...se přemoct a s úsměvem a v klidu dát mamince úplně ve všem za pravdu? i kdyby tvrdila, že nebe je zelený a čtvereček je kulatej. leckdy to na hádavce zabere.

asi máme stejnou maminku a taky ji potřebuju, ač mám chlapečka většího. Mám slušnou práci a nemůžu s ním být vždycky doma, takže potřebuju, aby hlídala. Ona pohlídá ráda, máme se strašně rády a všechno ale! Mám čerstvé dva příklady - chlapeček minulý týden dostal teplotu. A protože ona tím taky trpí (ve smyslu že se tím trápí), tak si vylije zlost na mě - sprdla mě, že jsem si koupila blbou lavici do předsíně, že má bílej potah - nezbláznila jsem se??? A i když se snažím ala Jana dát jí za pravdu - protože to je skutečně jednodušší než se dohadovat, tak já mám zkažený celý den.
O víkendu jsem ji vezla na chatu, byly jsme nakupovat. Ona košík, já taky. Chlapeček chtěl Colu - dala jsem ji do košíku, kupuju ji tak 2x za rok, tohle je na oslavu jeho narozenin. Těch řečí!!!! Že to nezdravýýýý (to vim taky) a že mu všecko dovolíííím (to není pravda). A pak - drž se s košíkem u mně, potřebuju poradit. Povídám mami, nebudu se držet u tebe, neustále komentuješ můj obsah košíku.... tož Ivetko tak, poznáváš to?

tak četla, a zajela jsem na podpis, jestli to snad nepsala moje dcera, pak jsem zjistila, že podpis nesouhlasí. Jenže změna nastala potom, co jsem se potkala s moudrostí starých toltéků. Byla to fuška, ale dodržuju to. Než jsem tu moudrost do sebe dostala a začala jsem se ji řídit, tak jsme se stačily tak zhádat, že naše vztahy jaksi ochladly jen na to nejnutnější. Chce to čas a zas bude dobře i když vím, že už nikdy to nebude takové jako předtím. Ale takhle nám to zatím vyhovuje - je to rok co se nevídáme, o to víc jezdí za mnou vnučka a to mi stačí. Přestala jezdit ona za mnou, tak jsem se necpala k nim. Nic ji nevyčítám, nemám ji to za zlé, mám jiné aktivity, kterým se věnuju, takže všechno funguje jak má.

