A tím se vše platilo ze společného. Fungovalo to.

tj. ze společných kas s podobným fungováním. Peníze se část dala do "pokladny" manželce,ženě, protože ta většinou řešila běžná vydání, provoz domácnosti, jídlo, dětské potřeby, vánoční dárky atd. Část příjmu šla na účet, tehdy většinou sporožiro, ze kterého odešly platby SIPO :-) pojistky, spoření, a zbytek se ukládal na vkladní knížku, knížky.
O výdajích v domácnosti se moc nedohadovali, jen tak trošku, protože obě byly, tedy moje ještě je, šetrné a pečlivé hospodyně. O větších vydáních se domlouvali společně. Kapesné měli otcové na cigarety (můj), pivo a fotbal v neděli (jeho) apod. a výši kapesného si domlouvali tak nějak společně taky. Otcové byli rozumní a matky vstřícné. Zajímavé bylo, že ani jedna z nich kapesné nemá, ani moje máme ne, prostě se předpokládalo, že co bude potřebovat nebo chtít, si koupí z domácnostních výdajů.
Rozdíl byl ještě v tom, že u nich byla mírnější, přizpůsobivější vždy maminka, u nás otec vše vysvětloval, vedl diskuze bez zvýšení hlasu atd. Takže to zpočátku občas pěkně křupalo :-) Tím, že pocházíme každý z jiného počtu sourozenců, z jiného prostředí, rodiče jinak vydělávali, tak se lišila i vydání rodin, ale princip byl stejný. No a tak nám nepřišlo divné ho nepřevzít. Akorát že dohad o výdajích bylo trochu víc, protože jsem utrácivější než jeho máma a vlastně i než moje máma, ale on zase není škrt a seznal, že když utrácím, tak ne za nesmysle, spíš si připlatím za kvalitu. A že když je ouvej, tak umím, on tomu říká čarovat, babička tomu říká z prdu udělat kuličku, tj. z mála hodně, a taky umím přesouvat peníze sem a tam až se nějak překoná krize a problém je zažehnán.
Takže u nás je to tak, že známe své příjmy a víme vše o všem, ale on se o to zas tolik nezajímá, za ty roky mi to svěřil, nebaví ho starat se o finance. Chce mít jen jistotu, že zaplatím vše co je třeba a dám něco stranou. Máme společný účet, kam jdou všechny naše příjmy a odsud je přeposílám na všechna spoření, pojištění, pravidelné i nepravidelné platby, taky dětem kapesné na jejich účty. Dokud nebyly účty, nosili jsme peníze domů v hotovosti a on mi je odevzdal i s páskou. Pak jsem rozdělila hromádky do obálek, včetně obálky jeho kapesné. Ted posílám na náš účet příjmy nás obou, podle situace ve firmě, muž se už ani neptá kolik.
Rozdíl od hospodaření našich rodičů:
1) máme každý své zcela stejně vysoké kapesné, 4 tisíce, a za co je utratíme, do toho druhému nemluvíme. I když to tak nějak víme, ale nekecáme si do toho, i kdybychom si koupili zlaté prase.
2) když chci nové knihy, cédéčko, film, předplatné časopisu, jít ke kadeřnici, na kosmetiku, koupit si boty, kabelku,aj. - neprodiskutuju to předem, jdu a koupím si to, protože vím, že on ví, že jednak si to nekupuju každý měsíc, jednak mi to přeje (asi že to nekupuju pořád:-), jednak pracujeme a vyděláváme oba a nikdy bych neupřednostnila sebe před potřebami dětí, což on taky ví...a teď už zase upřednostŇuju stavbu
3) už neprodiskutovávám ani jiné výdaje do domácnosti do 10 tisíc, protože mi řekl, že to nemá cenu, že stejně dá na můj výběr, protože já řeším domácnost víc a nebude mi do toho kecat, a nakupuju si za ty peníze depilátor nebo něco takového, ale praktickou nebo užitečnou věc za cenu přiměřenou kvalitě

do rodinných financí jsou poměrně podrobně zasvěceny i děti, jsou dost velké a kdyby se s námi něco stalo, tak aby mohli oba normálně fungovat a věděli si rady, třeba s drobnou pomocí prarodičů, strýců tet apod.

ještě mě napadlo - věci jako předplatné časopisu, oblečení, knihy, boty, kadeřník, masáž zad apod. se berou u nás jako výdaje na domácnost, z kapesného si to neplatíme

Ale máme své drobné "úlety", asi návyky z dětství, nebo důsledky úsporných režimů v našich původních rodinách, nebo prostě geny... máte to taky?
- jeho vytočí každý kousíček zkažené potraviny a to tak, že mu to zkazí na chvilku i náladu, takže když najde 5 dnů prošlý jogurt, raději ho sní, aby se nezkazil, i když na něj třeba vůbec nemá chuť, ani nemá hlad - já ze zkaženého jogurtu nemám radost, ale ani smutek
- moje nelibost v plýtvání se projevuje jinak - takže klidně koupím 5 krabicí různých vloček, müsli k snídani, což on by sám neudělal ani náhodou, a k tomu 3 druhy mléka (jo, někdo si na ně dává plnotuč, někdo polotuč,někdo nízkotuč) atd., a každý at sní co mu chutná a kolik chce, třeba k prasknutí. Ale vadí mi větší zbytky, které už ani nejdou vrátit zpátky nebo v rámci rodiny dojíst po někom. Řízek se neukrojí, ale rozpitvá, takže ho dojí leda pes, broskev se nakousne, jablko se odloží nedojezené na linku až zhnědne. Obzvlášt starší je přebronice, zalije vše kečupem a půlku pak nechá. Říkám dětem raději si 5x přidej, než jednou nechat takovou spoušť na talíři, která se jen vyhodí.
- další moje úchylka, zase zbytky, tentokrát drogerky - takže máme spoustu lahviček šamponů, kondicionerů, mlík, odličovačů, laků atd., každý to svoje, ale šampony bych nejradši všem ředila, svůj naliju do větší lahve, rozředím vodou a tak to používám. Stejně tak sprchový gel, aviváž, jar. Mýdlo věšíme za kovovou "zátku" na magnet, po spotřebování zůstane v zátce kousíček mýdla. Přilepím ho na nové mýdlo, nebo přihodím při praní do pračky, pak dám o trošku míň prášku.
- tuby od krémů, kondicionérů, tělových mlík, odličovacích emulzí apod., co nejdou úplně vymačkat - nůžkami na drůbež odstříhnu spodní část, zevnitř vyštourám do mrtě, odstřiženou částí přiklápím jako víčkem, aby nevysychalo
- papír - kromě třídění odpadů se využije i papír z jedné strany nepopsaný, co jde tisknu důsledně oboustranně, na odpadní papít potištěný jednostranně píšeme poznámky, fungují jako šmíráky, stříháme je na menší papírky, poznámkové. Na oboustranně potištěné papíry vylepujeme v kanceláři paragony do účetnictví.
- v kabelce i aktovce nosím složenou tašku z tenkého plátna a slabou igelitku (kdybych kupovala něco mokrého:-), na větší nákupy mám v kufru auta nákupní tašky z juty, zakoupené v tescu, a plastové přepravky. A dělá mi strašně dobře odmítat s díky igelitky a pytlíky v obchodech.

a co takhle pečlivě nahospodařím, to zvesela profrncám jinde

jsem nikdy nedostávala manželovu výplatu, jídlo a vše nutné jsem hradila vždy sama. Ale nezdráhal sníst co jsem nakoupila do mrtě. Bylo to velmi náročné a úmorné. I na mateřské jsem šila, takže vydělávala. Každý měsíc jsem se o peníze musela dohadovat a po dvaceti letech jsem to vzdala, protže tam nebyl možný jakýkoliv posun k lepšímu. Model z manželovi rodiny byl špatný a on se ho nehodlal vzdát, vyhovalo mu to, no jak by také ne. Já jsem nikdy hýřivá nebyla, jsem hospodyňka co udělá z prdu kuličku.
Dnes jsem podruhé vdaná, peníze nám chodí na jeden společný účet, já vedu hospodářství. Peníze přelévám na účet spořící pro případ nouze a na účty hypotéční. Manžel může kdykoliv do účetnictví nakouknout. Kapesné nemáme, jsme oba dva rozumní a co nutně potřebujeme, tak si prostě koupíme. Manžel nikdy nezkoumá na co jsem si peníze vytáhla a ani já to nezkoumám a nikdo z nás toho nezneužíváme. Máme stejné priority, plnou lednici, zaplacené složenky, zaplacené hypotéky a dokončený baráček, takže problémy nikdy nenastávají, mám naprostou důvěru jako účetní. A po zkušenostech z prvního vztahu, kde vše platíš jen Ty jako blbec a pán žije z Tvého, bych už nikdy v takovém vztahu nežila ani omylem.

Já myslím, že můžou fungovat dva modely- buďto vydělávají oba, každý má svoje finance a o výdaje se dělí rovným dílem- ale v tom případě by měli mít oba stejnou šanci, tj. stejným dílem se také dělit o domácí práce, když jsou děti nemocné, tak si brát v práci volno na střídačku a když to bude ženská, co bude občas potřebovat zůstat v práci do 10 večer, tak chlap se v té době o děti postará (a obráceně). Druhý možný model je ten, že on vydělává velké peníze a ona má buďto žádnou, nebo nějaku přicmrndávací práci, aby se u ní mohla ještě postarat po děti a domácnost a chlap v tomto směru nijak moc neparticipuje (mluvím třeba o žehlení, ne o ukládání dětí ke spánku a čtení pohádek- to by neměla být práce, ale radost)a pak by mlěi mít prachy napůl, nebo by ten chlap měl manželce měsíčně šoupnout na konto nějakou tu desítku, dvacítku, třicítku...podle toho jak moc se liší jejich přijmy. Manžel má obchodního partnera, který vždycky vyhlašoval, že pošle manželce měsíčně na účet 40, ale když přijde domů, tak si sedne ke stolu a žena ho obsluhuje. No, už je rozveden, zřejmě jeho ženu nebavilo dělat luxusně placenou hospodyni a šlapku v jednom. Ale to nevypovídá o funkčnosti toho modelu, ale spíš o tom, že všechno má své meze.
Já osobně, protože bych se chtěla hodně věnovat dětem, dokud mě budou potřebovat, bych brala ten druhý model- s tím, že kdyby mi přistálo na účet 40, tak něco zaplatím paní na úklid a ve svém čase se budu věnovat dětem a nějaké rozvíjející činnosti. Manželovi rodiče to měli také takto zařízeno. No ale to je ještě daleko, nejdřív musíme dostavět barák- zatím to plácáme tak nějak jak se dá- kdo má, ten dá.

ale já zaplatím SIPO a tím končím. Jo, šatím se a kupuju dárky ale to jsou výdaje nepravidelné.
Dárky kupuju ráda a nešetřím na nich, a dovolené taky něco stojí, no nevím, jestli bych neměla požádat sociálku o nějaký příspěvek...

ale se předtim musíš pořádně vopálit a dělat bordel po ulicích.

Pokud bych viděl, že partnerka investuje více, cítil bych se jako příživník. Pokud by to bylo naopak, cítil bych příživníka v partnerce.

Nevidím důvod proč by energetický přínos jednoho do vztahu měl být vyšší než přínos toho druhého. Finanční deficit se dá dohnat zvýšeným přínosem v ostatních činnostech.

Cokoli se dá vyjádřit finanční veličinou (tj. např. vzájemnéhý cit ne, cit a výchova dětí také ne) by mělo být v rovnováze (praní, žehlení, vaření, mytí, hlídání dětí, financování bydlení atd. atp.). Pokud jednomu někde chybí, jinde by měl přidat. Každá činnost se dá ohodnotit a pak by měli oba investovat do rodiny stejně a to tak, aby každému ještě něco zbylo pro vlastní potřeby(aby se necítil vodřenej až na kost). Jednomu jistě zbude více, pokud oba nejsou právě stejně schopní. Často se stává, že až nekolikanásobně více. Neměli by si vzájemně tyto prostředky závidět. Je přece na každém z nás, zda je opět vrazí ze SVÉ vůle zpět do rodiny, či nikoliv.

modelový příklad (prozatím bezdětná rodina):
měsíční příjmy v penězích(v čistém):
A) 20.000,-
B) 100.000,-

měsíční příjmy v pracích pro domácnost:
A) či B) 12.000,-

měsíční náklady(jen schematicky):
bydlení 5.000,-
potraviny 10.000,-
provoz auta 5.000,-
ostatní potřeby 5.000,-
uklízení 5.000,-
vaření 2.000,-
ostatní práce 5.000,-

Při RESPEKTOVÁNÍ především A (momentálně ekonomicky slabšího) se A) s B) DOHODNOU, že A) bude provádět práce za 8.500,- a 10.000 dá z financí
a B) bude provádět práce za 3.5000,- a dá z financí 15.000,-
A) zůstane na osobní potřebu 10.000,-, B) zůstane na osobní potřebu 85.000,-

Tohle vidím z ekonomického pohledu fér. (klidně se dále můžou dohodnout, že B) dá ze svého zbytku dalších 37.500,- k dispozici A), protože a by totéz udělal, když by to bylo naopak, ale to už je nad rámec financí, to dělají na základě jiných vazeb ve svém vztahu.)

Nebo se OPĚT DOHODNOU, že A) bude dělat práce za 12.000,- a 6.500,- dá z financí a B) bude dělat práce na 0,- a bude dávat 18.500,- z financí.

Tohle jsou fér dohody. Cokoli jiného mi zavání nevyrovnaností z jedné či druhé strany.

Dalším aspektem je ukončení vztahu z důvodu neshody, pokud má produkt - tedy děti.
Ve většině případů připadají ženě, takže muž je může vychovávavat, radovat se s nimi, (zkrátka být s nimi ovlivňovat je) mnohem méně. Často tedy muž z hlediska investic do produkce ostrouhá mrkvičku, zvláště pak v našem zřízení, kde rozvodovost je cca 50% a více jak 95% péče o děti připadne ženě. Tato skutečnost by se měla podle mě promítat do rodinných investic.

Bohužel tak to v životě kolem mě nechodí.
Jako precedens kolem sebe vidím, že je normální uzavřít smlouvu, které produkt má být dítě(či více dětí), má mi být jedno, zda investuji více(či méně) jak partner a vyhlídky jsou takové, že máme cca 50% úspěšnost, že se to povede a když se to nepovede, tak já jako muž mám méně jak 5% úspěšnost, že budu moci dále produkovat(vychovávat a zabezpečovat dítě) to, co jsem začal.

