Četl jsem všechny ty vaše názory a rady. Něco se mi líbilo, něco ne. Alespoň jsem měl hodně důvodů k přemýšlení o tom, co dál. Jestli to má cenu, všechno vymazat a začít znova, jestli to tedy vůbec půjde... Hlavně mne mrzí, že to nakonec vypadá, že jsem na vině jen já. Podle ní, aspoň.
Cítím se podřadně, jako eunuch. A to opravdu nepřidá. Přemýšlel jsem o tom, jestli by snad nebylo lepší, kdybych se to vůbec nedozvěděl. Navenek to vypadá, že je u nás všechno v pořádku. O víkendu tu byli na návštěvě její rodiče, všechno probíhalo, jako když se vůbec nic nestalo. Já si taky ani neumím představit, kdybych tohle všechno měl probírat s někým z příbuzenstva. Když tak na to myslím, spíš si začínám uvědomovat, že to asi spěje k rozvodu. Musel bych ho nejspíš podat ale já. Ona je spokojená, doma všechno klape a já z toho mám čím dál tím větší deprese. Každopádně, rozhodl jsem se a objednal jsem se ke dvěma doktorům. I k psychiatrovi, asi budu potřebovat něco, co mi trochu pomůže nemít tak černé myšlenky. Dám vám vědět, KAMIL
|