a upřímně se stydí a lituje, když se kluk nebude stydět říct dědo promiň, já jsem takovej vůl, mně až teď došlo, co to pro tebe znamenalo, takové práce a času a vzpomínek a peněz a radosti...a já debil jsem to takhle zmrvil...

a po této druhé fázi přijde čas vrátit mu jeho věci
když ne, když z toho bude mít mladej pořád šoufky, tak sorry, věci už jsou dávno v kontejneru, to je sranda,že? hehe

Možná se na vás rodina zlobí, že jste kluka za to ani nepotrestali. Klukovinu udělá každý, ale taky každá sranda něco stojí. Za mě - přes hubu, ale to už je pozdě teď, omluva dědovi je samozřejmost a rozcapenýmu chlapečkovi pěkně přistřihnout křidýlka.

Nic o tom, že jste spratka přinejmenším přerazili a ještě se divíte, že je příbuzenstvo naštvané. Asi vědí, jak synáčka (ne)vychováváte. Pokud si dovoloval a dělal hovadiny jen vám, budiž. Sklízíte, co jste zaseli. Ale jak se to začne dotýkat širší rodiny a vy zase nic, jen se díváte jak se směje, nedivte se když se od vás příbuzní odvrátí.

ale pokud už chodí na diskotéky,tak snad víc,než 15.Dědy je mi líto a neumím si představit,že by se moje vnoučata "hrabala" v mých věcech.Jediná léčba je brigáda a s prosíkem se snažit dědovi alespoň něco nahradit.Ikdyž ztracená důvěra se nahrazuje těžko.

ze ten kluk ma neco aspon z poloviny tak cennyho, jako mel deda (nemyslim financne, myslim cennyho pro nej). Co kdyz spis nema nic, nic nechce, nic ho nezajima ... cili pak nic z toho co pises, nemuze zabrat. (On kdyz se clovek necemu venuje, a neco je pro nej cenny, nema pak vetsinou myslenku na to, nicit neco, co je cenny pro nekoho jinyho)

Možná se ho trochu dotkne, že už nebude moct nějakou dobu za dědou, aby mohl být se svou partičkou. Připadne mi, že ani matka moc nechápe.

To synkovi asi taky

Zřejmě ani matka nemá nic, na čem by jí záleželo.
Já jsem se kdysi zabývala focením. Žádný profi foťák jsem neměla, jen fotopušku Zenit se spoustou objektivů, filtrů...a dalším příslušenstvím. Bedna s foťákem už se docela dlouho nepoužívala, když jednou synové bez mého vědomí půjčili kamarádovi, a ten vrátil foťák poškozený. Moc mě to mrzelo, ačkoli už jsme mezitím fotili na digitál. Starý dobrý Zenit byl první foťák, který jsem si koupila za svoje peníze a měla jsem k němu proto zvláštní vztah.
Syny taky mrzelo, že můj foťák zničil jejich kamarád.
A tak jsem teď, po létech, dostala k narozeninám zrcadlovku Canon se všemi možnými objektivy, a mám pocit, že je ten foťák 100x chytřejší než já. Přestože se už dávno focením nezabývám, (asi zase začnu) mám radost, že si kluci pamatovali můj smutek nad zničeným foťákem a po létech studií kdy už si konečně vydělávají, mi ho nahradili novým.

co my víme, třeba má. Ale i kdyby neměl, viděla bych v první řadě chybu u nás rodičů, že jsme něco zanedbali nebo podcenili. Ne v tom, že udělal blbinu, ale jak se k tomu postavil. Proto bych se pokusila to nejdřív napravit a vyřešit normální lidskou cestou.
Zmlátit mu hubu do modra nic nevyřeší. Ale já to samozřejmě posuzuju hlavně podle svého syna, pro kterého by takový výprask v 13 a více letech znamenal spíš selhání rodičů, kteří nevědí co s tím a ze vzteku a bezmoci ho zmydlí, a nejspíš ztrátu naší autority,
Fakt je, že zažít kapku ponížení někdy neuškodí, člověk si to pamatuje a snaží se vyvarovat situace, která by mu ten pocit zase přivodila. Ale ve věku diskoték je na takovou lekci pozdě.

souhlasim .. ono je to presne o tom, nikdy nicim nenahradis chvile straveny s ditetem. Povidanim, resenim, zasmanim ... neni to storpro zaruka, ze z nej vyroste clovek, co ma cit, ale bez toho to moc nepujde. A jestli se mi podarilo vyrobit bezcitnyho zmetka, tak at radeji co nejdriv vypadne, protoze to uplne nejhorsi je, snazit se neco dohnat a vylepsit - z toho se vetsinou pak uz jen stane ochranej hangar pro kryti dalsich svinaren.