Z ekonomického pohledu naprosto nepřípustná vyhlídka, takovou smlouvu by nikdo nikdy neužavřel. Ovšem smlouva o které mluvím se neuzavírá na ekonomickém základu, ale na emočním, to by si měl každý uvědomit, aby věděl, do čeho jde.

A pěkně prosím předem: neplísněte mě za můj čistě ekonomický postoj. Nadpis článku byl FINANCE V ŽIVOTĚ DVOJICE.

jak oceníš práce? úklid dle sazebníku úklidové agentury, praní a žehlení dle sazebníku prádelny, co třeba nárazovky prováděné jednou za rok? Jak se tyto práce počítají o dovolené?

Vdaná žena by neměla mít peníze, nebo část peněz, jen pro sebe. Vždy je to muž, kdo rozhoduje, a kdo rozhoduje, ten také platí. Jestliže muž rozhodne o nutnosti výdaje pro manželku, pak jí patřičný obnos jistě milerád poskytne ale současně přitom uplatňuje svou řídící a kontrolní funkci. Tak o čem je vlastně řeč?

(předpokládám že jsi muž, protože píšeš o partnerce), která by šla do vztahu za takto nastíněných podmínek??

Jinak hromádkoidi:
jednoduše: bydlení napůl, jídlo jsme kdysi fakt účtovali, momentálně já hlavně malý nákupy a chlap hlavně veliký, dovolená napůl, auto napůl, pokud někdo jezdí víc, hradí si svůj benzín, nehody si též hradí každý sám. Domácí práce se dělají většinou společně, ale zástup rovněž není problém.
Pokud budu mít někdy společené finance, doufám že dopadnu jak bb :-) Jen mi tak trochu hapruje kůň.
Kam zařazujete domácí mazlíčky, nebo finančně náročné koníčky jedné poloviny?

tak tady je trochu starší, leč pro orientaci použitelná :

TRŽNÍ HODNOTA ČESKÉ ŽENY
Co by měla vědět vaše dcera(potažmo manžel)
Hrubá hodinová mzda v České republice /výpis je z roku 2003-dnes si o nějaké%přidejte/
-Kuchařka-44kč
-Uklízečka-30kč
-Zdravotní sestra-50kč
-Privátní psycholožka-500kč
-Řemeslník-100kč
-Herečka(kladných rolí)v oblastním divadle-44kč
-Diplomatka-(v krizovém válečném stavu)-500kč
-Zahradnice-120kč
-Učitelka v mat.škole-80kč
-Vězeňský dozorce-100kč

Celkový denní honorář průměrné matky:1108kč
Měsíční výdělek, který nikdy nedostane, činí tedy zhruba :35040kč

Poznámka : Vzhledem ke kumulaci vyjmenovaných profesí v jedné průměrné matce se počítají nejnižší sazby.

hned pod tím je: "Nebo partnerů, manželů, spolubydlících.."
takže asi tak - tedy se autor ptá na ten který konkrétní vztah, tedy to, co asi máš doma...

pokud to bude tak, že skutečně všechno tohle bude dělat žena a chlap odevzdá na každý měsíc 35.000,- myslím, že to může velmi dobře fungovat. Pokud ovšem mezi nimi fungují kompromisy, pak muž přinese 25.000,- a ze 2/5 vezme její činnosti na sebe nebo přinese 30.000,- a vezme činnosti na sebe z 1/5. Nebo je na sebe vezme z 5/5 a 35.000,- bude nosit žena. Je to myslím především o dohodě mezi nimi, co každým dvěma bude nejlépe vyhovovat.
Měli by pořád ale počítat se shodnou výší přínosu pro vztah a ne automaticky počítat s tím, že všechno dají na společnou hromadu(rozumějme peníze i práci) a každý vezmou půlku.
To je fakt nefér.

zatím jsem nepoznal a nevím proč.
Takové podmínky se neříkají na začátku vztahu a velmi často na ně vůbec nedojde, protože emoční vazby a alespoň určitá korelace zajistí, že si myslí, že není třeba si toto vyjasňovat(nějak to funguje). Pak se samozřejmě často diví, protože emoční vazby můžou zmizet a ekonomický základ je rázem v troskách.

Mj. víš ty o nějakém důvodu, proč by se jí takové podmínky neměly zdát fér?
Zdá se Ti, že jsou tyto podmínky pro ženu nevýhodné?
V kterém bodě?
Mě se zdají celkově méně výhodné spíše pro muže, protože jak už jsem psal, pokud dojde k neshodě je vysoká pravděpodobnost hovořící pro ženu co se týče pokračování v produkci - tedy cíli původní smlouvy.

Na druhou stranu(musím to zmínit), mužům je (alespoň zatím) částečně toto riziko kompenzováno vyšším příjmem na podobné pozici jako žena (to je dáno biologickou podstatou a jejich rozdílnou časovou zainteresovaností v reprodukčním systému člověka) a tím má alespoň částečně lepší výchozí pozici založit další produkci jinde.
Pořád si ale myslím, že systém nestaví ty podmínky úplně rovnocenné a ještě bez ohledu právě na tyto precedenty se snaží tato společnost mužům tyto výhody odepřít. Jako kdyby neviděl nikdo systém lidského soužití v šiších souvislostech.

co když jeden z n ich má opravdu finančně náročného koníčka? (např. fotografování - tzn. drahé foťáky, kompletní vybavení atd., nebo nějaký sport, který taky potřebuje dražší výbavu a "provoz")
Jak řešit tohle?

dexík oceňuje domácí práce taxativně 12.000 Kč. Ostatní by řešil operativně ??

Jardo - co k tomuj říct - máš pravdu, předsedo ! Hned až přijdu domů, řeknu si o pořádné výdajovné!

mamčo - a to ti tam ještě chybí sexovné.

nebo tak jednou za kvartál :-)))

Já peníze vydělávám, žena je utrácí

Co mají tyhle mozkové ejakulace znamenat?

To se týkalo toho, co se nazývá dexxxxxxxxx.

a musí se vyčíslovat, pak pěkně prosím na obě strany.
Obzvlástě pokud součástí dohody(smlouvy) je to, že rozpad dohody je vázán tím, že sexu nemožno využívat jinde - ani při rozdílných potřebách obou.

pokud počítám.
Tedy i když počítám finance. Je na tom něco divného?

Bez věcných argumentů něco odsoudit, či psát uštěpačné poznámky je samozřejmě možné, ale nějaké ekonomické argumenty pro podklad negativistických postojů k tomu, co jsem napsal by snad bylo vhodnější.

Jinak si musím myslet, že to, co jsem napsal JE fér (nikdo to nevyvrací), ale nikomu se to nelíbí.

Tak nevím...

Dexx- buďto jsem tě špatně pochopila, nebo jsem tě pochopila správně a v tom případě bych tě za partnera nechtěla ani náhodou:-)
Třeba věta- "pokud dojde k neshodě je vysoká pravděpodobnost hovořící pro ženu co se týče pokračování v produkci - tedy cíli původní smlouvy." Jestli mluvíš o rozvodu a o dětech, má mnohem větší šance pokračovat v produkci muž- kolik znáš čtyřicítek, či padesátek, co si nabalily zajíčka a měly s ním kupu dětí? Děti z původního partnerství zůstávají dětmi obou dvou, a je jedno kdo je má v péči (ten se s nimi pravda víc raduje, ale také se s nimi víc zlobí, má s nimi víc práce a většinou i víc výdajů)
Jinak ten princip, co jsi nastínil, je zhruba stejný, jako jsem psala já výše- buď jeden vydělává víc a druhý se víc stará o domácnost, nebo mají oba stejné podmínky k práci a o domácí práce se dělí napůl....ale tak nějak zhruba. Nemůžeš to počítat přesně- já dal v restauraci pětistovku za večeři, tak mi teď vyper ponožky a umyj nádobí...to pak přeci není o partnerství, ale o obchodním vztahu, kdy si ten více vydělávající platí úklidové a sexuální služby v jedné osobě...

často dochází k intuitivnímu ohodnocení těchto činností ve vztahu, takže oba si myslí, že není potřeba si o tom říkat, že to vidí oba stejně. Bohužel skutečnost je obvykle jiná, každý to vídí dle sebe a na vyjasnění bývá většinou pozdě.

koníčky si každý hradí z toho, co mu zbude pro osobní potřebu(jak jim to zbývá, na tom se dhohodnou, jak jsem psal výše). Je určitě dost dobře možné, aby MOMENTÁLNĚ lépe ekonomicky situovaný z páru pokrýval více než ten druhý, včetně jeho koníčků, ale bude to už JEHO rozhodnutí (pravděpodobně založené na jeho emočních vazbách vůči partnerovi) a nemělo by to být žádným způsobem vymahatelné. Je nám asi každému jasné, že takto to funguje ve většině partnerských vztahů.
Já se bohužel často ale setkávám s tím, že ten méně ekonomicky situovaný to bere jako samozřejmost a pokud to tak není, tak se cítí dotčený.
Vysvětlíte mi někdo proč?

BTW:
V současném vztahu platím komplet
auto - je moje, využití cca 75% já sám, 20% společně, často ale jezdím jen přítelkyni odvézt/dovézt.

byt(hypo údržba) - je můj, využití cca 50% samostatně (přítelkyně má podnájem, nabízel jsem sestěhování, zatím nepřijala), 50% společně

jídlo - asi 80% našeho společného jídla.

nutnou práci na bytě, který užíváme(přítelkyně je zde se mnou cca 4 dny v týdmu) jsem dlouho dělal sám včetně rekonstrukce do použitelného stavu za cca 100.000,- až v poslední době se o ni jakž takž dělíme.

Celkově z jejího přístupu fakt nemám dobrý pocit.

No vidíš, ach ty oči.
I když nemyslím si že by vynášení koše mělo stejnou hodnotu jako vyžehlení pračky prádla :-)
Ono vůbec, dát dohromady sezam všeho co se doma dělá je, alespoň pro mě, na docela dlouhý lokte, co kam přiřadit...
V případě ekonomického pohledu bych zavedla v předsíni sazebník, kde by se psalo co kdy kdo jak dlouho a na konci měsíce vyúčtovala.
Snad by línej dexxák moc neplatil

Něco se nedá pochopit, něco ani dočíst. Sám za sebe se plně ztotožňuju s názorem Opase:
"Já peníze vydělávám, žena je utrácí:-)". A je po fťákách. Na co jinýho bysem si taky babu pořizoval (a vona mě)?

Tak tohle už vůbec nechápu, proč z jejího přístupu nemáš dobrý pocit?
Byt je tvůj- když se rozejdete, ona z něj nic mít nebude, navíc si platí vlastní podnájem, takže proč by ti měla na bydlení přispívat? Auto je tvoje, navíc ho z větší části používáš sám- a v případě, že ti řekne- prosimtě, nemohl bys mě hodit z Prahy do Brna, protože je tam bezva výprodej kozaček, tak můžeš v klidu říct- OK, ale platíš benzín. Na kratší vzdálenosti je to spíš o tom, jak velký si gentleman-pokud by mě manžel v době, kdy jsme spolu ještě nebydleli vezl na nádraží a naúčtoval by mi benzín jak taxikář, tak myslím, že by se tím docela shodil...ale to je věc pohledu.
Že si rekonstruuješ vlastní byt za své peníze a sám je také naprosto v pořádku- je tvůj, ona bydlí zatím jinde.
takže jediný sporný je tam to jídlo, které by optimálně mělo jít půl napůl...

(jak velký jsi gentleman- překlep)

ano, myslím, že model o němž píšeš je v pohodě, pokud to ASPOŇ ZHRUBA funguje. Já se tedy snažím vždy přispět alespoň tak, jako můj partner, klidně i o trochu více. Je-li to o více než co já považuji za trochu, pak nemám z partnera dobrý pocit. Bohužel, takové mám zkušenosti.

a co se týče pokračování v produkci:
žena má větší šance pokračovat v péči o společně počaté dítě(rozhodnutí soudu 95% či více), muž má větší šance počít nové(právě vzhledem k ekonomické rozdílnosti v současném zřízení).
Všimni si však, že právě toto se mění, takže to nebude dlouho trvat a děti budou stále zůstávat po rozvodu mnohem mnohem mnohem častěji u matek (nejsem až tak proti tomu připadá mi to docela přirozený), ale co je horší - ekonomická situace muže bude podstatně horší začít někde novou produkci. Alespoň tyto tlaky ve společnosti vidím.

A bojím se tak trochu toho, co vidím kolem sebe, že se děje.
Budu budovat, zajistím pro rodinu byt, pracovat budem na všem společně, já budu ještě mnohem víc platit, pak mě žena přestane milovat, už ji nebude bavit dávat svůj přínos mě, ale vybere si jinýho a řekne "tradááá panáčku, z bytu si beru půlku, jestli se mi teda nepovede vysoudit celý, děti uvidíš 2 dny v měsíci a dělej si co chceš."
Prostě se mi taková vyhlídka nelíbí.

tvoje partnerka asi taky nemá z tvého přístupu fakt dobrý pocit. Proto pravděpodobně nepřijala to sestěhování. Nedivím se jí.

třeba nemá dobrý pocit.
Vysvětlíš mi ty nebo někdo jíný proč?

Protože se mi zdá, že by ekonomický přínos do vztahu měli mít oba stejný?
Neumíte v diskusi o pěnězích oddělit city od zbytku?
Jsem tak špatnej, protože já to umím?

Zase jsem podle většiny z vás úplný hovado a nikdo mi nedokáže vysvětlit proč?
Supr...

Jestli do ní, namísto věcí jinejch, cpe svou karkulačku, tak potěškoště!

takze máš pocit, že kdybys někde trávila celý rok 4 dny a 4 noci v týdnu tak bys byla vždy na návštěvě?
Ok, budu se muset o životě ještě hodně věcí naučit.

tvá moudrost je zrejmě to, co mi chybí. Snad se to dá během života nějak napravit.

takže
- pokud ona je tak "podřadná", že vydělává méně než ty, je to její problém;
- až případně budete mít dítě, tak ti pak má účtovat: 5x za den umytí prdelky, 5x namazání, přebalení, 6x krmení, 8x uklidnění řvoucího dítěte, 3x převlečení a přeprání poblinkaného, 1 telefon mamince, 2 kamarádce, vaření večeře pro dospělé, vyprání, vyžehlení, uklizení, luxování, uklízení... atd.

A ty pak večer přijdeš, vezmeš kalkulačku a "sazebník" a pak jí to naúčtuješ a možná dáš i dýško, když bude dítě spát a nebude tě ručit křikem
případně si zajdeš na sqwash, aby "ona měla klid"

Dexi, konečně jsi na to kápl. To je to první rozumné, co jsi zde napsal.
Uč se o životě, uč se moudrým býti a pospěš si, než zůstaneš sám i ty čtyři dny a noci v týdnu.