moje maminka čtyřicet let učila na prvním stupni, takže věř, že něco vím o nekonečném proudu "dobrých rad" a nezlomné víře maminky "jak mi úžasně pomůže, když mi dobře poradí a takřka za každou cenu mě donutí dělat věci po jejím, protože ona je přeci zkušenější, ví o životě víc a MYSLÍ TO SE MNOU DOBŘE" (akorát jí místy uniká, že já mám jinou povahu, žiju v trochu jiné době a baví mě hodně jiný styl života než ji) .
Měla bych pro Tebe dvě rady, počítám, že ta první se Ti asi nebude moc líbit .
Pokud chceš maminku "donutit", aby Tě začala respektovat, brát jako osobu sobě rovnou a ne závislou a podřízenou... tak si musíš zařídit svůj svět tak, abys jenom ty nesla důsledky svých skutků a aby tě maminka nikdy a nijak netahala z bryndy, kterou sis sama dobrovolně navařila. Tedy nebrat ani si nepůjčovat od maminky žádné peníze, pomoc v domácnosti nastavit tak, aby to maminka dělala proto, že se jí zrovna chce, ale rozhodně ne proto, že ty se bez toho neobejdeš, s vnoučaty zrovna tak - když je hlídá a stará se o ně, tak ať to dělá jen pro radost svou a vnoučat, ale rozhodně ne kvůli tomu, že ty jsi na té pomoci závislá... protože dokud budeš na mamince závislá finančně, materiálně nebo na její pomoci s domácností a dětmi, tak jsi prostě ve vztahu k mamince závislá a podřízená a nemůžeš se moc divit, pokud ona s Tebou pak takhle "nadřízeně" jedná.
Druhá rada - pokud moje maminka spustila proud rad, tak jsem ji klidným hlasem přerušila a zeptala se beze vší ironie a nervozity, proč mi tohle říká, co tím sleduje, co vlastně ode mně chce abych udělala... co ode mně OPRAVDU žádá. Tedy pokud Tvoje maminka spustí kritiku na partnera, tak ji zastav a donuť zamyslet, ať místo brblání řekne co opravdu chce - aby ses rozvedla nebo co chce? Jaké navrhuje konkrétní řešení? Pokud se jí nelíbí stávající stav, tak jaké Ti navrhuje skutečné konkrétní řešení? (Pokud řekne něco, co je pro Tebe nepřijatelné, tak rozumně a střízlivě řekni, co ti na jejím návrhu vyhovuje a proč a co nevyhovuje a proč.) Ve výsledku jde o to, abyste obě začaly o věcech víc přemýšlet a abyste se spolu naučily místo hádání mluvit... abyste spolu začaly jednat spíš jako spojenci proti stejnému problému než abyste stály vy dvě proti sobě a problém mezi vámi.
Ještě mě napadl jeden příklad z doby, kdy jsem tuhle metodu komunikace na svou maminku začínala používat. Šly jsme spolu do města a maminka spustila, jak mám na sobě úplně špatnou halenku, protože mi bude zima a nastydnu a jak je ta halenka taková a maková... a už jela jak rádio. Mně tím samozřejmě naštvala, pohaněla mi mou oblíbenou halenku, otrávila náladu (samozřejmě že mi zima nebylo a nenastydla jsem) a furt mlela a kritizovala... tak jsem se nadechla, uklidnila, zastavila a říkám:" Hm, mami, dobře - a proč mi to říkáš? Co teď a tady ode mně chceš? Abych se vrátila a převlíkla nebo o co Ti jde?" Maminka se zarazila, evidentně ji to zaskočilo a bezelstně povídá:"No když já mám o tebe strach, abys nebyla zbytečně nemocná a chci aby ses teplejc oblíkala". Tak jsme si v klidu vysvětlily, že je mi fakt teplo a dobře, že když nebudu trochu otužilá, tak budu věčně marodit taky... Prostě mě mamina naštvala a všechno ve mně vřelo na ni vyjet a pohádat se, ale pokud místo toho zkusím v klidu mluvit, tak mi funguje, že se většinou dá místo pohádání domluvit.

Naštěstí mi do ničeho nekecá , teda skoro do ničeho a stejné je to i se "skoro tchýní"
Ale je potřeba si ty hranice vymezit a ukázat, že už nejsi malé dítě a že jsi dospělý, svéprávný člověk...
Takže, to asi bude znít tvrdě, ale jinak to nejde, ano ty ji sice nepředěláš, ale můžeš jí dát najevo, že to co děláš, jak jednáš, jak vychováváš svoje děti, je čistě jen a jen Tvoje věc !!!
Nejsem přítel toho, odkývat vše, proč ???? Bude se to v Tobě akorát " vařit ".
Prostě jasně, srozumitelně, slušně a razantně !!!

obávám se, že nevíš, o čem píšeš. Já tě chápu - samo to zní rozumně, co píšeš - akorát že to není nic platný. Budou jen hádky a dusno. Pokud chci s maminkou dobře vycházet, tak to, co píšeš (ač je to SPRÁVNÉ) nevede ke klidu v rodině - a ten si přejem, protože víme, že nás maminka má ráda a chcem s ní dobře vycházet. Jinak hrozí varianta, co píše Zdena - vídat se jednou za rok. A to já tedy rozhodně nechci!

ale taky se někdy neubrání tisíc a jedné dobře míněné radě. Řeším to tak, že v okamžiku, kdy se mi to přestane líbit, tak na vše odpovídám ano, maminko, ano maminko.. S úsměvem. Zabírá to. Vím, že to myslí dobře... Ale je fakt, že to jsou spíš rady, než kritika, takže nevím... Ale každopádně bych v rámci jakéhokoliv řešení měla velice na mysli jednu věc - která se dnes bohužel už tak moc leckde nenosí - úctu k rodičům.

