moje kamarádka zažila před pár lety to samé... přesně jak píšeš, zpočátku to byl bezvadný společník, fyzicky stejně zdatný jako ona... postupem času se to hrotilo, až se to vyhrotilo... ale rozsekl to tehdy on sám, moc dobře si vše uvědomoval a sám přišel s tím, že už jí nestačí, že přece jen by ona potřebovala někoho mladšího a akčnějšího... bylo jí 45 a jemu přes šedesát... ještě nějakou dobu zůstali přátelé, pomohl jí s drobnými opravami v domácnosti, poradil (byl stavař a její rodiče opravovali dům), pak to prostě vyšumělo do ztracena... ale věřím tomu, že kdyby s tím přišla ona a o něco dřív, tak by možná přátelé nezůstali, spíš se kloním k tomu, že by se on cítil zahanbeně a jeho ego by utrpělo nějakou tu ránu...
Já bych si na tvém místě asi promluvila na rovinu, jak to vidím a cítím... i když by to možná znamenalo konec totální, ne naději na další kamarádství, ale ve čtyřiceti život zdaleka nekončí, spíš naopak, ještě tě čekají mnohé pěkné zážitky a určitě by byla škoda zahodit všechny ty šance... do důchodu máš ještě pořád daleko... i když znám několik šedesátníků, kteří ještě nestihli zestárnout... ale to je člověk od člověka, rozhodně jich není většina... dvacet let rozdíl je už dost velký... být to o deset méně, tak sem nepíšeš... žena potřebuje muže obdivovat, ty píšeš, že je ti ho líto... a to už je prostě problém... tohle se nezlepší a bude to rok od roku horší... jo, roky neodpářeš... ale zase prožili jste spolu tolik hezkého a někdy je lépe to skončit dřív, než se to všechno totálně pokazí a místo krásných vzpomínek budou jen dvě zraněné duše, pocity provinění, ponížení a marnosti nad ztraceným časem... všechno má své pro a proti a i věkový rozdíl je v různých životních časových úsecích jako nebe a dudy... jednou to má více výhod, jindy nevýhod... stačí málo a je vše jinak... nejsem zastáncem nějakého častého střídání partnerů nebo takového toho rychlého opouštění, když už nám někdo přestane vyhovovat, ale ve tvé situaci bych ti spíš poradila vztah skončit, než se nutit do něčeho, co prostě není to pravé... věřím, že všichni máme osudem nějak dané úseky života, které musíme prožít a i ty partnery a spoluhráče máme tak nějak předem dané... a jestli s někým máš prožít pár let, které stojí za to, tak to musí stačit... život je změna a jít dál se musí...
Já šla do vztahu s vědomím, že i kdybych měla prožít hezkých deset let, tak ty roky za to budou stát...i kdyby to mělo být jen na rok, tak mi to za to bude stát...
Mě bude čtyřicet příští rok... a popravdě si neumím přestavit, že bych měla žít podobným stylem jako babička s dědou... ne, na to se opravdu necítím a ještě nějakou dobu cítit nebudu... ale bohužel radu, jak to rozseknout bezbolestně nemám... pokud to tedy tvůj partner necítí stejně a neuvědomuje si to...

tak to nejde, to se neda svitit, lec bezbolestny zpusob rozetnuti pro tveho partnera neznam. Ale co ja nakonec vubec vim, treba se mu jen vraci, co sam kdysi udelal tez a nebo ty si pripravis nemile prekvapeni za takovych 10, 2O let, kdy "to s tebou uz take dale nepujde", jak budes stara

naši skvělí,stále mladí padesátiletí manželé, kteří opouštějí svá dlouholetá manželství pro třicetileté mladé dámy aby si po jejich boku zabezpečili věčný život, že by snad také stárli? Tak to je jedna z prvních reportáží o pokračování takového vztahu.
Nevím podrobnosti z Marinina života,seznámila se již jako rozvedená a dětmi, tudíž to není ten typický příklad zlatokopky jakých je dnes hodně.Hledala partnera pro sebe a děti a našla, nic proti.Že je Marina ještě plná sil je pochopitelné,je v nejlepším věku - ale co s tím? Copak se to nedalo alespoň částečně čekat?

Ale věkový rozdíl mezi ní a její přítelem je typický pro dnešní dobu.

Marino, napsalas otevřeně o svém problému a to je sympatické, v žádném případě se do Tebe nenavážím, ale nebude ono takových dopisů časem přibývat? Vždyť podobných vztahů přibývá jako hub po dešti kam se podíváš!
Chce se mi také Marině poradit "přepřáhnout", no ale to to bude za chvíli vypadat, až všem těm, které si vzaly báječně zralého muže dojde, že mají doma chlapa, který přirozeně dědkovatí.Což nemusí být samozřejmě absolutním pravidlem a překážkou.
Prostě s ním promluv, nakonec manželé nejste, ne?

a každý se s tím musí srovnat sám, stejně jako si vybrat svou cestu. Mám ale známou z Prahy, které je teď 60 let, velmi atraktivní a vitální to ženská. Manžel, kterému by bylo letos 86 let, letos v létě bohužel zemřel. Dobře vím, že mu posledních cca 15 let dělala víceméně ošetřovatelku, nicméně to byl ji nejbližší člověk a kamarád, a tak to dělala opravdu s láskou a nebrala to jako oběť. Říkala, že když ji bylo nejhůře, tak to byl on, kdo ji pomohl, takže je jen ráda, že mu může vrátit část z toho, co ji dal on sám a velmi těžce nese jeho odchod. Takže i věkový rozdíl nemusí být jen problémem, záleží vždy na postoji lidí a co od vztahu očekávají a s čím do něj jdou. Přeji Ti, si vybereš svou vlastní cestu, ve které najdeš spokojenost.

ale kudlanky, řešení je přeci jednoduché - jako u auta - vyměnit za nový model. Platí to přeci úplně stejně pro obě pohlaví....

a znam par dvojic, kde ani vekovy rozdil jedne generace nehraje roli (umelci, vedci atd.) Ale to nikdy neplati, pokud preferuji u partnera vyhradne fyzickou aktivitu, vykonnost a dynamiku, jako popisuje Marina. Kdyz to mam takto nastavene, melo by mi par mozkovych zavitu striktne signalizovat hned na zacatku, ze tohle nemuze dlouho s o generaci starsim partnerem fungovat. Starnuti neni zadne prekvapko, ze bychom to nemohli vubec cekat, jako treba nejakou havarii, uraz, to je jistota a nevyhnutne, zakonite.

Ale myslim si, pdobne, jak Iris, ze nastava era, kdy se nam zacnou kupit "odlozeniny osamelych chlapu", co kdysi uprednostnili jen mlade maso. Proste, kdo s cim zachazi, tim take schazi. Ale maji na to pravo, je to jejich volba

tak jsme měli v sobotu sraz, spolužák /víš kterej ne?/ zase perlil. Nicméně opět byl viděn s krásnými ženami a dle vlastních slov překročil magickou stovku. Nejhorší prý je se některých zbavit. Boha jeho.

a lidi kolem tebe jen spotrebni zbozi, tak nemuzeme, ba ani nechceme ani pipnout namitku

Nejhorší prý je se některých zbavit

no, to je taky stejný jako s tím autem...
Myslím, že jsem tu pár triků kdysi naznačil, tak mu něco můžeš poradit
A pro Evu: to je otázka základní životní filosofie. Je nutno si ujasnit, jestli jsem na světě, abych se staral o druhé nebo jestli je tu svět okolo, aby zpříjemňoval život mě.

třeba bys mu taky měla cosi odvádět, v tom dobrém, taky pro tebe něco udělal a znamenal. Jestli se teda na to necítíš, budeš mu to muset říct. Kdo to udělá za tebe ?
Jak říkám - ženská by si měla pořídit mladšího chlapa a to hned na začátku...muž v padesáti ještě vůbec není starý, a může být naopak velmi imponující. No ale mělo ti asi být 60 a ne 30. To je život...

nejak kritizovat nebo napadat. Obzvlaste, kdyz odhaduji, ze ty jsi zrovna ten pomerne vzacny typ, ktery az bude, jako nepotrebne spotrebni zbozi z obehu vyrazen, nebude z toho zaskocen, ani si stezovat na nespravedlnost sveta. To je fakt svym zpusobem obdivuhodne
Krome toho ani ja nejsem se svou zivotni filosofii zadna vyrazna pecovatelka o blaho druhych, obzvlaste a specialne v pripade, ze by to soucasne znamenalo neblaho pro mne. Nicmene v zakladnim pohledu na lidi, jako na spotrebni zbozi, ktere je treba pouzit a odlozit, se zrejme podstatne lisime, ale i to je zcela a naprosto v poradku

Toulavemu omluvuji

fakt asi nechápu. Je něco jiného si v 25 vzít nějakou 22 a po dvaceti letech zjistit, že jsme každý někde jinde. Ale dát se ve 30 do kopy s padesátníkem a doufat, že bude ještě dalších 20 let v super formě je fakt naivita.
Jestli ti jde opravdu jen o fyzické výkony, tak máš v hlavě kus svaloviny a klidně mu dej kopačky, asi to s ním zamává a sejme definitivně. Pokud máš v hlavě kousek mozku, zkus popřemýšlet, jak zkloubit tvoje adrenalinové požadavky s jeho stavem fyzické kondice. Tedy pokud o to stojíš, být s ním dál. Tedy jde vlastně o to, jestli ho máš opravdu ráda nebo je ti jen sportovním nářadím. Píšu to tvrdě a surově, sry, ale cítím to tak z tvého dotazu.

tedy pokud se do toho pocitaji i sportovni zazitky. Nikde jsem tam nevidela zminku o tom, ze by spolu meli domacnost a bezne starosti, jako partneri maji. Z toho mi vyplyva, ze Marina zvlada prakticke veci a svuj zivot sama a pritele ma jen jako neco navic. V tom pripade bych to nevidela tak tragicky, dala s pritelem rec o tom, co mi ve vztahu chybi a vicemene se priznala, ze mi to takhle nestaci. No a reakci bych nechala na nem. Je fakt, ze chlapi neradi slysi vetu - zustaneme prateli, ale jinak by to mel prijmout chlap ve dvaceti a jinak po sedesatce, to jsou uz hodnoty nekde uplne jinde. Nebo druha moznost - poridit si milence bokem, aby pritel nevedel a sport provozovat s kamaradkou... Ale pak mi neni jasne, na co by si ponechavala puvodniho pritele..Kdyz uz to pise tak otevrene. Variantu, ze svuj zivot prizpusobi moznostem pritele, vynechavam, protoze to je asi Marine neprijemne a nehodnotim to.

ale co když budou dva stejně staří a jedmonu z nich se stane úraz a bude mít nějaký doživotní handicap... Taky se tu bedete ptát, jak se ho bezbolestně zbavit, protože já ještě dobře skáču přes kaluže?

brali se mladí, vychovali společně děti, tak se to bere tak nějak jinak že...nebo ?

z toho co píšeš a jak to píšeš, je jasné, že ho nemiluješ. Dřív uspokojoval určité tvoje potřeby, tak jsi s ním byla, už neuspokojuje - tak s ním nebudeš. V případě, že se mezi lidma jedná o lásku, vypadá taková situace samozřejmě jinak.

počkej pár let, taky zestárneš, třeba budeš i nemocná...a jak potom budeš ráda, že ho máš. Asi jsi ho fakt nkdy nemilovala, to bys takhle mluvit nemohla. To by ses bála, že ho ztratíš....

mít po padesáti a nabrknout si hyperaktivní třicítku taky zavání lehkou ztrátou soudnosti. Chápu, že taková 30 letá ozdůbka na výletech notně erektuje ego i sebevědomí, ale přírodu se odrbat moc nedá. Takže oba si hrábněte do svědomí, do vínotéky a dejte řeč na téma Show must go on?!

quote]mít po padesáti a nabrknout si hyperaktivní třicítku taky zavání lehkou ztrátou soudnosti to je právě diskutabilní. Já jsem si právě v tomhle věku nabrknul hyperaktivní a ještě k tomu hysterku. S plným vědomím, že to je nejspíš moje poslední šance si ještě trochu zadovádět. A z počátku i s vědomím, že to bude tak na rok, nejvýš na dva. No, a bylo to nádherných devět let, který mě sice značně provětraly konto, ale rozhodně za to stály. A když se (jaká podobnost!) překulila šedesátka a zjistil jsem, že už spíše potřebuji klidnější vztah, tak jsem prostě vyměnil model. Konto se časem zahojilo, a jak přesně vystihla nahoře Eva, až přijde čas a budu z oběhu vyřazen, nebudu tím zaskočen. A s vědomím, že jsem si užil co se dalo, se klidně odsunu do pečovateláku, ať se starají profíci. Názor Puntíkaté "až budeš nemocná, budeš ráda že ho máš", nesdílím. Když je mi blbě, nechci nikoho vidět, zejména ne přítulku, zalezu a kňučím si v koutě. A až mi bude opravdu hodně blbě, zavolám si rychlou.

zestárneš, třeba budeš i nemocná...a jak potom budeš ráda, že ho máš

No nic ve zlém, ale až jednou bude stará a nemocná, tak už ho nejspíš mít nebude, ledaže by se dožil devadesátky...

mě nemusíš o tomhle přesvědčovat. Žil jsem rok s 20 Taky jsem nevěděl přesně, jak dlouho to vydrží. Bylo to krásné a mám na co vzpomínat. A hlavně se nebudu jednou bušit do dutiny lebeční, že jsem propásl šanci.

Puntíkatá, : Vodoměrka

zestárneš, třeba budeš i nemocná...a jak potom budeš ráda, že ho máš



No nic ve zlém, ale až jednou bude stará a nemocná, tak už ho nejspíš mít nebude, ledaže by se dožil devadesátky...

Nebo bude kmitat kolem stařečka

dobře vy

Tak z toho snad jediného mám kolemďo trochu obavy. Oni ti profíci - no je to jako všude - o lidech. Někdo se ke stařečkům a stařenkám chová slušně a někdo holt ne...

a bude tě všecko bolet..tak kmitat prostě nebudeš. Přesto buddeš ráda, že máš s kým promluvit a nejsi v baráku úplně sama. Něco o tom vím.

já to vím. Taky jsem trochu sondoval, takže už mám i něco vyhlídnuté

jak Tě tu tak čítávám, tak myslím, že jiní dědoušci budou přemýšlet jestli už si vzali meprobamat na spaní a Ty budeš snít o tom, která sestřička přijde na noční a jak bys jí poplácal. Nebo tam třeba sepíšeš paměti. seš nezmar prostě.

Přece se musíš postarat, když jsi na tom ještě pořád líp, než ten tvůj dědeček, ne? Neshnijete ve špíně a nebo hladem...

Já nevím jak ty, ale jsem na tomhle světě jenom jednou, takže carpe diem....

P.S. připadám si jako když oslovuji svoji navigaci značky MIO

navigace furt mektá, že něco přepočítává, tak aby nám to mia taky jednou nezpočítala

a bohužel už dědkovatí. Kdyby stál o víc, určitě by si ji mohl vzít a jejich vztah upevnit.
Asi i jemu to vyhovovalo takhle. Takže - nejspíš ani z jeho strany to není takové: tady mě máš se vším všudy, jsem jen tvůj...

Proč by ses měla teď obětovat?
Nějak to slušně rozvolňuj a najdi si mladšího, třeba najdeš někoho, s kým ještě zažiješ mnoho prima dnů, měsíců a roků. A třeba i partnera až do konce...

Zeptej se ho, kdy se teda vezmete.No a když se začne cukat, tak s ním vyraž dveře s tím, že už jsi v letech, kdy potřebuješ zajištění a něco stabilního a ne jen laciné přechodné známosti.