Kalkulačka namísto sexu a velkorysosti. To zde docela sedí.

Ty máš Dexxi pocit, že muži mají šanci s novou partnerkou počít dítě kvůli tomu, že více vydělávají? Není to třeba tím, že chlap může mít dítě i v 60, 70, zatímco žena má od přírody dáno docela krátké období ve kterém může mít dítě?(Takže pokud se nerozvede včas, tak smůla.) Mít dítě přeci není primárně o penězích, zase tolik jich k tomu potřeba není.
A že žena, která bude odvádět stejnou práci jako muž za ni bude taky stejně placená mi připadá přirozený- také to k tomu spěje, sice pomalu, ale jistě. Výhoda chlapů zůstane v tom, že narozdíl od ženy (vyjma takové, které se rozhodnou být bezdětné) nebudou muset svou kariéru přerušovat těhotenstvím (i ty největší kariéristky musí zůstat v šestinedělí doma.)
A ta situace- pracovat budete na všem společně, ty budeš víc vydělávat, ona se bude víc starat o děti, pak se rozvedete, z bytu dostane půlku (celý asi těžko, když bude součástí SJM), jak se dohodnete na vídání dětí bude jen na vás dvou a na tom, jak budete rozumní a budete na tom oba stejně- oba budete mít polovinu, ty budeš platit alimenty, jak tě tak sleduju, tak se rozhodně nepředáš a ona bude doplácet zbytek,což bude dost pravděpodobně více než tvoje část. Rozvádět se je ekonomicky nevýhodné, ostatně jako každý moment, kdy musíš něco rozdělit dvěma...ale tak jak´s to popsal mi to přijde naprosto férové.

zkus si to představit regulérně obráceně.
Že by sis pořídila byt a chlap, co ho miluješ by tam trávil rok dva 4 dny v týdnu, měl klíče a ani by nevynesl koš, nekoupil nic do ledničky, nezaplatil ani korunu na nájem či náklady. Do toho by měl svůj podnájem a občas by Ti řekl, ať ho vyzvedneš a odvezeš k sobě, jestli chcete být spolu.

To by se Ti líbilo a připadalo by Ti to normální?

pochop to...
co když budeš milovat holku chudičkou, ale hodnou?
která ale bude mít hrdost, takže ti na tuhle kalkulačku nepřistoupí a raději půjde za jinym, kdo jí nebude přepočítávat všechno na centy

nemyslím že by partnerka měla extra špatný přístup. Drobné vození autem je spíše pozornost, s bytem je to jasné když není její, vlastně pomoc bych brala s povděkem, neb fakt nemusí, ty mi skoro přijdeš uražen. A jídlo ty koupíš, ona uvaří, případně ještě nastrká do myčky, což váš podíl plně vyrovnává.

"Všimni si však, že právě toto se mění, takže to nebude dlouho trvat a děti budou stále zůstávat po rozvodu mnohem mnohem mnohem častěji u matek (nejsem až tak proti tomu připadá mi to docela přirozený), ale co je horší - ekonomická situace muže bude podstatně horší začít někde novou produkci. Alespoň tyto tlaky ve společnosti vidím."

Není tam překlep? Nemylel jsi otců? To je špatně? Je přece fein mít svý děti u sebe, proč pořád něco někde zuřivě produkovat nového?

A jinak od čeho máš předmanželskou smlouvu?

PS.: co svátky? Bude vyšší ohodnocení za práci v domácnosti či nikoli? Nebo si pak vyberu náhradní volno?

asi se tam cejtí moc jak na návštěvě a proto jí tenhle způsob léta moc nevyhovuje. Tedy ne až tak, aby to brala za definitivní.
Má u tebe nějaký věci? Tedy třebas něco, co bys jí koupil ty, proto, aby to měla jen a jen tam, a pro potěchu, co by se jí líbilo?

domácí mazlíčky řešíme myslím velmi dobře :-) platí se ze společného stejně jako auto, dokud nebylo firemní, jako kola, výlety, dovolené, charita, knihy, kino,divadlo atd.
Z kapesného si platíme jen takové věci jako že pozvu na lepší oběd kámošku, nebo koupím dárek pro její mimino, nebo si koupím 35 milovaných žlutých tulipánů.

Zvířata k nám přicházela různě, první psy jsme měli oba své, do roka jsme měli prvního společného NO. Protože manžel je z vesnice,měli zvířata a jejich kočky a psi byli především mazlíčky, až jaksi druhotně se stali užitkovými zvířaty (když po dvoře běhal pes, netroufla si kuna na slepic a králíčky, když kočky, ubylo myší atp.), my doma měli vždycky psa, plus jako dítě klasika morče-želva-rybičky-papoušek. V našich rodinách se zvířata hradila z obálky "domácnost", tak stejně tak i u nás. Navíc část zvířat si nás osvojila sama, to pak těžko kalkukovat kdo má na tom podíl:-) Hlavně kočky a koťata na chalupě. A v krátkém období, kdy jsme byli bez psů, jsme podporovali psí útulek, penězi na účet, naturáliemi a venčením jejich psů. Takže jsme všichni zvyklí brát zvířata jako součást života.

Věřím, že když toho koně podáš tak jak já, tj. jako rehabilitační pomůcku :-) (pro dceřino páteř, kvůli které musí udržovat v kondici zádové svaly a nemůže lyžovat, což by jistě vnímala jako velký hendikep a doživotní trauma, kdyby nemohla na koně, že? a milující otec milovník zvířat a přírody vůbec neodmítne:-)
Sice nikdy nejezdil, ale pořád je tu možnost kombinace klidný kůň a zvedací plošina - viz Louis de Funes v jednom z Četníků :-)

A ano, vidím rozdíl mezi větou- bydlím u přítele- a -přespávám u přítele. Dokud mám svůj byt, kde si uklízím, platím nájem a inkaso a opravuji prasklé žárovky,nevidím jediný důvod pro to, abych platila, uklízela a opravovala ještě někde jinde. A je jedno kolik nocí trávím mimo domov. Ty u ní nikdy nepřespáváš?
Holka mého bráchy s ním přespává také 3, 4 noci v týdnu u mých rodičů...že by jí to začli účtovat?

Dexxi, probůch!!!! Ty si fakt neuvědomuješ, že jsou určité rozdíly mezi mužem a ženou? Takže NELZE srovnávat nesrovnatelné?
Pokud svět světem stojí, tak přítomnost ženy v příbytku mužově vždy byla, jest a bude mužovým požehnáním, pro něž ženám mnozí rádi snášíme kytice růží! A naopak - budu-li pozván k soužití v příbytku ženy, budu ty kytice snášet do jejího příbytku a zcela samozřejmě, již jen i z pouhé ješitnosti, převezmu na bedra svá všechny náklady spojené s mou přítomností zde.

pokud je to jeho vlastní,samostatný byt, je podle mě návštěva, ona je tam host
Tak mi to kdysi řekli v rodině budoucího manžela, kde jsem bývala každý druhý víkend, pak skoro každý vikend a občas v týdnu,tak tak jsem mohla utřít nádobí - Co bys dělala, platila, jsi host. A když jsem dovezla nějako bonbonádu, šišku salámu nebo naši poslali něco z města a třeba kafe, tak zase "proč si děláte škodu, proč to vozíš, jsi naše, sníš míň než vrabec, prosím tě, ještě se budeme stydět, že se tu zhubneš".
U nás to bylo podobný, ale je fakt, že nevím, kdybych aspoň nenabídla pomoc a ani jednou nic nepřivezla, jestli by na mě nekoukali jako na nevychovanou - myslím že ne, ale nevím to jistě, každopádně bych se tak cítila.
Ale do samostatného vlastního bytu přítele - to je něco jiného, to je jen jeho host, ne?

sice chápu co myslíš, ale vnímám to tak, že převažuje kalkul nad city, což nemusí být vůbec primárně zlé, v důsledku to může znamenat i to, že se s tebou bude mít tvá přítelkyně jak královna, ovšem je to pro nás, odkojené filmy, knihami a televizními seriály, chladné :-)
Chápu, že není důvod, aby ses v době, kdy si ženy dokazují samostatnost, nezávislost a finanční soběstačnost, cítil jako oslík otřes se. Jenže ty samostatné, nezávislé a finančně soběstačné ženy se chtějí cítit především milovány, ne kalkulovány :-)

Ještě k těm koníčkům: asi to zní blbě, ale s tím kapesným mi to moc neštymuje. Chápu pravidelnej provoz, ale co třeba rozbití a velké výdaje na spravení? Platím-li vše ostatní na čem můžu škudlit z rodinné kasy, resp. co vyúčtování toho že já žeru suchý rohlíky a partner svíčkovou? Na kapesným se taky budu snažit optimalizovat náklady, čili si nechám minimální nutnou částku pro provoz hobby, minimální kapesný pro provoz sebe, něco málo na uložení stranou pro drobné výdaje navíc hobby, pak třeba nějakých 40 000 na větší zákrok nikdy nedáš dohromady. Mám si od manži půjčit a pak splácet?

A jak hodláš řešit děti?

ano, přesně tak to vnímám, že to je, vyjma jedné věci.

Bylo mě za to vždy říkano, jakej jsem skvělej a byl jsem za to hýčkán INICIATIVOU v jiných věcech, ve kterých to partnerka mohla dávat najevo.
Takový jsem vždy byl.
Pomohl, platil, podpořil, růže nosil a byl jsem tím pádem "ten nejlepší", z druhé strany přicházelo tolik zpětné vazby (snahy, pomoci, vřelosti), že jsem vůbec neměl potřebu to vnitřně řešit.

Teď jsem normální a nemá to žádný přínos, že existuju a jsme spolu, protože ona by to zvládla úplně hravě i beze mě.

Bohužel, ne vždy je to stejné. Každý je jinak vychovaný jinak sebevědomý (namyšlený), každý považuje za normální něco jiného.

A nyní mám pocit to vnitřně(a zjevně i vně) řesit.

Tak v nasi domactnosti to funguje jako u bb nebo Inky jen s tim rozdilem, ze ucetnictvi vede manzel. Stejne to fungovalo u mych rodicu, vsechno na jednu hromadu, vsechno je spolecne, ne tvoje a moje, proste nase.

Jestli to myslíš vážně, a nemá pro tebe žádný přínos, že jste spolu, tak je to důvod k zamyšlení nad sebou samým. Docela jistě to ale není důvod k rezignaci ve skomírajícím vztahu a ve vzájemném předkládání si paragonů a sčítání cifer na nich.

podle mě je to - u rodin - nejjednodušší a taky nejekonomičtější model. Když se sejdou dva trochu rozumní.
Něco jiného je samozřejmě u dvou dospělých s vlastním příjmem a bez dětí.

tohle se mi zamlouvá, tohle vypadá fajn.

Na jedné straně je nesamostatná, závislá, finančně nesoběstačná žena a oslík otřes se.
Oba spokojeni a klidně se vzájemně milující.
V nepřímé úměře je někde uprostřed samostatná, finančně soběstačná, nezávislá žena a samostaný, finančně soběstačný, nezávislý muž.
Oba spokojeni a vzájemně se milující.
Na druhém konci pak muž a žena v opačných rolích než na prvním konci.
To všechno může fungovat a cokoli mezi tím, pokud je to vyváženo stejně jako ty okraje.

Pokud ale samostatná, finančně soběstačná, nezávislá žena/muž, která to dává hrdě najevo a přitom neúměrně tyje z výhod oslíčka otřes se je něco v nepořádku(a stačí jen malý nepoměr, já třeba nejsem zrovna milionář).

Stejně tak není v pořádku, pokud je žena/muž závislá, nesoběstačná a muž/žena není zrovna oslíček otřes se.

Nefunguje ani jedno, dle mýho.

já mám(spíš měl jsem) pocit, z nekterých jejích zpětných vazeb (tehdá spíše neexistujících), že nejsem žádným přínosem. Takhle jsem to myslel.

nebert to jako rýpnutí, ale vyhovovala by ti na tobě závislá fňukna ? Ale čtu, že to chceš řešit. Takže ten vztah asi nemá perspektivu, že. A jsi zklamaný. Protože je spousta žen ,které by na přistěhování kývly.

Jestli máš jistotu, že tě zneužívá - vyhoď ji. Není nic snazšího! Stejně tě nemiluje, jinak by nezneužívala, tak co s ní?
Jestli máš jistotu, že tě zneužívá a napravuješ to svou kalkulačkou - jdi se bodnout!

ano, takhle to fungovat nemůže a jestli svoji situaci takhle vnímáš, pak je třeba s tím něco dělat
tam bude ale pes zakopaný trošku jinde, než v penězích, nebo ne?

já mám(spíš měl jsem) pocit, z nekterých jejích zpětných vazeb (tehdá spíše neexistujících), že nejsem žádným přínosem.

to nebude jen v penězích, tam něco skřípe, možná je jeden z vás (objektivně je třeba přiznat, že ani tebe neznám) příliš zaměřený na zisk, v jakékoli formě, možná tě prostě přestává mít ráda a jestli jen kvůli "přínosu", pak je tu i ta možnost, že je to zlatokopka

nejvíc by mi vyhovovala seběvedomá nezávislá žena, která vnímá, že i přes to, že je takto sebevědomá a nezávislá, dokáže ocenit, že se mnou se má(alespoň nyní, kdo víme, co bude, že) lépe než sama a dokázala to dát najevo nějakou snahou, nějakým přínosem. Lhal bych, kdybych řekl, že se to alespoň pozvolna nemění.

Jardo, nemyslím si, že mě zneužívá - není to nijak vědomé.
Jen ona má myslím pocit, že je to tak správně, jak to je a já si zase myslím, že by se měla podílet více.
Toť vše.
A mám pocit, když jsem zde hrubě a bezcitně(zcela záměrně) vyjádřil partnerský kalkul, že zdaleka není sama.

Jak správně naznačila Myška, žen které takové fér rozložení (přínos rovným dílem) berou jako správné a akceptují ho zřejmě není mnoho.
Pro genderové rejpaly:
Tím nechci říct, že mužů by takových bylo více, o tom nemám žádné zprávy, s mužem jsem nikdy neměl partnerský vztah, takže nevím.
Jedno ale vím jistě jako muž: Kdyby si partnerka myslela, či dala najevo, že investuje více jak já a já bych to nedokázal vyvrátit či ospravedlnit se, bylo by mi hanba a cítil bych se jako příživník. Naštěstí se mi to nikdy nestalo.