Mám také stejnou maminku. Je milionová a obětavá a, Margot, už deset let nejsem na ní nijak závislá a jak můžu, veškerou její péči a lásku se jí snažím vrátit. Přesto, když přijede s tátou na víkend k nám do baráčku, tak spustí co by kde mělo být a nemělo a jak by to mělo vypadat. Už jsem se naučila mít taktiku milého úsměvu a nechat věci bez komentáře, když to vystupňuje, jasně řeknu, že mně se to tak líbí a že s to měnit nehodlám. Pak je na chvíli klid, ale pak spustí, že bych prádlo měla věšet támhle a ne tuhle a je to, minimálně jednou za návštěvu jsme v sobě. Ale je to pokrop a věřím, že když na sobě zapracuji, tak to bude ještě lepší, protože maminku nezměním :-)

já si myslím, že problém je jinde a to v tom, že nedokážeš své matce slušně a jasně říct ( naznačit ), že každá máte různý pohled na svět a tak to prostě je a není potřeba se hádat !
Některé matky ( u mě to byla babička ) mají potřebu své " děti " vychovávat, až do konce života a myslí si, že jenom ten jejich názor je správný...
Je jasné, že každá generace má úplně jiný pohled na svět, výchovu dětí, bydlení apod...
Ale pořád je to o tom vymezení těch hranic a o tom respektu k tvé osobě...
Klid v rodině klidně zachovávat můžeš a taky chápu, že třeba matku potřebuješ na hlídání, ale moje zkušenost je taková, že je lepší si vše vyříkat............

přečti si i ty ostatní názory. Já to dokážu, ale to mám spíš tu úctu. Jsem spíš cholerik než co jiného, nemám celkem problémy si věci vyříkat ani v práci ani ve vztazích. Ale tady je to zkrátka jinak. Taky čas od času bouchnou saze, taky si pravidelně věci vyříkáváme, ale maminku nezměníš. A chovala bych se naprosto stejně, i kdybych ji na hlídání nepotřebovala, o tom to není. Dokonce si troufám říct, že jsem až natolik vyzrálá osobnost, že jí dokážu s úsměvem kývat zasvěcené vědí....

takže se naše názory velice liší, ona stále vše co se jí nelíbí 50x nahlas opakuje ještě po dvaceti letech dokola a já to nevnímám, srovnala jsem se s tím, že jsem jiná a ona se asi nezmění.
S mou dcerou jsme si vždy velice rozuměli a byly dobré kamarádky, bohužel si asi před necelým rokem našla nového přítele, měla už před tím nějakého, všichni byli milí, sympatičtí, prima kluci, zatímco tento nový je zamindrákovaný, nesympatický, nevychovaný blbec, co na něm vidí je mi opravdu záhadou. Názor jsem na něj nahlas řekla (zastávám to, že je to potřeba vyslovit nahlas, ale jednou stačí), bohužel nás to všechno rozděluje, já ho nemusím, on mě také ne a dcera se bez něj nehne, aby chudinka nebyl sám. Já to respektuju, takže výsledek je takový, že se vidíme míň a míň, byla jsem u nich 2 x, necítím se tam vítaná, vždy je nějaký hloupý incident z jeho strany, snažím se dělat, že se nic neděje, ale vše má své hranice. Když ho pozvu s dcerou k nám je to to stejný, je to problematický a komplikovaný člověk. Takže už je ani nezvu a jen se modlím, že snad dcera prohlídne sama a toho blba si nevezme, je to milá fajn holka, no ale asi si potřebuje něco odžít, aby si určité věci uvědomila, mrzí mě to moc, ale nedá se s tím nic dělat.

názory jsem četla, ale nic jiného, než to co jsem už říkala říct nemohu.Moje matka mi byla vždy, kamarádkou, oporou v těžkých chvílích, netvrdím, že je svatá, taky kdo je, že? Ale, je to rozumná bytost a chce se svými dcerami vycházet v dobrém, a proto se nesnaží radit a generalizovat, dělat přesně to co dělala babička........
Tu jsme musely usměrnit a musím říct, že to hodně pomohlo a dneska tam jezdím raději než když jsem byla malá...