Ale zkusím to. Myslím, že jsou zhruba dva základní druhy lidí, který se pouštěj do partnerskejch vztahů. Jedny vod vztahu především něco vočekávaj. Vočekévaj, že jim partner naplní různý jejich potřeby - potřebu nebejt sám, potřebu společně sdílet různý aktivity a zájmy, potřebu sexu, potřebu finančního zajištění atakdál. Je prakticky jedno, kdo roli partnera hraje - musí splnit určitý "kritéria" (vzhled, společný zájmy, inteligence, stav účtu ...), a pokud je splňuje, funguje "partnerskej vztah". Takovej partner je snadno nahraditelnej (jako zmíněný auto) a pokud přestane plnit svoje "funkce", bejvá zhusta taky nahrazenej.
Pak je tady druhej druh, lidi, který začnou partnerskej vztah poté, co potkaly "spřízněnou duši". Někoho, vo kom zjistěj, že s ním chtěj jít životem, a to i v případě, že dotyčnej ztratí některý svý schopnosti, vonemocní, nebude už moct nadále podnikat různý druhy aktivit. Protože to podstatný, proč s ním jsou, zůstává i přes různý "nefunkce". Přiznám se, že takhle vnímám partnerskej vztah já a že z dotazu Mariny cejtím její příslušnost k prvnímu druhu. A tak jí nezbude, než vopravdu tenhle vztah ukončit a hledat "novej model", protože kdyby šlo vo skutečný soužití dvou spřízněnejch duší, tenhle dotaz by tu nevisel. Radu pro ni nemám, jen upozornění, že vymyslet kulatej čtverec:

jak to bezbolestně rozseknout, jak s ním citlivě promluvit, že jsme každý někde jinde, jak uchovat to kamarádství, které mezi námi je a přitom mu co nejméně ublížit

nedokáže ani chytrá horákyně, takže to holt bolet bude - minimálně toho chlapa - a žádný kamarádství se s největší pravděpodobností taky nezachová, leda by i von chtěl kamarádku, protože si uvědomil, že na sex a partnerský vztahy je už starej
Na závěr bych si dovolil jen malou poznámku k těm dámám, kterejm popsanej případ evidentně přinesl zadostiučinění - že došlo na "hajzlíka, co utek za mladým masíčkem". Předně - nikde nejni napsaný, že von se kvůli ní rozváděl, dál, když se poznali, jí bylo třicet, rozvedená s dětma, to fakt nevypadá na zajíčka, kterej zaujal egouška, co si chce hlavně užívat, to by lovil v jinejch vodách. Spíš bych tenhle dopis viděl jako doklad toho, že nejen pánové, ale i dámy mají (některý) tyhle sklony k výměnám starších modelů za nový.

taky se mohli jen zaseknout na tom, že von za žádnou cenu do města a vona zas na vesnici. A to je hned. A nikde nejni napsaný, že si ji nechtěl vzít, co když nechtěla vona?

co jsi napsal mi hovori z duse. Muj manzel je taky "trosku" starsi nez ja - ale je to muj zivotni partner, chlap co jsem potkala a vedela, ze tohle je ta ma druha pulka jablicka.
Jo a ze chlapi a zeny jsou to same je jasne. Jenom vetsina zen jsou lepsi mamy nez tatove - hlavne po rozvode.

i me to hovori z duse. Muj manzel je o 13 let starsi a nevymenila bych ho za nic na svete!!

něco podobného, co napsal Krakonoš. Akorát mě po přečtení kolemjdoucího a vlka napadla další varianta: jestli totiž ten přítel už netrpělivě nečeká, až to s ním Marina skončí, protože si užil a dalšího namáhání má plný zuby, jen mu je třeba trapný se s ní tak zprudka rozejít

Představa zaručeně bezbolestného rozseknutí mi přijde nereálná. Třeba si přítel zhluboka oddychne, že je po všem, ale riziko, že ho to bude bolet, odstranit nejde. Může to být samozřejmě všelijak, ale požadavek na "uchování přátelství" mi poněkud zavání vyčůraností. To jako kopnout ho do zadku tak elegantně, abych se na něj mohla kdykoliv obrátit, nebo co to má znamenat?

Hlavně bych se přimlouvala za rozchod bez zbytečných průtahů a tanečků do ztracena. Myslím, že přítel i Marina můžou trávit svůj čas příjemněji a smysluplněji než udržováním polomrtvého vztahu.

zaujala mě velmi Tvá:"otázka základní životní filosofie. Je nutno si ujasnit, jestli jsem na světě, abych se staral o druhé nebo jestli je tu svět okolo, aby zpříjemňoval život mě."

Ještě do nedávna jsem patřila do té první skupiny a zpříjemňovala a ne málo, ale s hlubokým zamyšlením nad Tvými slovy jsem došla k závěru, že tu filosofii ještě není pozdě změnit. Velmi se mi zamlouvá myšlenka: že je tu svět okolo, aby zpříjemňoval život mě. To fakt není blbý

ze uplne nejlepsi je zprijemnovat zivot druhym a dostavat to zpatky. Jedno totiz nevylucuje druhe. A pokud nekdo jenom bere a nedava pak se vlastne sam sebe ochudobnuje...aspon podle mne.

to v delším úseku života pak fachčí tak, že co dáváš, to pak dostaneš. Někdy potměšile přesně a v nejlepší chvíli

prostě záleží na tom, jak to konkrétní pár má nastaveno... někdo bere druhého jako životního partnera, jsou spolu, žijí spolu, řeší spolu všechny problémy, co je potkají, prostě život žijí a prožívají dohromady a pak je nějaké to stárnutí zaskočí trochu méně, než pár, který kromě hezkých bezstarostných chvilek ve volném čase nemá nic, každý žije a bydlí ve svém, sám, a ti fakt jen od druhého očekávají, že je pobaví, užijí si a zase se rozejdou...podstatné je vždycky, že to tak chtějí oba... pak je to vlastně obchod... no a když kvalita zboží začne být v rozporu s očekáváním, tak je jasné, že obchody musí skončit...

Jinak já nejsem proti věkovému rozdílu partnerů, ale i zde určitě platí, že všeho s mírou... myslím, že do deseti let to není a nebude takové propastný rozdíl, ale prostě těch dvacet už je dost (je to vlastně jedna generace), takže tam to je potom s každým dalším rokem znát víc a víc...

k tomu, co napsal Krakonos, ze bohuzel i v ramci jednoho paru to muze byt tak, ze zatimco napr. zenska bere chlapa jen jako partnera k naplneni potreb, on ji bere jako tu spriznenou dusi. To potom musi byt hodne smutne rozcarovani.
Kazdopadne ta myslenka o dvojim druhu partnerskeho vztahu je zajimava a uz me v jakesi mene dokonale podobe kdysi napadla taky. Asi i proto se ted divim, ze ji vyslovil zrovna Krakonos. Je to trochu off topic, ale kdysi se podivoval nad tim, ze se nekdo muze x let trapit po rozchodu a nemoct zapomenout na byvalou/byvaleho. Mozna to bylo prave proto, ze to byla ta "zpriznena duse".

Jinak k problemu nemam asi moc co dodat. Snad jen, ze bych opravdu neocekavala zadne pokracovani pratelstvi, pokud rozchod navrhne Marina. Ale muze byt prijemne prekvapena...

Ono dost záleží na tom, co si kdo pod pojmem pokračování přátelství představuje. Holky si totiž obvykle pod tím představují "kape mi kohoutek, nepodíval by ses mi na to?", kdežto chlapi zase "mohli bysme se spolu dneska vyspat?".

zpříjemňování života je nejlepší se spřízněnou duší a znepříjemňovat si občas život hádkou nebo povinností navíc má smysl taky jen se spřízněncem, jinak je to přece ztráta energie a času

a já se divím, že se divíš . Škoda, že neznám kontext toho, co zmiňuješ. Nejsi databázistka? Že bys hodila link na to, o čem píšeš. Ale i bez databáze - zkusím to zformulovat, jak to cejtím v tuhle chvíli: Rozumím tomu, že někdo nemůže zapomenout na bejvalýho partnera, protože to byla spřízněná duše. Ani já nikdy nezapomenu na svou bejvalou ženu - byla to spřízněná duše. A není nutný přece zapomínat - vzpomínky jsou to jediný, co nám zůstane až do smrti :-). Ale to neznamená, že se člověk musí trápit. To, že se někdo trápí, znamená, že rozchod nepřijal a nesmířil se s ním. A pokud takovej stav trvá roky, považuju to za patologický a není to v pořádku - v takovým případě by asi člověk měl vyhledat terapeuta.

KK narazi na to, jak jednou v diskuzi zminila, ze ji vadi (prestoze je vdana a ma maly dite), ze jeji bejvalej chodi s osmnactkou a je spokojenej. a ze KK sleduje tu osmnactku na facebooku. a tys ji poslal k terapeutovi

alespoň je vidět, že má opravdu konzistentní názory

jinak bb, řekla bych, že potíž je v tom, že často zrovna žádný spřízněnec není k mání. Tak se aspoň zpříjemňuje s někým, kdo k mání je.

nedávno dávali v TV Třináctou komnatu s Jeronýmem Klimešem, psychologem, kterého já můžu. A on říkal, což si jasně pamatuji, že ta rekonvalescence po bolestivém rozchodu právě roky trvá zcela normálně.A že kopačky bolí, to přizná snad každý, kdo je zažil.
Ne že by bylo normální se roky hroutit a totálně bortit, ale to vyšoupnutí z mysli zkrátka trvá, zejména tehdy, když další zpřízněná duše není nebo si myslíš, že nemůže být.Jinak s Tebou nejsem "vepři"

zprzněný možná, ale zpřízněný nikoliv

a se mi i libi, tak ponekud nechapu, jak clovek s technickym vzdelanim ma tak rychle a nekompromisne jasno v tom, co je a neni patologie. Studium lidi a jejich vztahu by te rozhodne naucilo s patologiemi extremne setrit, protoze lide a jejich vztahy jsou extremne ruznorodi. A je to tak nejen v poradku, ale je to i zajimave a krasne

že krakonoš jako pragmatik, nejen technik, se chlapsky brání proti ronění slz a smutnění ve vztazích... asi mu to připadá jako červená knihovna...nebo jak to vůbec je.

to mně zas přijde naopak krakonoš jako někdo, kdo slzy bere jako normální projev smutku a smutek patří k životu, ale je smutnění a smutnějí a urputně smutnit roky a roky nad skončeným vztahem a pro ten smutek zapomínat na život je nemoc

Eriko ano, ale pak ať je to teda echt zpříjmnění, jen opravdová šlehačka na opravdovém sachru a talířek se lžičkou pak někdo umyje

Iris, já už to vzdala a dělám, že ty přepisy a hrubky nevidím

Je to presne tak, jak pise...

Mne se to ostre poslani k terapeutovi malinko dotklo (hlavne v tom zaveru o patologii me osobnosti), a to z vice duvodu, i kdyz uznavam, ze to asi Krakonos nemyslel zle nebo a priori proti mne... Jen pro vysvetlenou.
Zaprve, u terapeuta jsem uz byla a nekolikrat. Sezeni vetsinou konci rozpitvavanim vztahu k rodicum (zejmena k otci), coz nerikam, ze je uplne mimo, nejaky problem tam jiste byl, ale v jiste fazi jsem zacala citit, ze je to k nicemu a nepomaha mi to. Zkusila jsem jineho, ale ten akorat poslouchal a prikyvoval, co mu rikam, ale ja potrebuji interakci. Jeste bych rekla, ze mi asi tak nejvic pomohl ten Klimes a jeho kniha, ze vsech variant to bylo nejlevnejsi :-) a nejmene narocne na logistiku.
Zadruhe (ona uz to za me nakousla Iris ve druhem odstavci), ale ono to nefunguje tak, ze bych se nedokazala smat a bavit, ze bych sedela cele dny v koute v depresi, nerkuli ze bych mela manzela jako nejakou lacinou nahradu nebo ho snad nemilovala. Problem je spis v tom, ze mam pocit, jako bych se v te lasce vycerpala a ze uz ji pro nej nemam tolik, kolik bych chtela, protoze jsem ji vyplytvala na nespravna mista. I kdyz chytre knihy pisou, ze lasky je nekonecno, v mem pripade to asi neplati.
Zatreti, asi by bylo treba znat cely background toho naseho vztahu, ktery se mi tu na veřejny web nechce moc vypisovat, ale staci, kdyz asi uvedu, ze prvni chlap nejenze byl moje laska s velkym L po celou stredni i vysokou, tudiz jsme vedle sebe skoro se da rict vyrostli, mame spolecne zazitky, zname stejne lidi... takze tam opravdu byla takova ta prorostlost (aspon teda z me strany), kterou pozdeji uz nalezate tezko. Navic rozchod pro me znamenal zpretrhani nebo aspon znekvalitneni vztahu k dalsim x lidem (spolecnym pratelum, spoluzakum, ..., nemusim ani moc chodit na FB, on mi kazdy rad rekne, co se u nej zrovna deje noveho, nebo s tim naopak dela takove tajnosti, aby me "neranil", ze se zacnu zajimat sama).

Sorry za odboceni od tematu. K hlavnimu tematu: kolemjdouci ma pravdu, hodne zenskych by rado chlapa po rozchodu vyuzivalo jako pracovni silu - stehovaka, instalatera, malire pokoju, spravce site... :-), a mne se to taky nelibi. Kdyz uz slus, tak slus.

To, ze byvalak chodi s osmnactkou :-), jsem nikde slozite negůglila, to mi prosim napsal jeden z tech byvalych spoluzaku a doplnil to linkem primo na jeji profil. Jsem holt zvedava, a tak jsem si ho procetla. Neni to tak, ze bych sedela cele dny u PC a sledovala ji, na to ostatne nemam ani cas. Aby bylo jasno.

Evo, nemůžu ti odpovídat za Krakonoše, za sebe přiznávám, že taky občas výraz patologický používám v souvislosti s mezilidskými vztahy. My laici tím nemyslíme vztah nenormální v pravém slova smyslu slova patologický, ale spíš v přeneseném významu - nezdravý. Vztahy jsou opravdu velice různorodé, ta různorodost je zajímavá, souhlas, ale i zajímavá různorodost může obsahovat něco nezdravého :-)

A stav, kdy v jednom odstavci napíše KK tohle:

nerkuli ze bych mela manzela jako nejakou lacinou nahradu nebo ho snad nemilovala.

současně s tímhle:

nebo s tim naopak dela takove tajnosti, aby me "neranil"

mi přijde normální, ale nezdravý. Normálně nezdravý:-) v souladu s vnímáním nemoci jako normálního procesu (normálního následku nenormální příčiny).

teď mi to zní jako zamotaný blud ale už nemám chuť ani čas to opravovat a vylepšovat ;-/

pokud tedy KK nepřipouští, že by svého současného manžela měla velice ráda a bývalého pořád miovala...protože pak by musela souhlasit s tím, že manžel JE náhražka a opravdu ho nemiluje.
nedalo mi to

Sice chapu, ze nemas cas ani chut psat vic, ale opravdu to nechapu, hlavne vztah mezi temi citovanymi odstavci.

ty dva odstavce se popírají, když manžel není náhrada a miluješ ho, jsi zároveň srovnaná s tím, že první vztah skončil, ostatní to poznají a necítí potřebu tě "neranit", protože pouhá informace o tom, jak bývalý žije, tě neraní - pokud to není ifno o tragédii, těžká nemoc, smrt...
To, že stojíš o info a kontakt je podle mě úplně normální a v pořádku, i maličké píchnutí žárlivosti, ale nemělo by tě to,že on žije dobře a spokojeně s jinou, už zraňovat a rozjitřovat. Tak to myslím.

patrilo ale k manzelovi!!! Nic o "velice rada" jsem nepsala. Vubec srovnavani miry citu je asi pitomost. Ale ano, priznavam, ze proste nikoho uz jsem nemela rada TAK (nikoli TOLIK) jako toho prvniho kluka.
Takze sorry bb2, ale vytrhavas slova z kontextu a jeste si je tam doplnujes podle fantazie!

K tomu druhemu citovanemu odstavci zkusim znovu vysvetlit:
Tim, ze mame s byvalym spoustu spolecnych znamych a pratel, je pomerne tezke se vyhnout tomu, aby se ke mne nedostavaly informace o nem. Nemusim je tudiz cilene vyhledavat a casto se dozvidam vic, nez bych treba i chtela. Tito lidi tihnou bud k tomu, ze mi bud radi rikaji neco, o cem si mysli, ze me to rani, protoze z toho maji nejakou praseci radost, nebo naopak berou az prehnane ohledy a "taji" kazdou hovadinu (napr. to, ze se nekde potkali, byli na nejake spolecne akci, atp.). Oboje je neprijemne a narusuje to vztah s temi lidmi, coz je samozrejme dalsi vec, ktera mi moc nepridava, zvlast ted, kdy jsem rada za kazdeho cloveka, se kterym bych se mohla bavit.

Ano, v podstate tim, co jsem napsala ted, to potvrzuju. Nekdo citi, ze nejsem uplne OK a da mi to vyzrat, nekdo zase slysi travu rust.

Je sice pekne, ze jsi mi tu dokazala, jak vlastne sveho manzela nemiluju a jaka jsem "patologicka", ale bohuzel mi to moc nepomohlo, vlastne vubec. A uprimne, mozna prave takove reakce, tj. snahy dokazat si, jaky jsem uzasny diagnostik, psycholog amater, mi ublizuji nejvic. I tak dekuju za namahu.