Sám to od druhé strany prostě taky špatně snáším. Pokud je to občas, přejdu to, pokud si partner myslí, že to je normální a bude to tak trvale, pak se bouřím a ohradím.

Díky, taky to takle cítím, doufám že to i takle půjde i v mojí domácnosti. Já zas jsem doost držgešle a vrchní škrt, takže tohle vyrovnává tu absenci utrácení jinde.

OT: ty znáš nějakou rehabilitační pomůcku, která tě nejdřív rozbije a pak dává dohromady?

Dexxi, prostě se smiž s tím, že na některý věci přijdeš postupně, otevři oči, koukej kolem sebe, ptej se.. A jestliže v sobě máš z něčeho nějakou pochybnost, tak to nedělej. Občas to dobře dopadně, ale většinou budeš pak potřebovat rehabilitační pomůcky.

Jak fungujou peníze u tvých rodičů?

rodiče mám v důchodu a nežiji s nimi, takže nyní nevím.
Ale dokud jsem byl, tak otec vysypal peníze na stůl, máti shrábla a vedla domácnost, nechala mu minikapesné. Plat měli oba stejně vysoký o práci se dělili.
Ona je účetní, vedla finanční deník(sama pro sebe, ale mohli jsme kdykoli nahlédnout) do desetihaléře.

Od malička jsem neviděl, že by si něco pořídila pro sebe. Vše, co měla pro svoji potřebu, dostala jako dárek pod stromeček nebo na narozeniny. Z otcovy strany jsem viděl naprostou oddanost a důvěru v to, že lépe to nejde. Jeho osobní svoboda se však rovnala nule. My děti jsme si žili nad poměry rodiny.

s podivem vidím, že se nikdo nepostavil proti tvému modelu - každý si ponechává peníze v závislosti na výdělku. I zákonem je totiž dáno, že manželé mají společné jmění, nezúží-li si ho. Tvůj přístup vede k tomu, že partner s výdělkem 20.000 nemá vůbec nic z toho, že jeho partner vydělává 100.000. Zbytek totiž musí odpracovat v rodině. Proto by si mohl klidně vybrat partnera, který vydělává taky 20.000 nebo i míň a nebyl by na tom hůř.
Celkově je to nesmysl. Jeden pojede na Maledivy a druhý na Berounku, protože na víc nemá? Jeden bude jíst v restauracích a druhý si doma vařit levná jídla? Takhle si teda partnerství nepředstavuju, naopak by mě to neuvěřitelně uráželo. Mnohem víc, než kdybysme byli oba chudí. Prostě bych s takovým člověkem nebyla. Myslím, že partnerství je o tom, že spolu dva lidé sdílejí život. To se nedá dělat každý za svoje.

pokud se to týká peněz nebo prací pro rodinu - právě že pokud jí nejsi přínosem, nebude s tebou. Lidé si přece dávají peníze, čas, zájem, lásku, bezpečí, pomáhají si - oba z toho mají pocit, že něco získali, nemá to smysl.

s podivem vidím, že se nikdo nepostavil proti tvému modelu - každý si ponechává peníze v závislosti na výdělku. I zákonem je totiž dáno, že manželé mají společné jmění, nezúží-li si ho.

jestli ono to nebude tim, ze dexx neni zenat. on je rozdil v hospodareni 2 nesezdanych lidi (notabene kdyz doposud bydli kazdy sam) a jine manzelu. tam vidim vyznamny posun od "moje penize - tvoje penize "k spolecna hromada".

řekla jsi to i za mě, rozdíl to je. A když tento stav trvá delší dobu, dopadá to tak, jak popisuje dexx.

my jedeme společně, ale kdybych např. s někým začala chodit a občas u něj přespávat, nečekala bych, že mi přisype na hromádku :-) připadala bych si poněkud nepatřičně
Jo, může zaplatit nač mne pozve, od kafe přes oběd po Berounku i Maledivy, pokud uvidím, že je na tom výrazně finančně lépe, tak ho nechám, pokud to bude zhruba vyrovnané, tak nabídnu podíl. Když budu v nouzi, asi bych při hlubokém dlouhodobém vztahu požádala o výpomoc, to teď nevím. Ale nečekala bych společné finance při nespolečném bydlení, hospodaření.
To je podle mě na místě při budování společného hnízda. I když je to třeba pidihnízdo.
Dneska je hezký fejeton v OnaDnes, od Denisy Proškové. Bohužel to není ani tak moc fejeton.

A četli jste i to další? Majitel auta, do kterého loni naboural ten 16letý učeň, vletěl přitom obloukem do kufru, udělal tam kráter, chce náhradu škody. Po kom? No, hádejte dvakrát...Řidič si létajícího chlapce v té rychlosti jaksi nevšiml, polomrtvého dovezl nejdřív domů a pak do lesa, kde ho pohodil asi tak 100 metrů od silnice. Zřejmě bobřík vytrvalosti. Kluk obstál, z posledních sil se doplazil k silnici, pak nemocnice, operace, pořád není zdravý a nevím jaká je prognóza, kdoví zda kdy úplně bude. No, a jeho rodiče mají majiteli auta zaplatit tu škodu, 57 000. Hezké, že? Jeden by řekl, že majitel firmy, co má na služební oktávie pro své referenty a jejich sekretářky, se na 57 tisíc vykvajzne a spíš je nějak dostane z toho řidiče. Nebo aspoň bude mlčet, aby jméno jeho firmy nebylo s tou hyenou spojováno. Kdepak, o peníze jde až v první řadě, hurá na rodiče nezletilé oběti...

no kdybyste náhodou někdo věděli o nějaké sbírce pro ty rodiče, tak sem napíšete čílo účtu a tak, že
když jsou ty vánoce a dlouhé noce

OT: ty znáš nějakou rehabilitační pomůcku, která tě nejdřív rozbije a pak dává dohromady?

manžela :-) to první v kánoi na řece, to druhé na břehu :-)

Určitě něco najdeš, třeba na kole a tak. A z toho pochroumaného kolene tehdy to teď přece táááák vystřeluje do páteře,že to skoro nejde vydržet...Leda by teda ten kůň...
:-)

jakkoli chápu myšlenku, že by oba partneři měli do společného života přispívat vyrovnaně, na Tvých kalkulacích pár věcí zatraceně skřípe a pár mi připadá vyloženě obludných..

Pokusím se formulovat, co přesně mi tam nesedí.

Ne všechny práce se dají převést na ekvivalentního společného jmenovatele pomocí peněz.

1. Čistě teoreticky - jeden z partnerů může být lékař, který tráví spoustu času namáhavou a odpovědnou prací, která ale není až zas tak dobře placená. Nebo učitel, nebo zdravotní sestřička. Ten druhý dejme tomu podniká, je už zavedený a vydělá si o dost víc peněz s vynaložením mnohem menší námahy.

Bylo by v téhle situaci podle Tebe spravedlivé, aby si ten doktor musel doma "odmakat" těch x tisíc navíc?

2. Další situace: oba partneři chodí do přibližně stejně namáhavé práce na přibližně stejný počet hodin. Jeden má ale podstatně lépe placenou profesi než ten druhý, a vydělává tedy víc.

Má tedy na tomhle základě právo svalit se večer k televizi a doma už nehnout prstem, zatímco ten hůře placený si "odmakává" svůj nižší plat vařením, žehlením, vytíráním....

Situace 3: oba změní profesi a výrazně více najednou vydělává ten druhý. Může se tedy na to konto svalit k televizi teď on a všechny práce nechat tomu druhému?

Za 4. - kdo bude určovat cenu žehlení, vaření, spravování auta? Podle ceny obvyklé na trhu? Podle ceny jídla v Alcronu nebo v hospodě Na Růžku?

Za 5. " Jednomu jistě zbude více, pokud oba nejsou právě stejně schopní. Často se stává, že až nekolikanásobně více. Neměli by si vzájemně tyto prostředky závidět. Je přece na každém z nás, zda je opět vrazí ze SVÉ vůle zpět do rodiny, či nikoliv."

Tak tohle je ta část, která mi připadá obludná. Obchodní partnerství je obchodní partnerství, ale rodina má proti tomu ještě pár specifických vlastností, pro které je právě tak výjimečná. A jednou z nich je to, že si nehrají na "moje" a "tvoje", je "naše". Nebylo by Ti hloupé jíst při nedělním obědě biftek, protože Ti zbylo těch 37 nebo kolik tisíc z výplaty, a manželka by jedla suchý chleba? A co by jedly děti?

"nejvíc by mi vyhovovala seběvedomá nezávislá žena, která vnímá, že i přes to, že je takto sebevědomá a nezávislá, dokáže ocenit, že se mnou se má(alespoň nyní, kdo víme, co bude, že) lépe než sama a dokázala to dát najevo nějakou snahou, nějakým přínosem." - ale tohle není otázka peněz a pokud to na ně budeš přepočítávat, půjdeš slepou cestou. Pokud máš pocit, že se partnerka "jen veze", nechává na Tobě veškerou práci, placení apod., sama nic nedělá a to, co děláš Ty, ani neocení, zvážila bych na Tvém místě, co máš z toho, že s ní jsi. Jestli je to ale myšleno tak, že Ti není dost vděčná za to, že do společné kasy náhodou zrovna přispíváš více penězi, tak bych asi poradila jí, aby přehodnotila vztah s Tebou.

myslím, že nejlépe to vystihla Gréta "Myslím, že partnerství je o tom, že spolu dva lidé sdílejí život. To se nedá dělat každý za svoje."

Takže já za svou osobu neuznávám jakékoli dělení financí na moje-tvoje. Už od doby, kdy jsme spolu chodili, jsme měli společné peníze s tím, že jednou jsem vydělávala víc já, podruhé partner, ale NIKDY jsme to neřešili a ani jeden jsme si pokud vím nepřipadali jako příživníci, pokud jsme náhodou vydělávali míň. O domácí práce jsme se dělili a dělíme tak, že v podstatě každý umíme dělat všechno a dělá to ten, kdo má zrovna čas. A ani tady nemám pocit, že by jeden z nás "táhl" a druhý se "vezl".

Kapesné nemáme, věci pro svou potřebu si nekupujeme moc často, ale když už a je to větší investice (tj. ne knížka za tři stovky, ale GPSka za šest), zkonzultujeme to s partnerem. A v převážné většině to ten druhý "odsouhlasí".

Doufám, že jsem na nic nezapomněla.

tisíc, samozřejmě

Zda ty společné finance byly i v době, kdy jste spolu ještě nežili? Předpokládám, že jste spolu nebydleli od prvního rande, proto se ptám. Chodili jste spolu měsíc a už společné finance? Nebo až od doby, kdy se tak nějak vyvrbil společný život, sestěhování, nebo až od chvíle co jste spolu už bydleli?
Při chození od 17 do založení rodiny např. ve 30 je to 13 let, za tu dobu např. 6 x s někým chodit, 6x společná pokladna, to je pak skoro 6x rozvod :-)
Mám 20letou dceru a je pro mě zvláštní představa společných financí při nespolečném bydlení. Dvojí bydlení,dvě ledničky, dvě pračky, jedna hromádka peněz, na ni dva příjmy a ty pak rozdělit zase na provoz dvou single domácností... To mi přijde spíš neefektní. Chápala bych ještě část peněz do společné hromádky např. na společnou dovolenou.
A to už vůbec neřeším situaci, kdy spolu chodí jeden vydělávající a druhý třeba student VŠ bydlící na koleji, nebo u rodičů. Nebo i pracující bydlící u rodičů.

my jsme takový zvláštní případ - my jsme spolu bydleli ještě dřív, než jsme spolu chodili Ale finance jsme od samého začátku společné neměli, to se až později tak nějak setřáslo.

Pokud bydlí každý jinde a než zjistí, že je to "na vážno" tak si myslím,že je zcela OK mít finance zvlášť. U sezdaného páru mi to ale připadá na pytel (i když nepopírám, že to někdo tak může mít a je spokojen, ale pro mě by to nebylo).

rozumím, pro mě taky ne
vztáhla jsem si tvůj komentář na Dexxe, a ten je právě nesezdaný, tak proto jsem se u toho zastavila
Varianta nejdřív bydlet, z jakýchkoli důvodů, a pak chodit je lepší než sezdat, bydlet a rozvedení,rozejití spolu nuceně bydlet. To už dnes téměř nehrozí, doufám, ale má příbuzná takto bydlela před asi 15 lety se svým ex i novým partnerem, starším dítětem a mladšími dvojčaty ve velkém 1 1. Nebyla jsem u nich, tak nevím jak to tam vypadalo, ale teta vyprávěla cosi o spoustě závěsů na šňůrách křížem přes místnosti :-)

Cit: "...nejvíc by mi vyhovovala seběvedomá nezávislá žena, která vnímá, že i přes to, že je takto sebevědomá a nezávislá, dokáže ocenit, že se mnou se má(alespoň nyní, kdo víme, co bude, že) lépe než sama a dokázala to dát najevo nějakou snahou, nějakým přínosem."
-------------
Já ti prostě nerozumím! Neustále motáš do vztahů nějaké to "...musí viditelně uznat, že se mnou se má líp než sama...". K.rva, proč ti tohle zrovna leží tak v brzlíku? A o jaký přínos se ti jedná? O blbých pár stovek měsíčně za vypatlanou teplou vodu a elektriku a za kus žvance, který ti ujídá?
Já to vidím tak, že jestli nemáš na to, abys to sám "utáhl", tak jí to řekni.
Jestli na to máš, tak mlč.
Jestli ji ale vidíš jako vyžírku, tak je to, podle mě, téma na úplně jiný článek, protože vyžírka se mi s viděním osoby milované neslučuje.

mi přijde jako přechodný stav mezi dvěma jednotlivci a rodinou (se svatbou nebo bez). Jasně není nutno sesypávat peníze jakmile se dva poprvé políbí, ale dexxovy teorie se podle mého chápání týkaly i fungování rodiny bez dětí. Reguju teda na dexxovy názory, ne na to, jak to v současnosti má se svou přítelkyní.
Myslím, že jakmile se lidé rozhodnou, že to spolu myslí vážně, začnou vůbec uvažovat o vzájemném uspořádání financí. Do té doby to není třeba řešit.

Ještě k té snaze a přínosu, kterým by dávala žena najevo, že je jí s ním lépe než samotné - umím si představit, že na místě by bylo prosté vyjádření obdivu

je to sice OT, ale když jsi to nakousla: ten chlapec není oběť té nehody, ale viník té nehody. Byl ožralý jak zákon káže. Takže, jestliže řidič byl odsouzen za neposkytnutí pomoci atd., chlapec by měl být odsouzen k náhradě škody. Co je v tom proboha nespravedlivého? Firma se o náhradu škody soudit musí.

