ten domek byl původně v majetku obou rodičů...nebo jen tatínka? Totiž, byl-li by obou rodičů - pak by darovací smliouvu musela podepsat i maminka a musel vy se vše udát s jejím souhlasem..jakožto spolumajitelky. Byl-li majitelem úpouze tatínek - např. zdědil-l domek po rodičích, je čistě na něm, jak s ním naloží. Pokud je maminka za tatínka stále vdaná a má-li v domku trvalé bydliště, nikdo ji nemůže vyastěhovat, aniž jí poskytne adekvátní náhradu. Ale něja taky nechápu tu mámu...měla b to snad být ona, kdo by se měl starat o to, aby její dcera byla zajištěná a měla kde bydlet, až tady oni - tedy rodiče - nebudou. Převody nemovitostí na děti ještě za života rodičů se běžně dělají, kvůli daním a komplikací při děditví....třeba je-li víc dědiců a zůstavitelé si přejí, aby zrovna tohle dítě mělo zrvna tuhle nemovitost. Ledaže by maminka měla původně s domkem jiné plány a tatínek "pro sichr" včas daroval domek dceři, aby uskutečnění těchto plánů zamezil.

je samozřejmé, že rodiče v domku dožijí. To by musela být Petra pěkná hydra, aby je chtěla vyhnat. A i když by na to dle zákona měla právo, není to něco čím by mohla argumentovat v diskuzi na téma vztah mezi ní a matkou. Nejlépe udělá, když se postaví na vlastní nohy, odstěhuje se, založí si vlastní rodinu a matce vysvětlí, že ji rozhodně nehodlá z domu vyhánět ať je v klidu. Časem se vztahy srovnají, když o sebe nebudou denodenně zakopávat v nemovitosti, která je kořenem všech nesvárů.

Tak z toho mála informací, které jsou k dispozici, to na mne působí jako že si rodiče Petry procházejí nějakou manželskou krizí, do které zatahují i majetek a děti (tatínek přepíše domek ve kterém všichni bydlí na dceru, aniž by o tom manželka věděla, či dokonce přes její nesouhlas, maminka má zase pocit, že dcera drží basu s otcem a tak jí to dává sežrat...příkladem toho je ta věta o tom, že má dcera spát s otcem, když si tak rozumí, to je jak od manželky, co žárlí na milenku, ne od matky, co řeší konflikt s dcerou) Takže ty vztahy všech tří aktérů, co domek sdílí budou značně překroucené, minimálně tím, že otec peče spíš s dcerou, než s vlastní ženou. Možná by na to pomohl psycholog, pokud už tam tedy takto všichni musí bydlet. Petra rodiče asi těžko vystěhuje, ledaže by si nedali do smlouvy věcné břemeno a ona by si nepřipadala jako hyena.
Také záleží kolik je Petře a kolik rodičům, z dopisu nějak nevyplývá jestli se jedná o mládě, co se sotva snaží osamostatnit od svých rodičů, nebo o padesátnici, co má doma rodiče staroušky v důchodu...ikdyž to už by si je asi uměla srovnat do latě.

je převod domku na jinou osobu, bez souhlasu druhého manžela, neplatný.

By mě zajímalo, proč by se dcera měla stěhovat a platit si kdesi bydlení, když může být ve vlastním? Nevíme, co se u nich doma děje, ale dovedu si to představit i v opačným gardu, aniž bych si dělala nárok na to, že mám pravdu - jen úvaha. Dům je pravděpodobně otce, jinak by ho nemohl mírnixtýrnix darovat. Co když si maminka dělala zuby na případnou půlku jako dar nebo dědictví a teď ji sklaplo? Co když vztah matka-dcera nestál za moc už předtím a máti s jejím stěhováním kalkulovala? Třeba proto, aby si nastěhovala příbuzenstvo nebo nejlepší přítelku. Jo, majetek pro někoho znamená mnohem víc, než nějaký, notabene dospělý, dítě.

