.

U nás v ulici bydlí jedna paní, která podobnou úzkostnou mánií trpí. Ruce má tost poničené, jak si je stále myje, stále si všechno pere, atd. To je nějaké nutkání, kterého se nemůžou zbavit, mají pocit, asi jako kdybychom my strčili ruce do žumpy a pak s nimi rovnou jedli.
A i když chodí na léčení, tak je to asi dost těžce léčitelné.

já bych si jej zamluvila na pátky....no jinak nevím, nedá se to léčit jako kterákoliv jiná závislost ? Možná by také pomohlo zaláskování do nějaké normální ženský. Jenže - to by bylo asi jen dočasné. Už jste rodino na něj něco zkoušeli ?

nevim ale vim ze bych se od vlastniho syna buzerovat nenechala.
Ten kluk uz skoro 20let presluhuje v roli ditete misto aby se osamostatnil.
Tak zkuste zavzpominat par let nazad,proc se neosamostatnil,devce nenasel....
nerikam ze vy tak delali ale stava se v rodinach,ze rodice ze strachu kritizuji kazdy synuv krok,kazdou kamaradku atd. -az treba zustane rodicum na krku.
Jedna vec je asi jista-dobre jste ho do zivota nenakopli. Reste tohle a uklizeni ho prejde.

Vlastop: Co bys taky mohla čekat od hloupýho, žejo.
Wen: Vyfotil jsem o víkendu svý starý kolena. Velmi vzrušující!!!!
Tak to zítra posílám šéfový.

ale přišlo mi špatné, dělat si legraci z toho, co někomu působí trápení.Na ty kolena jsem zvědavá. Fotil jsi je v Masně?

se nazývá autismus a je boihužel neléčitelná. Tenčlověk je uvězněn ve vlastním světě a vlastních představách..může být jinak velmi inteligentní a to většinou je. Ty rodiče s tím měli něco dělat už když byl malý. Pomáhají hodně zvířata - psi nebo koně.Jinak lituju spíš tioho kluka, bude celý život velice nšťastný a sám.

ten je přece jenom trochu komplikovanější a těžší záležitostí, ne ?
NČ - doufám, že to šéfová předá dál...že si nedá zarámovat a nebude se těšit sama.

http://cs.wikipedia.org/wiki/Autismus

pak by si ale meli rodice toho vsimnout uz davno,to by Dana nepsala sem....
vubec by mela napsat trochu vice o synovi,to uklizeni muze byt jen frustrace.

, Autismus je něco zcela jiného - úklidové nutkání taky - Vtíravé myšlenky (obsese) a nutkavé jednání (anankasmy, kompulse, rituály) patří ke zkušenostem, které sdílíme v té či oné míře všichni a nemusejí hned znamenat chorobu.

Dříve byla obsedantní porucha považována za typ neurózy, dnes se řadí jako samostatná chorobná jednotka (tzv. OCD, obsesive-compulsive disorder).
Aby uvedené příznaky, jako kontrolování, mytí rukou aj., byly chorobné, musejí narušovat běžné fungování postiženého a splňovat ještě další kritéria. Nutkavé mytí rukou často vede k narušení pokožky, nemluvě o spotřebě mýdla.
Vtíravé myšlenky, například pobídky skočit z věže, z mostu, ublížit vlastnímu novorozenci, vykřiknout vulgárně v kostele, jsou provázeny určitým napětím a vnitřní nepohodou.
Rituály a různá zajišťování slouží ke snižování vtíravých obav a úzkosti, avšak jen s přechodným efektem, proto se opakují.

Tato obsedantně-kompulsívní porucha se léčí psychofarmaky z podskupiny antidepresív, tzv. SSRI, a zejména kognitivněbehaviorální psychoterapií. Představte si, že postiženého donutíte vytřít holýma rukama záchodovou mísu a pak mu celý den nedovolíte umýt si ruce. Po takové kúře dvě tři umytíčka přinesou úlevu, o jaké se vám předtím ani nezdálo...

dáma je zmatená :-)

jsou případy, kdy ten člověk vůbec nekomunikuje - prostě jeho duch je mimo realitu - out.Ale jakkoli je průběh tohoto onemocnění těžší nebo lehčí - vždycky je jeho základním projevem lpění na rituálech a na postupech jakože třeba prkýnko se myje zleva doprava a tak. Opakování rituálů nebo činností v NEMĚNNÉM pořadí mu dodává pocit jistoty, jakákoli, byť sebemenší změna jej uvádí ve zmatek a v paniku. Je to jako když se slepý člověk může bez problémů pohybovat jen v prostředí, které má "ohmatané" a které důvěrně zná. Neznámé prostředí v něm také budí strach, kterýse musí naučit zvládnout.Autista se svým duševním zrakem také dokáže jen velmi těžce orientovat, a proto se tak drží zaběhnutých činností - např. neustálého čištění, neustálého opakování jedné a též činnosti atd.

že první moment po přečtení článku jsem chtěla napsat totéž co NČ, totiž že by se chudák syn mohl realizovat určitě jeden den v týdnu i v náší domácnosti. Ale abych to nezlehčovala, je to jeden z druhů úzkostné poruchy, přesně to popsala Otta a léčit se dá. Dano, rozhodně by bylo dobré se synem zajít na psychiatrii, ale nejdřív se poradit s vaším obvodním lékařem. Určitě někoho dobrého doporučí.