Vyjádření obdivu nebo i třeba jinak, to je asi jedno jak, ale nějak.
Jenže jestli tohle ona právě nedělá, tak se jí asi nechce to dělat. Čili bych řek, že česky řečeno "ho má na háku", chlapec je jí upr..le. Také proto píši, že by se měl ON zamyslet nad sebou.
A možná je to úplně jinak. Co já vím. Jen vycházím z toho, co tady Dexx po kouskách vypouští.

takhle:

dexx :

Že by sis pořídila byt a chlap, co ho miluješ by tam trávil rok dva 4 dny v týdnu, měl klíče a ani by nevynesl koš, nekoupil nic do ledničky, nezaplatil ani korunu na nájem či náklady. Do toho by měl svůj podnájem a občas by Ti řekl, ať ho vyzvedneš a odvezeš k sobě, jestli chcete být spolu.

To znamená, že dotyčná má dojem, že když se s ním vyspí, tak má na všechny ty pozornosti nárok. Ale takhle uvažuje spousta holek. Jestli mě chceš do postele, tak za mne všechno plať, nos mi kytky a voz mne kam potřebuju. Já za odměnu nebudu moc protivná, a když tak jenom občas....

Co je na tom divného, vidím to všude kolem sebe.

Klidně i tak. Ale to je přeci jen na něm, kdy jí řekne "dost". To, co já nechápu, je, že on o tom tak usilovně přemýšlí, přesvědčuje všechny o oprávněnosti svých kalkulaček, atd. Zatímco přeci stačí to strašně jednoduché: co mi nevyhovuje, to nedělám. Hotovo!
No, a pokud mi to nevyhovuje a přesto to dělám, tak si ale přeci nestěžuji.

do meho zivota :-). Ale co, můžu si za to sám, že ;-). Tak taky něco napíšu.

Je to tak od všeho trochu, co se tady píše.

Petronilo, myslím si, že FINANČNÍ rozvahu mám správnou(např. u spolubydlících, tam to, co jsem psal bude platit do puntíku). Co je ale pravda je to, že vztah dvojice v nadpisu byl myšlen citový(asi až na ty spolubydlící), takže tam se pak setřou právě ty příklady, co jsi psala. Což o to, já uvedl extrémní příklad, já ani těch 100.000,- nemám, ale moje cíle k tomu směřují, ba i za tuto hranici. No a asi jsem ještě nedospěl k pocitu, že nebudu mít možnost svobodně s těmi penězi nakládat. Vždycky jsem se upínal k tomu, že zabezpečím rodinu na dobré úrovni a zůstanou mi další prostředky na uksutečnění vlastních plánů povětšinou s rodinou neslučitelných (co já vím, dejme příklady - potopit se do Bajkalu, jet do Himalájů, pořídit si letadlo na létání, stačí třeba jen squashové turnaje po Evropě... každý by jistě dokázal doplnit podle svého). Je jasné, že by to nedopadlo rozdílem biftek/suché brambory. Životní úroveň bychom v rodině měli všichni stejnou a tohle se dá tedy brát ve vaší mluvě jako koníčky - trávené SVÉHO času. Ale třeba se tenhle můj pohled časem změní.

Gréto, jo, ten obdiv mi asi chybí.

Kolemjdoucí, jo, ze začátku to byl přesně tento případ a i kdybych to 1000x viděl kolem sebe, tak mi to PŘIJDE DIVNÝ, i když tobě ne. Je to výsledek předchozího formování životem. Nechci, aby se ke mě takto partner choval, když v jiných věcech mi vyhovuje. A nezabalím to kvůli tomu, naopak, dám najevo, že takto to nechci a nezdá se mi to správné a uvidím, zda on s tím něco CHCE dělat. A jak říkám, mám ten pocit, že se to mění.

Začalo to tak, že jsme měli s kamarádem byt v nájmu, každý přítelkyni. On v jiném městě, já ve stejném. Moje přítelkyně u nás začala se mnou pobývat tak 4 dny v týdnu a s kamarádem jsme se shodli na tom, že už to není návštěva(svůj kartáček, skříňka na věci, postel, klíče od samého začátku ode mě měla), takže jsme změnili poměr plateb za byt z 6/6 na 7/5. Po půl roce, co nám třem asi 3x uvařila a jinak nic, jsem jí řekl, jestli by třeba nemohla uklidit. Ach to byl průšvih... vyznělo to tak, že ona tam je kvůli mě a se mnou a to že stačí(prostě jak to vystihl kolemjdoucí) a že teda služka není. A JO, tohle mi fakt přišlo divný. (A to jsem jí rok jezdil naproti k práci či domů, abych ji odvezl). Do toho po dalším 1/4 roce přijela přítelkyně kamaráda. Toho času rozvedená s 5tiletou dcerou, studující VŠ, příjem cca 1/3 kamarádova, on jí nedal ani 1Kč, občas nakoupil, když byli spolu. Když přijel za ní, bydlel zdarma u ní, ona mu z vlastní iniciativy vyprala, uvařila, vyžehlila... No a když přijela k nám, tak první co udělala bez řečí vygruntovala celý byt, a to i moji část, kterou jsme si s kamarádem vždy uklízeli každý sám (a společné prostory jsem vždy udržoval já, jen když mě to namíchlo a ozval jsem se, zapojil se kamarád).

Takže můžu sice vidět to, co říká kolemjdoucí, ale taky můžu vidět něco jiného.

Teď už máme rok s kamarádem každý své a musím říct, že pomoct mi s čímkoliv není v zásadě u příteklyně problém a i vlastní iniciativa se lepší a lepší..., ale já si pořád všímám, asi zůstává nedůvěra z počátku...

Budu se snažit seč mi síly stačí, aby takové chování holek, jak jsi popsal, přislo VŠEM divný. Jak uspěju je otázka, ale odpověď je přesně v každém z nás mužů, jestli to takto chceme nebo ne.

No, chlapče, budeš to mít v životě těžké....takže popořádku, tedy spíše od konce:

přítelkyně kamaráda. Toho času rozvedená s 5tiletou dcerou, studující VŠ, příjem cca 1/3 kamarádova, on jí nedal ani 1Kč, občas nakoupil, když byli spolu. Když přijel za ní, bydlel zdarma u ní, ona mu z vlastní iniciativy vyprala, uvařila, vyžehlila...

samozřejmě, ona se ho snaží ulovit, když ptáčka lapají.....


teď tohle:

potopit se do Bajkalu, jet do Himalájů, pořídit si letadlo na létání, stačí třeba jen squashové turnaje po Evropě...

na to prostě zapoměň. To ti nebude tolerovat žádná. Uvědom si prosím, že většina touží hnízdit, ne lítat po světě. Jeden příklad ze života: krátce po revoluci tady začala v některých odvětvích prudká diferenciace příjmů. Moje dcera tenkrát pracovala v bance, kde pár jejích kolegů najednou vydělávalo mnohonásobek toho, co jejich okolí. Všichni do jednoho se po pár měsících rozešli se svými přítelkyněmi, které je omezovaly v jejich, nyní nově otevřených, možnostech trávení volného času. Navíc se chtěly vdávat a zakládat rodiny. Někteří začali sexuální potřeby řešit profesionálkami. Dcera jednou přišla se zajímavým zjištěním: těhotné prostituky jsou žádaným artiklem....

.

a celkem nevidim nic spatneho na jeho pojeti deleni financi a prace ve spolecne domacnosti. Taky by mne na jeho miste stvalo, ze pritelkyne jen vyuziva toho, co ji nabizi a sama nic neprinasi. A nemyslim tim ted penize, ale treba pomoc pri praci u nej doma, kdyz vetsinu tydne u nej bydli. Nepripada mi to normalni.

O co se snažíš? Aby všem přišlo "takové chování holek divné".
Osobně bych ti poradil jedinou věc. Starej se víc o sebe, než o chování nějakých "holek".
A jestliže ti chování "nějaké holky" je divné, nepředělávej ji k obrazu svému (stejně nepředěláš - jen ji na.ereš). Nikdo tě přeci nenutí, abys s ní trávil byť i jen vteřinu svého času. A hledej sobě rovnou.

píšeš: "Do toho po dalším 1/4 roce přijela přítelkyně kamaráda. Toho času bla-bla-bla, on jí nedal ani 1Kč, občas nakoupil, když byli spolu. Když přijel za ní, bydlel zdarma u ní,..."

Takže tvůj přítel se chová stejně jako tvoje přítelkyně, ne? U něj je to v pohodě a obdivuješ jeho partnerku, že se o něj ještě stará. Tj. ona je něco jako ty. Tak k sobě vzhlížej se stejným obdivem, jaký jsi kochr a grand, a máš to vyřešený.

chleba je o dvou kůrkách. Není to přece jen o ní. Vztah je vždycky o obou dvou. Já mám určitě taky svoje chyby a kdyby mě každá hned poslala do háje kvůli mé větší chybě, to bych asi nebyl moc šťastnej. Takže prostě setrvávám a snažím se tu káru táhnout dál, lepšit se v tom, co si oba myslíme, že je na mě špatný a dávat partnerovi najevo, že i na něm takové věci jsou.
Jak je vidět z příspěvku kolemjdoucího, když tohle chování nepřijde někomu divný, pak je lehce možný, že si nějaká holka neuvědomuje, že to někomu divný být může.

A z toho taky plyne, proč se snažím, aby to přislo divný co nějvíce chlapům. Pak totiž nebudou mít takový hokly s kým být a nebudou takový. A my budeme mít mnohem šiřší výběr.
Myslím si, že ženy dělají úplně totéž, možná jen jinak a jsou rády, když spektrum chlapů, které potkávají se jim zamlouvá.

kolemjdoucí když ptáčka lapají - my spolu byli kolem roku, oni 3 roky.

Míšo, šíšo kamarádova přítelkyně měla můj obdiv, zvládala pro jejich vztah mnohem více jako já pro náš. On nebyl úpně jako moje přítelkyně. Rozhodně si dal říct a myslím, že jeho přínos do vztahu byl v jiných věcech taky ne úplně nulový. Například ji hodně podporoval ve studiu VŠ, bez něj kdo ví, jak by to dopadlo.

A jinak děkuji všem za příspěvky k mé situaci. Skoro všechny stojí za zamyšlení.

Pokud má někdo za partnerku studující matkou 5letého dítěte, má 3x vyšší plat než ona, využívá jejích služeb a nepřispěje jí ani korunou, tak to je skutečně příklad hodný následování:-(
Je to tak trochu případ tebe a tvé přítelkyně naopak, ale ne zcela, protože tvoje přítelkyně určitě nemá 3x větší plat než ty a ty k ní domů šůrovat určitě taky nechodíš.
Jinak tvoje představy o tom, jak zabezpečíš rodinu a zbytek svého obrovského přijmu si vyškudlíš pro sebe a své zájmy, my přijdou přinejmenším sobecké. Ale zřejmě to vidím zkreslenou perspektivou matky, co už docela dlouho na MD a ještě hodně dlouho bude a jejíž možnosti přivýdělku jsou dost omezené. Představa, že by mě můj mnohovydělávající manžel oznámil- tak hele, koupil jsem jídlo, oblečení a zaplatil nájem, takže jsem vás zabezpečil, a teď se na 14 dní letím potápět na korálové ostrovy- mi přijde úplně absurdní.
No prostě my dva bychom spolu žít nemohli...:-)

Představa, že by mě můj mnohovydělávající manžel oznámil- tak hele, koupil jsem jídlo, oblečení a zaplatil nájem, takže jsem vás zabezpečil, a teď se na 14 dní letím potápět na korálové ostrovy- mi přijde úplně absurdní.

je důvod, proč si nebrat za manželku evropanku. Dálněvýchodním kráskám by to naopak připadalo naprosto normální....

To již nemá cenu. Přeji ti mnoho krásných dnů a roků.

teda...přečetla jsem to poctivě všechno a k Dexxovi: dávám stranu Tvoje rozvahy a teoretické koncepce, protože ty se vždycky vymýšlí snadněji. Ze všeho mi vyplynulo jediné - neumíš komunikovat s partnerkou o svých představách, potřebách, o tom, co Ti vadí.S kým jiným bys měl toto všechno(co tu píšeš) řešit než s ní. Tipla bych si, že víc jak polovina věcí, které tady zmiňuješ za ni (jak to vnímá, co cítí, co si myslí), jsou jen Tvoje dohady...takové to "já tak uvažuju, tak ona si to přece musí myslet...". Pokud nechceš okamžitě pálit mosty, tak to jinak než komunikací nerozetneš. Jen si předtím ujasni co chceš, abys to dokázal dobře pojmenovat. O penězích se mluví obtížně především s blízkými lidmi, ale mezi vámi je to o něčem jiném - peníze jsou jen zástupný problém. Držím pěsti!

kolemjdoucí, v tom máš pravdu, tam jim také přijde přirozené, že má muž další manželky, atd. Na druhou stranu chlap může mít jen tolik žen, kolik jich zvládne uživit, každá z nich má svoji domácnost a žádná nemusí pracovat, pokud nechce- je povinností chlapa všechny ty domácnosti utáhnout a pokud na to nemá, tak je prostě bez ženský.(Už vůbec nemluvě o tom, že partnery většinou vybírají rodiče a to ne podle líbivosti, ale podle majetku- takže peníze v té kultuře hrají v partnerských vztazích mnohem větší roli.)
Těžko ale přizpůsobíš tomuto modelu ženu, která vyrostla v Evropě (proto také většina takto smíšených manželství končí špatně)
Jo...a ještě něco, pro hodně vydělávajícího chlapa tam je ostudou, když jeho žena musí dělat domácí práce, takže pokud na to má, platí jí služebnictvo. Teprve když mu zbyde, může se letět potápět na korálové ostrovy:-)

který by se sice hmotně postaral o rodinu, ale volný čas trávil sám svým koníčkem. Pro mě je partnerství a rodina hlavně o tom, že spolu ti dva, v případě rodiny všichni, chtějí trávit svůj volný čas. Samozřejmě ne všechen, ale sedět doma s dětmi, zatímco partner rajdá po světě, to by na mě nebylo.

ano, takhle nejak to bylo.
Ja se komunikovat snazil a snazim a mozna blbe (obvykle doslo ke stretu nazoru, hadce a tomu, ze partnerku to vycerpalo a uz to nechce resit), jen bych rekl ze o NEkomunikaci to uplne neni. Rekl bych, ze to je spis v tom stretu nazoru - pritelkyne proste inklinovala k postoji(tedy aspon se mnou ho praktikovala), co presentoval kolemjdouci, ze vidi vsude kolem sebe.
Me tohle vadi, nebot takovy postoj u sve partnerky nechci.
Davam to najevo, meni se to a to mi prijde dobry. Uvidime, co se bude dit dal.