Navrhuju vratit se k puvodnimu tematu.

já vím, že to

nerkuli ze bych mela manzela jako nejakou lacinou nahradu nebo ho snad nemilovala.

bylo o manželovi
ostatní - viz to, co píšu v 15.21

a tady se to opakuje "Tito lidi tihnou bud k tomu, ze mi bud radi rikaji neco, o cem si mysli, ze me to rani, protoze z toho maji nejakou praseci radost, nebo naopak berou az prehnane ohledy a "taji" kazdou hovadinu (napr. to, ze se nekde potkali, byli na nejake spolecne akci, atp.)."

jak dlouho jste s manželem? celkem

ptám se proto, že i z toho, co jsi tu dnes napsala, mám dojem, že ten bývalý vztah je pořád ještě hodně, hodně čerstvá záležitost

ale proc te to vlastne zajima? Vzdyt uz o tom mas nazor davno udelany, tak jakypak copak...

S manzelem jsem necelych pet let. Od rozchodu uplynulo asi 6,5 roku.

nic ti ukazovat nechci a rozhodně si nehraju na psychologa amatéra - ale vidíš přece sama, že stačí pár zmínek a jsi úplně vykolejená

takže ta rada Krakonoše a jeho náhled na tvou (KK) záležitost nebyly nesmyslné

proč mě zajímá jak dlouho jste spolu? protože kdybys byla třeba půl roku, rok po rozchodu s bývalým, s mužem svého života, jak píšeš, tak bych asi všechno co jsem napsala vzala zpět s omluvou, že jsem se měla zeptat hned.

Tohle téma samozřejmě můžeme opustit hned, nechci tě zraňovat, ale začala jsi o tom v diskuzi, tak se nemůžeš rozčilovat, když se diskutuje :-)

Jeste jednou dekuji za predpokladam dobre minenou pomoc. Jeste chvili a opravdu vykolejena budu. Ostatne, co jsi cekala? Nepripada mi, ze by dalsi konverzace mezi nami k necemu mohla byt, nebo mi dokonce mohla pomoci.

Krakonosovi se tedy omlouvam, ze jsem kdy ohradila vuci jeho zaveru o me patologicnosti. A slibuji, ze uz to neudelam a jeho zaver budu plne respektovat.

čekala jsem přesně tohle

Naprosto od původního tématu, ale snad můžu podotknout, že je dobře, že nás zde erudovaní odborníci pěkně včas zastaví, když si bereme odborné výrazy do úst bez předchozí potvrzené a diplomované psychologické a psychiatrické praxe.
Bb2, též mám dojem shodný s tvými postřehy.
A ano, už mlčím.

vyrazne pomohli
BB, vubec jsem vsuvku o patologii namyslela v souvislosti s KK. A vyrazy patologicky, nenormalni, nezdravy vzdy vyjadruji nejaky subjektivni vztah k nejake norme. A co pouzivate jako normu? Snad jen cetnost vyskytu? A casto se prave v lidskych vztazich vyskytuji uplne blbosti a to, ze se vyskytuji casto vubec neznamena, ze jsou univerzalne platne a spravne. Ja tenhle pohyb po polaritach zdravy nezdravy, normalni nenormalni, palologicky nepatologicky neuznavam. A to z toho duvodu, ze to je mnohem slozitejsi, nekdo se pohybuje ve vztazich pouze v 2D, nekdo v 3D a nekdo klidne ve 4D A podle vas by bylo nutne stanovit, ktery ten prostor je jediny normalni

Nechci se urazet, ale zkuste prosim pochopit, ze neni jednoduche popsat, co citim, zvlast, visi-li mi tu dite na noze a mam sotva prilezitost si to po sobe precist.
Trvam na tom, ze bb2 ty vety vytrhuje z kontextu a cini z nich pomerne odvazne zavery a ja nemam silu ani cas je vyvracet.

Jak mam asi argumentovat na tvrzeni, ktere tvori jadro argumentace bb2, a to (ve zkratce), ze miluju byvaleho a sveho manzela mam "jen" velmi rada. Krome toho, ze jsem tohle nikde nenapsala, zamyslete se nad tim, jak muzu s timto tvrzenim polemizovat, zvlast takhle pisemne. Kdyz vas zacnu ujistovat, ze manzela velmi a nade vsechno miluju, stejne mi to nemusite (a kdyz vidim ty quotovane odstavce jako "dukazy", tak necekam, ze mi to budete) verit. Priznani, ze miluju byvaleho, snad ani nikdo neceka zde na verejnem webu ;-), ale i kdyby, budiz, ja nemam problem si priznat, co citim (otazkou ovsem je, zda je to skutecne laska a zda ma smysl to dopodrobna licit druhym, protoze to se snad ani vylicit moc neda).
A tak se ptam (a snazila jsem se to vysvetlit bb2), k cemu tohleto je? Existuje snad nejaky "meric lasky"? Ja muzu jen rict, ze kazdeho z nich mam rada (mela jsem rada) uplne jinak, coz plyne i z toho, jaka jsem dnes a jaka jsem byla driv. A nemyslim si, ze je neco divneho na tom, ze ta prvni laska je necim jina, vyjimecna a neopakovatelna. Ja navic s tim prvnim klukem stravila dohromady asi 3x delsi dobu nez s mym manzelem! Proste ja bych ty dva vubec neporovnavala, protoze zaver, jakkoli spravny a pravdivy, o tom, ze mam rada vic toho nebo toho, je mi k nicemu. Neresi to, co mam delat dal. Teda snad krome te navstevy psychologa, ale o tom jsem uz psala. Ve zkratce - byly k nicemu, byly to nakonec akorat vyhozene penize.

Dalsi vec (nyni tedy ciste k byvalemu) je, ze bb2 pripousti, ze je normalni a v pořádku maličké píchnutí žárlivosti. Ja nedokazu rict, jestli to, co jsem citila, je malinke nebo velike pichnuti zarlivosti. Ta zminka o osmnactce me rozhodne nejak nerozsekala nebo nevykolejila, neuronila jsem obrazne ani doslova ani slzu, nemusela jsem si dat panaka... ale pravdou je, ze jsem nechapala, co s ni muze mit spolecneho (a usuzovala jsem podle toho, co o sobe na tom FB psala, nemyslim, ze bych nejak nepatricne zobecnovala jen kvuli jejimu veku) a trochu jsem ji zavidela to mladi a bezstarostnost, to, ze muze ted zkusit vztah s chlapem, ktery mi nevysel mozna i proto, ze jsem tehdy nevedela to, co vim ted. A jasne, vim, ze funguje selektivni pamet a dnes si o nem pamatuju vic to dobry nez to spatny.
A ano, to starnuti a blby pocit z nej tu je a byl (na toto tema vlastne ta debata zacala - a jsem rada za to, co tam Krakonos napsal o starnuti - urcite mi to pomohlo vic, nez kdyby mi napsal, ze bych se mela lecit proto, ze se kvuli tomu trapim). Stve me, ze uz pro chlapy nejsem pritazliva, jsem takova maminka, ktere se sveruji, jak je pritahuje tamta nebo ona... Mi nejde o to balit jiny chlapy, ale rada bych jeste nekdy citila, ze jsem taky pro nekoho pritazliva zenska.
Nekdy mam skoro az pocit, ze me uz krome prace toho moc pekneho neceka (duchod asi ani nebude) a kdybych mohla, rada bych se vratila do doby, kdy jsem mela jako jedinou starost chodit do skoly a ucit se na zkousky, delat si vlasy a nehty, jako ta slecna. Je tezke vypadat dobre a bezstarostne, kdyz jsem treba zrovna spala 4 hodiny, a to jeste ne v kuse. Mozna nekdy na toho byvaleho vzpominam spis proto, ze to byla doba meho bezstarostneho mladi, krasna doba, kterou jsem si uzivala, ale ktera samozrejme nutne musela skoncit. Po tom rozchodu uz to byla sama prace, stres v ni, hypoteka a jeji placeni... Prave krasnym svetlym momentem toho obdobi byl muj manzel, ktery se objevil ve chvili, kdy uz jsem ani necekala, ze by nekdo mohl prijit, a asi i proto me stvou ty rychle zavery (viz vyse), protoze ten nas vztah byl o motylcich v brise a rozklepanych kolenech, a pritom i o stejnych hodnotach a predstavach o dalsim zivote. Ale co si budeme povidat, dite a veci okolo nas dost vycerpavaji a z romantiky prvnich dvou tri let toho moc nezustalo. Ono by to asi nebylo z jinym jinak, ale presto... nekdy bych zase rada mela treba i jen blbou chut na sex, uz vic jak rok v podstate nevim, co to je. Snad vas aspon toto presvedci, ze skutecne nemam v umyslu si neco s nekym zacinat, ani o nikom snit. Predstava, ze mam dalsi "povinnosti" je pro me cokoli, ale nikoli romantika.
Asi prave ted na materske to na me zacalo nejak padat, prestoze uz byla doba, kdy jsem byvaleho prakticky neresila. Napr. osamelost obecne. To, ze se mi nechce druzit s lidmi jen proto, ze maji taky deti. Jsem rada za kazdou dusi, se kterou se da bavit o necem jinem nez o kremu na prdel. Mam-li ale kamaradky na venceni deti, tak jsou to spoluzacky ze stredni. Se svymi manzely (nekteri jsou taky spoluzaci) poradaji akce, na kterych je on, a proto jsem z nich automaticky vyrazena - mne tam nikdo "radeji" nepozve a ani bych tam nejela, resp. manzel by nejel.

Berte toto jako muj posledni pokus neco vysvetlit a prosim, opravdu prosim, dobre si rozmyslete, co mi napisete (nemusite vubec nic). Toto je zpoved, kterou jsem zatim neucinila vuci nikomu, ani vuci nejlepsim pratelum.
Rada bych navstivila nejakeho psychologa, protoze vim, ze by me aspon poslouchal a snad by nezjednodusoval problem na ty rodice nebo na to, koho a jak moc miluju, coz se o tech pratelich moc rict neda - ti chodi akorat za mnou a rikaji mi svoje problemy (kdyz dojde na moje, odbydou me vetou "bud rada, ze jsi na materske" nebo jeste lepe "proc to resis, kdyz mas dite" (jako by snad dite bylo resenim vsech problemu). Jenze nemuzu manzelovi rict, ze potrebuju hlidat dite, protoze jdu navstivit psychologa, nemuzu to rict ani svym rodicum, natoz tchyni a tchanovi, protoze by to nepochopili. Nechci to ani rikat svym kamaradum/-kám. A nevim, jak absolvovat navstevu psychologa s ditetem, ktere nas bud nepusti ke slovu nebo mu rovnou zdemoluje provozovnu.

jak jsem psala, pisu v par minutach volna a nemam cas po sobe cist.

tvůj dlouhý komentář si přečtu později, teď se nesoustředím, protože pracuju a do sedmi chci být hotova - tolik na vysvětlenou, proč teď budu reagovat jen na Evu k hrubkám - už jsem psala nahoře Iris, že já narozdíl od vás už to vzdala a raději to po sobě (většinou, někdy mi to nedá) ani nečtu - zjistila jsem poslední rok, že dělám hrubek dost a nejen gramatických, ale omlouvám to množstvím starostí, práce, povinností a změn v uplynulých měsících - stručně: občas mi už z toho cvaká ještěže už to jde od horšího k lepšímu čím dál víc

mezi "na Evu" a "k hrubkám" mezera, samozřejmě

Tohle, čím si teď procházíš, prožila spousta holek na MD. Povinnosti a starosti a nikde spásné světýlko na konci tunelu.
Vydrž, za chvíli půjde dítko do školky, a Ty zase do práce mezi lidi. Přestaneš řešit nějaká společenství bývalých spolužáků, najdeš si nové přátele a žádného psychologa nebudeš potřebovat.
To je úplně normální, že vzpomínáš na svojí "první lásku". S odstupem let si ho idealizuješ, protože vzpomínáš jen na to hezké, co jste spolu prožili.
Jsi teď izolovaná od lidí, tak si všechno víc připouštíš.
Měj se ráda, a nemysli na minulost s lítostí. To, co jsi prožila, Ti nikdo nevezme, ale to hezké, co ještě prožiješ, je jen a jen na Tobě. Člověk musí CHTÍT být šťastný tím, co je teď a co pěkného ho čeká. Máš hodného manžela, zdravé dítě, máš kde bydlet a co jíst. To je víc, než má spousta ostatních lidí.

Rozesmála mě Tvoje věta : " Jsem rada za kazdou dusi, se kterou se da bavit o necem jinem nez o kremu na prdel".
Přesně tohle jsem cítila, když jsem byla na MD. A že jsem si to užila s třemi dětmi skoro 10 let. Na konci mateřské už jsem měla sebevědomí měřitelné pouze v mínusových hodnotách, a můj slovník se skládal ze slov "hačat-papat-kakat".
Neboj, zase bude líp !

nemyslím, že KK uškodilo co jsem psala, nebo co psala Jana M., nikdo ji nehodnotil, ani na ni neútočil, nekritizoval a neposmíval se tomu, co KK prožívá, naopak, ale když už jste to téma s KK a Krakonošem nakousli, tak jsem si trochu ujasnila, o čem to vlastně je. Laskavost možná podle tebe vypadá jinak, ale podle mého skromného názoru nespočívá v mazání medu kolem pusy. Pojmenovat si po věci jak jsou občas neuškodí...
Jinak k pomoci - nemám potřebu předstírat, že sem chodím kvůli pomoci ostatním, to je vedlejší produkt toho, že se tu tím debatěním a tlacháním bavím. Raději dodávám, že bavím neznamená že se tu lámu smíchy, bavím tedy klidně vyměňme za "zajímá mě". To je pro mě skutečně hlavní, Evo, a klidně ti ponechám přesvědčení, že ty sem chodíš pomáhat - pokud nějaké takové přesvědčení máš ;-) Tolik k mé výrazné pomoci.
A teď odpověď na otázku:-)

subjektivni vztah k nejake norme. A co pouzivate jako normu? Snad jen cetnost vyskytu?

ne. Nepotřebuju normu k tomu, abych poznala, že někomu něco škodí. Nehodnotím co škodí, protože to, co škodí osobě A může neškodit nebo dokonce být prospěšné osobě B. Důležitá je sama škodlivost. Že KK to škodí je zřejmé i jí samotné, i Krakonošovi, i Janě M, i tobě (jinak bys nepsala o pomoci KK, kdyby tu pomoc nepotřebovala..?), a tak bych byla "fakt docela" nevidomá, kdybych si nevšimla taky.

a teď moje otázka:-)
vím, že jsem občas nedovtipná, ale tohle je na mě "fakt docela" nestravitelné, proto prosím vysvětlit:

A casto se prave v lidskych vztazich vyskytuji uplne blbosti a to, ze se vyskytuji casto vubec neznamena, ze jsou univerzalne platne a spravne

...kdo kdy považoval některé často se vyskytující blbosti v lidských vztazích za univerzálně platné a správné? Nebo jak jinak mám chápat větu o tom, že některé blbosti v lidských vztazích často vůbec nejsou univerzálně platné a správné?