Aleno, tak domek byl asi jen tatínkův, předpokládám, že alespoň s právními úkony tohoto typu a rozsahu každý dojde k právníkovi, či notáři...ale i tak nesouhlasím s tím, že "je čistě na něm, jak s domkem naloží" Pokud jsou v rodině zdravé vztahy, tak by takovéto rozhodnutí mělo být společné a ne že maminku obejdou a rozhodnou o její střeše nad hlavou bez ní. Třeba jí ani tak nevadí ten fakt, že je domek psaný na dceru, jako to, že jí ti dva z té rodinné porady (na které měla mít Petra, ne maminka pouze poradní hlas) vyšoupli.

a ještě mi chvíli někdo vykládejte, jak je úplně v poho bydlet v domě, kde vám nepatří ani klika od dveří a všechno je psané na manžela či manželku.
Otázka je, proč otec ten domek převedl - jestli se bojí, že by ho žena třeba propila nebo prohrála v automatech, nebo jestli to je jen tou krizí, jak píše Sandra.
Jestli je maminka jinak normální a nehrozí ztráta majetku, tak bych jí možná pro zklidnění nabídla darování části domku. Kdybych se teda nemohla nebo nechtěla stěhovat.
A přinejmenším bych zkusila zřídit to věcné břemeno, pokud tam není. Celkem chápu, že se člověk, uvržený de facto do existenční nejistoty z představy, že mu "patří" půl RD, chová hystericky.
Případně bych se modlila, aby mamince nesvitlo, že by se mohla soudit o vyplacení zhodnocení domu, které proběhlo za trvání manželství (předpokládám, že se tam nenastěhovali vloni). Těžko říct, co by vysoudila, ale příjemné by to asi nebylo.

Ale něja taky nechápu tu mámu...měla b to snad být ona, kdo by se měl starat o to, aby její dcera byla zajištěná a měla kde bydlet, až tady oni - tedy rodiče - nebudou.

Proč by se měla stará matka starat o to, aby její dospělá dcera měla kde bydlet, až tu nebude ???

ale ty jsi asi sirotek, že jo?

ale pokud vztah mezi rodiči byl v normálz, bylo prakticky jedno, zda domek patří jednomu, nebo oběma....v případě úmrtí tatnka patří dmek do dědictví a bude dědit jak matka, tak dcera. Psát domek na jedno dítě vidím jako účelné tehdy, kdyje více sourozenců..ale to patrně není tenhle případ. Je-li matka za otce vdaná a má v domku trval bydliště,pak není důvod přepisovat domek na ni. Nikdo ji tak jako tak vyhodit nemůže. Navíc nechápu, jak to ten tatínek všeckoprovedl bez asistence maminky....museli to nějak probrat...musí být notářský zápis a podobně. Takovéhle věci se nedějí jen tak mýrnix dýrnix ze dne na den. Patrně t asi celé neproběhlůio tak, aby maminka neměla o ničem tušení.....asi to mezi rodiči fakt neklape. Ale za to fakt nemůže ta dcera a je kontraproduktivní si vylévat zlost zrovna na ní. Asi s maminkou není již delší dobu řeč a převod nemovitosti na dítě bylo preventivní opatření.

on ti to tak nikdo nevykládal, i když to tak platí - pokud jsou vztahy normální.
Uspořádání majetku jakoukoli formou je dobré jako prevence pro případ, že se vztahy stanou nenormálními. Ale neznamená to, že když ten majetek není uspořádán každému rovným dílem, tak že to nefunguje.
Jak jsem v té diskuzi, na kterou narážíš, psala, znám spousty rodin - u nás na vsi i okolo - kde to tak "nespravedlivě". Úplně běžně dům patří stále manželovi, kterému ho kdysi darovali rodiče, ačkoli v tom domě žije již 35 let i jeho žena a další dospělý syn se svou rodinou, a za těch 35 let do něj vrazili jak žena tak syn pořádný kus práce a tím i peněz. Protože mají normální vztahy, tak nikoho ani nenapadne s fakty nějak šachovat a vyspekulovat si barák pro sebe a milenku, ženu a syna vyhnat na ulici apod. I bez soudů.
Dost často bys majetkové vztahy nepoznala ani podle jednání lidí, protože přečasto takovému domu vládne právě ten, komu tam nepatří ani ta klika - a to proto, že mu to nepatří pouze formálně, ale všichni vnímají jako holý fakt, že půlka je jeho, její, a basta.