Jardo, diky, tobe to preju taky.

Sandro, nechtel bych se poustet do diskusi o tom, jak fungoval vztah toho kamarada. Nemam zrejme vsechny informace a navenek jsem to popsal, jak jsem videl. Nerad bych nekomu krivdil, a proto bych nerad aby se zde nabylo nespravneho dojmu.

A k tomu tvemu popisu, jak ja bych to praktikoval:
je to extremne popsano a chapu, ze takto je to tezko akceptovatelne.
Pokud by ale tvuj manzel zasel 2x tydne na golf, to uz by slo? Verim, ze takhle to funguje skoro ve vsech partnerstvich a bez problemu jen to nemusi byt golf, ale neco jineho.

Je to v principu totez, jen je tam jiny pomer casu a financi.
Chapu, ze na extremnich prikladech se dobre chapou principy, ale tohle mi trochu nepasuje. Jako by to znacilo, princip ano, ale jen trochu.

to co říkáš je model Blízký a Střední východ, což opravdu není můj šálek čaje. I když jsem tam také pár let byl nucen strávit. Já měl na mysli země jako je Malaysie, Indonesie, Vietnam....

Jako obvykle, nemíním tě, dexxi, vodsuzovat za tvý názory. Ale zkusím ti něco vysvětlit:
1. Všechny ženský nejsou vych*aný vyžírky, v podstatě poloprostitutky, který se nechaj vydržovat za to, že vobčas, když je zrovna nebolí hlava, roznožej . Možná máš nějaký blbý zkušenosti (a kolemjdoucí taky), ale fakt to tak nejni.
2. Na tvým příkladu s Bajkalem a Himalájem se dá hodně ukázat. Podívej, společnej vztah, společný soužití je něco jako společnej projekt. Ten má svůj průběh a cíl. Zaprvý si musíš se svou partnerkou definovat, co je vaším společným projektem a proč spolu jste. Většinou to bejvá rodina, tomu se budu věnovat níž. Ale taky to dost často bejvá jenom příjemně strávenej společnej čas, znám takový páry, který žádný závazky typu děti, nemovitosti atd. do svýho života nechtěj. V takovým případě mi přijde naprosto v pořádku, že se ani jeden nebude nijak vomezovat ve svejch představách, za co utratí svý peníze a jak stráví svůj volnej čas (i zde by chlap měl bejt taky trochu galantní a velkorysej, což snad se 100k měsíčně nemusí bejt problém ). Buď se v obojím najde společnej uspokojivej průnik zájmů pro voba, nebo se nakonec rozejdou - nic zlýho se neděje.
Ale zatím častější je model ten, že vztah směřuje k založení rodiny, pořizování společnýho majetku atakdál. V tu chvíli už nejsi svobodnej starej (mladej) mládenec, ale člověk se ZÁVAZKAMA. Tak se tomu hezky česky říká a dobře to slovo vystihuje podstatu věci. Jsi SVÁZANEJ určitou odpovědností a povinnostma k lidem, který jsi k sobě PŘIVÁZAL. V tu chvíli tvejch vydělanejch 100 litrů už není jenom tvejch. Pokud jsem v partnerským vztahu, kterej nazývám dejme tomu vážným, to jest máme ten společnej dlouhodobej projekt, cejtím jako naprosto přirozený, že se vo svý bohatsví podělím s partnerkou. A hlavně, že prioritou v mým životě je ten společnej projekt (rodina) a že tomu věnuju většinu svý energie, času a peněz. Takže to většinou funguje tak, že pokud jsou děti hodně malý, jsem potřebnej hlavně doma a ne v Himaláji, takže si tuhle touhu prostě pěknejch pár let vodpustím. A když už teda začne bejt čas i na takovýhle koníčky a mám na ně, tak proč ne - ale: Buď vezmu partnerku s sebou, nebo, pokud vona má jiný zájmy, si vodjedu sám, ale umožním jí podobně hodnotně trávit zase její volnej čas. Bez vohledu na to, že já vydělávám 100k a vona jenom 12k. Tak jako když jsme spolu chodili a já dostal vod mámy buchtu, tak jsem se s ní na randeti rozdělil a neříkal jsem jí, že si má upíct nebo si říct svojí mámě. Vím, že moje partnerka to udělá v případě jejích výrazně vyšších vejdělků taky tak - rozdělí se se mnou. Mám to dokonce vyzkoušený v praxi.Pokud já se s ní rozdělím a rodina funguje, tak vona nemá nejmenší právo mě v mejch koníčkách vomezovat. Ale já nemám právo si užívat svý desetitisícový přebytky sám v Himaláji a po ní chtít, aby seděla doma a čuměla na Novu. Pokud jsme teda tým se společným projektem. Asi tak.

Tak o těhle zemích toho zas tak moc nevím, ale co jsem viděla jejich příslušníky na západě, tak mladí šprtali, šprtali a šprtali a starší pracovali, pracovali a pracovali. Peníze, co vydělali pak vrazili buď zpátky do rodinného podniku, aby se mohl dále rozvíjet, nebo do svých dětí, aby jim mohli zaplatit lepší školy. Nějak jsem si nevšimla, že by z ty své vydělané peníze vráželi do letadel, golfu a potápěni v exotických destinacích, a rodinu při tom svém užívání nechali doma...
ale třeba se pletu, v Indonesii ani ve Vietnamu jsem nebyla.

No a neni to trochu i vina tech zen? Kdyz jsou doma na materske (a taky jsem na ni byla a hodne dlouho), tak se ta zena muze dovzdelat, naucit se neco noveho a po materske nastoupit v praci, co ji bude bavit a kde bude vydelavat vice nez pred materskou a zvedne ji to sebevedomi atd.Nejlepsi je, kdyz ji v tom partner podpori, protoze i pro nej to je vyhodne - nebude mit doma upachtenou zakomplexovanou tloustnouci panicku, ale zenskou, na kterou bude hrdy. A potom nejake modely, kolik kdo ma davat do spolecne kasy, budou k smichu, protoze ty platy nebudou tak propastne rozdilne.

ano, zavinil, jestli byl ožralý nevím, asi tedy byl když píšeš, taky nijak nezpochybňuji právní opodstatněnost a tedy zcela legální nároky poškozeného.
Jen když tu apelujeme na Dexxe, že kromě kalkulačky máme taky city, tak mi vytanul na mysli tento případ.

Jinak právně neprávně, kdyby můj zaměstnance naším firemním autem nabral do kufru třebas i opilého puberťáka, pak ho zavezl k lesu a dotáhl 100 metrů od silnice, aby tam v bolestech do rána zmrzl, tak kromě toho, že poletí, tak se budu stydět vymáhat MIZERNÝCH 57 TISÍC na rodičích toho kluka.
Protože když jsem majitel firmy, co má na služební oktávii pro vyjížďky referenta s jeho sekretářkou, tak těch 57 tisíc odepíšu do ztrát. A když budu chtít hodně kalkulovat, tak dám nenápadně vědět, že jsem těch 57 tisíc odmázla a rodině předala dárkový koš s omluvou za zaměstnance, podle situace firmy i s menším či větším šekem. A brala bych to teda jako reklamu, za kterou se nemusím stydět.
Za reklamu, kdy v novinách píšou, že ty ubohé rodiče připravím já, majitel firmy s oktáviemi, o 57 tisíc, za takovou bych se poděkovala.

připouštím, že s tímhle způsobem uvažování se v podnikání asi nedostanu moc daleko, ale jsem spokojená a dobře spím, takže dobrý

tak těch 57 tisíc odepíšu do ztrát.

a bába z finančáku si na tobě pěkně smlsne.

Jinak máš naprostou pravdu, a i já bych takto uvažoval.

Proto nejsem podnikatel, ale zaměstnanec.

milo 1- dobře, žena se na MD dovzdělá (nebo byla dostatečně vzdělaná už předtím a na MD se jí podaří nezakrnět) a nastoupí do dobře placené práce. Jenže, co vím, tak taková atraktivní práce s nadstandartním výdělkem je vykoupená hodinama a hodinama odsezenýma v práci si pak lidi berou ještě práci domů. Neznám nikoho, jeho příjem by se blížil těm zmiňovaným 100k měsíčně, kdo by měl 8 hodinovou pracovní dobu a byl doma včas, aby mohl vyzvednout děti ze školky, napsat s nimi úkoly, pohrát si s nimi, přečíst jim pohádku na dobrou noc (o úklidu nemluvim, protože předpokládám, že ten si takto situovaná rodina zaplatí) Ano, může si zaplatit zároveň i chůvu, ale to už mi přijde silně na úkor dětí- pokud má dva takovéto rodiče, co je nevidí jak je rok dlouhý.
Takže pokud se rozhodnou dva děti nejen "mít" ale také se jim věnovat, trávit s nimi čas a nenechat jejich výchovu na cizí osobě, jeden si musí svou strmou kariéru a cestu za snovým výdělkem odpustit (většinou žena). Neříkám, že i žena nemůže mít při větších dětech slušně placené, zajímavé zaměstnání, ale při kvalitní péči o rodinu prostě nemá ty stejné možnosti, jako ten chlap (může to být obráceně, pokud se chlap stará a žena vydělává.)

proč smlsne? zahrnu to do daňově neuznatelných ztrát rovnou a je to, firma zaplatí o pár korun víc na daních, no
nebo nezahrnu, jelikož "zapomenu" a pokud si bába všimne a smlsne, tak holt to dodaní a napálí i s penále, to taky přežiju

K podnikání jsem přišla trošku jako slepý k houslím, žádný ucelený plán v tomto smyslu nebyl. Rok poté mi nabídky na zaměstnanecký poměr jen pršely, kdybych je přijala, asi bych měla o trochu méně peněz a o hodně více klidu, cítila bych méně svobody a to by mi vadilo. Jsem svým pánem, s násobně větší zodpovědností než má běžný zaměstnanec a s násobně větší volností. Proto nejsem zaměstnanec.

a pochopitelne je jasne, ze zena se detem a domacnosti venuje vic nez manzel a musi s tim pocitat. Po dobu materske je s nima daleko vice nez muz, ale po jejim navratu do zamestnani by ji mel muz vsemozne podporovat a pomahat ji, aby se taky dostala k zajimave praci. A vychovavat deti spolu neznamena, ze budou oba vecer co vecer trcet povinne doma s detmi, ale ze obcas vyrazi muz za svym konickem a obcas zena. A neresila bych, jak drahe ty konicky jsou, pokud tim netrpi slusna uroven rodiny.

neumíš komunikovat s partnerkou o svých představách, potřebách

on je problém v tom, že on jí nemůže říct "já si chci třikrát týdně zašukat a potom zajet na squash", stejně jako ona mu nemůže říct "já chci domeček se zahrádkou a dvě děti a ty nás budeš živit"

třeba se pletu, ale máš snad pocit, že dexx touží po tom aby mu doma po podlaze lezli uřvaný caparti?

Nemám ani páru po čem touží dexx či jeho partnerka - je to jejich rovnice - ale dostává po čem touží a co od partnera očekává ( - kompromis) nebo se snaží prorazit hlavou zeď a doluje ve špatným dole? That is the question!

Tak pokud netouzi a ona ano, tak se k sobe absolutne nehodi. A na tom, ze by zena chtela domecek se zahradkou a dve deti a manzel, aby vydelaval, nevidim nic spatneho, pokud ten domecek se zahradkou a dve deti chce i manzel. Pak je snad jasne, ze nekdo vydelavat musi a nechce-li manzel, jak pise Sandra, aby jim deti vychovaval cizi clovek, coz vetsina rozumnych lidi nechce, tak musi umoznit zene, aby zustala doma a vydelavat. Tedy alespon muj manzel to bral jako samozrejmost a je mi vdecny za to, ze jsem ochotna se vzdat karierky a zustat s detmi doma. Ja jsem mu zase vdecna za to, ze mi umozni si deti uzit a vychovat je vlastnorucne.

V CR je to jeste pohadka (myslim materska), tady v USA Vam akorat 12 tydnu drzi misto a zaplaceno nedostnete ani floka (tedy pokud firma nema pojisteni kratkodobe pracovni neschopnosti, to pak dostanete takove kapesne po dobu sesti tydnu a pak taky nic, moje firma ho ale nenabizi...). To misto pry musi drzet jen nejake, takze Vam ani nemusi nabidnout to same, az se po tech zavratnych 12 tydnech budete chtit vratit. 12-tydenni miminko pak uvrhnete za zavratnou sumu do "day care" cili takove opatrovny, nebo mate-li na vic, tak za jeste zavratnejsi sumu si najmete chuvu. Casto takto i pulka bezne vyplaty je v coudu. Napr. ucitelka nebo "vychovatelka" v takove day care, kdyby chtela svoje dite umistit a sama pracovat, tak jen vpodstate odevzda vyplatu zamestnavateli. Ja jsem na tom lepe, me by po zaplaceni day care zbylo asi 57% vyplaty a to mam na zdejsi pomery slusny plat.

Samozrejme, ze kdyz jsem doma a pokud mi to mrne dovoli, tak varim, peru a uklizim o moc vic, nez manzel, ktery je vetsinu dne v praci. Ale nemeri mi to, jestli si tu pulku jeho vyplaty poctive odpracuju. To bych ho taky poslala nekam.

Jinak finance jsme meli, dokud jsem pracovala, celkem netradicne oddelene, ale ke vsem uctum jsme meli oba pristup, jen jsme se kazdy starali o svoje vydaje. Jidlo nakupoval, kdo na to mel cas, vetsinou asi ja. Manzel mi nic "neproplacel". Ja jsem mu malou castkou prispivala na hypoteku a pojisteni aut a platila pausal za mobily, on platil podstatnou cast hypoteky a vsechny dalsi vydaje (pevna linka, kabelova televize, internet, voda, eletrika, atd.) Platil tedy o moc vic, mel v te dobe asi dvakrat vyssi plat nez ja a vubec by ho nenapadlo po me chtit ze vseho polovinu. Ted, kdyz jsem s miminkem doma, tak holt plati vsechno.

s podstatou příspěvku docela souhlasím.

k 1) I přes to, že mám nějaké výhrady k postojům mé přítelkyně, kteréžto mírně korelovaly s tím, co popisuješ, zdaleka to není tento extrém(čemuž jsem rád).

Ke 2)
Koukám, že vztah označuješ jako projekt, který může mít (např.) cestu rodiny nebo cestu společných prožitků. Ok, přistoupím na toto pojmosloví, není mi v zásadě proti srsti.
Pak mi ovšem chybí možnost kompromisu. Z toho, co píšeš mi plyne, že souběh projektu "rodina" je neslučitelný s jiným souběžným projektem.
K tomuhle nevidím důvod.

