Je to rok a půl, co jsem rozvedená. Žiju v bytě, který mi po rozvodu koupili rodiče. Jsem zaměstnaná, oba moji kluci jsou ve školce. Měla bych být spokojená, protože mi vlastně nic moc nechybí. Jen nějak nedokážu být normální. Připadálm si jak rozbité hodinky - sice tikají, ale ručičky se jen třesou na jednom místě a dál se nepohnou. Je to všechno už za mnou, ale já se stále neumím probrat.
Křičel: „Ty krávo jedna, já tě jednou zabiju!“ a bylo mu úplně jedno, že vedle v pokojíčku si hrají naše děti. „Jak jsem si mohl pokurvit život s takovým debilem,“ pokračoval dál, „kolikrát ti mám opakovat, že ten dřez musíš umýt tímhle,“ a ukázal na jednu umělohmotnou flašku na lince. „Jsi blbá, že si nepamatuješ takovou kravinu? Jo si blbá, škoda, že jsem to nevěděl dřív, ale to jsi byla aspoň hezká. Teď seš rozjetá jako parní válec. Dívala ses na sebe v poslední době do zrcadla, jo dívala? Víš co, tak já ti pomůžu, pojď, ať víš s kým máš tu čest.“
Chytil mě za vlasy a násilím dotáhl před zrcadlo. Nekřičela jsem, nechtěla jsem postrašit kluky. Nechtěla jsem, aby měli strach. Před zrcadlem si stoupl za mě a chytl mě křečovitě za ramena. „Tak se podívej, podívej se na nádheru.“
Bylo mi třiatřicet, ale vypadala jsem minimálně o pět let starší. Unavená, stárnoucí ženská. Chtěla jsem se otočit a odejít. Jeho nadávky mi už dávno nic nedělaly. Jeho ruce mě pořád pevně držely. „Kam bys šla, jen se podívej dosyta. Je ti z toho zle? A co mám dělat podle tebe já?“ „Nedívej se, nemusíš a teď mi dej pokoj.“
„Jak nemusím, já jsem postavil tenhle barák, co bys byla beze mě, ty chudinko.“ „Bla bla bla.“
Nic jiného mě nenapadlo. Bolela mě hlava a pořád jsem myslela na kluky, jak tohle za tenkýma skleněnýma dveřma poslouchají.
Podíval se na mě nenávistně, jak jen to uměl a dal mi facku. Hřbetem ruky.
Pravou čelistí mi projela tupá bolest. Upadla jsem na zem a držela si bolavou tvář. On nade mnou stál a nadával. Pořád křičel a já jsem za ním uviděla Tomáškovu drobnou tvářičku. Byl vyděšený k smrti, plakal a celý se třásl. S námahou jsem se postavila a a chtěla mu něco říct, ale nemohla jsem pořádně otevřít pusu. Místo toho jsem vyplivla rozbitý zub a spoustu krve. Tomášek, když to všechno viděl se rozplakal nahlas. Vrhl se mi kolem krku a začal hystericky křičet. „Maminko, ať toho nechá, ať tě nebije. Já nechci aby tě bil, ať tě nebije.“ Jeho tělíčko se otřásalo mohutnými vzlyky. Držela jsem ho pevně a konejšila, tak jak mi to rozbitá pusa dovolila.
„Neplakej broučku, už se nic neděje, už je to dobrý, tatínek se na maminku...“
Dál už nevím. Po další jeho ráně jsem se probudila v nemocnici. x x x Alimenty mi posílá, kluky bere, ale jinak v jednání? Je stejný jako dřív. Měla bych se radovat, chodit mezi lidi, začít znova žít, ale nedokážu to. Nevím proč. Poradíte mi? RADKA
|