Zdravím vás všechny, kudlanky a kudlánci. Ráda bych se vám svěřila se svým trápením. Nedávno mi přítel "přiznal" své (snad jen dvě) nevěry. Kromě toho, že na první jsem přišla omylem, tak tu druhou jsem tušila, a ta z něj lezla měsíc a půl. Důvod - prý nedostatek sexu v našem 10letém vztahu. Vzhledem k tomu, že jsem typ člověka, který, když má s něčím problém, tak jej řeší, asi nikdy nedokážu pochopit, že to došlo až takto daleko.
Pro mě náš vztah také nebyl ideální, také mi chybělo nějaké to objímání, podpora partnera a - ruku na srdce - i více sexu. Ovšem vždy, když už toho bylo hodně, jsem šla a doslova jej donutila k tomu, abychom si o tom popovídali. Vždy to měsíc dva pak bylo v pohodě a zase se vše opakovalo. Nu což, věci se vrátit nedají. Chápu, že muži jsou po emocionální stránce jiní a že romantické filmy nám ženám blbnou hlavu. A ano, také stále toužím po tom, že přijde a bude se každý den omlouvat, litovat toho, co se stalo a možná i slzu uroní... nicméně stojím nohama na zemi. Jenže - teď nastala situace, kdy oba nechceme vztah ukončit, viceméně začíná klapat i komunikace, nicméně sex s přítelem je to poslední, nač myslím. Ne že by nebyla chuť na sex jako takový, ale při představě, že sahal na něco (ano čtete dobře) jiného, se mi obrací žaludek a mám husí kůži. Netuším, jak k tomu přistupovat. Jsem realistka a je mi jasné, že nepříliš dlouho to přítel vydrží (již takřka dvouměsíční půst je znát), nicméně, v hlavě se mi promítají představy, jak a co s nimi asi dělal. Překonala jsem fázi, kdy ho můžu držet za ruku a políbit, ale sex je něco, na co rozhodně připravená nejsem. Nemáte radu? Díky, Veronika
|