Neznám Tě ani detaily z Tvého života, ale věz, že je nás třeba zrovna teď více takových, které se trápíme, i když v různých, trochu odlišných příbězích a v různé intenzitě.
Nejsi sama zlato, netrap se tím, že Ti někdo občas nerozumí, protože to vidí po svém, a to bez zlé vůle.
Tohle mi často pomůže - vědět, že nejsem sama když zrovna prožívám realitu hůř než jindy.Pomáhá mi, když někdo řekne jen - hele, rozumím Ti, znám to, tuším ,co cítíš, mám to podobné.Tak KK, rozumím Ti.
Už dnes nebuď smutná prosím, jak píše mamča, zase bude líp

Irisko, no vidíš, co člověk, to rozdíl, já jí rozumím moc dobře, jen si myslím, že by to bylo k ničemu pro obě.

tak jsem to přečetla a komentář nemám, je to jen trochu o něčem jiném než předtím :-)

co jsem tu svým vstupem rozpoutal, zcela nechca, tak snad abych uved někerý věci na nějakýho toho pravýho Míru:
Za prvý nesouhlasím s názorem, že nemám-li doktorát z FF UK, nesmím vzít do huby jméno boží, totiž výraz "patologický", nadarmo. To teda můžu. Psychologií, vývojem osobnosti, studiem "duše" a partnerskejma vztahama se zabejvám intenzivně celej svůj život a je to můj dost zásadní zájem. Nakonec ale ani to nejni důležitý, nakonec netřeba mít kdovíjak zásadní znalosti medicíny, abych mohl třeba zhoubný bujení nazvat patologií. Přijde mi hrozně úsměvná ta háklivost (většinou tzv.) vodborníků na znesvěcení jejich svatostánků vědy názorama blbejch laiků. Úžasný je třeba přečíst si nějakou diskusi elektrikářů, když se jich tam na netu nějakej domkář zeptá třeba jak zjistit pořadí fází v 3f rozvodu. Neporaděj, pustěj se do něj, co si to dovoluje, tohle chtít zjišťovat, a na co to vlastně potřebuje a ať si kouká pozvat vodborníka - tyhle lidi by nejradši, abysme si zvali vodborníky i na výměnu žárovky, motivace je zcela zřejmá. Čili - já si na veřejný diskusi budu plkat co chci a používat pojmy, jaký uznám za vhodný, nakonec nikdo nejni povinnej si ty moje kecy číst, žejo
Za druhý, nic nemám vosobního proti KK a je mi líto, že reaguje zrovna tímhle způsobem. Rozhodně jsem poslední, kdo by se chtěl rejt ve tvejch bolístkách a kdybys svůj případ nevydolovala z hlubin, asi se tu nemusel znovu pitvat. Mrzí mě, že si bereš všechno hrozně vosobně, takže tam, kde já mluvím vo patologii nějaký tvojí dlouhodobý reakce na nějakou situaci, ty čteš, že mluvím vo patologii tvojí (jako že jsi "vadná" nebo co), že když ti doporučuju terapii, což můžu po tvejch ublíženejch reakcích jen a jen zvopakovat, tak se tě fakt nechci dotknout a znovu mě mrzí, že se tě to dotýká, protože já na vyhledání terapeuta fakt nevidím nic ke stydění a "vadnýho". Když jsem já cejtil, že si nejsem jistej, zda si se svým problémem poradím sám a zda se s ním peru dobře, tak jsem vodbornou pomoc vyhledal. Většina mejch přátel se dnes rekrutuje z lidí, který si prošli něčím dost složitým a potřebovali to zvládnout s vodbornou pomocí. A fakt nejsou vadný. A já možná taky ne . Takže prosím zkus rozlišit - když tě posílá k terapeutovi někdo na těchhle stránkách, máš téměř jistotu, že to je něco úplně jinýho, než když ti např. manžel v hádce řekne, že jsi asi na hlavu a měla by ses léčit. Jestli se tě to přesto dotýká, máš asi fakt velkej problém. Co se tejče terapií a terapeutů, nejsou samozřejmě jenom psychologové a psychiatři, ale to už jsem tu psal taky mockrát a vnucovat či propagovat nějaký další směry tu nemůžu a ani nehodlám. Je ovšem smutný, že cokoli zvolíš, nelze realizovat, protože to nemůžeš říct manželovi ani nikomu jinýmu a nemáš tímpádem hlídaní dítěte. Tak tady bych na tvým místě asi začal. Protože právě manžel by to měl vědět, že potřebuješ nějakej problém řešit a vyřešit a že k tomu budeš potřebovat nejenom vodbornou, ale hlavně jeho pomoc. Tak, KK , sice jsme vodběhli všichni vod Mariny, ale ta už se všecko podstatný dočetla vejš, tak to snad nevadí. Uzavírám to tím, že ti přeju jenom dobrý, aby ses ze všeho vyhrabala a žila tu radost i v přítomnosti, nejen ve vzpomínkách (btw. věř tomu, že s tou velkou Láskou, pokud byste došli až do stádia dětí a hypotéky, by to už dnes taky žádná romantika mládí nebyla a možná bys tady teď řešila, pokud bys to nedokázala přijmout, že von asi nejni ten pravej a jestli tě eště něco hezkýho čeká). To, jak jsi "stará" nebo "krásná" nesouvisí s kalendářem, ale s tebou a tvým přístupem k životu. Znám několik šedesátnic (a to je mi 41), který, zdaleka nejen kvůli svýmu vzhledu, ale hlavně kvůli svý síle a radosti, co z nich vyzařujou, ve mně vyvolávaj pocit: "To je ale sexy baba!" Když se rozhodneš bejt sexy babou, tak jí budeš a chlapi se budou votáčet. Pokud by to mělo bejt zrovna tohle, co ti přinese pocit štěstí, tak ti ho přeju vrchovatě.

a ostatni, ktere tu vidim poprve v zivote: obdivuhodne neadekvatni a navic zamindrakovana reakce! Nic takoveho jsem nenapsala ani naznakem.
Ale kdo nechce pochopit, ten nepochopi. Toz ale se nemuze divit, ze se nemuze treba porad zbavit alergii. Nemuze, kdyz alergicky mysli

ktere zadas: bylo tim mysleno, ze ani stokrat opakovana blbost se nestava pravdou. Napriklad, ze po rozchodu je normalni to prozivat nebo analyzovat nanejvyse pul roku az rok, jinak je to patologicke.
A uz jen poznamku: velmi casto lidi musi projit neprijemnym obdobim, kdy to i na prvni pohled vypada, ze si jednoznacne skodi, aby se "narodili" do jine kvality poznani. Je sice hloupacate, ze to nedokazeme i bez toho skodeni si, ale lidi se proste, kdyz se budou jen valet v pohodlicku na kanapi, nemaji sanci ani duvod se zmenit. Prijde mi uzitecne jen hlidat z povzdali, abys se neznicili, ale jinak si to objevit a protrpet musi sami, nelze to za ne objevit a predat jim to. To nefunguje.
Chodim sem obcas hlavne relaxovat, ne cilene pomahat, lidi na pomoc si vybiram zridka.

cos mohl z mych slov nezaujate vycist je, ze ti vstricne doporucuji, abys s patologiemi u lidi setril, neb jich ve skutecnosti fakt existuje jen malo. A rakovina fakticky je patologie. Budes.li s nimi plytvat, jak doposud, ublizujes uplne zdravym lidem.
Oni totiz i ti tebou zminovani elektrikari i doktori z FF UK nevaruji kvuli najake profesni nadrazenosti, pychy ci prachum, coz dedukujes, ale casto vyhradne proto, ze nektere veci v rukou i pouceneho laika proste zabiji. A to i slova. Nazdarek

Dočetla jsem až k tvému dlouhému komentáři a chci ti napsat, že tě naprosto chápu, že mi nepřijdeš ani divná, ani ujetá. Někteří lidé prostě umí své bývalé lásky ze svého života pustit a některým to jde hůř.
Taky si občas, když děti zlobí a manžel mě štve, protože si neuklízí špinavé fusekle, vzpomenu na nějakou svou bývalou lásku, se kterou jsem si užívala bezstarostného mládí a svobody... a jestli jste si s bývalým byli blízcí, chodili jste spolu dlouho a navíc ho nemůžeš úplně odstřihnout, protože bys tak musela odstřihnout i většinu svých známých, tak už bych termín patologický vůbec nepoužila...

dekuju.
Chci Te jen ujistit, ze zase tak osobne, jak si asi myslis, jsem to nebrala. Rozhodne jsem se neurazila. Nejde mi rozhodne o nejake mazani medu kolem huby, ze ktereho me podezira bb2. Ale samozrejme neni prijemne slyset, ze je clovek jakysi vadny a mel by se sebou neco delat, jinak... Ale pokud si vzpominam, ze ty ses vetsinou snazil vysvetlit, proc mas takovy nebo makovy nazor, coz je fajn a je to prijatelnejsi nez rychly a ukvapeny odsudek, opreny o temer nic. Takove se mi jevily prvni prispevky bb2. Je jasny, ze se na vec zacala divat asi jinak po mem hlubsim vysvetleni, ale ono opravdu neni jednoduchy najednou vse vyblit, resp. se mi nechtelo po tech prvnich reakcich v duchu "je to jasny jak facka", pripadalo mi to zbytecne. Ale zase urazliva nejsem, a tak jsem se nakonec prekonala.
Uprimne doufam, ze se mi podari vsechno vyresit nebo ze to casem prejde samo. Neni lehke takhle zit, prave proto, ze si uvedomuju, ze mam dost a ze nekteri lidi nemaji ani cast toho, co mam ja. Nekdy jsem prave na sebe kolikrat hrozne nastvana, ze s temi svymi pocity nedokazu hnout, ze jsem (skoro bych rekla) nevdecna. Ale neporucim si, resp. porucim na chvili, ale moc dlouho to nefunguje.
Evo, Iris, dekuji za projevene pochopeni. Marine se omlouvam za zahlceni SPAMem.

ted v takovem situaci tezko casove a cinnostne zorganitovatelne, dovolila bych si ti malinko doporucit knizku: Jordanova Z. Muz a zena. Neni to ani omylem nejaky feministicky pamflet, jak by nazev mohl i vypadat, jsou tam kratke kapitolky o vztazich muzu a zen a mam s tim u lidi prekvapive vybornou zkusenost, funguje to jako spoustec jejich samoterapie. Ale je to jen doporuceni Nicmene by ti to skoro spolehlive melo pomoci rozhybat mysleni a vystoupit z trochu bludneho kruhu, kde ted docasne!!! malinko jsi. A kapitolky jsou kratke, tudiz bys to zvladla i pri svem momentalnim vytizeni.

jen mě tak napadá - vidělas svého bývalého někdy během těch 6 let naživo? Možná je to v Tvém případě neaplikovatelné, ale sama mám zkušenost, že v přímém kontaktu skuteční lidé nevyvolají z desetiny takové emoce, jako jejich fantómy - představy, které si z nich vytvořím ve fantazii. A taky nejsou zdaleka tak přeúžasní či démoničtí, jako v mých vzpomínkách. Ze srazů s bývalými partnery jsem pravidelně chodila s pocitem, že ten rozchod byl přece jen dobrý krok...

v mnoha voborech lidskýho konání mě poučila vo něčem jiným:
Spousta věci provedenejch poučeným laikem nejen že nezabíjí, ale slouží stejně spolehlivě ba i líp, než po provedení profesionálem, leč za zlomek nákladů. A platí to dokonce nejen na stavbách (kde se s tím setkávám denně), ale i v psychoterapii a medicíně. Takže se neshodnem, snad to neva.
A na úplnej závěr si teda dovolím poslední laickej pohled na náš modelovej případ: Za zdravej (teda nepatologickej) vývoj vyrovnání se s rozchodem si dovoluju považovat stav, kdy, partner A prožívající novej vážnej mnohaletej vztah s partnerem C nemá žádnej problém potkávat se s bejvalým partnerem B, takže může bejt v plným kontaktu s veškerejma společnejma kámošema, který tímpádem nemusej hrát nějaký psychohry na to, komu se co smí nebo nesmí říct a kdo se kam smí nebo nesmí pozvat, aby se náhodou něco nejitřilo a někomu neubližovalo. Patologie v takovým případě je dle mýho názoru každej jinej stav, pokud brání někomu ze zúčastněnejch žít plnej spokojenej život. (Čili né nutně v každým případě - pokud někomu smutnění za bejvalým vyhovuje a umožňuje mu žít spokojeně, nechť si tak žije, pak není vo patologii řeč!). No a pokud dojdu k poznání, že je něco v mejch vztazích a v mým životě blbě a že to sám svépomocí neumím vopravit, vyhledám pomoc. Ale je fakt možný, že to vidím úchylně až patologicky

I u mne to tak funguje. Bývalé lásky jsou úžasné jen ve vzpomínkách. Setkání s expartnery mne také vždy utvrdí v tom, že je dobře, že jsou jen bývalí.

zvlášť s prvním odstavcem.

totiž slovo hloupacate, hloupacaty. Nevím, jak to má být správně, jestli třeba hloupačaté, protože z nějakého důvodu nepoužíváš háčky a čárky. Jak je to správně a coto vlastně je?

Myško, to bude něco tak specifického a superodborného, že bychom tomu my, normální smrtelníci, nerozuměli. V tom případě je jedno, je-li tam c nebo č, je to prostě hodně těžký kalibr.

zajímavé počtení. Pochopil jsem z toho hlavně to, že díky lidem jako KK mají živobytí lidé jako Eva. My ostatní si v podobné situaci řekneme spolu s Jiřím Suchým "není li tu ta, kterou mám tak ráád, tak mám rád tu která je tu".

přeju všem, aby ji nikdy nepotřebovali...
Profideformací trpíme tak trochu všichni. A jak už tu bylo psáno, jsou obory, kterýn každý rozumí. Vyslechnout si názory a podporu je úžasný, proto to je úžasný i tady. Jen to někdy malinko zaskřípe...

jestli jsme se v prubehu tech par let potkali. Ano potkali :-(.

Ze zacatku to byla velmi neprijemna setkani (obvykle na nejakych akcich spolecnych znamych). Doslova dstil siru nebo aspon ironii a nemohl si odpustit mi neustale pripominat, jak ten vztah se mnou byl hrozny a jaka je pro nej uleva, ze uz spolu nejsme. Pritom zduraznuju, ze jsem ho po rozchodu kontaktovala jen v nejnutnejsi mire (napr. aby mi vratil moje veci - kdyz nechtel, rezignovala jsem a nechala mu je), nijak jsem ho neotravovala, nepremlouvala, ... snazila jsem se chovat naprosto neutralne.
Asi po pul roce jsem byla pozadana jeho pribuznym o pomoc v jedne zalezitosti, byla k tomu nutna jeho soucinnost. Absolutne ale celou zalezitost bojkotoval a kdyz jsem mu to vytkla, tak se doslova a do pismene strhla lavina nadavek a vycitek na mou hlavu, jaka jsem hrozna a co vlastne cekam..., plus par podpasovek. To byla jedina situace, kdy jsem se na miste rozbrecela. Pripadala jsem si jako vul - pomahala jsem jeho rodine, ktere jsem NIC nedluzila, a jeste jsem dostala pojeb takoveho kalibru. :-)
V te dobe byla samozrejme cela zalezitost dost cerstva a uznavam, ze jsem si prala, abychom se jeste vratili k sobe, nicmene po techto vystoupenich to uz nebylo mozne.
Od te doby jsem ho potkala spis nahodne, napr. ve meste, reagovala jsem podle nalady, klidne jsem ho treba i ignorovala.
Asi po dvou letech od naseho rozchodu prisla dalsi faze, nasel si konecne novou pritelkyni a zacal nas verejne srovnavat. Coz nebylo prijemne, nebylo to ani objektivni, ani spravedlive, navic ja v te dobe nemela nikoho a docela jsem mu ten vztah zavidela. Snad toto obdobi bych nazvala jako "rozsekavaci". Bohuzel vztah skoncil po dvou letech ze strany slecny a on potom zase asi dva roky nikoho nemel, resp. nikoho, s kym by byl spokojen.
Behem te doby evidentne sel do sebe, castecne i proto, ze mel nejake vazne zdravotni problemy, ktere ho asi prinutily se trochu zamyslet. Hodne pratelum, ke kterym se zachoval v minulosti hnusne, se omluvil. Bohuzel me z toho seznamu opet vynechal a priznam se, ze mi to trochu chybi, urcite by mi to pomohlo. V te dobe jsme se videli na tridnim srazu. Prestoze jsem nemela v umyslu se s nim bavit a zamerne jsem si sedla uplne na opacny konec mistnosti, nenapadne se v prubehu vecera presunoval ke mne, az tam zustal, a cely sraz se bavil hlavne se mnou. Bylo to uplne neco jineho nez ta drivejsi setkani. Fyzicka pritazlivost sice asi jako k brachovi (ano Macesko, musim souhlasit, demoni jsou pritazlivejsi :-), ale citila jsem zase tu psychickou blizkost (sprizneni dusi) - takove to, ze jste schopni dokoncit vetu za toho druheho, ze se smejete stejnym vecem... Dokonce jsem z nej mela pocit, ze se uz ani nediva na ten nas vztah tak negativne jako driv. Ale mozna to byl jen muj pocit.
No a pak, letos v zime, si nasel tu slecnu maturantku :-). A pocity z toho jsem popsala vyse.

