nikdo to v budoucnu neocení,to mi věřte.Já bych nešla ani do té stavby.Když táta neumí usměrnit jednu nevycválanou holku,která Vás jen nervuje,nevidím v tom budoucnost.Život je krátký.

ti můžu říct, že to bude pořád horší a horší...Tvoje děti už určitě taky cítí,že kvůli holce děláš psí kusy, které bys kvůli nim nedělala...řešila jsem před 4 lety podobný problém, snažila jsem se dávat dohromady dvě půlrodiny...Časem se přítel taky snažil omezovat mé kontakty s rodinou, přáteli...Hypotékou by si tě poměrně bezpečně přivázal...Když jsem s dětmi odešla, ulevilo se mně i mým synům...

miláčkovi bych řekla, hele, nedělá to dobrotu, mám z toho všichni trauma, včetně tvé dcerky, takže budeme bydlet každý extra, ty s dcšerou, já se sgvými dětmi a holt budeme randit.Budume chodit na vínko, na večeře, za ručičku - my dva, ty bhudeš se svou drceroua já s dětmi. Budeš jí vařit to, co ona ráda a užiješ si ji. Jednou tejdně si my dva domluvíme rande a zajistíme si hlídání a užijeme si jeden druhého. Tvá dcera asi trpí tím, že na ni máš málo času...takhle to můžeš napravit a všichni budou šťastný. Sem tam můžeš ke mně přijít na návštěvu - ale bydlet ne, zo by tvé dítě trpělo a to já nedopustím- Když sem tvá dcerka nebude chtít ujt, tak ji nenuť. J to jen dítě. A uvidíš.....Já iž asi vím, proč od nich ta maqminka odešla.

vidím, že jsi rozumnější než já - s tou prosbou "jen do mě moc nemlaťte" :-) To jsem podcenila, když jsem se před časem odhodlala napsat sem o radu.
Chci ti jenom říct, že mám taky zkušenosti s děvčetem, které k nám přišlo až v pubertě, a že to nebylo vždycky jednoduché. Dalo mi hodně práce najít si k ní cestu, nebo spíš přesvědčit ji, že nejsem její nepřítel, náhrada za maminku, která zemřela. Několik let mě "trestala" za to, že já jsem živá a její máma ne. Přesto z toho nakonec vyrostla a dnes jsou z nás docela dobré přítelkyně. O některých věcech dokážeme mluvit a vyjasnit si je až teď, po letech. A víš co? Myslím, že jí rozumím. Že bych možná byla stejná, kdybych se ocitla ve stejné situaci.

Děkuju za reakce:-) Maminka odešla kvůli jinému muži. Spíš mě trápí ta předchozí přítelkyně, prý na ni v zimě otevírala záměrně okno, aby onemocněla. A to mi na žádnou ženskou moc nesedí, pokud tedy není psychopat:-)Cítím to, že to není to pravé. Na druhou stranu si s ním ale strašně dobře rozumím. Je mi to všechno nějak líto, ale asi to bude taky trochu tím, že jsem naráz vysadila antidepresiva. Nechci se oblbovat práškama. Brala jsem je kvůli dřívějšímu nervovému zhroucení.

Strašně je mi také trapné to, že mi občas zaomene přispět na nájem. Nakupuje, dává nám, to opravdu jo, ale jde o ten princip. Já si pak připadám jako laciný hotel. Za dva týdny máme jet na dovolenou, takto ještě nechám, ale jsem povaha, která neumí lhát. Takže to asi stejně vyjde ven:-(

Jinak holčička to nepociťuje, nikdy jsem jí to nedala najevo. Není důvod. Ona za to přece nemůže, že prostě oba, máma i táta a asi i ta babička, to prostě udělali špatně.Nevím, mám hodného chlapa a odkopávám ho. Asi prostě sebelítost. Tak moc děkuju za názory a děkuju, že jste mě nesejmuly, ale pochopily:-)

vono je toho víc najednou, to nejni jen holčička. Co se tý tejče, je to skoro neřešitelný a kromě "zvětšení vzdálenosti" (což se většinou rovná rozchodu) je jenom jeden způsob, jak to řešit - intenzivní práce otce s dcerou na budování rodinnejch vztahů. To znamená, že tvůj přítel musí bejt z podstatný části na tvý straně a bejt dost dobrej pedagog, aby dokázal citlivě a přesto důrazně chování dcery vůči tobě korigovat.
Nejni vostuda případná vodborná pomoc, protože běžnej rodič takovou situaci prostě zvládnout nemusí, navíc děvče může mít daleko problematičtější povahu a vosobnost, než je standard. Ve svý rodině na tomhle taky musím makat a vůbec to nejni jednoduchý. Dosažený úspěchy se musej znovu a znovu vybojovávat a vobnovovat, vode všech to vyžaduje nadprůměrnou toleranci. A stejně to nejni ideální a mockrát to zaskřípe. Vlastní dítě ti nikdy tak nehne žlučí jako cizí, i kdyby ses snažila sebevíc, nejni to prostě stejný, to je holt ta hormonální chemie.

Jenže vono to u vás nejni takhle jednoduchý, takže nejde jen vo "holčičku". Když čtu věty vo žárlení, vo tom, že nemá rád tvý kamarády... Víš, to jsou všecko projevy vaší vztahový nekompatibility a holčička je jen katalyzátor. Z těch pár řádků a meziřádků je sice těžký dělat nějaký kategorický soudy, ale moc šancí vám nedávám - stojí toho mezi váma příliš, aby takovej vztah mohl přežít.
V týhle situaci dělat tak zásadní zpolečný rozhodnutí, jako je hypotéka, teda ani trochu nedoporučuju. Je mi to líto, ale v tebou popsaným případě mám spíš tendenci radit něco ve smyslu: "Začni se smiřovat s tím, že to nevyšlo."

P.S.: To, že něco nedáváš najevo, neznamená, že druhej necejtí. A děti maj tykadla zatraceně citlivý...

s dětmi, jak píše Krakonoš, ony už určitě něco vycítily a není radno je podceňovat, vždy dovedou překvapit. Jinak souhlas s Alenou, babi,Ivčou - do hypotéky s ním rozhodně ne a vůbec, raději od něj pryč, bude to bolestivé, ale sama píšeš o pochybnostech, averzi, ono stokrát nic umořilo....

A poznámka o penězích - v souvislosti s hypotékou to vidím horší a horší - tak to prostě je. Přemýšlej, je to Tvůj život, ale zároveň máš své děti, zřejmě už jste si něco prožili, tak aby tenhle vztah, pokud by pokračoval do baráčku, hypotéky atd., nebyl ještě horší,nežli předchozí. Přeji Ti, ať to vyřešíš, především ke spokojenosti své a Tvých dětí (nikoliv rozmazlené puberťačky, která má evidentně tatínka omotaného kolem prstu).

že to spíš nemá cenu.

Protože krom té holčičky je tam ještě dost jiných věcí, které jsou dost závažné, i kdyby jí nebylo - žárlivost, kamarádi, možná i určitá vyčůranost (zapomíná se podílet)...

Jak řekl hezky Krakonoš - holčička je spíš jen katalyzátor.

Já myslím, že aby vztah měl cenu, musí člověku víc dávat než brát, což se mi ve Tvém případě spíš zdá, že je to naopak.

Ty už to sama všechno víš, jen si to rovnáš v hlavě, ale už víš. Hlavně tu varovně blikající kontrolku nevypínej, varuje tě dobře. Vidím to jako Alena - na chození fajn, na život - zatím, v téhle fázi vývoje - průšvih.

Stavba domu je docela záhul, pokud se nestaví stylem "náš architekt se o vše postaral, loni v létě se začalo a letos do vánoc se stěhujeme do zařízeného, jen ty mandarinkové závěsy do holčičího pokojíčku zatím nejsou, nevybrala jsem si látku, ale skočím se v září mrknout ještě do Paříže..." Vím, o čem mluvím, a to jsem fakt nekátrovala písek ani nepodávala cihly :-) No a pokud je to s hypotékou, je to ještě šťavnatější, protože něco jako 150%ní hypotéka neexistuje a tzv. 100%ní, kterou dneska stejně banky nedávají, nepokryje obvykle ani 75% nákladů. Takže to chce hodně velké úspory nebo hodně velké pravidelné příjmy nebo velmi slušné příjmy a velké uskromnění. To jde, ale chce to hodně silnou dvojku, co má svůj vztah tzv. vyřešený, čili nemá mezi sebou co řešit, ví co chce, proč to chce a jak toho dosáhne, táhne za jeden provaz, aby si splnila svůj společný, s-p-o-l-e-č-n-ý sen a ještě k tomu zvládla všechno ostatní co doted, jako děti, práci, domácí povinnosti a všechny zátěžovky, problémy, jobovky, krize, nemilá překvapení, které přijdou.
Vy máte dost co dělat se sebou i bez toho. Ještě by bylo zajímavé vědět, jak to vidí on.