Ve chvíli, kdy se vztahy podělají, nepomůže žádné majetkové uspořádání k nastolení klidu, pohody a pořádku do té doby, dokud se obě strany neumoudří a nezačnou jednat opět normálně, spravedlivě a slušně. V opačném případě vždycky ten s hroší kůží a kachním žaludkem vyhvězdičkuje s tím "slabším", ať má na papíře cokoli. Třeba tak, že mu sice nakonec po xxx soudních jednáních a nevím čem ještě dům předá, ale ve stavu, že si na něj může majitel vzít další hypotéku, aby ho dal do pořádku.

na to je tu moc málo informací, aby se dalo smysluplně poradit.

u normálních vztahů se nehádám, potíž je v tom, že "normální vztahy" ti nikdo nezaručí.
Možná si kamarádčina maminka taky myslela, že mají normální vztahy - dokud tatínek nepředvedl "trucpodnik". (Mohlo to být jinak, nevím, nebydlím s nimi.)
Jasně, že naprosté extrémy se neohlížejí na nic, ale řadu lidí vyrovnané (majetkově) právní vztahy při sporech imho přinejmenším brzdí v rozletu. A těm utiskovaným dávají aspoň nějakou možnost obrany.
Taky jsem měla kdysi možnost získat víc peněz z prodeje nemovitosti - sice jsem platila 1/3, ale psaná na mě byla 1/2 - neudělala jsem to, ale pokušení bylo velké. (A protože s poctivostí nejdřív pojdeš, tak jsem pak měla ještě lítání s prohlášeními pro FÚ, jak to, že mám teda menší podíl peněz z prodeje než bych mít měla Kdybych měla pocit, že mi druhá strana nějak opravdu ošklivě ublížila, asi bych neváhala. Nedělám si iluze o sobě ani o jiných.
A halt jsem člověk požadující míru jistoty větší než malou

ale jo, taky plánuju rozdělit naše dluhy předem a spravedlivě

Jenže, když jsme u té jistoty - ani tu nelze zajistit všem. My např. nemovitosti dáme jedině dětem, nikoli dětem a jejich partnerům. Fandím jim, ale nemusí jim to vyjít na doživotí, tak proč se pak dívat, jak dcera odchází s ranečkem z domu, který jsme zaplatili my, jen proto, že jsme nechtěli, aby se zeť cítil v nevlastním domě jak u cizích, žejo.

Ne jejich partneři. Proč by taky měli?

to už je dcery věc, jestli pak bude chtít převést svou nemovitost na svého manžela/partnera
Pokud je někdo šťastný "v cizím", tak mu to neberu a přeju to nejlepší. Jen mě iritují takové ty překvapené výrazy, když ho odtamtud pak vyšoupne bez pocty. Ono je to v podstatě něco podobného jako třeba soužít s někým bez sňatku - může to být super a bez problémů, akorát v případě potíží je ten sezdaný líp právně zajištěný.
Myslím, že se chápem, zcela se neshodnem, ale to nevadí, neb si tvé děti brát nehodlám - a Bářině kamarádce je to platný jak mrtvýmu zimník.
Naprosto živě si dokážu sebe v roli té běsnící maminky představit, akorát doufám, že bych vztek směřovala spíš proti manželovi, než proti vlastnímu dítěti.

tak ten můj komentář byl trochu mimo tenhle případ, pro nedostatek info jsem ho vůbec nebrala v potaz. To co jsem psala se týkalo klasického modelu - rodiče za svého života společně /b] převedou svůj společný majetek po vzájemné dohodě na děti (sourozence, partnery dětí, vnoučata, kohokoli).

Jasně, že dcera si pak může kdykoli svůj majetek dát komu chce:-) s tím se nejen počítá, to je přímo očekávané a samozřejmě žádoucí, aby si vybrala partnera tak dobře, jak si ho vybraly její předci po přeslici, a které proto nemusely řešit žádné tragické potíže s živobytím po rozvodu. No a pokud se jí to tak povede, nebude problém s tím, aby mu dala polovinu čehokoli svého.
Jenže, to právě zase směřuje k tomu, co jsem psala. Tyhle věci se neřeší většinou nějak kách a v době, kdy dojde jeden k přesvědčení, že jeho partner je ten, kterému by klidně vlastní ledvinu dal, natož barák, není nic takového třeba, protože dotyčný je u nich doma prostě doma a jako ryba ve vodě a nanejvýš ve srandě občas prohodí něco jako Nepatří mi tu sice ani cihla, ale děcka budou mít aspoň co prošustrovat, žejo, mamko.
A když ne, no tak si to s mamkou uspořádají jak jim libo, třebas u notáře a na katastru pěkně půl a půl.
K tomu, ať to bude co to bude, ať si dospěje dítě samo. Já za něj odpovědnost a rozhodnutí přebírat nebudu.