Jinak myslim, ze mi vzpominky na nej nebrani normalnimu fungovani a radosti z jinych aspektu zivota. Jak jsem uz psala, cela diskuze vznikla v souvislosti s tematem "starnuti", mam potom trochu pocit, ze se tam mozna zacaly vytvaret nejake domnenky o tom, jak tu lezim s Lexosem v ruce a brecim cele dny... Takhle to samozrejme neni.

opravdu nechci rejpat do pro Tebe citlivých věcí, ale mohla bys mi, prosím, objasnit, jak v praxi vypadá

a zacal nas verejne srovnavat

. Nemusíš samozřejmě reagovat, ale já si to ani při své nejbujnější fantazii nedovedu představit.
Co se týká té psychické blízkosti, já v tom nevidím žádné souznění duší. Stává se mi to občas třeba s kolegou v práci, stalo se mi to za život s lidmi obojího pohlaví. Prostě jsme četli stejné knihy, koukali se na stejné filmy, studovali jsme stejnou školu, vyrůstali jsme v podobném prostředí, takže máme podobnou životní zkušenost i slovní zásobu. Takže nás zákonitě napadají ve stejné situaci stejné hlášky nebo reakce.

Nějak nechápu, proč na něj ještě vzpomínáš, když se k Tobě choval tak hnusně.
Měla bys blahořečit Pánubohu, že sis ho nevzala a nezaložila s ním rodinu. Jestli se k Tobě dokázal po dlouholetém vztahu chovat jak píšeš, choval by se tak i po pár letech v manželství, pokud by mu něco nešlo pod fousy. Je to prostě takový "živočišný druh".
Buď ráda, že máš klidné manželství, zdravé dítě...a na toho "motýla smrtihlava" v pohodě kašli. Nevážil si Tě a nezasloužil si Tě.

nechci to taky nějak zbytečně nahlodávat, když o tom nechceš mluvit, ale neměla bys být vlastně ráda, že ses toho svého bývalého zbavila? Když už se projevuje, jak se projevuje, tak bys měla jásat, že s tím duševním chudákem, co si honí své ego a doufá, že tě raní, už nejsi, a to všechno by ti snad mělo pomoct se s tím srovnat...
No a k tomu druhému, jak jsi psala, že tě třeba přátelé nezvou, protože tam bude on a že tvůj současný muž by tam kvůli němu taky nešel... možná by tam tvůj současný muž s tebou měl jít a kdyby měl ex nějaké nejapné narážky či připomínky, tak by mu měl jasně dát najevo, že takhle ne, nebo toho bude litovat... Nebo bych si ho nevšímala, ať plácá, co plácá, a bavila se po svém... hele, třeba my s mým druhým manželem jezdíme s dětmi k mé bývalé tchýni, zajdeme všichni i s Gabčou na kafe, dáme zákusek a řeč a je to... a kdyby si můj ex narazil nějakou osmnáctku, věřím, že bychom se tomu i s extchýní srdečně zasmáli... tím nechci říct, že to máš dělat taky, ale spíš naznačit, že i tohle je možné...
Jinak držím palce, aby ses z toho všeho dostala a bylo ti líp na těle i na dušičce... a kdybys chtěla hodit řeč s obstarožní maminou na mateřské, která je taky ráda, když se nemusí bavit jen o krému na prdel, tak si napiš Daniele o mail a ozvi se...

bereš mi slova od úst... akorát než jsem dosmolila svůj delší komentář, tak už tam skočil ten tvůj...

Evo, aha, takže "blbosti v lidských vztazích" byla zkratka pro "blbosti, které v povědomí panují o lidských vztazích".

KK - Krakonoš napsal hezky česky a lidsky to, k čemu jsem tě chtěla přivést já tím, že když ocituju tvé věty a položím je vedle sebe, sama uvidíš ten rozpor.
Z vody nevařím, ale nemám vždycky potřebu nebo chuť podkládat své názory a rady osobním příběhem.

Myško - sázím na hloupacaté bez háčku a doufám, že to je prvek z regionálního nářečí pro odlehčení řeči.

Jsem zvědavá na vysvětlení autorky.

vsadím naturálie:-) obří kafe se skořicí co tu mám a možná přihodím i stravenku, dneska se stejně na oběd nevydám

proč tolik jedovatostí?

Na obědy nechodím, protože doma stejně zatím vařím, takže teplé jídlo mám. Vyrážím si koupit něco studeného a zároveň nějaké pečivo domů.

kde tu proboha vidíš jakou jedovatost

debaty už by zasloužilo samostané téma. D@ani, co tak článek "Vztah s ex" Ta výpověď KK je moc dobrý základ. Pokud už to tu bylo, tak sry.

vida, tak jsem si to představovala naprosto jinak, než to je (:
Přikláním se k mamče a Iris, že asi není čeho litovat, ale to Ty asi racionálně víš.
A abych se vrátila obloukem k té debatě "proč má třicátník osmnáctku", tak si myslím, že podobné jednání, jako jsi popsala, by mu dospělá ženská moc dlouho nebaštila. Nepřipadá mi, že by jednal nějak moc zrale.
To, že víš, jak dořekne větu, bych nepřičítala souznění duší, ale faktu, že do něj po 15 letech vidíš jak do hubený kozy... no, ale já jsem cynik.

žádná jedovatost, hloupacatost jsem zaznamenala už několikrát a pokaždé dumám, zda je to vlastní slovní vynález co má za úkol zlidštit, zobyčejnit řeč nebo regionální výraz

není to třeba kříženec mezi hloupostí a placatostí?

být hloupá a ještě ke všemu plochá? strašlivá kombinace

a zjistil jsem:
- výraz "hloupačatý" strejda google vůbec nezná
- výraz "hloupacatý" našel, ovšem pouze 9x na celým českým internetu
- lze najít poměrně častej výskyt slova "hloupatý"

Z toho vyvozuju, že existuje cosi jako nářeční nebo slangovej patvar "hloupatý", kterej ovšem několika málo jedincům v ČR připadá pořád ještě málo roztomilej, tak si vytvořili vlastní pa-patvar "hloupacatý". Eva, jako uživatelka tohodle pa-patvaru, patří evidentně k velmi vzácný menšině našich spoluvobčanů a - teď můžu mluvit jen za sebe - já jsem hrdej, že někoho takhle vzácnýho znám aspoň z diskusí na kudle. Je to skoro jako se potkat s pravnukem Járy Cimrmana .

nevím, jak máš google nastavený, ale mě to našlo 179 odkazů s "hloupacatým"

ža by hlouplacatá?

jo, jsou takove chvile, to vite ze jo. Ale kolikrat me spis mrzi, ze se musel takhle hnusne chovat zrovna ke mne. Je to asi normalni a stalo se to jiste spouste lidem, ale ono dost boli, kdyz vidite, jak se potom chova o x set procent lip k nekomu jinemu. Neni problem si to racionalne zduvodnit, ale je tezke priznat si, ze si za to clovek mohl vlastne sam (protoze byl napr. moc "hodny" - ted opravdu zjednodusuju). Mne tady ty "pravdy" spis dohaneji do vetsi a vetsi deprese, nez ze by me z ni vytahly. Asi je to pro me podobne tomu, kdybych prisla na policii s oznamenim, ze jsem byla znasilnena, a ten policajt mi rekl, ze si za to muzu sama, protoze nosim moc kratkou sukni :-).
A mozna ta spriznenost v podstate je jen o tom, ze do druheho vidite jako do te hubene kozy, nevim... Ja ji nedokazu definovat, jen jsem ji asi tehdy na tom srazu citila, i kdyz je samozrejme mozne, ze to byla nejaka fata morgana.

Kolemjdouci, asi jsem to pitome formulovala. Vyzniva to, jako by siril nejake peprnosti z intimniho zivota, coz asi nesiril (neni mi znamo). To srovnavani spocivalo jednak v tom, ze o ni mluvil jako o "vesele optimisticke povaze" (hm, v prvnim par mesicich zamilovanosti byvam taky vesela a optimisticka, zatimco po par mesicich naschvalu a hadek tihnu ke smutku a pesimismu), ale hlavne se me dotklo obvineni, ze narozdil od ni jsem nesportovni typ, se kterym byla nuda. Faktem je, ze na hory lyzovat jsem jezdila sama (byl vecne svorc), behat se mnou nechodil, protoze mel v p*deli kotnik, jizda na koni ho nebavila vubec, stejně jako tanec, obcas se mnou sel plavat nebo hraval ping pong, ale nejak zvlast ho to asi taky nebavilo, kdyz na to uplne zapomnel... jedine, co uznavam, ze nerada jezdim na kole. Ono to asi nakonec nebylo az tak zhave, protoze slecna pry velmi rada spala, rada se bavila bez nej a od jeho kamaradu a rodiny se spise distancovala, takze si asi toho sportovniho ducha moc v praxi neuzil.

tak už se v něm nepitvej, už roky je to pryč, je úplně jedno, jestli žije s miss gymnastika

Přiznávám, že jsem teď nečetla tu starou diskuzi. Ale, holka, uvědom si, že on se k tobě choval špatně proto, že tys mu to dovolila! Asi jsi fůru věcí spolykala, i když se ti nelíbila. Jen proto, abys o něj nepřišla. Čemuž jsi stejně nezabránila. Tomu vztahu je konec, a ty bys měla být ráda, že to tak dopadlo. Přestaň na něj myslet, přestaň rozebírat ten vztah a radši pracuj na současném, ať v něm nedopadneš časem podobně.

Kolemjdouci se ptal, tak jsem odpovedela. Uprimne receno me trochu stve, kdyz teda na zadost neco rozeberu a pak slysim, ze se v tom nemam pitvat.
Myško, diky za snahu, ale tvoje vysvetleni je presne z te kategorie, o ktere jsem mluvila v predchozim prispevku. Pripada mi, ze v dnesni dobe je v lepsi pozici ten, kdo se chova jako hajzl, nez ten, kdo se snazi chovat slusne. Ale to mate fuk...

je rozdíl "být hodnej", tedy nechat na sobě dříví štípat, všechno snášet a pomáhat, kde se dá - nejopuštěnější kategorie (to už tu zaznělo v jiné diskuzi).
Být slušný, ale nenechat s sebou orat. Tedy partnerovi dávat janě najevo, kdy nejde o vztah, ale o obyčejné využívání a zneužívání.
A být haj××l, který ostatními jen manipuluje, podvádí, využívá a zneužívá. Z nějakého důvodu jsou hajzlíci u žen velmi oblíbeni a ty se jimi nechávají rády ničit a v dobrém na ně vzpomínájí po zbytek života.

Ja ted mam strach uz cokoli napsat, aby me zase nekdo nepokaral, ze se "v tom moc rypu"... Mne se zda, ze se v posledni dobe (a tady na kudle zvlast) hodne ujalo takove to "muzes si za to sama, tak si nestezuj". Je to strasne jednoduche a pomaha to asi tolik, jako kdyz nekomu s depresivni fazi bipolarni poruchy rikame neco o tom, ze by mel hlavne myslet pozitivne.

Asi mas pravdu, vlku, ze kdyz s nami nekdo v zivote zamete, tezko se na to zapomina. Mozna i proto, ze "postizenemu" chybi účinná satisfakce. Kdyz nas nekdo zlomi nohu, muzeme jit na polici a treba se dockame i nejakeho toho soudu. Ale kdyz nam nekdo zlomi srdce, nevezmeme si na nikom nic. Spolehat na bozi mlyny :-) je docela zdlouhave a nema to ty spravne grady :-). Dokonce prave jeden z mych znamych psychologu mi rikal, ze pomoc obetem vubec neni z jeho pohledu lehka, protoze ty lidi vetsinou trapi bezmoc nad tim, ze se nemuzou proti agresorovi (hajzlovi - nazveme si to, jak chceme) nejak ucinne branit, coz jim bere sebevedomi, atp.
A navic tech pripadu, kdy ta zenska ze sebe dela skutecne hadru, nerkuli, ze se necha tyrat, neni zase tolik. Dost casto je to spis takova bezna "vztahova nerovnovaha", ktera plyne z toho, ze si je jeden tim druhym vic jisty (coz nevylucuje, ze se to v nejakem obdobi nemuze otocit). Jenze ten vztah je takovy dlouhodoby proces a vestinou zhorseni probiha plizive, postupne, nikoli uderem dvanacte hodiny, nebo jak to pripodobnit.
Mne navic docela stve, kdyz mi dnes, po x letech, nejaky kamarad rika, ze jsem se mela zachovat tak nebo tak, aneb po bitve kazdy general. Proc mi nedokazal takhle poradit tehdy? Asi proto, ze v te dobe mel stejne malo zkusenosti jako ja. Cim jsme starsi, tim min tapeme, mame vic jasno v tom, co je "normalni" a co ne. I ten internet v tom hrozne pomaha - to, ze si muzete precist podobne pribehy nebo konzultovat svou situaci, coz v te dobe nebylo rozhodne v takove mire jako dnes. Asi proto jsem taky napsala, ze bych nekdy rada mela zase telo dvacitky a mozek tricitky :-) (prosim, berte to jako vtip, ne doslova a neposilejte me kvuli tomuto zvolani na psychinu).

A tak se k tobě choval hůř a hůř, a přestával si tě vážit, protože, (promiň) hadru na podlahu si taky nevážíme, jen si o něj otřeme boty. A proč se chová k jiné o x set procent líp? Protože ona mu nedovolí se chovat jinak. I tady platí - "jaký si to uděláš, takový to máš".

To, že jsi tady vypsala svůj problém, za "ňahňání" až tak nepovažuji. Spíše z toho, jak jsi problém popsala, a z dalších tvých příspěvků v diskuzi. A taky je vidět, jak na ten dávný vztah pořád myslíš. Jak ho v sobě rozebíráš. Jak je ti líto, že skončil, i když se k tobě partner choval zle.

Třeba proto, že jsi tehdy byla "slepá a hluchá" a žádnou, byť sebelépe míněnou radu, jsi nechtěla slyšet.
Jistě, čím víc zkušeností člověk nasbírá, tím líp. Ale že vztah není vyrovnaný, že někdo do něj dává moc, a druhý téměř nic, pozná o mladý nezkušený člověk.

jak moc nekteri dychtite vypatrat hloupacaty A docela jste se nekteri i pekne strefovali Tak abyste mohly vyrovnat sazky
Hloupacaty je slovo slangove, neni regionalni, ale skutecne slouzi ke zlidsteni, zobycejneni, zkraceni jinak podstatne delsi charakteristiky typu cloveka. Jazykove je to slovo slozene a obsahuje slova hloupy a placaty /ve vyznamu plochy).
A ted k vyznamu: mirumilovne oznacuje cloveka, o kterem rici, ze je proste hloupy, by bylo nepresne a nespravedlive, protoze disponuje pravidelne minimalne vseobecnou inteligenci nekde v dolni polovine pasma prumeru. Ta placatost nebo plochost se netyka jeho fyzickeho vzhledu, ale jeho zpusobu mysleni. Hloupacaty se vyznacuje tim, ze jeho mysleni obsahuje v hojne mire ruzne myty, predsudky, nespravna zevseobecneni, ktera nekde v zivote pochytal a ted je vydava za absolutni pravdy. Jeho mysleni se nijak nevyviji, nekosati do prostoru, stale si jede ve vyjezdenych schematech, ktere neopravuje ani v situaci, kdy je jeho osobni zkusenost odlisna. Dobrym rozlisovacim znakem pro hloupacateho je, ze je mu vsechno, tedy i to, o cem nema ani paru, ihned jasne!!!! Bez toho, ze by o tom fakt premyslel nebo dokonce vynalozil nejake usili, aby se o tom dozvedel vice, vytahne nejaky predsudek, mytus a ma prehledne jasno! Velmi casto rovnez dela to, ze jednotlivou a izolovanou zkusenost zgeneralizuje a ma zase jasno. Proto ta plochost mysleni. Prikladem tech predsudku a mytu muze byt treba: muz ma lepsi mysleni, nez zena, za znasilneni si muze obet sama, neb nasilnika vyprovokovala, po smrti partnera je normalni truchlit nanejvyse rok, chlap musi dostavat vzdycky za praci vice penez, kdo navstivi psychologa, je blazen, kdezto my, co jsme tam nikdy nebyli, jsme uplne zdravi, auto, ktere ridi zena, je auto bez ridice, bohaty clovek rovna se spatny clovek, musel krast, chudy clovek rovna se slusny clovek atd. atd. Jenom zduraznuji, ze u hloupacateho se tyto myty vyskytuji v hojne mire, protoze to vyhovuje jeho zpusobu mysleni ci spise nemysleni. Neznamena to, ze kdyz obsahuji jeden dva predsuky, jsem hloupacaty. To musi byt jasne preferovany zpusob mysleni. Snazila jsem se o strucnost, ale je videt, ze pouziti slova hloupacaty je i oproti tomuto vyctu velmi usporne
Jinak jejich vyskyt je casty (ackoliv Krakonos mi zase tradicne napise, ze nikoho takoveho ve svem okoli nezna) a jejich skodlivost se odehrava hlavne v rodine a blizkem okoli.
Jo a docela mne asi pred 2 lety pobavilo, kdyz jsem nasla na netu neco podobneho, jen vyrazne drsneji pojateho, a to sice vymezeni pojmu vohnout (dfens) Neni to uplne totozne s hloupacatym, ale spousta charakreistik je podobna

Kdysi jsem tu citoval 4 dohody. Jedna z nich je nebrat si nic osobně. Já vím, že je to těžké. Ale zkus si představit, že tě někdo nazve blbcem, bude to byčejný člověk na ulici, kterého vidíš poprvé a naposled. Udělá ti to něco? Ne! je ti u pr××le. Ale pokud to udělá blízký člověk, tak to zabolí. Proč? Protože jsme mu to dovolili nám ublížit. Je to jen v naší hlavě.
Je dobře, že o svém problému mluvíš. Znamená to, že jdeš dál a nestagnuješ v něm. Dočkáš se různých rad, nesmyslů a keců, těch mých nevyjímaje. Ale máš svůj osud ve svých rukou. Já taky dělal víceúčelový bankomat, ale byla to i moje zásluha, že jsem tak dopadl. Už ho nedělám :-)

dfense a jeho články o zmrdech a vohnoutech bych doporučoval jako povinnou četbu.