Vnímám to tak, že pokud
a) jsme v životě sami, rozhodujeme si o 100% své energie.
b) případ, kdy si s partnerem definujeme společný projekt jako "příjemně strávenej čas"(vycházím z tvého rozdělění), tam si rozhodují o nenulovém(předem neblíže určeném) % své energie společně, o zbytku každý sám
c) případ, kdy si s partnerem definujeme společný projekt jako "rodina" a tím pádem o 100% svojí energie rozhodují společně
(tedy neexistuje varianta, že bych měl pouze vlastní prostředky na "Himaláje" - ať se drzím zavedených pojmů - a partner neměl)

Velmi mi chybí širší spektrum možností, především pak například
d) "rodina" s předem definovanou potřebou investic nerovnající se 100% (předem definovanou právě proto, aby bylo jasné, že rodina to VŽDY ustojí)
volně přeloženo: priorita bude rodina, ale každému zůstane část jeho prostředků a času o kterém si bude rozhodovat zcela samostatně.
(A nic přece nebrání tomu ve svém vlastním svobodném rozhodnutí nad zbylými prostředky vzít partnera do "Himalájů" s sebou, či poskytnout jí 1/2 na jiné "Himaláje", pokud jsem tedy zrovna já ten bohatší
Nic však taky nebrání tomu udělat to s tím zbytkem prostředků úplně jinak.
Ta svoboda toho rozhodnutí - byť jen nad kousíčkem - naprosto může rozlišovat možnost c) a d)
A já si navíc myslím, že při d) můžou být mnohem kladnější odezvy do souběžného projektu rodina než pri c)
)

Zajímá mě tvůj názor na možnost d) pokud jsem to popsal dostatečně.
Případně zda-li jsem schopen najít partnera, se kterým se na tomto dohodnu.

Sežeň si někde "Manželské etudy po 20 letech" od Třeštíkový, třeba něco pochopíš.....

páč pak by to nebyl příspěvek, ale kniha, a vobávám se, že kromě tebe by si ji nikdo nepřečet .
Ftip je ve dvou věcech:
1. V počáteční fázi rodiny (malý děti) tvoje partnerka nemá
a) žádný svoje prostředky
b) žádnej svůj čas
V tu chvíli přijít s Himalájema není nejlepší nápad. A to ani v případě, že zbejvající peníze, který nepotřebuje přímo rodina, rozdělíš na poloviny a jednu jí věnuješ. Pořád tam bude ten problém, že pokud vodjedeš na měsíc do Himaláje ve chvíli, kdy vona je vyflusaná a potřebuje tě doma každej den (kdyby jen kvůli podpoře a vobjetí), žádná to nevydejchá.

2. V další fázi rodiny, kdy už toho času máte voba víc (v mým modelu se nezabejvám samozřejmě extrémem, kdy musíš bejt 16h/7d/365 v práci, protože pak asi těžko pojedeš byť jenom na dva dny na Sázavu ), se tu jakejs takejs prostor pro Himaláje votvírá, ale:
a) Vždycky se dá označit ta přebejvající část peněz, kterou rodina aktuálně nepotřebuje, za potřebnou pro rodinu do budoucna, takže budeš žádán abys:
- spořil dětem na vzdělání
- spořil dětem na bydlení
- koupil dalších x nemovitostí jako startovací bydlení pro děti až budou velký
(fantazii se meze nekladou, bude vždycky záležet na konkrétní partnerce, co až všechno si pod pojmem "zajištěná rodina" představuje, věřím, že se dá potkat i taková, kdy ani 100k měsíčně nebude dost!)
b) Vždycky se najde něco, co by mohlo bejt lepší - bydlení, auto, chalupa atd.
c) Ani když nenastane nic z uvedenýho, nemůžeš si myslet, že přebejvající peníze jsou jen a čistě tvoje. Myslím, že budeš jenom těžko hledat partnerku, která by neměla pocit křivdy, že se s ní vo svoje přebejvající peníze (v případě velmi rozdílnýho příjmu) nerozdělíš. V případě manželství tím dokonce porušuješ zákon.

Takže závěr (a znovu upozorňuju, že se vůbec nesnažím postihnout všechny možnosti, vůbec se nezabejvám třeba partnerem líným jako prase, kterej si za svoje mizerný výdělky může sám a ani doma se nepředře ): Varianta, kdy jeden z partnerů má na Himaláje a druhej ne, ačkoli oba vynakládají podobný úsilí na zajištění chodu rodiny, péči o vztah a vydělávání peněz, tak taková varianta se mi nezdá férová a obávám se, že není mnoho partnerů, kterým by to dlouhodobě nevadilo. Přijde mi slušný se v takovýmhle případě vo ty Himaláje s parnerem rozdělit (jakýmkoli spravedlivým způsobem). Já to tak - svobodně rozhodnutej - praktikuju a znovu říkám, měl jsem tu možnost si to zažít i v pozici toho s menším příjmem a ocenil jsem, že v tu chvíli se se mnou dělila o svý prachy partnerka (takže mi zaplatila třeba letenku do Indie, kam bych s ní jinak nemoh jet, páč jsem na to prostě neměl.)
Jakýho partnera jsi schopnej najít, nevím - lidi jsou různý a určitě existuje i někdo, kdo to má úplně jinak. Já ti můžu psát jen svý zkušenosti a svý postoje. Pro mě je partnerskej vztah především sdílení života a k tomu patří sdílení všeho - peněz, radostí ale i průserů. Možná bych na tvým místě začal tím, že bych se snažil najít co nejpřesnější odpověď na votázku: Proč vlastně hledám partnerskej vztah a co vod něj vočekávám? Dobrou.

díky, taky dobrou.
P.S. Napsal jsi, co je partnerskej vztah pro Tebe, tak taky napíšu:
Partnerský vztah hledám pro sdílení ČÁSTI(nemalé, nikoli však totální, jak to máš ty) života a k tomu patří stejně jako u Tebe sdílení všeho - peněz, radostí i průserů.
Ale hledám partnera, který v odstavci 2) c) nebude cítit pocit křivdy, když si s prebývajícími penězi udělám co budu chtít.
Partnera, který při fungující rodině dokáže říct na "Himaláje" (záměrně píšu "" protože to může být v podstatě cokoli). "Skvělý, užij si to!" (a pochopitelně nabízím stejný postoj ze své strany).
Partnera, se kterým takové fungování dokážeme dopředu vymezit a dohodnout se na něm.

Teda, vidim to tak, že pokud vám bude doma ve SPOLEČNÝ kase přebejvat (ale skutečně přebejvat!!!! Ne, aby jen TY Dexxi, sisi myslel, že přebejvá)) 200 litrů, a ty řekneš babě, že za 100 litrů potřebuješ nutně do Himálaje, a s druhejma 100 litrama ať vona naloží jakkoliv ve svuj vlastní prospěch, pořídí si, co jí bude milý, tak se myslim snadno dohodnete. Nemyslim, že by bylo vůbec co k řešení, zamejšlení a tvýmu fňukání.
Jak sem ale celou tu Dexxí debatu tady sledoval, tak TAKHLE´s to Dexxi zpočátku docela určitě nepresentoval!

jestli se oženíš, tak problémy s dělením přestanou...

hochu, jak já to vidím, na splnění tvých přání, aby bylo partnerce JEDNO, co děláš se svým volným zbytkem peněz a času, budeš muset vydělávat ale vopravdu velký prachy, jak říká NČ. Ale potom nevím, jestli ještě poznáš – dokážeš poznat, jestli je ta partnerka s tebou kvůli tobě – tvým kvalitám osobním, nebo jen kvůli kvalitám schopnosti vydělávat prachy, čili jen kvůli těm prachům . . . Měl bys vědět, že některý věci NEMŮŽOU bejt napůl, něco jako oblečenej neoblečenej, protože to odporuje všem známejm vesmírnejm zákonům. A mezi takový věci URČITĚ patří partnerskej vztah – NEJDE být v regulérně funkčním SPOKOJENÝM partnerským vztahu a přitom žít jako svobodnej . . . Tedy, chvilku možná, než to partnera přestane bavit a najde si jinýho . . . To ti říká sice svobodnej, ale taky mnohem starší, zkušenější . . .

zda máte až tak úplně pravdu. Vždy je to o kompromisu a domluvě konkrétní dvojice. Mám kamarádku, která se vdávala dosti po třicítce za jen o něco staršího partnera, oba byli již rozvedeni, ale bezdětní. Dnes jsou spolu již více než 8 let, mají dva úžasné chlapečky a řekla bych, že jejich vztah je nesmírně harmonický, a to přesto nebo možná právě proto, že jeden druhému umožňují dostatek svobody. Její manžel je majitelem reklamní agentury a spousty času tráví v práci, což mu nikdy nebylo ani náznakem slovíčka vyčteno. Zajištění rodiny je však hoooodně nadstandardní. Toho si kamarádka velmi cení a rozhodně toho nezneužívá. Navíc je ji umožněno, aby si dodělala VŠ a splnila si tím svůj sen. Manžel ji platí nejen školu, ale nemusí do práce, takže když jsou chlapečci ve škole a školce, má i prostor na studium. Je pravdou, že co se týká hlídání dětí při zkouškách či jiných příležitostech, tak si musí zajišťovat hlídání chlapečků sama. Rozhodně si ale nemusí stěžovat, že by zodpovědnou studentku či paní na hlídání neměla čím zaplatit. A co se týká koníčků, tak si její manžel pro sebe vyčleňuje v roce klidně nějaký ten týden, kdy s partou chlapů vyráží například na mistrovství světa ve fotbale či přechod velehor. Naoplátku pak dá možnost manželce, aby si s kamarádkama naplánovala třeba prodloužený víkend v Paříži či wellnes pobyt a on se v té době postará o kluky, či zajistí starost o ně a domácnost. Bohužel žádnou babičku či dědečka nemají k dispozici, neboť rodiče kamarádky již zemřeli a rodiče jejího manžela jsou na opačném konci republiky. Ale i při jejich zatíženosti je o kluky vždy výborně postaráno! Samozřejmostí jsou společné dovolené a společné rodinné víkendy. Tak si myslím, že lze aby velmi dobře fungoval rodinný život i se vzájemnou volností. Vždy je to ale na konkrétním páru
.

lp - a vo vo tom to velmi často je. Buďto je ten chlap věčně v luftě, ale rodina má dobré až nadstadardní zabezpečení, nebo holt bývá často doma a pak spolu počítají, jak vyjdou. Neříkám, že je to jediný vzorec, ale jak vídám i jak tady čtu, dost obvyklý...

Jak - nevíš, zda máme až tak úplně pravdu???
Vždyť tvým popisem svý kámošky naprosto a přesně potvrzuješ každý naše slovo!

ono asi něco bude na tom, že většina chlapů zůstává celý život dětmi (myšleno v dobrém). Potřebují určitou volnost, aby se pak rádi vraceli do tepla domova a tohoto pohodlí a tepla domova si dokázali vážit. Zvláště, pokud jde o silné a sebevědomé jedince. Věřím, že pokud by kamarádka dělala scény a nějak jej násilně tvarovala do rodinného života, tak by bylo jen otázkou času, kdy by zůstala sama. O harmonickém soužití by asi nebyla vůbec žádná řeč. A rozhodně by přišla podstatě o víc, než nějaký ten týden či víkend, kdy si její manžel dopřává volnosti na pánské jízdě.

takhle to nebylo myšleno. Bylo to myšleno takto:
Jak by to fungovalo v praxi:
Finance: 3 účty 1) společný, 2) můj a 3) partnerky.
Předem dohodnuto jaká část z peněz každého jde na 1) společný účet, ze kterého se platí vše pro projekt rodina. Zbytek si dává každý na svůj účet (můžou nastat samozrejmě i situace, kdy zbytek bude u jednoho či druhého 0,-, pak klidně můžou [nemusí] jít peníze z 2) na 3) nebo z 3) na 2)), důležité je, aby na 1) nebyl deficit.

Čas: Pokud není rodinný stav takový, že vyžaduje 100% času (tedy není stav 1. z popisu Krakonoše), pak mít možnost realizace svého a jen svého vlastního projektu.

A to už se myslím nijak moc neliší od te mojí původní presentace.

a podle mě stále blbě. Já to vidim, myslim stejně jako Krakonoš, nebo Toulavej - teď nevim ale je to fuk, kdo z nich, neche se mi to celý zase pročítat znova. V soužití nelze počítat s váženým průměrem, nýbrž jedině s aritmetickým.
Ty vyděláš 100tis. měsíčně, partnerka 20tis., to je celkem 120tis.
Odečte se 60tis. na chod domácnosti, tj. včetně jídla, oblečení, činží, hypothék, alimentů, atd.
A zbytek, tj. 60 tis se teda rozdělí na dva účty po 30ti tis. Jeden tvůj, druhej manželky!
A nic se nestarej o to, že manželka uložila 30tis. přestože vydělala jen 20tis. Takovej už je život v páru.
Jestli se ti to nelíbí, nepáruj se. Návštěvy bordelu 8x do měsíce tě vyjdou lacinějc! Stálejm zákazníkům dávaj solidní slevy, často i každý desátý číslo zdarma.

Já v zásadě také souhlasím s pány- Krakonoš to popsal přesně, ale na druhou stranu jak si to který pár doma zařídí, tak to má, není jen jeden jediný model. Takže věta- "Takovej už je život v páru." je krapet zavádějící- musíš dexxi jen potkat takovou ženskou, která to bude vnímat stejně jako ty. Asi to nebudeš mít lehký, ale třeba někde takovou vyhrabeš. Takže mi nezbývá, než ti popřát hodně štěstí...

ja vím, že ty to tak vidíš(a spousta dalších taky) a takhle si představuješ život v páru.
Neznamená to však, že to je JEDINÝ model života v páru, nebo jo? Jediný model je 100% sdílení všeho? Od začátku života se postupně setkáváme s různými mírami sdílení různých věcí. Znamená to, co tady všichni píšete, že mezi partnery jiné než 100% sdílení nemůže fungovat? Byl by to méněcenný model?
Jestli ano, tak proč? Vysvětlí mi už někdo konečně proč? Argument - tak to prostě je, je irelevantní. A proč by to nebylo fér, to mi taky není jasný. Předem stanovená dohoda se stejnými podmínkami obou stran.