Verčo, prosím Vás, co je to "rozpík"?

Nu pletete se v jedné věci. On za mnou stojí a to ve všem. Akorát na to jde poměrně dost blbě. Teď jí třeba řekl, že jestli se nebude chovat normálně, tak jí nedá kapesný do Chorvatska - jede s mořským koníkem. A to je špatně, aspoň podle mě. To já z toho měla radost za ní, tak jsem se jí ptala, jestli ví, jak má mít těžký zavazadla a tak, nastudovala jsem si to na netu:-) Všechno vě´děla, všechno znala. Ale jakmile tatínek sedne k internetu, najednou neví nic. Myslím, že bojuje o jeho přízeň a to ji nebráním, ale je to přirozený. Tady jako dospělá holka nezasahuju, ale respektuju tu a fakt jí to i přeju. Ta neláska tu nebyla hned, ale až teď, po dvou letech, když už prostě nemůžu.

Když jsem vyhodila manžela, ulevilo se celé naší rodince. S dětma jsme si vymalovali byt, udělali si ho krásnej, i když ne dokonalej a na budoucí život jsem se těšila. Přítele jsem v té době znala, byl to už několik let velmi dobrý kamarád, kterému jsem se mohla kdykoliv svěřit. Milostný vztah vlastně začal krátce poté. Myslela jsem, že spolu budem jen tak chodit, než se malinko rozkoukam a vzpamatuju. Teď ale nemám úocit úlevy. Strašně s bojím bý sama. Ne, že to nezvládnu, já zvládnu všechno, protože musím, ale že už navždycky zůstanu sama. Já totiž asi nemám srdce či co:-) Nikdo mě nazajímá a stárnu, je mi 32. Bojím se, že ze mě bude osamělá zapšklá stará panna.

A jeho pohled je taky rozumnej:

"Víš jaký to je poslouchat od rodičů, že si ji nebrem? Jaký to je vysvětlovat vlastnímu dítěti proč k nám nesmí? jsem jako mlýnský kolo. Všichni do mě hučí. Dcera je nevychovaná, ale já sám to změnit nemůžu. To ji mám zabít? Ex manželce to říkám pořád, ale ona s tím prostě nic nedělá. "

Nu paní ex nám vzkázala, že dceru opravdu neočkuje, že je na vině puberta a já jí to věřím. Mně se fakt líbí :-)) Ale chůvu jim dělat nechci. Mých dětí je taky dost, ale jsou pro mě vším co mám, největší láska, takže chci pro ně to nejlepší. A s těmi penězi - nejde mi ani tak o peníze, já nějaké mám, ale o proncip. Přijdu si fakt jako hotel.

Kamarádky mě dost potrápily minulý rok, proto je nemá rád. Jenže monetálně jiné kolem sebe nemám, odpustila jsem a chtěla jsem jenom malinko respektu. Má také pravdu v tom, že kamkoliv jsem šla, opila jsem se a dělala samé koniny:-) Takže jsem pít přestala úplně. Tak se prý toho bojí, abych zase něco někde nevyvedla.

Jsem holt číslo, ale nejsem zlá, jsem staroszlivá, vážím si života a lidí kolem sebe, tak si říkám, že to se mnou nemůže být tak špatný. Ale máte pravdu - já to už vím. Jenom strašně nerada ubližuju a nesnesu pohled na bolest způsobenou mnou.

Strašně s bojím bý sama. Ne, že to nezvládnu, já zvládnu všechno, protože musím, ale že už navždycky zůstanu sama. Já totiž asi nemám srdce či co:-) Nikdo mě nazajímá a stárnu, je mi 32. Bojím se, že ze mě bude osamělá zapšklá stará panna.

Neboj se, nebudeš sama... vyrovnat se z rozchodem a minulým vztahem chvilku trvá, ale pak zase budeš sama sebou... a máš jenom 32 let... to je krásný věk, jsi ještě pořád mladá, můžeš mít ještě i další děti, není kam spěchat, navíc děti už máš taky, takže ti biologické hodiny netikají a kdo nechce, sám nezůstane... nic tě netlačí, opravdu nemusíš zůstávat ve vztahu, kde ti něco dost nevyhovuje, jen proto, že se bojíš být sama...

Kamarádky mě dost potrápily minulý rok, proto je nemá rád. Jenže monetálně jiné kolem sebe nemám, odpustila jsem a chtěla jsem jenom malinko respektu. Má také pravdu v tom, že kamkoliv jsem šla, opila jsem se a dělala samé koniny:-) Takže jsem pít přestala úplně. Tak se prý toho bojí, abych zase něco někde nevyvedla.

Nevím, jak to vypadá, že je nemá rád - jak to dává najevo, jestli je jen komentuje nějakými nevybíravými slovy nebo ti zakazuje styk s nimi... že jsi někam šla, opila ses a dělala koniny, to bych přisuzovala tomu, že jsi byla dlouhou dobu nikam nechodila a potom ses toho nemohla nabažit... na někoho znovu získaná svoboda takhle působí, i já mám podobnou kamarádku, co po rozvodu chtěla dohánět všechny ztracené příležitosti, no po nějaké době se uklidnila a dnes by to do ní nikdo neřekl... a že se bojí, abys někde něco nevyvedla? Myslíš tím nevěru? Má strach, abys mu nezahla? Psala jsi, že žárlí... no, to se mi moc nelíbí... to většinou není pro budoucí vztah dobré, i když zamilovaní to omlouvají tím, že je ten druhý moc miluje, proto žárlí a že kdo nežárlí, ten nemiluje... což je jen blbá výmluva...

Nu paní ex nám vzkázala, že dceru opravdu neočkuje, že je na vině puberta a já jí to věřím. Mně se fakt líbí :-)) Ale chůvu jim dělat nechci. Mých dětí je taky dost, ale jsou pro mě vším co mám, největší láska, takže chci pro ně to nejlepší.

No, puberta to možná má na svědomí taky, ale když už někdo přijme partnera s dítětem, navíc ve střídavé péči, tak se tak nějak zavazuje, že tu chůvu jeho dítěti bude dělat... aspoň tak mi to přijde normální... přece když si najdu někoho s dítětem, na ho na ty dny, kdy má dítě u sebe, nevykážu pryč, protože chůvu jeho dítěti dělat nechci... v tomto případě člověk musí zvážit všechna pro a proti stokrát víc, než jindy... to dítě z prvního vztahu nemůže za rozchod rodičů, za to, že si druhý rodič našel jiného partnera a ten ho má či nemá rád... navíc je jasné, že vlastní děti vnímáme trochu jinak, než cizí a že každá averze se postupně zvětšuje a nějaká ta nehynoucí láska k cizímu dítěti na nás z nebe nespadne... a kromě dobré vůle ze všech stran tam musí být přítomna i ohromná dávka tolerance, pochopení, trpělivosti a ani to není zárukou, že se dočkáme vděku... cizí puberta je "víc vidět" než vlastní...

Na tvém místě bych ještě počkala, zejména s nějakými těmi závazky (finančními)... a opravdu se nemusíš bát, že zůstaneš už navždy sama... nic ti neuteče a na dobré věci se vyplatí počkat

ale je mi pořád líto tý holky, Napřed ji opustila máma - je jedno proč a zda mín nila opustit konkrétně ji. Je prostě pryřč.Zbyl jí než táta a vypadá to, že taky vezme kramle. Ta !nová maminka" sice maminka je, ale ne její a má své vlastní děti. Takže, když přijde na lámání chleba.....Holka je bezradná, zopufalá a mlátí kolem sebe. Bojí se k někomu přilnout, aby ho zase neztratila. On normálního puberťáka,kterej je v pořádku a nic mu neschází, nemůžete chtít racionální chování. A ona prošla peklem.Chtělo by to odborníka, který by jí psychicky pomohl dívat se na věci i jinak. To by měl zařídit otec - ten by měl dbát o blaho a spokojenost svého dítěte - ale upřímně - VY ZNÁTE OSOBNĚ NĚJAKÉHO - JAKÉHOKOLI - CHLAPA, KTERÉHO BY ZAJÍMAL NĚKDO JINÝ NEŽ ON SÁM?.