Nikdy předtím, než jsi ho zde použila, jsem ho neslyšela a ani nikde nečetla. Toto slovo snad muselo vzniknout uměle, někdo ho vymyslel a začal používat v psychobranži, a ostatní se ho chytli... Je to tak?

Nebylo to o tom, ze bych nechtela slyset dobre minenou radu. Mne v te dobe NIKDO nerekl ani naznakem, ze by se ke mne choval hnusne a ze bych se s nim mela napr. rozejit, to jsem se dozvidala az po rozchodu. Spis kazdy rekl neco alibistickeho typu "vsak vis, jaky je, on je takovy a makovy, on to nemysli spatne, jemu to nedochazi, proste chlap, atp... A to jsem se docela casto ptala na nazor. Myslim, ze spis problem byl v tom, ze ti, kterych jsem se mohla zeptat, meli s dlouhodobejsimi vztahy naprosto mizivou praktickou zkusenost, casto meli vubec problem nekoho splasit.

Ze i mlady nezkuseny clovek pozna, ze do vztahu dava moc a druhy nic... to mi taky pripada takove nemistne zobecneni. Asi mi to ma rict, jak jsem vlastne blba, dekuju. My nemeli ten vztah spatny celou dobu. Kdyby se ke mne choval tak, jak se choval posledni pulrok, nekdy ze zacatku, tak ho taky vyprovodim. Ale ta zmena byla pliziva, nebyla to totalni promena behem dne/tydne. Proste pribyvalo toho skaredeho a ubyvalo toho hezkeho, az to skoncilo vylozenymi naschvaly. Coz chapu, ze nekteri lidi neznaji/nikdy nepoznali. Je to jako s tou varenou zabou.

Ano, mozna se prave potrebuju vynahnat, mozna prave potrebuju, aby me nekdo poslouchal, potrebuju se z toho mozna jen vykecat, ale neni komu. Protoze nestojim o to, aby mi v tu chvili nekdo rikal primo nebo naznaky, jak jsem byla blba a hlucha a hadra..., jak si za vsechno muzu vlastne sama a jak si mam davat pozor, abych neprisla i o nynejsi vztah. Stejne jako nepotrebuju, aby se nekdo rypal v mych rodicich, se kterymi nemam problem. Viz vyse. Proste jakmile to zklouzne k temto obecnym psycholovickym pravdam, ktere mi nepomahaji, nema dalsi sverovani a mluveni pro me smysl. Je mi potom jeste hur, a to nepotrebuju.

je dobře, že jsi šla s kožkou na trh, ale musíš počítat s tím, že ti ji nejen někdo pochválí a pohladí, ale i škrábne a plivne. Ale to neznamená, že ji zase musíš srolovat a hodit do šuplíku, kde ji budou užírat moli. Vem si z toho, co dostáváš to dobré a to špatné nechej za sebou.

nu a gogle ty znaješ? http://www.google.cz/search?hl=cs&source=hp&q="hloupacatý"&btnG=Vyhledávání Google&lr=

je to spis profesni slang, ne zcela univerzalne rozsireny. Samozrejme, ze v odbornych publikacich to nikdo takto nepise. Takhle ale preci vznika spousta slov, jazyk se stale vyviji, at uz v oficialni nebo slangove casti a autori se nerekrutuji vyhradne z potomku Jary Cimermana. Leda, ze by byl extremne plodnej a my zili v bludu o svem puvodu ( To patri Krakonosovi, ne tobe, Mysko)

mame i knizni podobu a pomaha nam to v dennim styku s obema skupinami a jeste kolikrat placeme smichy

Máš pravdu, že nevím, jak to bylo, ale mám už taky nějaké zkušenosti, a i když nejdou zevšeobecnit, tak zrovna ženy, žijící v partnerství s mužem, který se k nim nechová hezky, neváží si jich a mnohdy je uráží, tohoto muže omlouvají a omlouvají, a tyto ženy nechtějí slyšet, že je v jejich vztahu něco špatně. Ale vědí to. Nebo aspoň tuší. Jenže doufají, že se ten jejich "princ" změní, a bude to znovu ten chápající a hodný chlap, jako byl na začátku vztahu.
Úplně přesně jsi vystihla to utahování šroubu. Děje se tak v důsledku toho, co tomu druhému dovolíš a ty jsi dovolovala čím dál víc. Až to došlo tam, kam to došlo.
Proto nepochopím, jak můžeš litovat, že tento vztah skončil. Buď ráda, stejně neměl budoucnost. Musela bys být masochistka, aby ti takový vztah vyhovoval.

Tam je jen použití tohoto slova, jestli se nepletu a jestli jsem hledala pozorně...

chatěla vas sprasiť ...

(tohle jsem jednou řekl ruštinářce a ty mi odpověděla, že se mi to nikdy nepodaří ... )

neni hodna tveho formatu!
Lidi, jako KK zrovna psychology nezivi a ty bys jim uprel zivobyti treba za to, ze drzi nad vodou treba nyni rodice te male holcicky Anicky, co vsichni hledaji? A takovych obeti trestnych cinum pozustalych po nich, alkoholiku atd. atd,. jsou mraky. To jen neni, stojis-li mimo, videt. Zivobyti dobrych i prumernych psychologu je dost kruta makacka.

ty se nezdáš /myslím tu ruštinářku/

já to myslel tak, že když to slovo dám do uvozovek a přesto mi strejda gůgl vyhodí 171 odkazů, tak to znamená, že ho semtam někdo používá, i když bychom četnost výskytu těžko mohli označit za větší nežli malou. Btw, tuhle metodu používám, když si nejsem jist anglickou gramatikou. Prostě to napíšu v obou tvarech a podívám se který má víc odkazů....

Používám-li nějaké neobvyklé slovo, pak bych měla vědět, co znamená, a i třeba jak vzniklo. A v případě slova "hloupacatý", které se mi vůbec nelíbí, je pro mne hodně těžko uvěřitelné, že ho používají odborníci.

mě tam v odpovědi KK zaujalo, jak líčí, že jeden psycholog pitval její vztah k otci a druhý jenom poslouchal. Z toho prvního čumí Freud jak hrábě z kupky sena. Já nevím jak Ty, ale já si o Freudovi myslím, že by byl býval sám potřeboval psychologa, neřku-li rovnou psychiatra. Jinak, ano souhlasím s Tebou, a věřím že spoustě lidí by pomoc dobrého psychologa pomohla nebo je přímo zachránila, ale ono těch skutečně dobrých asi bude dost málo. Třeba mezi ně patříš, třeba ne , co já vím.

nečerti se hned, to víš, že můžeš. Ale než bych prohlásil, že ho nikdo nepoužívá, provedl bych právě ten gůgl testík. On se mi dost osvědčil v různých situacích, tak jsem se chtěl podělit o své dobré zkušenosti s fenoménem zvaným "strejda GOOGLE".

za lingvistickou vložku a za vysvětlení záhady. A neboj, hlou-placatejch lidí znám (aspoň teda virtuálně) dost, stačí si přečíst libovolnou internetovou diskusi, nejlípe na novinkách.cz. Co neznám, je ten výraz sám, nemá ani žádnou logickou etymologickou konstrukci, slovní základ je hloup, přípona -acatý v češtině neexistuje, složenina to taky nejni, takže slang neslang, na mě to slovo působí podobně, jako novotvary tvořené mým spolužákem pro pobavení nás vostatních, když jsme prožívali naplno pubertu Proto vzbudilo moji (a nejen moji) zvědavost, takže ještě jednou - dík za vysvětlení.

v dennim styku s hloupplacatymi, primo soukromy a zcela neskodny pud sebezachovy

Přiznávám, že google moc nevyužívám, a vůbec se mi nechtělo toto, pro mne nehezké slovo, vyhledávat. Je to to, co bych nazvala pojmem patvar.

zalezi vzdycky na kvalite lidskeho faktoru. Proto dobreho i prumerneho psychologa dneska temer nemas sanci sehnat a bude hure. Neb psychologii studuji v soucasnosti i nedavne minulosti i totalni blbkouni a dle jine, drsnejsi klasifikace i ukazkovi zmxxxdi a neresenych problemu ve spolecnosti pribyva. A sama znam psychology, kteri kriticky vykazuji znaky hlouplacatych. Ti jedou vyhradne podle ucebnicovych schemat, co si kdysi nabusili do hlavy a maji take hned prehledne jasno
Freuda nemam rada, ten zgeneralizoval jen jeden aspekt a kdyby dneska prisel i k prumernemu psychologovi, tak by vyzadoval dlouholetou terapii s velmi nejistym vysledkem

plno.

Protože zatímco v mnoha profesích, když udělá někdo chybu, lze ji napravit, ale když udělá chybu psycholog, psychiatr, je náprava možná jen velmi obtížně, jestli vůbec.
Asi dělám dobře, že těmto odborníkům a "odborníkům" nevěřím, protože jako laik nezjistím, zda jsem u odborníka, nebo u "odborníka".

aniž bych se chtěl nějak zastávat tady kolegyně hlodavce, tak gůglili jsme už včera, výskyt slova je i na gůglu naprosto minimální, takže tvrzení, že ten výraz používá pouhá "hrrrstka statečných" je zcela jistě blízko pravdě. Fakt se asi nemusíš bát, že by kdokoli z diskutujících kudlanek neuměl zadat nějaký slovo do vyhledávače...

ze s generalizovanou neduverou v psychology, pravniky dobre fakt nedelas Odbornika a "odbornika" rozeznas zpravidla i velmi rychle a spolehlive podle toho, zda ti opravdu pomuze. Nekdy to nevis sice ihned, ale rozhodne jsi schopna brzy rozeznat, zda ma na pomoci tobe zajem.

v tomhle souhlasím s Myšičkou. Právníci, finanční poradci, pojišťovací agenti mají opravdový zájem jenom a pouze o Tvoje peníze. Jak je to u psychologů nevím, ale u doktorů se k tomu stavu nezadržitelně blížíme.

jsi optimista, s doktory je to špatné už teď, nechtěla jsenm Vás tu děsit.Dělají chyby a s nápravou to jde leckdy doslova ztuha.

naopak, mým zásadním postojem jest krajní pesimismus. Neboť pouze v takovém případě veškerá překvapení mohou býti jenom příjemná. Ale k tematu - chyby je jedna věc, ale úmyslná snaha léčit, ale co možná nejdéle, případně nikdy nevyléčit, to je to,co jsem měl na mysli. Ostatně je zde pár kudlanek, žíjících za velkou louží, které by o tom mohly už něco vědět....

rozumím.

ať už lidských nebo paragrafových, kouká prvoplánově na své peníze - a to ne tak, aby se slušně uživili, ale aby nahrabali co nejvíc na účet klienta. Dobrý výsledek pro klienta je až druhořadá záležitost. To je mi ale smutné. Takže příjemně překvapen zůstává jen kolemjdoucí. Asi se přidám...
Mějte se pěkně a běžte a sluníčko - to je zatím zadarmo !

fajn, tak jsem neprohrála kafe se skořicí ani stravenku, když jsem tipovala hloupacatého za slovní vynález pro zlidštění řeči :-)

Když dfens a zmrdi, tak i Mudr. X. Crement a jeho Kokoti. V době, kdy jsem je četla, snad ještě dfens nepsal, nebo jen do šuplete

čas od času budujeme něco pro 1.LF v Kateřinské, když jsme tam začínali někdy kolem roku 2000, tak nám říkal jeden z profesorů, že si zoufá nad tím, kdo teď studuje medicínu a ať se modlíme, abychom se jim nedostali do spárů. Po pár letech nám říkal "kdybych tehdy věděl co dnes, tak bych si tehdy nestěžoval, protože teď už ani nemám slova, kterými bych situaci vystihl".

generalni zevseobecneni proste neplati pro zadne povolani. I kdyz je tedy fakt, ze nektera povolani blbkouni a zmxxxrdi vyrazne preferuji. Ale od toho nas priroda nadala mozkem, abychom se ty "odborniky" a odborniky, aspon v pudu sebezachovy", naucili rozeznavat a jejich sluzba uz nevyuzivali. Kdyz mne "lekarka" sdeli, ze kdyz mam rok teplotu, tak si ji nemam merit , tak zmenim okamzite lekare. Kdyz na KK vytasi "odbornik", ze vsechno je zakopane v jejim vztahu k otci, tak uz k nemu take nepujde. Proste musime stale jen myslet, posuzovat, sledovat, zda mi to nahodou neskodi a nevzhlizet na nikoho, na prisliusnika jakekoliv profese, jako na boha. Zodpovedni jsme porad hlavne sami sobe. Tak si sezenu reference, nez neco se mnou budou pachatt, tak si to necham vysvetlit, kdyz ke mne nekdo nepristupuje, jako k partnerovi, tak zmizet. Ten si nase prachy nezaslouzi a je jedno, jestli je to stavar, pravnik nebo primar chirurgie

ze tu ctu, ze nekonecne pitvani se v rodicich neni z odborneho hlediska asi uplne koser :-). Teda abych byla objektivni... jasne, ze nejake problemy tam byly, a nejen, ze jsem si o nich v puberte myslela, ze jsou mimo, jasne, ze jsme se kolikrat skarede dohadali a ze to kolikrat nebylo fer, jasne, ze mi na nich lecos vadi, ale nemyslim si, ze bychom meli spatny vztah. Ale ty problemy jsme probrali, myslim, ze jsem je zpracovala a ted rozhodne nemam pocit, ze bych ten vztah vubec mela resit, protoze spousta trecich ploch odpadla pote, co jsem se odstehovala. Dokonce si myslim, ze toto je oblast, kde trpelivy hledajici zakonite po case NECO najde. Toto byl typ psychologa, ktery si utvori teorii a snazi se z vas ruznymi chytlavymi otazkami dostat to, co chce slyset.
Ted, ktery zase nereagoval vubec a jen prikyvoval, byl druhy extrem. To ma zas clovek pocit, ze by tam vubec nemusel byt :-).

Kdyz jsme u tech psychologu, tak me jeste stve jedna vec. To teda zkousi i ruzni "lecitele" nebo "zivotni a duchovni poradci", proste cloveka zacnou lanarit do ruznych tematickych vikendovych seminaru, ktere nejsou zrovna levne a zvlast v me situaci jsou jaksi nerealizovatelne. Nemuzu proste jezdit na takovou akci s ditetem, nehlede na to, ze pokud chci zustat se svymi problemy inkognito, tak stezi takovou vikendovou akci utajim, ledaze bych se chtela snizit ke lzi. A to nechci. A je tu jeste jedna vec... mam z takovych "seminaru" pocit, ze tam budu akorat poslouchat, jak nekdo neco kvaka :-), vic ci min smysluplneho, ale nebude tam prostor pro reseni tem MYCH konkretnich problemu. Kdyz uz za neco platim a hlavne kdyz uz si utrhnu ten cas, tak chci, aby se mi venoval individualne. Jenze oni si to jaksi nenechaji vysvetlit, nekdy mam pocit, ze mluvim skoro s blbejma. Anebo taky jinak - snazi se asi prodat to, co je uzivi spis nez nejaka individualni terapie.

"Anebo taky jinak - snazi se asi prodat to, co je uzivi spis nez nejaka individualni terapie."

jestli je to odborník nebo "odborník". Rozhodně to nepoznám hned. A tak může "odborník" na mé psychice zatím napáchat škody, jejichž odstranění se třeba úplně nezdaří. A to nemluvím o tom, že i odborník může protahovat léčbu téměř donekonečna, protože dokáže pracovat s mou psychikou. Proč? No přece proč pracujeme - kvůli penězům... I ty od zdravotní pojišťovny jsou přece fajn. Proto nedůvěra.

