|
 Rozvedl jsem se před třemi lety po 20ti letém manželství. Nebylo to žádné drama, prostě děti odrostly a my dva tak nějak naplno zjistili, že máme o společném životě každý jinou představu a ten tmel, co nás držel spolu, už nefunguje. Děti to naštěstí vzaly celkem v pohodě a pokud mají problém, tak pořád jim věrně stojí za zády tatínek i maminka - staráme se o děti v pohodě a společně.
Jsou sice dospělé (těsně před a těsně po), ale pomoc budou potřebovat ještě dlouho. Poté jsem potkal „převoznici", tedy holku, co byla skoro stejná jako já. Stejné zájmy, stejný smysl pro humor, stejné domněnky, stejné výčitky. V pohodě, vídáme se i nadále, ale jsme jen kamarádi, co se o těch svých zájmech klidně baví dál, ale nic víc... Pak přišla chvilka s mladou kočičkou, kterou mi život naservíroval - asi jako zákuseček. Bylo to pěkné, ale bez jakékoli perspektivy, oba jsme si užili a šlo se dál. Ona do zahraničí, já, konečně vyléčený - jak z manželství, tak z okouzlení "spřízněnou duší na stejné vlně", tak i z mladého masíčka.
Pak přišla ONA. Je stejně stará, děti odrostlé (skoro jako moje), aktivní, až hyperaktivní, ale konečně v těch oblastech, které jsem hledal - tedy sport, akce, kultura. Hned v úvodu mi řekla, že ale ještě nemá dořešený vztah, který je sice vyhaslý, ale je mu vděčná za pomoc v době, když jí bylo nejhůř. A že jejím dětem občas supluje chybějícího tátu, jsou na něj všichni zvyklí. Dětma počínaje, přes společné známé, až po babička a dědu.
Je nám spolu moc fajn (nejen v posteli); konečně holka do nepohody, která se nebojí šlápnout do pedálů, přespat v lese a mít radost i z toho, že zapadnem po kolena do bláta. Jenže - ten její bývalý ON je u ní pořád - občas i doma, ale asi ještě i v srdci. Nepracuje sice ve stejném městě, jen k ní občas zajede (svátky, Vánoce atd.) A - já dostanu v tu chvíli distanc, aby byl klid. Na jedné straně ji chápu, byla s ním pár let a neměla si na co stěžovat, on je stejný jako ona, pořád naplno, pořád 98 dB hlasitost, nesmírně aktivní, až únavný. Právě proto si prý s ním další život nedovede představit - byla by to příliš výbušná dvojice.
No, já su spíše kliďas, co nemusí mlet pantem od rána do včera, neposkakuju v sedm ráno před stanem, že už musíme vyrazit, jednoduše nic nehrotím. To jí vyhovuje. Takže, abych se dostal do současnosti a k problému: dala si termín, kdy to s ním dořeší (termín dost blbej, Vánoce, konec roku, na silvestra pak nebyla ani s ním, ani se mnou), ale - nepodařilo se. ON to považuje za rozmar a "přechodnou zdravotní indispozici", ONA mu není schopna říct: "Je konec, mám jiného". Vztah nás dvou jde tím pádem do háje. Místo radosti je vystresovaná, cukne s ní každý telefon a já už to psychicky taky moc nezvládám. Nechce nikomu ublížit a ubližuje tak všem. Vydržím hodně, ale ne všechno. Hlavně pokud je konec toho trápení všech v nedohlednu... Mj. její děti mě už znají, ví, že spolu chodíme, jsem s nimi celkem v pohodě. Jen expartnera nějak tahá za nos a já se bojím, že dopadnu stejně. Má to ještě cenu?
Pavel P.S. Jako poslední "novinku" mi nabídla, že to můžeme řešit zatím jako takové "větší přátelství..."
|