Aleno, znám a není jich málo....

znám...

Funguje to nyní tak, že přes týden je holčička u maminky a každý víkend ji má mít tatínek. Tomu zas pomáhá jeho maminka, takže malá je u babičky nebo u něj střídavě.

Ale ta holčička není opuštěná, podle toho, co autorka píše... je ve střídavé péči svých rodičů a ještě tatínka teda zastupuje babička... jak přesně to mezi nimi je nebo není, to sice nevíme, když máme jen tyhle docela strohé informace, ale matku i otce má, babičku taky...

je sice hezké, jak kladně píšeš o manželovi i o jeho bývalé manželce, ale zvaž praktickou stránku takového soužití. Manžel staví dům pro velkou rodinu, vypadá to hezky, idylicky. Je tu ovšem dcera z bývalého manželství - pendluje mezi vlastní matkou, babičkou, otcem a jeho novou partnerkou /Tebou/ a jejími dětmi. Je jí třináct, je v pubertě, má pěkných pár kilo navíc /píšeš, že má 70 kg/ a zřejmě má i nějaké zdravotní problémy, když píšeš , že jede od Modrého koníka k moři.
Na jednu puberťačku celkem dost problémů.. Dokážu si představit, že je někdy pěkně protivná a zabrnká na nervy. Už teď máš slušnou averzi k ní a nelze předpokládat, že se to změní.
Jak to chceš zvládnout, když už teď se cítíš vyčerpaná?
Zvaž zda je to vůbec v Tvých silách.

Rozchod by byl opravdu lepší. Zvaž rovněž skutečnost, že až manžel dokončí dům, přibude daleko více práce a mohou nastat i finanční problémy. Jak jsem pochopila máš nějaké psychické problémy, brala jsi antidepresiva.
Z jednoho neodžitého rozchodu jsi přešla plynule do jiného vztahu a to skoro vždycky zavání průserem. Člověk by se měl po rozchodu nadechnout , srovnat si myšlenky hlavě a pak teprve hledat novou známost.
Bylo to zřejmě ukvapené soužití, jsi nyní v přetlaku a neprospívá Ti to. V tomhle soužití je mnoho vzájemných vazeb a osobně v tom vidím jádro problému.
Zdáš se mi zatím příliš křehká na to, abys zvládla a ustála bez újmy takové soužití.

v první větě nemá být o manželovi , ale o příteli

holka pendluje mezi tátou a babičkama - ale vlastně nikoho nemá. Nikoho jedině a bezvýhradně pro sebe. Každý máte svoje a ona je vlastně trpěná. A valstně nemá jistotu, co bude.Asi si s vámi moc nerozumí.....a teď to vypadá, že tatínek postaví dům a žít s vámi bude muset. A to je ještě ta lepší alternativa. Táta dává jasně přednost cizí ženský před ní - a ta cizí ženská jsi ty. A na je zase v luftě...jo jasně, nehladoví a podobně. Ale strádá citově...a chogvá se podle toho, takže je závěrem každý rád, že se jí zbaví. Je to začarovaný kruh. Takže sice není opuštěná, ale vlastně nikoho svýho nemá a pendluje muzi různými lidmi. Tobě by se takový život líbil? Nemá nikoho, kdo by bezvýhradně patřil jen jí...měl by to být její táta...ale, jak sama dobře víš - není.Měl by stát tvrdě a bezvýhradně na její straně a hájit její zájmy a dodávat jí jistotu. Místo toko, kouká, komu by ji pověsil "na krk". Ty se bránit můžeš - jednoduše pošleš toho pána k vodě...ale co má dělat ona? Je to vlastně pořád malá holka a neví, jak přimět někoho, aby ji měl rád. NEBUDE TO KLAPAT - NKDY.Být tebu - neriskovala bych to a společný život bych si moc rozmyslela.

Já to řikám furt, partnera s dětma nebrat!

Jako že když si rozvedený rodič najde jiného partnera, tak přestává být rodičem, nebo co??? Třináctileté holce by neměl být problém vysvětlit princip mezilidských vztahů, včetně toho, že nová partnerka neznamená, že svou dceru už nemá rád.

Děti se nemají jen milovat, ale také vychovávat. A u 13 leté holky už je nejvyšší čas, aby poznala, že není středem vesmíru - což ovšem neznamená, že je nemilovaná.

Měl by stát tvrdě a bezvýhradně na její straně

I kdyby ji domů přivedli policisté, že kradla v obchodě?? Nebo se chovala špatně?? To snad ne...

je sice v určitém smyslu pravda, ale zase by se to nemělo zvrhnout v tom, že ji nechá skákat všem po hlavě. I jí by měl nastavit určité limity (ale to by ho holt stálo nějaké to sádlo, takže to radši nechává vyhnít)..

Jinak Karlos má pravdu - myslím, že křesťani měli na to docela hezký institut rozluky.

Je pro tebe život s partnerem nesnesitelný? Ok, můžete jít od sebe, ale za života toho druhého si ani jeden nesmíte najít jiného partnera.

Myslím, že pak by si to lidi sakra rozmýšleli.

lidi to řešili úplně jinak. Sice se nerozváděli, protože to bylo nemožné, ale stejně žili s kým chtěli, prostě si zahýbali - tajně, samozřejmě...

No máte každý svůj díl pravdy. Holčičky mi také bylo zpočátku líto, než jsem zjistila, jak se věci mají. Maminka ji má přes týden, tatínek víkendy, takže to není úplně střídavá péče. Maminka ji asi chce, nepřijde mi jako nějaká flundra, co by někde pořád flámovala. Ale asi holku všichni litovali, když máma odešla, a tak jí dopřávali. Hůavně mi přijde že ta babička. Já to chápu, soudit to ani nechci, to je jejich věc, ale ona už je zvyklá na to, že dostane vždycky všechno. I když úřítel tvrdí opak, mně se to nějak nezdá. Třeba například: vzala jsem svoji dceru a ji ke kamarádce kadeřnici. Nalepila jim krásné kamínky do vlasů, fakt paráda. Jenomže ona chtěla, abych jí koupila Bravíčko. Nu a já už na to zrovna nějak neměla, tak jsem jí ho nekoupila. No a nemluvila se mnou půl dne. Pak jsem poslala tatínka, ať jí ten časopis koupí, nijak jsem to neřešila. Tyhle situace jsem splachovala. Až teď se občas ozvu, že takhle ne. Má to těžký, já to přiznávám, taky jsem neměla lehký život a dá se říct, že jí rozumim, ale nikdy jsem nebyla taková jako ona. Abych byla sobec. Ji netrápí, že je tlustá, ona si myslí, že je pěkná:-) Nu a to je vlastně i asi dobře, aspoň není zakomplexovaná:-)

Jinak rozpíkje slovo, co používá moje rodina, jsme částěčně Moraváci, tak snad odtud:-) A značí takovýho otesánka co si sedne a čeká, že mu holuby budou lítat do huby:-)

Co se přítele týče, bylo to rychle, to vím. Mně se líbí, že si rozumíme, že máme společný zájmy. Nevím, jak přesně definovat lásku.

S tou výchovou, od začátku jsem počítala s tím, že ji vemu pod svá křídla, proč ne. Mně to nevadilo. To přišlo až postupem času. Já sama taky nejsem sobec a mám ráda lidi. Asi jsem neměla čekat to samý od ní. K tomu je už napůl ženská, je to strašně těžký. Ale ty chyby vidí člověk víc u cizích, to je pravda.