Ale to je snad proboha samozřejmé, že takovéto "semináře" jsou jenom tahání peněz z kapsy účastníků. Víš jak se pozná kvalitní odborník? Tak, že se o něm skoro neví. Adresu a jméno si posílají známí mezi sebou, tak jako tady onehdá někdo dával adresu na svého kadeřníka. A hlavně si dávají reference, komu a jak pomohl. Platí to o autoservisech, stavebních firmách, stejně jako o doktorech. Kupodivu se k tomu hodí i ten gůgl. Jednou jsem takhle náhodou narazil na diskuzi lidiček s utrženými koleními vazy. Vyplynulo z ní, že pořádně spravit to umí akorát jeden doktor z Vinohradský nemocnice.

mezi zdravým a mrtvým člověkem je pro běžného obvoďáka kapitační platba, tedy cca 35,- měsíčně. Tož tak, proč obcházím doktory obloukem.

ten profesor měl bohužel svatou pravdu, už si můžu dovolit srovnávat, leccos pamatuji.

treba, ze bys tam dorazila v tak zdevastovanem stavu, ze by tam slo o kazdou minutu, jinak zemres /krome sebevrahu)
Ostatni jsem psala jiz vyse, opakovat to nemam v umyslu a ty si, spanembohem, zij klidne s tou svou genralizovanou neduverou
A ze by tebe nekdo chtel lecit temer donekonecna, to velmi silne minimalne pochybuji
Navic mas uplne zcestne predstavy o platbach za leceni ze zdravotni pojistovny, ty jsou smesne, doslova Psychitri vydalavaji na lecich, ktere predepisuji a psychologove na komercnich profesnich testech, treba.

tak, milé kudlanky, já se s vámi pro dnešek loučím a dovolím si poslat malý pozdrav. Je to něco jako psychoterapie. A dejte si reproduktory nahlas.
http://www.youtube.com/watch?v=g7oP5Ijf1oM

protože bych nerad, aby to vyznělo tak jednoznačně pesimisticky, tak bych si dovolil připojit svou zkušenost: Exitují víkendový kursy či semináře pořádený lidma, který to maj v hlavě srovnaný a nejsou to numismatici či zlatokopové. Taky netvrděj, že v kolektivu strávenej víkend je nějakou terapií individuálních problémů, spíš jde vo vypadnutí z běžnýho streotypu a vodpočinek, pobyt mezi těma spřízněnejma dušema. (A už vůbec nechápu, proč by na takovou akci měl někdo jezdit "inkognito", v "utajení", to by stálo kk asi za trochu vysvětlení. Na relaxační víkend snad můžu vodjet, aniž bych musel - když teda nemůžu - komukoli cokoli vykládat vo nějakejch svejch problémech, ne?) Lidi, který se zabejvaj terapií, se jí zabejvaj právě individuálně, tam je těžiště jejich činnosti a tam se vodehrává ta dřina. A jak bylo napsaný - ty dobrý nemaj vyvěšený inzeráty na každým rohu a v každým plátku, fungujou na doporučení, protože maj výsledky, maj narvanej diář a dost dlouhý čekací doby. Mimochodem právě terapeut, jehož příjem je závislej jen a pouze na výsledku terapie(nikoli na prodeji léků či platbách vod pojišťovny), si dost dobře nemůže dovolit natahovat "léčení" donekonečna - netrpělivej "pacient" totiž uteče a rozšiřuje negativní referenci, že tenhle mu taky nepomoh. Takže minimálně tou cestou doporučení se dá kvalita vcelku spolehlivě najít, platí to ostatně pro každý řemeslo.

ohledně psychologa/psychiatra, jsou vedeny dobrou snahou pomoci, ale jsou od ZDRAVÝCH lidí, kteří jsou navíc pány svého času. KK má malé dítě a žádné další osoby na hlídání. Pokud se vydá k nějakému lékaři či psychologovi, bude muset manželovi vysvětlit, proč potřebuje, aby hlídal, co jí je a proč tam jde. A to ona nechce, protože část jejích problémů souvisí právě s manželem, s tím, že je na všechno převážně sama. Pokud manžel finančně zajišťuje rodinu, nelze mu ani častou nepřítomnost vytýkat.
Dále : Pokud se někdo z vás někdy ocitl v situaci, že potřeboval akutně psychologa/psychiatra, byl patrně tak na dně, že po prvním nezdařeném pokusu (návštěvě "takyodborníka") už neměl chuť ani sílu hledat dalšího, možná lepšího. Jen nad tím nezdarem mávl rukou, a ještě víc se ponořil do své samoty.
Např. člověk s depresí nemá ani vnitřní sílu si k tomu odborníkovi dojít. Když se nějakým způsobem donutí, a k psych..doktorovi dorazí, zpravidla první je, že je požádán o 30 kaček za odborné vyšetření. To moc o zájmu o váš problém nevypovídá. Následně u psychiatra nafasuje recepty na drahé léky, na které pojišťovna nepřispívá, nebo jen velmi málo.
Psychologa, který by byl tzv. "na pokladnu" jsem ještě neviděla. Běžná cena je cca 500,-Kč za jedno "sezení".
A protože v poslední době se v depresích utápí např. spousta lidí, kteří přišli o práci, ani na tuto odbornou pomoc nemají. Pokud se máte rozhodnout mezi zaplacením nájmu (elektřiny...doplňte dle sebe) a "posezením" u psychologa, tak jasně preferujete prosté živobytí, nad "pofoukáním bebíčka".

do stadia, ze neni schopen ani bezne hygieny, ani dojiti k doktorovi, tak to fakt na psychologa uz neni. To zalecuje rovnou psychofarmaky psychiatr. Kdyz se ale vyhrabe z teto nebezpecne faze, mel by, chce-li se uzdravit, prejit k psychologovi. Protoze psychiatri zhusta funguji pomalu jiz jako jen automaticka vydejna leku, terapie je domenou psychologa. A nevim, proc neznas psychologa "na pokladnu", zatim to existuje, i kdyz je to placene zoufale, zdravotni system to povazuje za zbytny nadstandard. Ze by se v konecnem dusledku daly usetrit hromady penez za naslednou lecbu treba zaludecnich vredu, vysokeho krevniho tlaku, ale i casti rakovin, intenzivni pece o prezivsi sebevrahy atd., tak daleko obecne s rozumem jeste nejsme a dlouho nebudeme, bohuzel.

já vím. Každý chápe, že zlomená noha se musí zrentgenovat a dát do sádry, ale nemoci duše jsou považovány za "změkčilost", a s pacienty je často nakládáno jako se simulanty.
Podle toho na ně nahlíží i laická veřejnost, a ti nemocní se bojí odbornou pomoc vyhledat.
Navíc, ne všichni mají příslušné odborníky v dostupné vzdálenosti a ti dobří zpravidla nenabírají nové pacienty.

a dokonce nejen laicka verejnost, ale i spousta praktickych lekaru nebo lekaru jinych specializaci nahlizi na cloveka s nemocnou dusi uplne jinak. Napriklad mnozi jejich pripadne fyzicke potize bagatelizuji, neordinuji treba laboratorni a jina dalsi vysetreni, ktera by bezne lidem bez diagnosy deprese napriklad rozhodne udelali. Jakoby se stali neduveryhodnymi pacienty. Neplati to rozhodne plosne, ale zase to neni vubec vzacne. Cely zivot, co si pamatuji, to naprosto nechapu.

Psychologie není kardiologie, ano, a představ si, ten rozdíl velmi dobře vnímám. Ale mohla bys mně, laikovi, odpustit neznalost toho, jaké stavy duše ještě léčí psycholog, a jaké už psychiatr. A jestliže píšu o stavu, kdy nebudu schopna rozeznat, zda jsem se dostala k odborníkovi, nebo "odborníkovi", tak možná ten stav nemusí být nijak fatálně závažný. Někteří "odborníci" se jistě dokážou úspěšně tvářit jako odborníci po dlouhou dobu, a absenci výsledků, tedy zlepšení pacienta, mohou shodit na mnoho faktorů, jejichž vliv si ani pacoš není schopen uvědomit. Protože na rozdíl od kardiochirurga, chyba psychologa není vidět, není hmatná.
K příjmům psychologa - chceš tvrdit, že kdyby psychologové vykonávali pouze svou praxi, tak s příjmy od zdravotních pojišťoven za léčbu pacošů nevyžijí?

jsem ti to jen uplne proste popsala, ze psychicky na dne neznamena, ze potrebujes akutni pomoc v nekolika minutach. Nepochybovala jsem, ze rozdil mezi kardiologii a psychologii poznas, jinak bych to neuzila K mnoha tvym dotazum:
vubec neni zadne selhani cloveka, pokud pomoc psychologa vyhleda / to jen na okraj), spise to lze brat jako znak soudnosti a vyrazne ochoty neco s problemem delat,
psychiatr leci stavy a diagnozy, ktere se neobejdou bez medikace, ktere terapii nelze vylecit (treba tezke deprese, bipolarni poruchu, schizofrenii, tezky alkoholismus atd) V praxi to casto probiha tak, ze se nasadi leky a psychiatr s psychologem spolupracuji s nejakym pacientem.
Mysko, jsem hluboce presvedcena, ze odbornika proste poznas, protoze se ti vyrazne ulevi (ackoliv zpocatku terapie se dost casto prechodne a docasne lidem pritizi, ale to je uplne normalni projev ozdravneho procesu a kazdy psycholog te na to dopredu upozorni, aby te to zbytecne nevyplasilo.) Co lidi nejcasteji uvadeji, ze se zmensi az zmizi pocit, ze jsou na to uplne sami, ze jsou bezmocni, ulevi se jim, ze existuje nejake reseni jejich neuspokojiveho stavu, nemaji tak intenzivni pocit uzkosti...A jak terapie pokracuje, tak ti sdeluji, jak se na tebe tesi, o cem premysleli v dobe, kdy jste se nevideli, co jeste chteji doplnit, co je napadlo dodatecne. V podstate je to asi obrazne stav, jako bys byla zabloudila v lese, nekdo ti podal ruku a vyvedl te z lesa ven.
U "odbornika" zadne takove pocity proste nemas, nefunguje to.
Ale take je treba rici, ze existuje a hraje roli vzajemne kompatibilita pacienta s terapeutem, tedy, ze ne kazdy, i kdyz jinak dobry, terapeut bude fungovat na uplne kazdeho pacienta. To je jak v zivote, nekdy si lide tzv. sednou a nekdy proste ne. Sice by to ta profesionalita mela do urcite miry vyvazovat, ale vseresici neni.
Chyba psychologa videt zatracene je, proste se hrabes na stejnem miste nebo se dokonce zhorsis.
Mysko, musis dat na intuici, na to, jak na tebe pusobi, a hlavne, zda mas v nej duveru, kdyz to tak neni, pozna to i psycholog a budto to jde vyresit nebo je fer se slusne rozloucit.
Mysko, zadny psycholog nema tu moc, aby terapii ovladl nejak tvou psychiku, jak se obavas. Terapie je zalozena a podminena spolupraci, zpocatku aspon souhlasem. Pokud tedy nepodstoupis hypnozu, holotropni dychani, ci jine zhuverilosti. Medikace ji chemicky zmenit muze, ale clovek nema nikdy nad tebou zadnou nadprirozenou moc, aby te treba donutil k necemu, co sama vubec nechces. To fakt takhle nefunguje.
Nevyziji, ale mozna, ze nejaci takovi jsou.

ze i kdyby ti "odbornik" vykladal cokoliv o faktorech, ktere jsou pricinou neuspechu, tak neni preci nic snadnejsiho, nez se k nemu uz nevratit, ne? Ty nemas zadnou narizenou lecbu, jsi tam uplne dobrovolne a nejake faktory, kdyz se ti stale pritezuje, te vubec nemusi zajimat. Proste tenhle clovek ti pomoci neumi a je jedno, cim to okecava

Když se nad tím tak zamýšlím, tak pro mě by bylo asi nejtěžší přistoupit k nějakému psychologovi s důvěrou v něj. Uvěřit, že ten cizí člověk, kterému bych měla vyprávět intimnosti o sobě, mi chce pomoct, že nejsem jen položka na formuláři pro zdravotní pojišťovnu. Popravdě, nedokážu si představit, že se budu svěřovat naprosto cizímu člověku, nevím, jaká životní situace by mne k tomu přiměla. Zatím mi vždy pomohlo problém rozvykládat s blízkými lidmi, s přáteli, rodinou (dle povahy problému), prostě s tím, komu věřím.
A k tomu rozpoznání odborníka od "odborníka". Z tvého hlediska je to asi jednoduché, ale z hlediska člověka, který vůbec neví, co má od odborníka čekat kromě pomoci, to zřejmě jednoduché nebude, a rozpoznání bude trvat nějakou dobu.
Evo, ber to tak, že píšu jako naprostý laik, ani já, ani nikdo z rodiny a ani z mých kamarádů žádnou takovou pomoc nepotřeboval. Kromě dvou záležitostí, dvou sezení, kdy psycholog pouze potvrdil to, co jsme sami věděli. Ale to nebyla pomoc při nemoci duše.

to ale psycholog vi, pocita s tim a odbornik i zvlada, abys tu duveru ziskala. Zpocatku ti navrhne jen nejaky postup a ty bud souhlasis nebo ne. Kdyz to funguje, tedy tobe se ulevi, zaznamenas nejakou zmenu k lepsimu psychickeho stavu, tak dalsi faze je spoluprace. O psychologii plati extremne, ze bez spoluprace s pacientem je uzsraveni problematicke az nemozne. Vetsinou az pote nastupuje duvera. Takze to probiha po linii souhlas, spoluprace, duvera.
Ovsem jeji zarodky se utvareji doslova od prvniho okamziku kontaktu s druhym clovekem, tedy i psychologem. Zkus si predstavit, ze potkas uplne neznameho cloveka, k nekterym jistou duveru mas temer okamzite, i kdyz to samozrejme podrobujes dlouhodobemu overovani, zda to plati. A nekdo muze sebekrasneji mluvit, presto od nej odstupujes, neco ti na nem nesedi, zadnou duveryhodnost v nem neshledas. To, co toto zpusobuje je minimalne nonverbalni komunikace, tedy ty i bez jakehokoliv studia psychologie vis, zda tomuhle cloveka das pro svuj svet sanci. To je proces, ktery delame polovedome, mnozi az podvedome, ale mame ho pevne zakodovany ve sve psychicke vybave. Slova maji sanci nas presvedcit pouze z 10 procent, to ostatni je vyhodnocovani celkoveho projevu cloveka: hlavne, zda jsou v souladu jeho slova a jeho chovani, jednani, kdyz ne, jednoznacne duveryhodnejsi vyhodnotime vsichni chovani. Dale tam je postoj, gesta, mimimka...to je cela vedni disciplina. Ale pro tebe je, Mysko, zcela nejdulezitejsi sdeleni, ze to automaticky provadime, ackoliv jsme o studium psychologie zatim vubec nezavadili. Tudiz ty rozhodne nejdes do kontaktu s psychologen nejak nevybavena, handikepovana nebo znevyhodnena Bezne teorie uvadi, ze nejdele do 5 minut pri osobnim kontaktu mame jasno, zda clovek ma sanci na prijeti, tedy i duveru v budoucnu nebo ne.
Samozrejme, ze muzeme kdykoliv v budoucnu svuj postoj zmenit, to je stale probihajici proces. Ale to pocatecni rozhodnuti je velmi silne. Nekdy je to vyhoda, nekdy treba ne, v kazdem pripade je prima, ze nas priroda takhle funkcne vybavila

Chapu zcela, zes to zatim zvladala bez psychologa. Nekdy se to ale nektery lidem treba tak casove nakupi, ze zaziji napriklad nekolik umrti v rodine v kratkem casovem sledu, do toho se rozvedou napr. a jevy, ktere by rozlozene do delsiho casoveho useku zvladli, takhle koncentrovane je vykoleji, docasne. Jen pro zajimavost, existuje i neco, jako stresove skore, kdy se treba uvadi, ze smrt blizkeho, rozvod a ztrata zamestnani v useku 1 roku znamena pro cloveka tak extremni stres, ze ho to primo ohrozuje na zivote. Ale to jen na okraj.
Mysko, problem je, ze, bohuzel i bohudik, nemas predstavu, s jakymi stavy lidi k psychologovi treba chodi. Zkusim ti to jen malinko nastinit. Psychika, se, bohuzel, neda ovladat primo lidskou vuli, tudiz, i kdyby tito lide moc chteli a racionalne vse chapali, ta psychika jede po sve koleji. Tudiz dno treba znamena: ma obrovske problemy se spanim, objevuje se necekane tres rukou, nohou, celeho tela, zaziva predem zcela bezpriznakove ataky uzkosti, coz je, mimochodem, neco tak hrozneho, ze se to nejcasteji identifikuje, jako infarkt a rozlisi to jen EKG, nebo je prestanou bavit veci, co doposud delali a nemohou to vuli nijak ovladnout. Nebo se nedokazi zbavit premyslenim nad nejakym problemem, ale zadne reseni je nenapada, hledaji pricinu, proc toto v zivote maji, proc se jim neco nedari opakovane, proc se jim nedari neceho nebo nekoho zbavit atd.

