Mám dvě děti, holku a kluka. A taky přítele, už dva roky. On má má třináctiletou dcerku a je už osm let rozvedený. Přede mnou měl jinou přítelkyni, která prý byla na holčičku strašně zlá, a tak se rozešli.  Maminka je opustila, když jí bylo pět, pak se zase vrátila, ale přítel to  nerozdýchal, takže se rozvedli a dali si střídavou péči.

      Funguje to nyní tak, že přes týden je holčička u maminky a každý víkend ji má mít tatínek. Tomu  zas pomáhá jeho maminka, takže malá  je u babičky nebo u něj střídavě. Babička má barák, kde má děvče svůj pokojík. Když je u nás, tak má také svůj pokojík. Já sice po rozvodu slíbila své dcerce tenhle pokojík, ale potkala jsem přítele a tak z toho sešlo -   je tam jeho pracovna, a také tam přespává jeho dcera.

      A teď se dostávám k jádru problému:  za celé ty dva roky jsem si k ní nenašla cestu, ač jsem se snažila, jak to šlo. A to je mi divný, já mám totiž děti ráda a ráda se jim věnuju. Jenže tahle holčička je jiná. Například absolutně neumí pozdravit, když není po jejím, tak se děsně napučí, a  během chvíle otráví náladu celé rodině. Mé děti ji baví jen občas, číst nic nechce, protože všechno zná, pohádky všechny viděla, nějaké poznávání - třeba hrady a zámky - to nepotřebuje, protože se všechno naučila ve škole.. no, lidi, je to nářez :-). Teď se k tomu nově přidalo i to, že nebude jíst mé jídlo, protože mam přece dobře vědět, že jí to nechutná :-).  No, jíst jí chutná asi jinak dost, protože už má 70 kilo, tak nevim. Ale beru, že jí teda moje vaření nešmakuje, no.

     Bohužel, nemám teď ani vteřinu soukromí, protože pracuji ob víkend - a pokaždé, když mám volno, přítel si ji bere k nám, abychom byli "jako rodina". Jenomže, těžko někoho nutit k něčemu, co nechce. Když se jí zeptám, jestli jí nějak vadím, jestli se jí něco nelíbí, aby mi to řekla, tak prej ne. Prej se jí u nás líbí. Promluvy jsem zkoušela, jenže nezabíraj. No a vzápětí se zase napučí, sedí jak rozpík a absolutně nic nechce dělat. Ovšem ráno vstává o páté, a všechny jde hned vzbudit - takže mne i děti....  a tak si to užívam už dva roky.

     A mě to už nebaví. Rozvedla jsem se z vážných důvodů, chtěla jsem klid a s tímhle jsem jaksi nepočítala. Prostě jsem si myslela, že si najdu cestu ke každýmu dítěti. Ale nenašla jsem a horší se to. Navštívila jsem psycholožku, popsala jí situaci a ta mi jen řekla, že prý s tím asi nehnu. Přítel za mnou sice stojí, dokonce i ta bývalá manželka vůbec není nesympatická :-).  Mám ji docela ráda :-). Ale vidím to tak, že se děvečky maminka taky ráda zbaví.