Antidepresiva jsem brala, protože jsem najednou začala brečet a nešlo to zastavit. prostě mi tekly slzy celej den a nevim proč. Brala jsem je půl roku, pak jsem přibrala a tak jsem to radši vysadila. A je mi malinko líp a konečně hubnu:-) Podle psychologa jsem prý vyrovnaná a nezávislá a vím, co chci. Takže křehká asi nejsem, nu možná malinko:-)

S pitím jsem měla problém už dýl apřítel měl pravdu, nehodlám se ničit, tak jsem se na to vykašlala a byl to dobrej nápad:-)

Nesobecký chlapi znám, myslím, že i ten můj je nesobeckej. Nemůžu ho stavět do role, že by holce všechno trpěl a myslel jen na sebe. vychovával ji sám když jí bylo pět, pak se manželka vrátila, tak se dohodli na té střídavce a začalo to fungovat takhle. Platí na ni, líbí se mi,, že mají napůl ještě k alimentům třeba zimní bundu, boty, prostě tohle se jen tak nevidí. To se mi na něm líbí.

Ta minulá přítelkyně, s tou žil 4 roky a ta tu averzi taky získala až časem. Podle mě se tam muselo něco stát. jinak holčičku litovat nemusíte, ta se má z nás nejlíp:-) Maminku obdivuje a často o ní obdivně i mluví, to je přece známka hezkého vztahu k ní. Taťku trochu přede mnou sráží, ale to je zas o žárlivosti a nejlíp jí je u babičky, protože tam má pokojík, zahradu, psi a babičku jako společnici. Akorát moc kamarádek nemá, já byla tedy jiná, takže to mi taky přijde špatně.

Proto jsem tedy došla k tomu, že ji nechci opatrovat jako macecha, protože mě zraňuje, ví o tom, a to podle mě dobrá duše nedělá. Pak když mě někde potká, tak sotva pozdraví. Někdy ani to ne. A aby ji partner pořád peskoval, to taky nechci. On ji seřve, ale k čemu to, když to nikam nevede.

Budu přemýšlet. Teď máme jet k moři, nechci to kazit. Jedu podruhé v životě:-) Nechci nic bourat jenom kvůli mým momentálním pocitům, ale do toho domečku asi nepůjdu. Asi taky začnu být malinko sobec a žít tak, abych byla i já spokojená. Jenom o ty peníze si říct nedokážu a to nikdy. Spíš mě to zraňuje, že někdo nemyslí na to, že se složenky musí platit včas. A že ho to třeba nenapadne, že bysmme se měli na domácnosti podílet oba. Ještě jednou díky moc všem! Jsem ráda, že jste byli upřímní.

myslím, že partnerství musí fungovat i tak, že si ti lidé řeknou (samozřejmě ohleduplně), co jim vadí a co by od toho druhého chtěli.

Pokud Ti vadí, že se nepodílí na bydlení, a nejsi ochotná mu to říct, tak ne že Tě zraňuje on, ale naprosto zbytečně zraňuješ sama sebe.

Čekat "až tomu druhému něco dojde" je pěkné počáteční našlápnutí na konec vztahu.

asi jí to nevysvětlil - a nebo ne tak, aby ona to pochopila. Ona není aniu psycholog ani opsychiatr a není ovinna chápat úplně všechno. Ztratila mámu, ztrácí tátu a půdu pod nohama.Jo, děti se musí vychovávat - tak proč ji teda ten otec nevychovává?Ale pro něj by jeho dcera měla být středem vesmíru, i kdyby ji přivedli policajti a kradla v sámošce. Vždycky by pro něj měla být ta jedna jediná, i kdyby ho to stálo život. To je to, o řčem jsem mluvila. Máma - normální máma - tohle považuje za samozřejmost - její dítě bude vždycky její dítě, ať se stane, cose stane. Chlap zná jedinou bytost na světě, která je pro něj jediná - je to on sám.Zbytek lidstva se mu musí přizpůsobit.Když teda ten otec té holce není schopen vysvětlit, že nechce být sám - přičemž ta holka ví, že on sám není, protože má ji - dceru - jšč to jeho neschopnost a ta holka by za to neměla platit. Ona mu nechce skákat po hlavě, ona má hrůzu z toho, že jí nikdo nezbude a bude na světě sama.Je jí třináct, ne třicet prokristapána.Teď, kdy by podporu a lásku rodiny potřebovala ze všeho nejvíc, jedinej člověk, kterýho na světě má, plánuje budoucnost s cizí ženskou a cizími dětmi. Jer jí jen třináct - třináct!!!!Je to dítě! Copak vy jste nikdy nebili malí a neměli jste strach? A že tě zraňuje? A jak má poznat, kolik vydržíš a jak dlouho vydržíš a že se na ni nevykašleš, až ji k sobě připoutáš? Sama nevíš, co budeš dělat - co si má pak počít ta holka. No a jestli si tvůj miláček myslí, že ti holku godí na krk a ty je bnudeš oba živit, tak ho pusť jak horkej brambbor. Když už máš do někoho vrážet prachy, tak je vrážej do svých dětí. Chlap ať si na sebe vydělává sám.

Je jí třináct, píšeš o dvou letech, během nichž jsi k ní nenašla cestu. Holka je v těžký pubertě a prostě z toho titulu je protivná, je protivná ať chce nebo nechce, napučenej ksicht má od hormonů a ještě pěkných pár let to nebude lepší.
Jen nevím, jestli je cesta snažit se třináctiletou slečnu nalákat na pohádky, knížky a úžasné společné zážitky... připadá mi, že ji cpeš jaksi do úplně jiné věkové kategorie.
Vem ji s sebou kupovat hadry, třeba se sblížíte.

jak "jedinej člověk" - ona má přece i mámu, ne?

Nebo myslíš, že důležitej je jen táta a máma je nikdo?

TY to určitě tak nemyslíš.

Já z tebe cítím strašnou hořkost. Nemyslím, že by se přítel choval špatně, všechno, co popisuješ už udělal. A i tak nic nepomohlo. A že se dcerka bojí, to přece chápeme všichni, to je jasný. Otázka je, jestli by jí to všechno mělo procházet. Podle tebe ano. Celkem ráda bych tě k nám pozvala si to zkusit:-))Chlapi přece nejsou tak špatní Sinixi, ale jsou to také jenom lidi. Taky mi ublížili, ale nemůžu je házet přece do jednoho pytle. Otázka v tomto foru zní spíš kam až to nechat zajít, popřípadě jak to nějak přežít, pokud nezabralo nic. Ju a hadrů má ode mě plnou skříň:-) Těma ji zásobuju už dva roky.

je hrozně těžká; taky jsem si neuměla představit, co bude, a to jde o vlastní dítě.
Že nemluví půl dne? Počkej v patnácti!
Ale pak to zas přejde :-)

Jo? Tak to se mi trochu ulevilo:-)) Živě si pamatuju tu svoji, i když já byla pořád někde venku s holkama, když nebylo, tak nebylo, nic jsem si nevynucovala. A tátu nemam, takže taky poloviční rodina. A přesto jsem tě byla nějak v pohodě. Na mě to přišlo až v 16

Možná je to prostě jenom rozmazlenej smrad, nebojte se to napsat.

Já myslím, že už jsem to napsala:-) Jenomže prostě jsme každej nějakej, tohle řešit nemůžu. Já to nezpůsobila. Spíš už jsem ve stadiu toho rozhodnutí, jak si to tu tak čtu a poslouchám ty názory, vlastně je to neřešitelný. Holka je jaká je, má určitě i svoje důvody, ale jeden vztah už rozbila. Já jsem jaká jsem, taky mám svoje důvody, ale zas nechci couvnout. Takže výsledek na mou otázku bude patrně ten, že buď to skousnu a budu to respektovat, nebo budu sama.

Partner teď tráví víkendy s ní u babičky, sem tam jsou u nás, teď u mě byla týden, když jsem měla dovolenou. Až bysme se nastěhovali, asi by fakt byla každý víkend u nás. A to bych asi nemusela rozdejchat. Takže je to jasný, odpověď jste mi dali.

neboj se samoty. Jsi ještě mladá. Dnes je doba, kdy mají ženské první dítě v 35 i později, kdy ve tvém věku teprve po kariéře začínají řešit biologické hodiny. Pojem stará panna asi brzy ze slovníku lidí vymizí....Odešla jsem ze vztahu, který jsem zmínila na začátku diskuse, když mi bylo 37. Rok jsem si užívala svobody a volnosti, kterou jsem ve vztahu neměla. A za další rok jsem už měla přítele, báječného chlapa... vždycky jsem věděla, že někde je a že ho potkám. Jen jsem si musela něco v životě odžít a něco se naučit, abych pochopila, co v životě chci a nechci...A mimochodem - puberta není nemoc. Normální puberťák není hájený druh. Vyžadovat po něm respektování základních pravidel slušného soužití není omezování jeho práv a svobod. A co se týče toho hotelu, co provozuješ - dělala jsem to taky. A bylo by mi trapné si říct o peníze. Než jsem pochopila, že aby vztah fungoval, musí být rovnovážný. Takže jsem ledaco táhla na úkor potřeb svých dětí...Koukám - li zpět, říkám si, jak jsem byla pitomá...