a velkou výhodu, že ti mamka byla kamarádkou. Moje maminka je super, ale je beran. Ale miluje nás a my ji. Takže když to přeženu do krajnosti, stane se situac - ano maminko, ten čtvereček je kulatej. Ona je spokojená a pak za týden přijde a praví - bane, měla jsi pravdu, ten čtvereček nebyl kulatej, ale hranatej! Kdybych jí to ale jasně řekla stylem mami, nezlob se, ale nemáš pravdu, tak zkrátka bude zle.
Shrnu to - máš ve všem pravdu, ovšem na mou maminku aplikovat bez velkých střetů bohužel nelze... Nicméně i tak můžu říct, že jsem dosáhla velkých pokroků

vlastní samostatnost je jen základ a začátek. Pokud se člověk postaví na vlastní nohy, tak teprve začíná ten běh na dlouhou trať - vytvořit si s maminkou vztah oboustranného respektu o). A obávám se, že bez toho základu samostatnosti se dcerám na maminkách žádá respekt k vlastnímu názoru asi hrozně špatně.

U nás ten souhlas "aby se vlk nažral a koza zůstala celá" nefunguje a považuju ho i za docela nebezpečnou záležitost . Totiž - pokud mamince odsouhlasím, že ten čtvereček na zdi by opravdu vypadal líp, kdyby byl kulatej... tak maminka očekává a vyžaduje okamžitou nápravu... no anebo je mi taky schopná v době mojí nepřítomnosti v bytě ten čtvereček ostříhat nůžkama dokulata - v pevný víře, že mě tím fakt potěší a ušetří mi práci "když jsme se přece jasně domluvily, že kolečko je lepší" .
Tenhle přístup se naší rodinou táhne už přes generace - moje babička taky svou pětatřicetiletou dceru kdysi "zachraňovala". Třeba tím, že nadhodila, že ty záclony už by fakt chtěly vyprat. Dcera unaveně odkývala že jo, že chtěly (ač jí připadaly docela dobrý)... a ejhle vida, pozítří, když se z práce hnala domů chystat chlebíčky, neb měla pozvanou velkou návštěvu... tak se jí už na zastávce autobusu udělalo špatně při pohledu na okna svého bytu. Babička totiž dopoledne aktivně sundala všechny záclony a naložila je odmočit do vany s pevnou vírou, jak tím dcerce vítaně ulehčí práci a ušetří čas.

Snazim se vcitit do toho, co pises. Ty uz jses sama maminkou. Mas manzela, svuje zivot, ale pro mamu jses porad dite, nechce Te nechat dozrat, dava Ti najevo, ze je Tvoje matka a vi, co je pro Tebe nejlepsi. A Ty mas strach, ze to ona vi opravdu lip nez Ty. Cely zivot Te tak vychovavala, prebirala za Tebe zodpovednost, ve vsem za Tebe rozhodovala. Pomaha Ti a dozaduje se poslusnosti. Citove Te vydira. A Ty se nechas. Ne z dobroty srdce, ale ze strachu, ze bez mamy bys ivot nezvladla. Po nas chces, abychom za Tebe rozhodly, co s Tim, tak jako za Tebe vzdycky rozhodla matka. Ode me to necekej. K dospelosti patri vlastni rozhodnuti - at uz chybna nebo spravna, ale VLASTNI. Co chces Ty? Co vlastne chces Ty? A je to skutecne tak nemozne toho dosahnout?

i tohle znám... kývání má své meze. V tomto případě jsem vyměnila zámek, když mi takto babička v mých dvaceti lezla do bytu a pod záminkou utírání prachu - o který jsem samozřejmě nestála - kritizovala vše, např. fotku tatínka, který od nás "utekl"... Byla ve mně malá dušička, ale kupodivu mi to prošlo bez většího brajglu a od té doby jsme s babičkou uzavřely pevné příměří. A maminka nevyžádána ke mně od té doby nechodí, tedy mi nemůže ostříhat kolečka dokulata
Abych to ještě jednou shrnula - pokud to někdo cítí jako vydírání, ať to řeší. Pokud je to ještě jakž takž úsměvné, lze kývat - ta hranice je velice tenká.

tedy ta z úvodního článku. Naopak jí to asi vyhovuje. Může si na tobě vylít všechnu zlost, plácat cokoli špatného, co ji napadne. Ke kamarádce by si to dovolit nemohla (nebo bys snášela kamarádku, která ze sebe chrlí negativní věci a navíc o tobě?).
Možná nemá vliv na ostatní lidi kolem sebe, tak se ho snaží mít na tebe. Myslím, že by se rodiče měli chovat ke svým dětem lépe než ke svým přátelům - takže například nevypouštět mračna výčitek a negativní energie.
Jo a že se chováš nevhodně - kdo to posuzuje? Moje maminka měla taky kdysi podobné názory na mě - prostě jsem se urazila - za pár týdnů mi zavolala.