Tak třeba současný partner dcery je u nás víc doma než u sebe doma a protože to tak u nás chodí, tak je to další člen rodiny, včetně dárků k vánocům, krabic napečeného cukroví a spousty dalších spotřebních záležitostí, jakože do kina jedou jednou jeho autem a dvakrát naším, jídlo, vodu a energie mu fakt neúčtujeme;-). Byt bych na něj ale teda nepřeváděla. I když je to už dva roky láska jak trám.

zvýrazněna měla být jen dvě slova - rodiče společně převedou svůj společný majetek

jako ze maminka je megera, domek byl tatinkuv a on ji tim mozna drzel nejak v sachu, ale mohl z toho uz byt i unaveny po tech letech a chtel se toho bremene nejak zbavit a dat ho nekomu komu veri vic nez mamince a mit klidne doziti tam kde je cely zivot a tak ho nechal napsat na dceru, coz ale asi mamince z nejakeho duvodu udelalo trochu caru pres rozpocet, kdyz se chova tak jak se chova.

Ja nemusim chodit nijak daleko. Tata byl velmi autoritativni clovek a maminku vzdy drtil tim, ze dum proda. Ona to velmi tezce snasela, i presto ze jsme ji rikali, ze je to nesmysl, ze dum je na ne na oba, tak by to bez jejiho souhlasu ani prodat nemohl, coz mu ale samozrejme nezabranilo ji tim casto tryznit. Kdyz bylo brachovi 18 a ja uz tam s nimi davno nezila, prisel jednou s navrhem, ze chce otec svoji ctvrtinu a mamincinu ctvrtinu napsat na nej. Brachovi to pripadalo jako dobry napad, aby uz doma jednou nastal klid. Ja mu vzdy velmi duverovala, dohodli jsme se, ze to tak bude nejlepsi a ze se o dum pozdeji az rodice nebudou rozdelime spravedlive. A tak se i stalo, tim, ze mel bracha polovinu a byl majoritnim vlastnikem domu nastal klid. Rodice meli vudci me spatne svedomi a slibili mi, ze na dorovnani toho bude moje jejich auto a chalupa, oboji pozdeji prodali, protoze potrebovali penize. Penize jsem z toho nikdy nevidela, ale byla by mi hanba se nejak o ne drat. Kdyz tata zemrel, podedil bratr jeste jeho podil a ja s maminkou take, pozdeji se z duvodu nejake pujcky prevadela 1/4 tohoto domu na brachovu manzelku za souhasu nes vsech a pritom jsme se domluvili jak se tedy budeme nakonec delit, ze ja ve finale budu mit polovinu o 1/8 mensi a bracha o tu 1/8 vetsi, protoze nasim pomohl doplatit pujcku na dum, vsichni jsme s tim souhlasili, ale nic neni na papire, protoze jsme to z financnich duvodu nedotahli, uz je to par let. Tak jsem docela zvedava, jak to dopadne, ale brachovi duveruji a dusno bych nikdy nedelala. Nakonec bydlet kde mam, takze mi primo o strechu nad hlavou nejde, bracha ma take svuj domek a maminka tam zustala a je v klidu, coz bylo vlastne ucelelem.

protože je to máma, Karlosi : alena puntík
ale ty jsi asi sirotek, že jo?

To myslíš vážně, Aleno ??? Takže podle tebe bych se měl jako celej život starat o svoje dospělý děti ? Co to je za blbost ? O děti se snad starám do té doby, dokud dejme tomu studují, nebo po škole ještě nemají vlastní bydlení, nebo práci, ale jakmile se osamostatní, je to snad na nich, ne ??? Teď se nebavím o tom, kdyby se nějakou nezaviněnou ranou osudu ocitli na dlažbě, to je snad jasný, jak by se normální člověk zachoval.
Sirotek opravdu nejsem, rodiče se o mě starali, ale co jsem po vojně vylítnul z hnízda, tak je to všechno můj boj a moje starost. Bylo by mi hanba, kdyby se o mě měli starat, nebo mi bydlení zajišťovat rodiče.
Takže Alčo, jestli se chceš až do smrti starat o své děti, aby byly chudinky zajištěné (spíš si myslím, že by to mělo být opačně), jak je ctěná libost, ale aspoň netvrď, že je to normální..

s touhle úvahou
"bylo prakticky jedno, zda domek patří jednomu, nebo oběma....v případě úmrtí tatínka patří domek do dědictví a bude dědit jak matka, tak dcera"
Podstatný rozdíl už je v tom, zda je majitelem jeden nebo oba - a podotýkám, že manžel/ka není nepominutelný dědic.