Můj exchoť se choval podobně - žárlil na celou rodinu, hlavně na mého bratra. Chorobná žárlivost a majetnické chování by mělo druhého vždycky varovat. Pokud bych si nebyla svými city jistá, dům bych si rozhodně s nikým nepořizovala. Držela bych se rady (viz výše) - každý zůstane ve svém a necháme tomu volný průběh.
Co se holky týká, může to být prostě taky jenom pěkný spratek... a pak to nebude mezi vámi nikdy fungovat. Mí rodiče měli nové partnery a bylo to pro mě peklo - u nás to bylo obráceně - ani jeden z nich si nenašel vztah ke mně a bráchovi. Nedá se to lámat přes koleno, nakonec se stejně situace vyhrotí.Potom vznikaly hádky mezi otceme a jeho ženou a matkou a jejím mužem kvůli nám. Pocit domova jsme neměli nikde.

byla v pubertě pěkní spratci.

Myslím, že s dětmi je to s prominutím jako s prdy - člověk snáší jen ty vlastní.

Nedivila bych se, kdyby ti lezl na nervy cizí puberťák, ale ve vašem vztahu jsou i další signály, které mi nevěstí nic dobrého.

promiň, nepochopil jsem tvůj příspěvek. Můžeš to napsat trochu konkrétněji?

Kde tvrdím, že jí má něco procházet? Kde tvrdím, že všichni chlapi jsou špatní??

Omlouvám se ti, to nebylo tobě, spletla jsem se:-) Tady někdo psal, že nezná chlapa, který by nemyslel sám na sebe a že by slečně mělo procházet všechno. Tos nebyl/a Ty, ale asi Ali puntíkatá:-)

Nu to je fuk, můj pokus byl se chlapů zastat, protože se nemyslím, že jsou všichni špatní. To nejsou. Každej jsme prostě nějakej a jde asi o to, kolik jsme kdo ochotnej přijmout.

Holčičce by nemělo všechno procházet. Prý byla u psychologa, tak jsem se jí zeptala kde a jaký to bylo. No a dozvěděla jsem se, že nebyla nikde. Jenom dětská doktorka prej mamince řekla, že to jak nezdraví je puberta a že může být ráda, že je to jenom tak. Možná že jo, ale základní návyky by snad dodržovat mohla..Ale jak říkam, není to moje věc, sama nejsem dokonalá a když si zametu před svým prahem, jé tam by se toho určitě našlo:-)

Nu a napadá mě další zajímavá otázka, možná nové fórum. Jak byste definovali lásku? Myslím tu opravdovou, která běžně funguje v životě. Všichni mi říkají, že nejsem zamilovaná. Ale na druhou stranu je to nutnost? Já prožila velký citový šok, třeba už toho nejsem schopná. Jsem ale spokojená, konečně si s někým rozumím a je mi dobře. Při mojí komplikované povaze je to docela výhra. Mám toho za sebou docela dost. Ale ten červíček hlodá, jak tedy vypadá podle vás opravdová láska - ne zamilovanost.?

- ale že by měla mít někoho, kdo by za ní stál a kdo by ji miloval, ať provede cokoli. Ať se stane, co se stane - ten člověk tu pro ni bude. Většinou to bývá matka - která se na holku v tomto případě vykašlala. Takžer zbývá otec... a ten myslí hlavně na sebe - ne na ni. Měl by se vykašlat na nějakej edomeček, ženský a podobně a pevnou rukou vychovávat dceru - myslím tím láskyplnou ruku, nikoli buzeraci a řvaní. Je jedinej, kdo jí zbyl, mě l by jí tedy dát základ, ze kterého by mohla vyjít a na kterém stavět, až tady nebude ani on. Aby si dokázala poradit třeba v zoufalé situaci, nebo aby věděla, kam se obrátit o rqadu, jak navazovat a udržet kontakty s lidmi, jak navázat přátelství, jak se pohybovat v lidské společnosti.Jak poznat přátele a jak se vyvarovat nepřátel a že každej, kdo na ni cení chrup, nemusí být přítel. Varovat ji před různými léčkami i pastmi a vysvětlit jí, že když pozdraví, huba jí neupadne a dělá to dobrej dojem. Dobře, dejme tomu, že je holka nevychovanej spratek.....a proč ji teda otec nevychoval? Když už se na ni vykašlala matka.

Jejda Ali, s tebou nesouhlasím. Nikdy jsem tu nenapsala, že by ji matka neměla. Už osm let se o dcerku střídají v péči. A na obranu přítele - podle mě se snaží jak může, ale na to musí být dva. A že by měl zůstat sám a věnovat se pouze jí - téda to by nebylo dobrý pro nikoho. Jednak člověk by neměl být sám a druhak je špatné se obětovat. S tím nemohu souhlasit. Pokud by jí vyšel ve všem vstříct Ali, tak by holka měla základ asi takovej, že může všechno. A kde máš úctu k lidem, lásku k bližnímu apodobně?

ps. můj názor. Ten tvůj respektuju. Ale vinit přítele nehodlám.Můžou za to všichni a zčásti i geny:-)

řekla, že se na ni vykašlala matka, tak to tak je
omlouvám se, ale nedalo mi to....
Veroniko, myslím, že to Aleně napsalo již několik lidí, že holčička mámu má, ale jaksi ona si jede po svém ... to se jí stává

myslel jsem si to,ale vždycky je lepší se zeptat.

Alča Puntíkatá je zapšklá důchodkyně, a to tvrdí, jak je (či byla - teď nevím) v posledním manželství šťastná. Jí můžeš napsat co chceš, ona si bude furt mlít to své, je jak zaseknutá gramofonová deska. S tím nic nenaděláš. Na druhou stranu, bůhví, co budeme v důchodu vyvádět my.

Také tvrdím, že nejsou všichni lidi stejní (chlapi ani ženské).

já vím, že ti ta "malá" připadne jako spratek, ale poznamenalo ji podle mě nejvíc jednání rodičů. Hlavně to, že ji matka opustila. Byla jsem na několika konstelacích a tam všechny "děti", co je opustili rodiče, si rodiče následně idealizovaly. A to je případ i vaší slečny. Ano, a tatínka sráží, protože ho možná ve skrytu duše obviňuje, že nedokázal mámu přivést zpět a ted je místo mámy s tebou. Podle mě ta holka nejvic miluje babičku ne pro ten pokojík, ale proto, že jí nahradila matku, když jí bylo nejhůř a jsou parťačky.
Jinak co se rad týče, ti ostatní poradili moc dobře. Taky bych do baráku nešla za těchto okolností. Dospělost by měl člověk využít k tomu, aby si uvědomil možné následky svého jednání v současnosti. A na podobném horizontu se ted momentálně nacházíš.