u nás doma to není žádné citové vydírání, naopak - maminka i babička mají vždycky nejčistší úmysly "mladým dobře poradit a pomoct", akorát jim občas nedocvakne, že mladí mají jiný vkus nebo názor - a ten kupodivu opravdu nemusí být horší, jen je jiný o). (Nedochází jim, že na bílej lavicovej potah se dnes dají levou zadní koupit účinné čistící prostředky, za jejich mládí by ta lavice asi byla čirá pitomost).
U nás doma tenhle mateřský "zachraňovací pud" velkou měrou vychází z toho, že babi i maminka měly v mládí krom zaměstnání na krku celou domácnost i veškerou péči o děti, takže se musely setsakra otáčet a večer nezřídka padaly na ústa, tak mají silnou potřebu dceři život trochu ulehčit... jenže já dnes žiju už v trochu jiném světě. Na ústa z domácnosti nepadám, účinné čistící prostředky, papírové dětské plenky, pračka, myčka, moderní napařovací žehlička a milující vstřícný manžel schopný a ochotný se postarat o děti - to všechno už je prostě jiný svět než měly naše maminky a babičky v mládí... a já tisíckrát vím, že to se mnou maminka fakt myslí dobře, jen se občas názorově trošku zatoulala ve svém mládí a já už žiju v trochu jiných podmínkách než měla ona.

moje máma se dožila sedmasedmdesáti, když umřela tak mi bylo pětapadesát - a furt mě vbychovávala! A do dnešlka se jí to nepovedlo. Ani tobě se to nepovede. Až budeš vychovávat rodinu svejch dětí. Já to před deseti lety zaťafla s tím, že když jsem to nezvládla doteď, tak už s tím nic neudělám. A nedělám, i když to se mnou často škube.
ale je to jejich život a žít ho za ně nemůžu - jo když budou chtít radu nebo pomoc, tak samosebou to udělám ráda. Takže tím pádem žiju se svými dospělými dětmi celkem v míru. Taky teda žijeme každý jinde. Což není k zahození.

koupit maminkám knížku Jiřiny Šiklové "Deník staré paní" - je to o umění stárnout (i mezigeneračních vztazích)a možná řekne maminkám víc - přeci jen děti v tomto případě nejsou ten správný parťák k debatám o stáří s věcí s tím souvisejících:-) A když už ji budete mít, přečtěte si ji taky- všechny nás to čeká!:-)

to citové vydírání nebylo na tebe, promiň jestli to tak vyznělo

neboj, nevyznělo to zle o). Jen jsi mě oslovila, tak jsem si vylila osrdí, že leckde můžou být příčiny různé a u nás je to zrovna takhle o).

teda musim se přiznat, že už jsem za ty roky alergická na větu - myslím to s tebou dobře! I když vím, že myslí a proto občas kývu... A vůbec, kdoví jaká budu já, že ano?

Bydlíme v domě společně s mými rodiči a musím říct, že je docela obdivuju, že se nám do ničeho nepletou, přestože náš životní styl je dost jiný než ten jejich. Horší je to s tchyní. Ta vždycky svoje rady uvede slovy "nechci vám do toho mluvit, ale ..." Kolikrát mám sto chutí jí říct ať nám do toho teda nemluví, ale vždycky se radši ovládnu, protože vím, že to v podstatě myslí dobře . Většinou jsou to jen rady typu "sem byste si měli dát poličku" a to se dá přežít. Horší už je, když má různé poznámky k výchově našich dětí. Já to řeším tak, že v takové chvíli zmlknu a vůbec se k tomu nevyjadřuju. Ona je dost inteligentní na to, aby poznala, že mi to není příjemné. Je fakt, že ty své nevyžádané rady v poslední době dost omezila.
Jinak dávám stoprocentně za pravdu Margot, dokud jsme v začátcích našeho manželství byli na rodičích nějakým způsobem závislí, oni se k nám taky tak chovali. Prostě jako k dětem. Takže v prvé řadě obejít se bez pomoci maminky a nezatahovat ji do svých problémů.

