|
 Milá Danielo, je mi 33 let, jsem podruhé vdaná, a v současné době se svojí tříletou dcerkou na mateřské. Z prvního manželství mám holčinu (8 let), která žije s bývalým manželem. Můj životní příběh je velmi zamotaný, proto začnu ve svém dětství. Jako nejmladší ze tří holek jsem vyrůstala v nefunkční rodině.
Otec alkoholik, naprosto mimo, maminka hodná žena, která zaobstarávala vše. Dům, hospodaření, práce, proto čas na nějakou extra výchovu a mazlení jaksi nezbýval. Avšak díky tomu máme velice hezký vztah s oběma dalšími sestrami; ta starší se o nás starala místo mámy. Když se ohlížím zpátky, mamka opravdu nebyla ta, co o nás všechno věděla a teď by najednou chtěla, abychom se změnily, abychom jí tu cestu, kterou si k nám zavřela, našly. Ale pro mě je pozdě, chvíle, kdy jsem ji tak moc potřebovala, jsou pryč a nejde vrátit čas. Vštěpovala nám, přes všechny ty otřesné zážitky s otcem, že ho musíme ctít, „je to přeci náš otec". Ale pro mě se vztah s ním uzavřel před pěti lety, kdy jsem odešla od prvního manžela. Otec se mnou tehdy naprosto přestal komunikovat, vymazal mě po mém rozvodu ze svého života. Pro něj od té doby neexistuji. Bez jediného slova vysvětlení... matka mě přesvěčuje, abych se chovala pokorně a stále zkoušela kontakt navázat, já však po mnohých pokusech už odmítám, spíš už cítím nenávist - i když mi celý život táta chyběl. Nepamatuju si, že by mě vzal za ruku, jakkoliv mi dal najevo, že mě má rád nebo cokoliv, co mi chybí. Maminka, se svým životním heslem - nevyčuhovat, všem vyhovět za každou cenu - si ani nedokáže představit, co si s sebou táhnu za balvan z dětství a dokonce si dává za vinu, jak mě špatně vychovala. Zas mi tečou slzy, zas ta lítost, že přes to všechno bych se snažila jí všechno vypovědět, a zase skončí naše debata jejími slovy: „To mám za všechno, co jsem pro vás udělala..." A tak stále dál a dál, jen její sebelítost a výčitky. Mnohokrát jsem to zkoušela, i sestry nepočítaněkrát, ale už nějak na to nemám sílu. Ano, mám ji ráda, ale nejde začít od začátku, musím si pomoct sama, jen nevím jak. Ani nemám nikoho, komu bych to povídala a taky se za to stydím. Ani ti nevím, z které strany svůj problém začít řešit: zda rodiče, můj vztah, nebo moje vnitřní já? Statečně odolávám tlaku běžného žití, momentálně si hledám práci, věřím, že všechno bude zase dobré. Ale stále se cítím vnitřně roztřesená, ráno vstávám unavená, snad stejně, jak jsem šla spát. Prostě mi teče do obou bot a to ze všech stran... Přiznávám, polevila jsem i myslím v partnerském vztahu, nezvládám být veselá, když mi tak není. Mám stálý pocit vnitřního neklidu a napětí, jsem podrážděná, často mě bolí žaludek, trpím migrénou. Můj velký a základní problém je nízké sebevědomí a bídná komunikace. V kolektivu jsem divná, introvert, neumím navázat rozhovor. Představ si - ČERVENÁM SE! Přesto mám společnost ráda, ráda se směju, ale nějak teď neumím zaplout mezi ostatní... Taky moc ráda pročítám tyhle stránky, je mi tu moc dobře, vidím, že v tom nejsem sama :-) Přeju Ti hezký víkend, věřím, že vliv počasí nekazí pohodu, která z Tebe po síti září. Magda .
|