Jinak to srovnávání - tebe s tou mladou... Taky jsem měla pocit, že manželovy děti jsou na svůj věk rozmazlené a neschopné, že já byla vychovávána úplně jinak. Jenže dneska je fakt jiná doba. A navíc, já jsem přehnaně (možná jako ty) zodpovědná, proto jsem skoro žádnou problematickou pubertu neměla. Nastoupila jsem do rodiny místo táty, kterej odešel, takže na pubertu nebyl čas. Možná jsi to měla podobně. Proto se ti ted zdá, že mladá slečna je na svůj věk málo vyzrálá. Ale neboj, ono se to nezdá, ale současná generace to všechno velice rychle dožene. Sama jsem toho u manželových dětí byla svědkem. :-)

Jo, a k lásce - já si myslím, že opravdová láska je taková, kdy s tím druhým můžu být tak v pohodě a klidu jako bych byla sama se sebou, že mi prostě nevadí. A taky jsem někde četla hrozně chytrou věc, že ten pravý partner ti pomáhá se duševně a duchovně rozvíjet mnohem rychleji, než bys dokázala sama. :-)

on není sám. Má dceru. Obětovat? O jaké oběti to mluvíš? To, že se normálně staráš o své děti a vychováváš je - to je pro tebe oběť??? Fakt je ti to za těžko? Sorry, ale on to dítě přived na svět a je jeho povinnosti se o něj postarat a zajistit, aby bylo šťastné. Zatím pro to nehnul prstem.....akorát zajistil, že si ji příbuzný pinkají mezi sebou a každej se jí chce zbavit. Holka v tom lítá jako nudle v bandě a neví, čí je. Neví, co bude zítra a kam ji zas šoupnou. Střídavá péče bhholt asi neníideální a pro každýho. Proč si ji teda nenechala ta máma? Asi, aby tatíček nemusel platit alimenty. Hele, taky mi bylo čtrhnáct. V té době jsem měřila 170 cm, měla jsem botu jednačtyřicítku a podprsenku trojku. PŘESTO JSEM BYLA DÍTĚ!!!!!! O něšjaké vyzrálosti nemohla být řeč, nevím, proč to chcete po týhle chudince, který se rozsypal celej svět....a vy natahujete huby, že nezdraví. Proč ji vůbec nenecháte tý babičce? Holka by měla aspoň domov a klid. Ale to zas má někdo starost, aby se ta babička náhodou nevobohatila. Jo, Veroniko, a jestli postavíte napůl ten domeček a toho tvýho frajera klepne - tak půlka baráku je tý holky. Protože on si tě ani nevzal, že jo? Kamarád!. Jinak já se vdávala podruhý v době, kdy byl mladší syn ve třetím ročníku učení a ten starší byl na vojně. A nepřišlo mi to jako oběť.

Ježíš, Alenko, to čteš v křišťálové kouli? Teda ty ses zas hezky rozjela... skoro by mě nenapadlo, že tady padne i nějaké to vobohacování...

to asi čteš jinou diskuzi. Píšeš: "Proč si ji teda nenechala ta máma? Asi, aby tatíček nemusel platit alimenty". No proč asi? Protože s ní táta taky chce být. Kdyby jsi četla, tak Veronika napsala:" Platí na ni, líbí se mi,, že mají napůl ještě k alimentům třeba zimní bundu, boty, prostě tohle se jen tak nevidí."

Asi máme mnoho společného:-)Ta definice lásky je nádherná a trefná. Pokud by to mělo být takhle, mohu říct, že je mi s ním asi nejlíp jak mi kdy s kým bylo. Rozumíme si. Ale jsou tu zas ta protivná proti. Pokud bych tedy přijala fakt, že holčička je opravdu jen katalyzátor něčeho, pak mi tu stejně chybí ta finanční stránka a taky trochu nejistota v tom druhém. Nechápu, že je všechno tak zatraceně složité, takhle jsem si ten život nepředstavovala:-( Na druhou stranu je třeba vážit si věcí, které máme, takže už teď mám obrovské štěstí. Děti, rodinu, krásnou práci, která mě baví. Na tom budu stavět:-)

Ještě počkám, dám tomu čas a počkám, co se stane. Já taky dostala jednu skvělou radu, o které jsem netušila. A to že musím pouze to, co jsem sama schopna dovolit. Je to smutné, dcerka do mého života určitě nějak patří, ale jaká je, to jsem nezpůsobila já. Takže to není zas až tak můj problém. Ale chápu i tu druhou stranu, to zas jo. A chápu i ty chlapi, co si občas stěžujou, že jejich partnerky nepřijímají jejich děti. Je to prostě strašně individuální a těžké.

Tos mě špatně pochopila. Tys psala, že má otec zůstat sám s dcerou a to je s prominutím nesmysl. Máš v sobě strašně zášti, nevím, co ti kdo udělal a je mi to líto. Tím neobětovat se pro dceru myslím to, že ani kdyby nebyl se mnou, neměl by dceři dovolit bourat mu partnerské vztahy. Každý má právo na svůj život a měl by ho žít s ohledem na ostatní, ale ne v bezbřehém obětování se. To je špatně, nejsme na světě od toho, abych žili za někoho jiného.My musíme žít sami za sebe.

Jinak jo, máš kus pravdy v tom, že holka pajcluje a asi neví kam patří, ale to já, na úkor svých dětí přece nemůžu řešit. Jinak bys mi tu nadávala že zanedbávám své děti. :-)A šoupnout k babičce? To je podle mě ta největší chyba. Měli by se společně podílet na výchově, oni jsou rodiče. Jenomže paní manžeůlka je tak nějak spokojená, takhle jí to vyhovuje, takhle si představuje ona svou péči o dítě a přes to vlak nepojede.

Řešili jsme ještě dřív, zda si ji vzít do péče, ale ona ta malá nechce. Takhle má, co potřebuje a co chce, protože ji právě všichni litují. A mě přijde, že toho dost zneužívá a nelíbí se mi to. Já taková nejsem a ani bych být nechtěla. A věř, že můj život není peříčko ani oproti tomu tvému. A tím neznevažuji tvoji zkušenost, protože ta je taky cenná. Jenom mám jiný názor.

A takhle bysme se mohly dostat třeba ke světcům, kteří zasvětili svůj život pomoci druhým a Bůh se na ně stejně zlobil, protože to nejpodstatnější vlastně vůbec nesplnili:-)

Kdepak, člověk je zodpovědný za svoje činy. A mimochodem partner za ní stál, i když kradla..Platí, dokonce víc než musí. Špatně si to tu přebíráš, asi na tebe byl někdo opravdu hodně zlej. A doufam, že se mu to vrátí.

Ale je to jedinej člověk, kterýho ta holka má.Jak si na někoho zvykne a jak k někomu přilne - šup - už jí lifrujou jinam. Otec může mít klidně harém, ale musí dát holce jistotu, že ona je pro něj ta jediná, že ať se stane, co se stane - on tu pro on vždycky bude, dokud bude slunce svítit a vítr vát.....no, když se k ní takto zachovala máma - kde je psáno, že se tak nezachová i otec. Ty si to třeba nemyslíš, ale ta holka se toho bojí. Asi to žádná vzorňucha nebude - ale zoufalí lidé dělají zoufalé věci. A ona je jenom malá holka. Ona asi nechce do ničí péče, ona by chtěla jen zátky svůj domov - který jí rozmetali - anž by se jí někdo na něco ptal.

Z Aleny zase padaj lejna...

A vyjadřuješ se k něčemu, co máš v hlavě jen ty.

To nemá cenu, vy mluvíte o voze já o koze. Ať se Vám daří, nemá smysl jedna druhou o něčem přesvědčovat. Ale helejte, holčičku bych Vám svěřila. Já myslím, že tohle by byla léčba:-))

teda u paní Alenky. Ta má svoji "šablonu" a fertig ! Něco, jako je lidská povaha, kterou má každý svou a která má spousty podob, to p.Alena moc neuznává, u ní 99% chlapů jsou darebáci a 99% ženských jsou chuděry, trpící právě kvůli těm chlapům. Když už někdy připustí tomu jednomu % ten klad, tak to bývá dozajista naopak.

Ale k té mladé holčině. Jeden můj kamarád Peter (Slovák), říká, že - všetky ženské sú mrchy ! Akorát tie mladé sú mršky, ale ak vyrástú, aj ony budú mrchy !
No, já si to nemyslím tak doslovně, ale připadá mi, že ta puberťačka už může být "mrcha" teď, že už "ceľkom vyrástla" !

tak ono zlo v lidech má vždycky nějakou příčinu, člověk se podle mne zlý nerodí. Tak nějak tomu bude i u téhle dívčiny - v pěti ji opustila máma, teď je jí třináct a už má vlastně třetí mámu. Tatínek po rozvodu už jí obstaral během osmi let druhou mámu. Myslíš, že je tak jednoduché se srovnat s takovou situací?. Má navíc zřejmě i nějaké zdravotní problémy, když Veronika píše, že holčina jede od Mořského koníka k moři. Asi není lehké se ve třinácti s tímhle vším vyrovnat, čímž ji nehodlám rozhodně omlouvat, potřebuje pevný režim jako každé druhé dítě. Ale taky myslím velmi citlivý a trpělivý přístup , aby odhalila, co ji tak v nitru žere, že se chová jak se chová.