Osamostatnila jsem se hned po maturitě na gymnáziu. Nenechala jsem si do ničeho moc mluvit,takže jsem si sama našla práci,byt, žila s partnerem atd. Naši mě nechali,poradili když jsem se zeptala. Mají občas snahu zasahovat v rodině a příbuzenstvu do věcí,které se jich netýkají, ale oni se tak nějak cítí oprávnění do toho vstoupit.Takže to mamka dělala i u mě, no a tak občas došlo ke střetu. Naštěstí jsem nikdy na ni nevyjela,nebyla zlá,hrubá, nějak jsem ustála zůstat klidná a pevná, i když jsem to pak obrečela, ale udržela jsem si svobodu a nezávislost a neměla se za co stydět, omlouvat.

Jak si zvykali, že mi můžou důvěřovat,že se svým životem nevyvedu nic špatného, i když si pojedu po svém, tak to ustávalo. Ale musela jsem často zopakovat: vyslechnu si ráda rady,doporučení,popovídám si o tom, ale rozhodnu se po svém a ty se nesmíš rozčilovat,že ne podle tvé rady, prostě tě poslechnu jen když uznám za vhodné, ne proto,aby bylo po tvém. A takové rozhovory proběhly občas ještě i po třicítce. Takže ta samostatnost a finanční i bytová nezávislost nestačí, pokud maminka má sklony k manipulaci

někdy to opravdu nestačí, ale myslím si, že v Ivetině případě by to měl být první krok. Jestliže jí maminka, jak píše, hodně pomáhá, pak se asi cítí oprávněna Ivetě radit a kritizovat ji. A pokud Iveta od maminky pomoc přijímá a možná se bez ní neobejde, pak by měla asi zatnout zuby a přijmout i tu kritiku.

s tím naprosto souhlasím, ostatně, sama to znám, mám velkou dceru a nechávám ji maximum volnosti a svobody v rozhodování, ovšem háček je právě v tom slovíčku "maximum" - není to úplně beze zbytku, protože je na mě závislá finančně i jinak, a já ji nejen proto vnímám pořád jako dítě (pravda, ona se tak i chová

s novým domem, kde bude mít svůj samostatný 2 kk, se to asi trošku upraví, říkáme si spolu obě dvě, tak nám to zatím nevadí - stejně na to jednou budeme vzpomínat, jak jsem na ni ráno ječela, kde mám zase tu novou řasenku a na nenávratné půjčky na nové baleríny, noční odvozy autem po její sms Prosím tě, přijeď pro mě, je to tu hnusný, apod. taky jsem ji už rovnou varovala, že až bude mít své děti, beru si je do výchovy) a radit že jim budu dokud budu mlít pantem, ale že počítám s tím, že mé rady neuposlechnou

a s oběma vycházím fakt dobře, i s jejich manželi.Máme dost podobný vkus a když tomu přidám životem nabylou praktičnost, tak stojí i o můj názor. Ale nikdy jim ho nevnucuju, vždycky podoktnu- "to je ale můj názor". Zatím to funguje a jsme v pohodě. Řídím se heslem -žij a nech žít. Moje mamka je taky pěkný urzurpátor, ale je 300 km daleko, vídáme se několikrát do roka a dneska už se nebojím svůj názor prosadit. Je těžce nemocná, tak na to nejdu moc hrrr, ale najevo to dám. Kdo ví, jaká já budu po osmdesátce, tedy jestli se jí vůbec dožiju

mam dve tchyne (jedna je rodicka). ja a nebo moje zena musi mit vzdy pravdu. zadne diskuse. pokud se libi, pobud, pokecej, nadavej na zname, na tatiky, nadavej na dane atd. jakmile se otre kdokoli (tchyne, rodicka) o moji rodinu, tak nazdar a jed domu. funguje to bajecne. ale chce to mit vlastni osobnost

osobnost jako být poněkud studenej čumák k mámě (své nebo partnerčině)
protože mezi "otřít se" a mít láskyplnou starost a nevyžádaně v dobré víře radit, je rozdíl