Psychologie je casto demonizovana, prestoze opravdu existuje velmi realna sance spoustu lidi zbavit psychickych problemu, ktere jim zneprijemnuji zivot, a ktere, pokud se dlouhodobe neresi, nakonec vyusti do psychosomatickeho a posleze i vyhradne somatickeho onemocneni. U nekterych chorob i velci materialiste tu primou souvislost shledavaji a potvrzuji.
Mysko, ja te nemam proc nejak v nazoru lamat, jen mi prijde, ze muze v zivote kazdeho z nas nastat situace, kdy se primarni odmitani a neduvera v psychologii muze ukazat pro nas zivot minimalne jako neuzitecna Jine cile neshledavam

Ty, který k terapeutovi přijdou, k němu jdou právě proto, že von není vosoba blízká a je vázanej lékařským tajemstvím, takže daleko snadněji, pro tebe možná paradoxně, mu můžou říct právě to, co blízkejm, přátelům či rodině nikdy. Už třeba jen proto, že nikdy nevíš, jestli někdo z blízkejch či přátel za nějakej rok nebude "nepřítelem" a nepoužije tyhle informace proti tobě. Jsou věci, který může vědět terapeut, ale už ne partner, protože by to mohlo zbytečně narušit váš vztah. Atakdál. A vopravdu neplatí, že kdo vyhledal terapii, trpí nemocí duše, tj. je duševně nemocnej. Ve většině jsou to lidi, který netrpí žádnou duševní chorobou v psychiatrickým slova smyslu. A ty, který jí trpěj, už prakticky vždycky vyžadujou medikaci a to je práce pro psychiatra - psycholog (vobecněji terapeut) léky předepisovat nesmí!
A už jen pod čarou připomenu, že hranice mezi duševně nemocným (tj. se stanovenou diagnózou) a duševně zdravým není nijak vostrá, že hodně stavů, ze kterejch se postupně "rozjede" duševní choroba vyžadující léčbu medikamentama nebo dokonce hospitalizaci, by se bejvalo dalo zvládnout "pouhou" psychoterapií, pokud by se člověk vodhodlal jít k tomu terapeutovi včas, ale to už je na úplnej vokraj týhle plodný diskuse.

kromě výše napsaného tomu tzv.cizímu člověk můžeme věřit větší míru objektivity, nahlédne na věc z perspektivy, tak, jak nikdo z blízkých, protože ti vždycky budou podvědomě při svých radách, doporučeních přihlížet k tvým přáním, prožitkům a ve snaze navést na dobrou cestu můžou leccos přehlédnout. Pořád mě trochu překvapuje obecně vžitá představa o práci, o úloze psychologa. Co ho vnímat jako průvodce životem? Na procházku lesem k rybníku můžeš jít sama, na vysokohorskou túru se bez průvodce asi nevydáš. Psycholog zní opravdu jako lékař duše, tak co terapeut, rádce, kouč.. Přibylo životních situací, které kladou na lidi zvýšené nároky a ne každý zvládne jimi projít v pohodě, klidu a bez ztrát. Málokdo se učí jezdit na koni sám bez trenéra. Myslím, že potřeba různých osobních trenérů bude stoupat. Nejen psychologů. Na lidi se valí ze všech stran nároky, nezvládají se s nimi vypořádat. Často zamrznou na místě, přitom nepotřebují moc, stačí trocha pomoci.
Vrátím se ke skutečným psychologům - dobrý mj.také ukáže člověku vlastnosti, stránky osobnosti, které si ani neuvědomuje a přitom ho brzdí. Tak třeba v případě, že bys, teoreticky, Myško, stála o partnera a přitom se stále nedařilo, ti nejbližší, rodina, přátelé, uleví tím, že si to s nimi probereš, svěříš se kamarádce, mamince, oni tě ujistí, že žádnou chybu neděláš, jsi dobrý člověk a zatím jsi nenašla pravého. To jsou milé reakce, které uleví, ale neposunou, nezmění - a člověk, který je roky sám a hledá partnera, asi potřebuje změnu, ne jen útěchu. K posunu může pomoct i nepsycholog, člověk s psychoterapeutickými schopnostmi, ale kolik je takových... nebo dobrý psycholog. Odkryje, vyčistí, přemodeluje krok za krokem. Někdy máme štěstí a takovou terapii nám poskytne zdarma někdo blízký, tak třeba někdo jako Krkonoš by asi mohl:-) ale většinou jsme trucovití a nechceme dát na terapeuty v naší blízkosti:-) páč to není odborník a navíc říká co se nám nelíbí, klade otázky a tak, žejo.

jedna paní, která si myslela, že všechno zvládla sama a terapie už jí není ani třeba:

http://www.klarcinblog.cz/

Určitě je bezva, že se lze se svými problémy někam obrátit. Já, snad proto, že jsem se nedostala zatím (naštěstí) do situace, kdy bych pomoc potřebovala, si ponechám jakousi skepsi vůči účinnosti a efektivitě pomoci.

nehraje s klientem nejakou presilovku, protoze by to proste nefungovalo. On cloveka vede presne cilene k tomu, aby si sam odkryl, vycistil, prekonstruoval, protoze proste davno vi, ze rikat lidem neprijemne veci, usvedcovat je z jejich problemu, zpusobi u vetsiny lidi akorat tak to, ze se postavi na zadni! Toz on nemusi lidi bombardovat nazyvanim veci spravnymi jmeny, protoze to nefunguje, toho cloveka jen zbytecne ponizi. Clovek se rekonstrukci nebrani jen tehdy, pokud si na to prijde vlastne sam, sam pozna, jak neuzitecne a neudrzitelne postoje, vztahy, nazory, emoce, mysleni ma. Proto ta terapie mnohdy tak dlouho trva

vsichni si ponechame, co chceme

ale věřím, že tak to Myška ani nebrala psala jsem jí o účinku terapie - takže když říkám, že psycholog "odkryje, vyčistí, přemodeluje", tak tím vskutku nemyslím to, že se před klienta postaví s bičem v ruce a buď si dá klient říct nebo ne :-)

naštěstí jsem zatím nepotřebovala transplantaci kostní dřeně ani osobně nikoho s transplantovanou kostní dření neznám, přesto nejsem k účinnosti této metody skeptická :-) a to ani když vím, že ne vždy má kýžený dopad.

Úspěšnost transplantace kostní dřeně je viditelná, zjistitelná,... A metodě věřím. I proto jsem v registru dárců kostní dřeně .
Psychologii nezatracuji... Vždyť kolikrát se nemoc těla nedá vyléčit dřív, než se vyléčí duše.
I přesto zůstávám vůči psychologům nedůvěřivá a ostražitá.

proc jit radeji k psychologovi, mam-li nejake trapeni, bb. Protoze tohle, co popisujes, presne dela drtiva vetsina laiku

ktere psycholog pouziva, ma mnohokrate vyzkousene primo na sobe. Ne proto, ze by byl "dusevne nemocny", ale proto, aby presne vedel, co to s psychikou cloveka provadi. Coz z nej cini vlastne naprostou vyjimnku mezi doktory, protoze ti pouzivaji zhusta metody, ktere z pozice pacienta proste neznaji (casto to ani proste neni realizovatelne), ale tudiz nevi, jak se pacient citi. ( a kdyz po letech treba sami podstoupi inarkt, tak se po nem jejich pristup k pacientum casto uplne zmeni, protoze s tim nahle maji i osobni zkusenost). A treba u klinickych psychologu ten trenink trva nekdy i roky a na jeho konci podstupuje i tvrde, vysoce odborne rizeni, ktere rozhodne, zda nejakou terapeutickou metodu smi ve sve praxi pouzivat. Zda ji zvladl do takove hloubky, ze existuje odborna zaruka jeji ucinnosti v jeho rukou.

ze vetsina klientu psychologa zadnou psychickou nemoci v pravem /psychiatrickem) smyslu vubec netrpi. 60, 70 procent z nich pocituje, ze neco v jejich zivote neni v poradku a to zhusta az tak, ze jim to cini psychosomaticke problemy (treba je bolo zaludek, streva, hlava...), ale nikdy zadne vysetreni nezjistilo zadnou organou nebo jinou pricinu. Tak posledni instance, kam je doktori poslou, je psycholog. Psycholog nema zadnou jinou moznost, nez se pokusit s klientem zjistit, co ma natolik v nerovnovaze, ze se to projevuje temito priznaky, protoze on uz zadnou moznost poslat ho "nekam dale" fakt nema. To ma pacient vlastne stesti, kdyz v tom bludnem kolecku, kde si ho vsichni predavaji, jak horky brambor, skonci u psychologa. Protoze ma realnou sanci se toho zbavit tim, ze se odstrani puvodni pricina potizi, ktera je v hlave.
Mimochodem, je zajimave, ze k psychologovi zhusta dorazi hlavne "obeti" lidi, kteri maji skutecne nejakou psychiatrickou diagnozu. O tech se psycholog v prvni linii dozvida hlavne od prislusniku jejich rodin. Hodne zjednodusene by se dalo rici, ze mnohdy k psychologovi dorazi ti uplne "nespravni lide", ti, kteri by jeho pomoc potrebovali zcela akutne, maji vzdycky pocit, ze jsou zcela v poradku a zdravi (patologicti zarlivci, lhari, hraci, alkoholici). Nekdy se podari i parova terapie, casto ale ten, kdo ma nejvetsi problemy na ni nepristoupi. A ty "obeti" tam take nechodi nadarmo, protoze terapii dojdou k poznani, proc si takoveho partnera vybrali, co s tim dale, vytvori si uplne presne postupy, jak z toho vyvaznout a jiz se podobneho jednani v budoucnu vyvarovat.

potomci hlouplacatych /Krakonosi diky za zpresnenou terminologii). Rodice nezmenime, ti jsou nadale presvedceni, ze jsou zcela zdravi, v poradku a nikdy psychologa nepotrebuji, nejsou blazni prece!
Ale s potomky lze nacvicit skutecne funkcni modely mysleni, jednani, zvladani emoci, sebepojeti atd.

může dobře pomoct, tak jako s běžnou virozou neběžím k lékaři, protože léčbu znám a vím, že mi nic lepšího neporadí:-) Některé věci se s takovou pomocí dají řešit i bez dlouhé terapie

Ad hloupacatý - pořád si myslím, že jde o možná slangový, jak říkáš, ale určitě regionální výraz tady u nás nemají tak sofistikované krycí pojmy. Teda pokud s nimi neoperují v utajení a před námi obyčejnými smrtelníky to maskují

i účinky psychoterapie jsou viditelné a zjistitelné, pokud se setkáš s člověkem, který měl obrovské problémy před, a po.
I člověk závislý na alkoholu, drogách, automatech, který abstinuje třeba rok nebo i déle, je pacient úspěšně léčený terapií.

zda muze laik, pouceny laik pomoci? Aspon ja ji teda neresila, v tom s tebou souhlasim od sameho pocatku, ze mohou pomoci. Ovsem za predpokladu,ze nevyrazi "s bičem v ruce a buď si dá klient říct nebo ne "
Ty resis porad odbornost, ja postup, aby vubec fungoval.
Ale to je stale stejna otazka, na ktere se vzdycky zasekneme a jiskrime
Ty tvrdis, ze je treba cloveku to rovnou naservirovat a odhlalit a ja ti stale rikam, ze aby s tim clovek vubec chtel neco udelat, musis ho navest, aby si to odhalil sam, protoze jinak se postavi na zadni a bude si svuj nazor hajit az do roztrhani tela, i kdyby byl jakkoliv neuzitecny a nespravny.
Proste postoje, vztahy, nazory jsou silene odolne jakekoliv slovni argumentaci, byt sebelepe vytvorene a sebelepe myslene.
Ja ti tvuj nazor neberu a po pravde ani neshledavam duvod se nadale o tom prit. Pokud neveris mne, tak se zeptej tech "vasich reginalnich odborniku", tohle je vec, kterou vi kazdy odbornik.
Co jsem chtela sdelit k hlouplacatym jsem sdelila jiz davno, nevidim vubec zadny duvod to dale analyzovat.
Jinak ti preji hezky vecer

to je furt "ty řikáš, já řikám" a pak tu jiskříš jako jiskra jasná . Ale - imho - pravda je ještě někde trochu jinde. Totiž že každej člověk - i terapeutův klient - je jinej a vyžaduje jinej přístup a postup v terapii. Jsou lidi, kterým se zježej všecky chlupy, jakmile jim někdo začne "radit", jakmile ucejtěj autoritu, ty je pak vopravdu potřeba po špičkách a po malinkatejch kouskách nasměrovat, aby hlavně nepřišli vo pocit, že na to na všecko přišli sami. Ale pak jsou zase jiný, který se posouvaj dál, jen když mají dost jasný a pevný vedení, když se jim říká, co maj dělat teď, co potom, voni takový návody vyloženě chtěj a potřebujou, pokud se jim jich nedostane, jsou v terapii nespokojený. Možná je trochu problém vás psychologů, že trochu jedete podle nějakýho naučenýho schématu, ať je to Pepa nebo Karel (zjednodušuju, tak se prosím nečerti ). Znám pár lidí, který zběhli z terapie psychologovi k řekněme alternativnímu terapeutovi s tím, že jim ten psycholog připadal málo důraznej, že si jen tak povídali a k ničemu to nebylo, že měli dost silnej pocit, že psycholog se hlavně bojí, aby si to s nima nějakým razantnějším postupem nebo nepříjmnějšíma votázkama "nerozházel". A tak jako někdo nejni spokojenej při léčbě virózy, dokud do sebe nenarve aspoň plato Paralenů, jinej si vystačí s bylinkama a horkým čajem. Voba se nakonec vyléčej. Pokud vynecháme vysloveně škodlivý metody (typu nasazení antibiotik na zmíněnou virózu), pak nejni ani tak důležitej postup, kterej vede k uzdravení pacienta, jako subjektivní pacientovo přesvědčení, že mu ta konkrétní metodá pomáhá. Tím by se možná dal spor o "správnost" postupu terapie docela hezky a smířlivě uzavřít, co?

predevsim s tim zaverem
Souhlasim i s temi popisy 2 skupin a ted je mi to vazne az uplne blby byt zharem , ale to vsechno plati pro vsechny mozny slozky lidsky psychiky s uplne jedinou vyjimkou a tou jsou prave ty zatraceny vztahy, postoje nazory. Ty nejak lidi povazuji za jadro sve psychicke identity a jakkoliv jsou ochotni jasnym vedenim nebo samoobjevenim vsechno ostatni zrekonstruovat, tak vyhradne jen postoje, vztahy a nazory zadnym sebejasnejsim vedenim, argumentaci proste nemas sanci zdolat. To udelaji jen, kdyz uz lezi na hubce nebo k tomu vyvojem dozraji.
Zadny muj objev to rozhodne neni a ani se s vami o to vubec nechci dale prit, na to si vas obou dost vazim a nemam proto z toho ani zadnou radost.

Zdravím všechny vás neznáme ,a ptám se na názor,,,,mě je 67 vdova...přítel 43 rozvedený ...vzdálenost mezi námi není jen ve věk.rozdílu,ale i 400km..přesto již 3 rokewm jezdí za mnou,nikdy v životě by mě nenapadlo ,že prožijí ještě takový vztah ,a už vůbec né s mladým mužem...přes všechny problémy, pohrdání ,urážky,ponižování našeho vztahu od známých i mých dětí které se mnou nekomunikují ,protože si myslí ,že mě o všechno okrade ??!!!a na ně nezbyde? nevím .......ale je to jediný človíček se kterým je mě velice dobře ,v našem vztahu nepřevládá sex jak se na veřejnosti presentuje..omlouvámse za připadné chybičky