....už není co dodávat.Vše už bylo na této stránce řečeno.Je mi sedmdesát a od svých dvaceti sbírám(za pomocí přátel a brášky)alkoholové lahvičky.Jsou z celého světa.Udělat mi to některý z mých vnuků a mám tři,tak už nesmí k nám domů,k nám k dědovi a babičce.Škodu nelze vyčíslit v korunách,na těch nezáleží,ale na sbírce a to i s obsahem.Bez obsahu nemá cenu zlámané grešle.Udělat mi to a jěště měl ze všeho legraci,dostal by facku až by druhou vzal o zeď a ještě bych mu přidal na zadek řemenem.A pro tebe jako matku?Nedá se to nahradit ale nelámat hůl nad klukem,snad se vám podaří usmířit dědu i vnuka.Vnuk musí vědět,že co udělal dědovi musí si odpikat.

My jsme celkem chudá rodina. S třemi dětmi jsme nikdy neměli moc na vyskakování, ale strávili jsme s dětmi hodně času a zažili spoustu společných báječných chvil.
Myslím, že jsem docela šťastná ženská, protože jestli se mi v životě něco vydařilo, jsou to právě děti. Považuju to za největší štěstí a kapitál do budoucna.
Kam se hrabou všechny důchodové fondy !

Zuzana (dle dopisu) sama zřejmě moc nechápe, proč se od nich širší rodina odvrací a snaží se svému synovi umetat cestičku. Je to pohodlnější, než ho nechat párkrát si nabít čumec, aby mohl dospět.
Kluk může mít IQ klidně 200, ale když je "sociálně tupý", nikdy z něj nic pořádného nebude. Teď nemá úctu k věcem druhého, časem nebude mít úctu ani k lidem, pokud mu to teď Zuzana nenechá "vyžrat", nepřesvědčí ho k omluvě dědovi a snaze to odčinit.

V pubertálním věku a zvláště v partě kluků, je od myšlenky k činu jen skok. V tomto věku nemají hoši ještě respek k majetku jinných. Přiznejte se, kdo zvás s partou rozbijel žátovky pouličních světel a dělal i jiné lumpátry.
V tomto případě je možné chlapce trochu vyděsit. Informovat jej, že celá zbírka měla vysokou sběratelskou hodnotu a že to zaplatí. Jsem přesvědčen, kdyby věděl že cena některé lahve je 5000 tis dol. tak na to nesáhne.
Také je nerozum od dědy, držet alkohol tak snadno přístupný.

Mezi nimi byl zrovna alkohol. Stejně tak, když jsem byla holka já.
Nikdy jsem doma nezamykala ani peníze a cennosti. Kluci věděli kde co máme, a přesto se nikdy nic neztratilo.

Něco jiného je, kdyby kluci vypili láhev alkoholu, kterou měl třeba děda v kredenci. A něco jiného je, vypít obsah minilahviček ze sbírky. To přece nebylo "o alkoholu".
Že se to kluk snažil zamaskovat čajem a obarvenou vodou, to vypadá, že si ten průšvih uvědomil už tenkrát, ale dědu nechal v blažené nevědomosti.
Pro dědečka to musel být šok, když se chtěl pochlubit kolegovi sběrateli, a ten zjistil, že je to jen pár bezcenných skleněných lahviček.

souhlasim s Tebou a i jsem i vcera napsala, ze lidi by nemeli mit kratkou pamet a nepohorsovat se, protoze kazdy z nas nejakou vetsi ci mensi hloupost v zivote udelal. Tady mi ale prijde , ze za klukovinu by se mohlo povazovat vypiti alkoholu o jehoz hodnote muze i nemusi mit kluk predstavu, to nevime. Ale to co nasledovalo uz vubec nelze bagatelizovat , jestlize kluk si dovoli se vysmat dedovi do oci. Jestlize mu nedochazi bezcitnost takoveho jednani, jestlize nema potrebu se omlouvit a zehli to za nej rodice. Pro dedu ten konicek znamenal celozivotni radost, vzpominky, castecne i ulozene penize , pokud pises , ze cena lahvicky je tak vysoka. Verim tomu, ze pokud by se kluk byval sam ode sebe omluvil, projevil litost i deda by treba pochopil, ze co se stalo uz nelze zmenit, ze kdyz nejde o zivot , da se vsechno prekonat a s tezkym srdcem, ale odpustil by .

možná to ani není bezcitnost. Možná ví, že provedl debilní klukovinu a ve skutečnosti se stydí. Může být v těžké pubertě a maskovat stud výsměchem. Přece se nepřizná, že se zachoval jak malý Jarda.
Otázka je, jak to má děda se svou sbírkou. Jestli to bere jako sběratelskou hodnotu, pak mu může Zuzana znehodnocenou sbírku nahradit. Ale jestli má jedotlivé kousky spojené s nějakými svými vzpomínkami, tak náhrada fungovat nebude.