|
 Je mi osmadvacet a mému příteli o dva měsíce víc. V současné době je mezi námi dost napjatý vztah. Já jsem z Prahy, on z moravského menšího města. Ale neumí si představit, že by žil jinde než tam. Doslova mi řekl, že své děti v Praze nikdy nevychová. O nějakých závazcích mluví v horizontu až tak 5 - 7 let, pokud možná. On studuje PhD. a bydli v bytě s dalšími studenty.
Já dokončuji také svou školu, a bydlím tč. u rodičů. Není to nic moc, nemáme moc soukromí, protože já jsem v jednom pokoji s bratrem a on zase má na pokoji druhého studenta. Přesto se přítel ale nehrne ani do společného bydlení. Mluvili jsme o budoucnosti a k ničemu konkrétnímu jsme zatím nedošli. Pro mne je v tom všem bohužel už dost nejistota, ale nemůžu si současně představit svůj budoucí život na malém městě. Nic proti tomu městu, ani těm lidem, jen si myslím, že nyní bychom měli spíš žít ve velkoměstě, už kvůli naší práci. A ještě jedno: on příštího roku pojede na rok studijně do US. Ale nijak se toho nebojím, byla jsem půl roku ve Francii a přestáli jsme to dobře. Přesto se v současné době cítíme tak nějak ve vztahu unaveni. Vadí mi také jeho bručounství, náladovost, která trvá vždy hodně dlouho. Jemu naopak vadí, že mě stačí se vyvztekat a zase jsem „dobrá". To se v tom mám hňohňat jako on třeba i dva tři dny? Jinak sex a komunikace nám fungují, rozumíme si, takže si myslím, že by bylo škoda vztah končit. Poradíte mi, jak pokračovat? Jak to dát všechno do lepších kolejí? Denisa
|
Už se těším jak ji budu šířit. Vzpoměla jsem si na základní školu, kdy na mé prohlášení že žiju v krajině kopcovité, mi profesor zvýšeným hlasem doporučil pohled z okna. Doted si myslím že neměl pravdu, já bydlela za kopcem a pod dalším kopcem. 