Nu já mám kolegu slováka, tak tohle rčení je asi nějak národní, páč ho znám taky:-)

K holčičce, včera jsme se strašně pohádali s přítelem, protože do toho domu nejdu. Necítím se na to. Nu a ta předešlá přítelkyně si taky našla jinýho, on ten můj přítel je takovej dobrák, ale měl prostě v životě pech. Holčička mě jako mámu nebere ani náhodou, to mi řekla hned na začátku:-) Já měla takové ty tendence vzít ji pod svoje křídla, ale byly mi jasně stanoveny meze. Takže mámu má jednu, přítelkyně od otce není přece máma.

Má to těžký, je chudák, ale ta máma se vrátila a myslím, že po půl roce. Takže dejme tomu v pěti letech něco zažila, ale s maminkou se stýkala i když s nima nežila, a pak si ji maminka vzala k sobě a novému příteli, tak zas tak strašnej šok to asi nebyl.

prý je neuctivá i k té babičce a to je prosím paní, kterou bych pozlatila. Strašně hodná ženská. Zlá vyloženě neni, to asi ne, ale žárlí jak blázen a nemá na co. Táta s ní je každý víkend ať u mě, nebo u babičky. Dává jí, ona netrpí nedostatkem ani finančním, ani citovým.

Má ekzem, proto jede k moři.

Jinak jsem se v hádce dozvěděla, že prý měl s manželkou schůzku na téma dcery, diskutovali dvě hodiny. Je smutné, že mi o tom neřekl dřív. Prej bych měla řeči - což mě dost mrzí, protože mě je to úplně jedno. Nejsem žárlivá díkybohu.

No prostě každý musí tolik, kolik dovolí. Já trpím, pochybuju, váham a pomalu nevím čí jsem. Jo a s těmi penězi - on to všechno cpal do baráku a asi to bere tak, že to dělá pro nás všechny, proto asi ty nesrovnalosti:-) Na tohle jsem nedokázala argumentovat, bylo mi strašně trapně.

A chlapi nejsou špatní, jsou prima:-) Ne všichni, ale to je stejný jako u ženských:-)

To je samozřejmé, a měly by si to všechny přítelkyně otců uvědomovat. Stejně jako partneři matek nejsou tátové.
(to teď píšu obecně, ne přímo na Veroniku)

V poho, já s tím souhlasím. Akorát zlatě za něj, protože můj bývalý manžel se našich dětí zřekl a to je hodně smutné.

Ne 99%, ale 100%. Alena v tom má naprosto jasno.

je to už trošku delší čas, co jsem četl jakousi úvahu o lidech, kterou pronesl Albert Einstein. Řekl, že jsou v podtstatě dva druhy lidí, jedni, co mají "friendly universe" a jedni, co mají "hostile universe", čili své okolí berou jako přátelské, či nepřátelské, což je však způsobeno jejich přístupem k životu a ke svému okolí. Jakmile se někomu nějaký čas nedaří, začne si ten svůj svět dělat nepřátelský, a často si ani neuvědomuje, že je to vlastně taky trochu jeho zásluhou (někdy i dost), pak už je to jenom ta šablona, i když se stane spousta dobrých věcí, oni to berou pořád podle té své šablony. Někdo si taky narazí "čumák" častěji a přece ho to nesvede k tomu "nepřátelskému" přístupu, dělá svoje věci dál a věří v ten "přátelský" vesmír. Ale s tím se asi dá těžko něco dělat. Jsme jenom lidi !

o Albertu Einsteinovi koluje tolik mýtů a fám, že je těžké říct, co je pravda. Já ho obdivuji jako skvělého vědce, ale život s ním jako s člověkem (prý) nebyl vůbec jednoduchý.

Mně se líbí jeho výrok - "Jen dvě věci na světě jsou opravdu nekonečné: Vesmír a lidská hloupost."

ale ještě to má dodatek, že u toho prvního si nebyl tak jistý.

jj, prozíravost se Einsteinovi rozhodně upřít nedá...

Rozumím, Veroniko, tomu, že někdy je ta situace "na samopal", ale zároveň nepochybuji o tom, že jsou dny, kdy svítí slunce. Mám za sebou několik kotrmelců na žíněnce života a jejich popis by vydal na mnoho spolu zdánlivě nesouvisejících příspěvků. Ale právě podobnost v některých líčeních mě přimněla vstoupit se svou troškou do mlýna. Nemohu souhlasit s tím, že byste měla od muže, s nímž si rozumíte a který není problémový, odcházet jen proto, že Vám naskakuje kopřivka pomalu z každého pomyšlení na jeho dceru ;-) Tenhle mlýn jednou domele sám, nemusíte vést vysilující a hlavně marný boj s jeho lopatkami ;-) Svůj pohled a energii můžete zaměřit a uplatnit na nikdy nekončící potřebu kultivace partnerské zahrady vztahu. Líbila se mi strohá odpověď 90tiletého muže, který vroucně a něžně tiskl ruku své ženy po 70tiletém manželství, a který, když se ho zeptali na radu jak to dokázali, odpověděl: "Nevím, ale myslím si, že s tolerací můžete žít s každým." Sice v mých očích v tu chvilku deklasoval nezbytnost "opravdové lásky na věčnost", ale po uplynutí té šokující chvilky jsem si uvědomila, že právě v té toleranci a přizpůsobení je ona síla Lásky. Myslím si, že za velké procento rozchodů vděčíme obecně narůstajícímu individualismu a všudypřítomnému tvrzení na co všechno máme právo a nárok. Na konec mého příspěvku si dovolím ještě jeden citát, od Petra Šmolky: "Přestaňte očekávat, že manželství bude šťastné. Stačí, bude-li převažovat pocit poklidné spokojenosti, prokládaný fázemi, kdy v popředí bude hlavně provozní spolupráce.
Hýčkejte si chvíle štěstí, nepovažujte je však za něco, na co máte automatický nárok. A hlavně vztah nepitvejte. To nemůže dopadnout dobře. V medicíně se pitvají pouze mrtvoly!"
Držím Vám palce a pokud uznáte, že ten muž vedle Vás je TEN, dovolte mu pro Vás postavit dům (pro mnoho mužů je to zřejmě vyjádření jejich velké lásky)

Dobrý den Ann,

děkuji za Váš milý, rozumný a literárně velmi dobře pojatý příspěvek:-)Souhlasím s Vámi. Já necítím vyloženě velkou lásku nebo zamilovanost, nevím, jestli je to Ten Pravý. Ale cítím klid, přátelství, sounáležitost. je mi prostě dobře. A to jsou podle mě hodnoty, kterých je třeba si velmi vážit. Vím, že člověk by neměl být sobec, nečekat růžové zahrady a šťastný život navěky, ale zároveň by asi neměl popírat sám sebe. A já zjistila, že právě tohle dělám. Stylizuju se pak do role, která se mi vlastně nelíbí. Nemá rád mé kamarádky - no dobře, ublížily mi, zvlášť ta jedna nej, ale odpouštět není přece jen výsadou králů:-) Mám ji ráda i tak. Ale nestýkáme se už tak často. Kdykoliv mám někam jít, hned má můj drahý několik plánl, které by chtěl neodkladně uskutečnit - přijde mi to jako manipulace, abych byla s ním.

Tvrdí mi, že s dcerou to vyřešil tak, že u nás bude jednou za měsíc. A v tom domě prý také. Ruku na srdce, dá se tomu věřit? Vím, že holka časem vyroste, změní se (možná) a věci budou jinak, ale co do té doby? Opustit byt, odejít s dětma do domu,
ve kterém vlastně nikdy nebudu doma? A odtud pak už nebude možnost odejít, maximálně tak někam do pronájmu. Protože můj byt je městský a už mi ho nikdo nevrátí.

Co se financí týče, pravděpodobně se někde něco doslechl, nebo snad mě tady vypátral, nevím, ale ryje do mě a není to příjemné. Raději už po něm nic nechci, aby neměl pocit, že já jsem nějaká hyena, co ho vydírá penězi. Myslím si, že velmi dobře ví, když zapomene přispět na nájem a mám občas pocit, jakoby to dělal trochu schválně.