Doma mám furt bordel, nejsou lidi na nádobí, natoš na podlahu, na žehlení, na nový obložení koupelny, na vymalování. To jsem, tada taky nějak AUT, žejo.

A ta tvoje úchylka se NČ nazývá slowlismus. Prostě nestíháš, ne že bys byl líný nebo tak.

Řikaj o mě sice, že jsem bordelář, nevzdělaní hlupci-tupci!!!
Slowlista - to už zní uplně jinak. Budu muset všem těm zoufalcum vysvětlit, že jsem prostě nemocnej a nemůžu s tím zhola nic dělat.

Projevuje se to tak, že bez její pomoci zásadně v baráku nic nenajdu, bačkory mám vždy podrážkami nahoru (musí se otřít a oschnout , než vjedu do garáže, musím zkontrolovat, zda není čerstvě vytřeno, když sáhnu na kohoutek, disciplinovaně jej otřu ručníkem, nedrobím a jím pouze na vyhrazených místech... ALE... když jsem pár dní sám, tak si to se synem užíváme. Nepřezouváme se a vůbec si neděláme násilí. Vlastně mi to takhle vyhovuje PODSTATNĚ více, než kdybych měl doma nějakou šmudlu.

nejlíp s nimi umí pracovat kognitivně-behaviorální terapie (směr psychoterapie).
To nutkavé jednání je jen ventilem něčeho uloženého, popíraného a je třeba přijít na to o co jde. Jelikož je to terapie - je zapotřebí spolupráce toho "léčeného" a v tom bude možná oříšek pokud to sám nevnímá jako problém, bude obtížné jej přesvědčit, aby s tím něco dělal.

Asi bych se zašla jako rodinný příslušník poradit k terapeutovi (popř. psychologovi s potřebným výcvikem), jak se k takto "nemocnému" chovat a jak mu mohu pomoci pochopit, že jeho chování není "normální".

Nechápu Vaše rádoby vtipné rady a poznámky , tohle je vážná nemoc a bez psychologa
se nedá vyléčit . Takže bych radila navštívit ho co nejrychleji .

Návštěvu odborníka přece. Aspoň 5x. Tvoje rada - odborník po šesté. Takže doufám, že se tam dostanou, protože realizace je teď už je na nich.

Lidi si zcela běžně dělaj srandu i z vážnejch věcí, na to bys si, Ančo, měla zvyknout...

Že má člověk se zhora uvedenými problémy zajít za psychiatrem ví každej, kdo viděl oskarový film s Jackem Nicholsonem "Lepší už to nebude". Film je deset let starej, v televizi šel několikrát. Fakt, že existujou lidi, co ho ještě neviděli, mě překvapuje...

ale dost casto to nejde, hlavne ne, kdyz se vas dana situace tyka.
Jestli se chcete hezky smat pres slzy - podivejte se na britskou tragikomedii "Dirty filthy love". Nevim, jak to bylo prelozene do cestiny. Zcela urcite vam to ukaze, co si asi lide s OCD (a jejich okoli) zazivaji. Neni to ale vubec sranda...i kdyz se casto usmivate.
Mimochodem, je to moc hezky film i kdyz titul je na prvni pohled trochu zavadivy. Moc odporucuji.

dr. Ján Praško napsal knihu "Obsedantně kompulzivní porucha a jak se jí bránit", kterou vydalo nakladatelství Portál. Asi by stálo za to si ji přečíst. Bližší informace i ukázky z knihy jsou na http://www.viap.cz/knihy/obsedantnekompulsivni.htm.

to je obsese a s tou může pomoci jedině odborník-psychiatr, ten taky zjistí, o co přesně jde,
obsese může, ale nemusí nutně provázet autismus, mohla se objevit v dospělosti jako následek nějakého duševního traumatu, zážitku, špatný rozchod, ztráta blízkého člověka,těžká nemoc, pak může klidně existovat samostatně a léčí se příčina-tj. vypořádat se s tím,co se stalo, a tím se "vyléčí" i ten únik do obsedantního chování, takže psychoterapie, ale jak, co,proč bude pomáhat,stačit, to zjistí jen odborník -

jinak autistů mezi námi žije mnohem víc než tušíme, často zůstávají nerozpoznaní (projevy jsou slabší a přikládají se něčemu jinému-labilitě,vrozené indispozici,zděděným sklonům atd.), a zůstanou tak,nebo naopak z různých důvodů,příčin zesílí (projevy autismu); obsedantním chováním trpí také mraky lidí, do statistik se dostanou jen ti, kteří s tím jdou k odborníkovi, a to se stane až ve chvíli, kdy si oni nebo okolí připustí, že už je to obtěžuje příliš, že je to omezuje, komplikuje život, znemožňuje běžné osobní kontakty atd.

paní bych tedy doporučila jedině konzultaci s psychiatrem a nezvolila bych asi starého dobrého praktika z ordinace v okresním městě, při vší úctě a respektu k ambulantní praxi zůstaly někdy jejich metody i názory kdesi daleko, dávno..

neviděla jsem ale věci zde doporučené nebývají špatné...