|
 Děkuji tobě, Danielo, za radu a taky všem, kdo mi napsal komentář. Byla jsem teď na krátké dovolené a když jsem si přečetla vaše rady, tak jsem se sama rozhodla, že skončím s tím povykem... Nebrečím, nevyčítám a už se k tomu tématu vůbec nevracím. A když mě to popadne, tak počkám, až muž odejde - a pak se třeba vyřvu, mám třeba i chuť něco rozbít, :-))), a tak podobně.
Ano, ještě mě bude chvíli trvat než se vnitřně uklidním, ale ráda jezdím na kole a čtu, tak začnu opět s touto zábavou. Ještě vloni jsem týdně přečetla i dvě knížky za týden a ujela takových pět set km za rok. Jenže - tím co mi řekl na konci roku, mě dostal do takové psychické nepohody, že nedokážu přečíst ani jednu knížku za rok a na kolo, když jsem letos sedla, a kdy jsme byli domluveni, že za mnou přijede do cíle cesty (tak jsme to dělávali předtím, já na kole, manžel na motorce), tak mi jen napsal sms, že musí odjet. A já jsem už na kolo nesedla. Seznamovat se s někým je pro mě velmi těžké; nejsem moc komunikativní a všichni přátelé, které jsme kdy měli, tak byli vždy ze strany manžela, vlastně jeho kamarádi. Já mám jen kolegyně v práci (dvě). Za celou dobu, co jsem byla zaměstnaná, tak při změně zaměstnání trvalo minimálně půl roku, než jsem si zvykla na ostatní a byla schopná s nimi vést nějaký rozhovor. K TOMU, co jste psali v komentářích: můj muž nečeká žádné „přines pod nos". Přes týden i vaří a do pračky si taky umí dát oprat. Mám totiž takové zaměstnání, které občas vyžaduje hodně času a on nemůže čekat na mě, až mu uvařím. Tím bych ho asi tedy nepotrestala. Rozhodla jsem se zatím k tomu, že naše domácnost bude fungovat (pokud tedy budeme mít oba ochotu) dál tak, jak doposud funguje; myslím.že bych v tomhle ohledu lepšího nenašla...nebo možná jo, ale já opravdu nevím. Vím jen, že se snad dostávám do další fáze, kdy si opravdu začnu dělat co mě baví. Alespoň dvakrát týdně nebudu spěchat domů, místo toho si zajdu někam na kávu nebo si zacvičit. Ale určitě to ještě chvíli potrvá, než si na tuto myšlenku zvyknu a myšlenku převedu do reálu. Ale ono možná není kam spěchat, bude to jako kdybych se měla začít znova učit chodit - tak se teď začnu učit žít. (Bude to opravdu těžké, s manželem chodím od 16 let, takže za svůj dospělý život jsem nikdy nic neudělala bez něj, nebo bez toho, že bych mu neřekla, kde budu a kdy se vrátím. Ano, to by asi mělo přestat).
Ještě jednou děkuji a určitě se některými radami budu řídit. GIZELA
|
Říká se, že když mám někoho opravdu rád, tak bych ho měla nechat jít. Něco jako nesobecká láska , pustit ho,aby byl šťastný.. Jenže, kde je to moudro, že by člověk měl mít rád na prvním místě sám sebe? 