Občas mi vykládá věci, kteréjsou ve skutečnosti jinak. Já pak věřím pohádkám a jsem zklamaná. Nevím, jestli tyhle protiklady nepřevážily už ty klady. Možná že je za tím opravdu ta moje averze vůči jeho dcerce, ale já si nemohu pomoct. Cítím to z ní, z její energie, lhostejnost, spbeckost. Neodsuzuji ji, chápu důvody proč taková je, ale prostě nesouhlasím a nechci mít takového člověka nablízku. Vždycky když u mě je, dopadne to špatně. Pokaždé si najde něco, co nás následně rozeštve, rozhádá. Nevím, jestli nakonec není lepší být sama. Vždyť mám dvě nádherné děti a mohu svůj volný čas věnovat jim..

Teď jedeme na dovolenou, bez jeho dcerky, ta jede na tři týdny do Chorvatska s Mořským koníkem. Uvidím, jaké to bude. Ale nevím. V noci mě pronásledují zvláštní sny, zdá se mi, že jsem zamilovaná. :-) No to je vlastně dobře. A jo:-)

Ještě jednou děkuji za Váš čas a pište:-) Jde Vám to:-)

S pozdravem Veronika

Taky, z mužského pohledu to je fakt.

Tak jsem si přečetl váše názory a popravdě tohle budu vstřebávat hodně dlouho asi jsem to neměl číst a do fóra odpovídat ale stalo se , třeba má moje přítelkyně pravdu a chyba je ve mě . Ale když chcete radit máte k tomu samozřejmě prostor ale na druhou stranu radit a nabádat lze jen tehdy pokud člověk zná nezkreslenou situaci .Snažím se žít a konat tak aby to bylo dobře , Snažím se dělat pro mou přítelkyni a děti a společnou věc vše co je v mé moci ale pokaždé se člověk nezavděčí , její falešná kamarádka? že jí nemám rád? důvod je prostý chápu i její škodolibost je v osobním životě něštastná a životní standart jí nestačí . Proč tedy netahat mou přítelkyni do situací které přivodí problémy ? , když je neštastná ona tak proč mají bejt štastni jiní ? Dávám přítelkyni a dětem jak pomoc tak city , lásku , porozumění , mám je opravdu rád a oni mě také , vlastní otec je nechce , to peklo co bylo v přímém přenosu do té doby u nich doma při hádkách rodičů, než se od nich odstěhoval na nich zanechalo dost . Oni to ví , proto se snažím žít tak abych jim dal a oni to rádi přijímají protože tak jako všichni máme rádi klid protože v klidu se lehčeji žije.Nechci jim nahrazovat otce ale budu rád za to že mě budou mít v úctě rádi a brát jako někoho kdo se k nim choval hezky . Při své partnerce stojím pokaždé a snažím se jí pomoct a poradit ale i to je koukám špatně . Partnerku miluju a stojím o ní ale i tady se ze mě koukám stává věc která je a zítra už jí potřeba není prostě rozmar nebo jak to nazvat ? Taky si připadám si jako příživník a největší lump . Dům jsem začal stavět s popudu přítelkyně jako společnou věc , je mi skoro 40 let a vím co dělám , nejde přeci něco zrušit a zastavit jen proto že partnerka to najednou nechce. Na takové rozmary dnes není doba zvlášť v zemi kde je matka s dětmi škodná zvěř , spravedlnost se odměřuje podle toho pro koho zrovna je . Pusu jsem si natloukl už několikrát ale pokaždé se otřepu a snažím se žít. Proto se nezlobte že jsem se tady rozepsal ale nerad v sobě něco dusím , to je přeci lepší to říct .

Tak to jí asi opravdu miluješ , protože jinák každej soudnej člověk uteče , tak rozum do hrsti a hodně štěstí

Takže jsem měla pravdu, našel sis mě tady. No nic.

Drazí pánové, nikdo nikoho nelynčoval. Jednalo se tu o problém a prosbu o radu s dcerkou a k tomu se ani jeden z vás nevyjádřil. Místo toho tady probíráte, jací jste vy chlapi vlastně chudáci. A to jako proč? Co konkrétně dělám nebo jsem tu napsala tak nesnesitelně strašného, že to vaše ega neunesla?

1/ co se vztahu dětí a mého přítele týče, nenapsala jsem křivě ani řádku
2/ co se hypotéky týče, ano změnila jsem názor a to proto, že náš vztah, který trvá dva roky, se začal měnit a já cítila, že by to nebyl dobrý nápad - jak mi tu potvrdili i ostatní
3/ co se mých přátel týče - nemáš rád ani jedinou mou kamarádku. Nic proti, ale pokaždé, když se s nimi chci sejít já sama, je oheň na střeše nebo otrávená nálada a protáhlé obličeje. A pokud si dobře pamatuju, naposledy tvůj kamarád opile napadal mě, ne naopak.
4/téma této diskuze bylo úplně o něčem jiném, že se vyvinula jinak není vina lidí tady, kteří se snažili upřímně říct svůj názor. Osobně mi tadyx nikdo neřekl, že něco mám nebu musím udělat, to je jen moje věc
5/ patrně je žena pořád nabůblý podřazený druh, protože koukám chlap je vždycky chudák a je třeba ho litovat

No naštvali jste mě, přeberte si to jak chcete. Snad jen dodat, že ať se vám to líbí nebo ne, každý má právo mít zmatek v hlavě a není ostuda se zeptat na radu. A nikdo by neměl šmejdit po osobní poště tpoho druhého., to je hnus, který nikdy dělat nebudu. Nazdar

O tomhle foru jsi mi před dovčou řekla ty sama , jen jsem chtěl vyjádřit svůj názor tak jako jsi ty četla mé forum na jiném serveru a nebylo to o tom aby tě někdo do něčeho nutil.

Já jsem nikde nic nečetla, víš. Já to totiž ani nenašla. Jo psal jsi tam, že jsem alkoholička, takže to mě fakt nasr.. A proto jsem se chtěla podívat. Já tu o tobě křivé slovo totiž neřekla, víš..

Alkohol mi dělal problém, ale že bych byla závislá, to zas teda ne. Teď nepiju vůbec už jakou dobu, nechybí mi to, bílý myšky taky nikde nevidím, tak nevím, kdy se ten absťák teda má vlastně vynořit.

S dcerkou problémy jsou, měli jste je i přede mnou, jenomže ta býv. tvá přítelkyně to odnesla se vší parádou. Podle vás to byla mrcha která na ni v zimě otevírala okno a vymalováno. Nu a když teď vidím, že podobný scénář se opakuje vůči mě, třeba v jiné formě,a já mám držet ústa a krok, tak mě to fakt štve.

Tady jsem hledala způsob, jak to všechno zvládnout, vyřešit , porozumnět. A že mě nikdo do ničeho nenutí? Tak to moc ráda slyšim.

Ahoj, náhodou jsem si pročítala Kudlanku a narazila na svůj příspěvek. Děkuji ještě jednou za rady, které jste mi dávali a za váš čas. S tehdejším přítelem už nejsem dva roky a jak se ukázalo, byla to ta nejlepší věc, co jsem mohla udělat. Najednou ustaly tajemné anonymy, srovnal se mi vztah s rodiči,s přáteli,dětmi, srovnala jsem se i já. Pak jsem si přečetla jeden velice zajímavý policejní protokol, ve kterém mě můj "přítel" udává v období, kdy jsme byli ve zdánlivě spokojeném vztahu? Vida..fííha, a to ho někteří tuším tady litovali...No a jak to pokračovalo, ten pán si našel po čase jinou a příběh se opakoval. Slečna naštěstí stihla utéct zavčasu. Ono dostávat dva tisíce na domácnost, živit chlapa, co na vás píše udání a ještě tu číst od některých, že je to tak v pořádku, to nebyl med..-)) A já? Jsem ráda, že mám tuhle zkušenost za sebou a konečně vím, že si za to všechno v podstatě můžu sama - svým výběrem partnera. Vzala jsem si to k srdci jako veliké ponaučení a řídím se tím dodnes.-) Takže pro ty, kteří tohle možná také řeší, moje rada zní - utéct. A hodně rychle. Pokud teda nechcete skončit s nějakým podobným chudákem jako byl můj expartner a nebo ti moudří hoši, co se ho tu tehdá zastávali. Ahoj Veronika.-)