P.S.
Já třeba, kdyby mi na účet padalo měsíčně 30tis., i když jsem se zasloužil o 0,- z nich, nebylo by mi z toho moc dobře, resp. bylo by mi z toho pěkně blbě.

ma nadpis: podvedeny a zneuzity

je mi 32. jana byla mou zivotni partnerkou 10 let... bylo to uzasne obdobi s kamarady, sportem, cestovanim, brigadami, ucenim a laskou. pri tom jsme si davali hodne svobody. me bavilo horolezectvi a rogalo, jana mela svoje zajmy. po statnicich jsem si sehnal byt, jana jeste studovala. vedla domactnost a ja vse financoval... kdyz skoncila skolu, obcas se zminila o manzelstvi a diteti. moc rad jsem to neslysel. co nam chybelo?... po odmitnuti byla chvili protivna, brecela, ale pak se vse vratilo do starych koleji... asi pred pul rokem, kdyz jsem se vratil z letani, udelala veceri, zapalila svicky a vyhrkla: bud se vezmeme nebo se stebou rozejdu. ja blbec jsem se rozesmal a zacal jeji vyrok rozebirat z hlediska logiky. jsem technik a neco tak nelogickeho... jana me vsak ujistila, ze nic nemysli vazneji. nemam ji pry rad, venuji se jen sobe a svym zajmum, nema se mnou perspektivu a jistotu, jsem sobec a macho, nechci dite, je mi dobra jen jako sluzka a jeste neco dost hnusneho... o vikendu jsem opet lezl po skalach, a jak jsem se tak houpal na lane, napadlo me, ze kdyz ji na te svatbe tak zalezi, premuzu se a vydrzim to... domu jsem se tesil v ocekavani velkeho usmireni. nasel jsem jen vsak prazdny byt... po pul roce prislo svatebni oznameni. jana si bere pana doktora... deset let zivota, hypoteka a pak prijde brylaty frajer a ona si ho hned vezme... nic nechapu.

Kdybys na účet přispěl 0, šlo by snad taky o to, jestli ses snažil a třeba nemohl. A uplně něco jinýho by bylo, kdyby sis v plnym zdraví válel prd*l doma na kanapi, zatimco Tvoje by makala třeba v Kolbence na jeřábu. Ježíši kurnik, co chceš furt slyšet (číst)?
Nebo můžeš taky dlouhodobě chořet s drahejma medikamentama - pak budeš třeba rok na společnej účet přispívat měsíčně mínus 10 tis. Ty, s tvou kalkulačkou, by ses na nemocnou manželku teda vyprdnul. Jinak tomu nerozumim. Ale i to je přeci možnej způsob života. Můj sice ne, ale když najdeš ženskou, která ti tvý názory schválí - můžete si rozumět bezva!
Dělej doprd*le, jak umíš sám nejlíp a jak to cejtíš. A nechtěj furt po někom aby ti něco vysvětloval.

ale spravedlivé nebe, spravedlnost není z tohoto světa. A pořáde tvrdím, že když bys byl ženatý, meměl bys takovéhle pocit ztráty. Jako všechno to má pochopotelně taky své pro i proti. Nevím zda znáš to pořekadlo paní Zázvorkové "Nakrmte ty bestie a uchvalte je k smrti" ono to bývá funkční ale někdy neupřímné...

j, vyborny clanek. Ta zena byla NAPROSTO NEKOMPROMISNI.
Jak je videt ke konci, muz by i prisel s kompromisem tak, aby ji vysel vstric, ale to zdaleka nestacilo. Nemohla mezi nimi vzniknout zadna kompromisni dohoda tak, aby se to obema spise zamlouvalo. Z jeji strany to nebylo umozneno. Proste ultimatum.

Příšernej článek. Von skutečně nic nechápal. Ani nepochopil.

a tolerance, tedy přizpůsobivosti se jemu, čehož on si vůbec nevšiml, že ona se přizpůsobuje, zatím co on si dělal jen to, co mu vyhovovalo. To bylo jeho SOBECTVÍ.
Tv§j problém asi bude, že nevidíš, když partnerka udělá kompromis, že ho udělala. Kompromis vidíš jenom, když ho uděláš ty. S takovým přístupem přeju hodně štěstí s nějakou partnerkou.

wendy, chytrá horákyně BYLA JEN POHÁDKA . . .

já to vidím trochu jinak: ona prostě byla ochotná mu nějakou dobu vycházet vstříc = přetvařovat se, protože prostě doufala, že ho ukecá na to, aby si ji vzal a měl s ní děti. Tohle totiž je to jediné co většinu holek zajímá a k čemu směřují. Ony si prostě myslí, že když ze začátkou budou milé a přítulné, tak po čase mohou začít stupňovat nátlak. A když po deseti letech zjistí, že chlap o jejich představu štěstí nemá zájem, tak holt musí zkoušet ulovit jiného.

já jsem to sice nikdy nepotřeboval, ale jeden můj kamarád měl zaručený způsob, jak své přítelkyně prověřit. Prostě se zeptal: chtěla by sis mě vzít a mít se mnou děti? A když uviděl rozzářené oči a nefalšované nadšení, tak už druhý den začal shánět náhradu......možná bys to měl taky zkusit.

z čeho se dalo pěkně prosím vyčíst, že ONA se jen přizpůsobovala a ON vůbec? Z tohodle 12ti řádkovýho popisu situace jeho očima?

kdyz skoncila skolu, obcas se zminila o manzelstvi a diteti. moc rad jsem to neslysel. co nam chybelo?... po odmitnuti byla chvili protivna, brecela, ale pak se vse vratilo do starych koleji..

dyť to z toho čumí jako hrábě ze sena. To je to o čem píšu nahoře.

Ony si prostě myslí, že když ze začátkou budou milé a přítulné, tak po čase mohou začít stupňovat nátlak.

že ta jiná odpověď je i pravdivá, je HLOUPOST. Každá normální ženská by řekla ANO, chce to. Ale, každá to neřekne, když si myslí, že na to ještě není vhodná doba, mu to říct. Říká se tomu TAKTIKA a to ženy perfektně většina umí. Takže, i když řekne NE, neznamená to, že chce ne, ale, že chce ano, ale, ještě mu to nemohu říct . . . :-)))

ale druhý den to děláš ZNOVU ( to lezení sám po horách ), znamená to pro toho druhého, že si ho nevážíš, NEVÁŽÍŠ JEHO NÁZORU, když jsi to nerespektoval a děláš si jenom to, co ti vyhovuje – neohlížíš se na jiné, na jejich přání. Jsi tedy SOBEC. Jinak bys RESPEKTOVAL přání druhého a nedělal věci, které mu vadí, když ti na něm záleží. Říká se tomu KOMPROMIS. I když bych se rád díval na sport, odpustím si ho a budu se dívat na seriál, abych byl VSTŘÍCNÝ vůči partnerovi. Příště třeba ona půjde se mnou na hokej . . . I když nemám rád moře, jednou to zkusím jet s ní, jestli to přežiju, ale ROZHODNĚ neřeknu – nikam nepojedeme, nemám to rád a basta.

pokud jeden říká ANO a druhý NE, obvykle vznikne nějaký kompromis.
Tedy tady by se to mohlo přiblížit oběma stranám tím, že bude ANO, ale za určitých podmínek. A dejme tomu, že to bude dostatečně včas, aby teda nebylo to přizpůsobování a docházení trpělivosti.
Kdeže, něco takového obvykle není možné. A tomu já říkám ultimativní přístup. Vše směřuje k tomu: Buď se podřídíš se vším všudy tomuto rozhodnutí (je celkem jedno, zda předchází přizpůsobovací taktické období, chleba se stejně láme při tomto rozhodnutí) nebo nic.

Tedy buď konstrukce jak já si přeju, nebo destrukce. To je fér?
Takže mám na výběr možnost 1) buď blbější = zůstanu sám
nebo 2) blbou podřídím se ultimátu, ktéré mi nijak zvlášť nevyhovuje.
A většina z nás chlapů volí tu 2) blbou možnost.

Třecí plochy se projeví později a buď se to ustojí, nebo se to řeší vždy nějak dočasně, nebo alternativně nebo destrukcí (v současné době nejrozšířenější možnost).

Je vidět, jak to v tom vztahu všechno se vším souvisí a kde je to jádro těch potíží soužití dále se pak promítající např. do této diskuse o financích.

P.S. Z výše uvedeného problému jsou předem vyloučeny dvojice, kdy ona chce domeček se zahrádkou a 2 děti a on chce přesně totéž.
Z mých zkušeností z okolí plyne, že tomu tak není ve VĚTŠINĚ případů, ale často to tak vypadá, protože probíhá ta taktická přizpůsobivá fáze.

s tímhle souhlasím.
Stejně tak, když Ti někdo řekne, že chce z partnerství udělat manželství a mít děti a ty řekneš, že ne a on to zkouší znovu, NEVÁŽÍ si Tě přece zrovna tak.

A k tomu článku:
Není NIKDE psaný, že mu řekla, že nechce, aby lezl po horách.
To všechno neříjemný mu řekla až po tý večeři, kdy naopak ONA již po několikáté dělala něco, co bylo jemu proti srsti.
I kdyby to bylo tak, že dělal něco, co se jí nelíbí, není nikde psaný, že ona zase nedělala něco co vadilo jemu a on jí to neumožnil.
Věřím, že když spolu byli 10 let, pak si vycházeli OBA vzájemně vstříc.

takže, ptát se můžeš, ale i když slyšíš odpověď, ještě to neznamená, že tak si to i ten, kdo ji říká, myslí a přeje. Lidi se přetvařují a nepoznáš hned kdo a na kolik. A mezi chlapem a ženou, kteří chtějí případně mezi sebou něco mít vážnějšího, to platí tuplem. A ti dva se nikde neučili, jaký to je při soužití tak různých tvorů, jako jsou oni dva. OBA se to teprve UČÍ. Někdy se naučí dřív, než je to přestane bavit, někdy ne.

Ale hledám partnera, který v odstavci 2) c) nebude cítit pocit křivdy, když si s prebývajícími penězi udělám co budu chtít.
Partnera, který při fungující rodině dokáže říct na "Himaláje" (záměrně píšu "" protože to může být v podstatě cokoli). "Skvělý, užij si to!" (a pochopitelně nabízím stejný postoj ze své strany).
Partnera, se kterým takové fungování dokážeme dopředu vymezit a dohodnout se na něm.

splňuje většina chlapů a některé vzdělané bezdětné ženy po přechodu.

Stejně tak, když Ti někdo řekne, že chce z partnerství udělat manželství a mít děti a ty řekneš, že ne a on to zkouší znovu, NEVÁŽÍ si Tě přece zrovna tak.

není totéž. Protože mít děti, jak ti potvrdí všechny zde přítomné, je SPRÁVNÉ, kdežto "HIMALÁJE" jsou blbosti ketré ty chlapy časem přejdou (nebo jim je zatrhneme).

ono to vážně může fungovat i jinak. Známý vede dětský tábornický oddíl „zálesáků“ a jeho manželka zjistila, že tato činnost ji naprosto nevyhovuje. Ale protože jej má velice ráda, tak nechce, aby to přestal dělat jenom proto, že ji to nebaví. Proto se domluvili, že on dál bude vést oddíl, 2 dny v týdnu a minimálně jeden celý víkend v měsíci bude svůj čas trávit v oddíle, a o prázdninách to budou 2 týdny, kdy s oddílem jezdí na tábory. Ona tohle respektuje, na tábor jezdí se o víkendu na něj podívat na návštěvu a takto fungují již více než 12 let. Protože měla relativně dost času, tak začala studovat VŠ, loni ukončila bakalářské studium a pokračuje dále. Pravdou je, že se založením oddílu známý počkal, až jeho mladší dcera začala chodit do 1 třídy, takže zpočátku tam docházely obě jejich dcery. Časem to holky přestalo bavit, tak je nikdo do téhle činnosti nenutil a ony mají jiné zájmy, kde se realizují. Určitě je lépe, když partneři mají shodné zájmy, ale i při rozdílnosti lze hledat a nacházet kompromisy. Já taky přivítám raději osobní volnost, než aby mě někdo nutil chodit na fotbal či hokej. Stejně jako když jdu do divadla, tak si sebou raději vezmu dceru či kamarádku, než k tomu přemlouvat přítele, kterého to vůbec nebaví?? Proč? Je přece spousta jiných věcí, které můžeme dělat spolu. Jenže v partnerství i manželství by měli oba mít vytyčený stejný CÍL. Cestu pak lze hledat společně :-). A i ve financích myslet společně, ne každý za své.

Ta holka z můřinýho článku chtěla vod začátku rodinu. Von chtěl vod začátku žít život bez závazků, naplněnej jenom zábavou. Vona se vobčas pokoušela změnit jeho postoj (což byla ztráta času, ale holt to, nemaje zkušeností, nevěděla). No a po deseti letech konečně pochopila, že s ním prostě svůj hlavní projekt nenaplní. (To ultimátum bylo samozřejmě taky zbytečný, ale zjevně neměla zkušenosti). Tak se rozešli. Naprosto banální, jasnej, logickej příběh, kterej jen trval zbytečně dlouho.
No a paxem ještě nepochopil příspěvek lp, v čem je rozdíl mezi jejím názorem a naším (teď mám na mysli nás zkušený chlapy ). Ten chlap dělá přesně to, vo čem píšu - přebejvající peníze (jen a pouze jím vydělaný) si nesyslí jen pro sebe, ale užívaj si je voba. A to je to, vo čem tady celou dobu melu, až mě huba (prsty) bolí. My se tady snažíme vysvětlit, že by nebylo v pořádku, kdyby von si dělal ty svý tejdny ve velehorách či s mistrama v čutání a vona musela sedět doma na prdeli jak je rok dlouhej, protože to je jeho reklamní agentůra a né její. Tak já už fuckt nevím, jak to mám napsat, aby to bylo jasný.

ta diskuse nad článkem od můry zaznamenala posun někam jinam, i když to spolu úzce souvisí.
Holka (H) se rozešla s klukem (K), ačkoli to mohla řešit jinak. Např. dle mého rozumnou kompromisní cestou:
H: "Jak to udělat, abychom mohli být manželé a mít děti? Můžu Ti já něčím vyjít vstříc i v následujícím životě tak, abys ty mi vyšel vstříc v mé tužbě a my dva společně naplnili projekt rodina o kterém sním?"
K: "Jasně, rád s tebou půjdu do projektu rodina, ale ponechám si(ty taky pokud budeš chtít) určitou nezávislost a to jak finanční, tak časovou, abych já (i ty když budeš chtít a to, co Ti zbude nad rámec rodiny Ti dovolí), byl schopen vedle úspěšně se naplňujícího projektu rodina(všimněme si, že fungující projekt rodina je podmínkou, není tedy odsunutý na vedlejší kolej), mohl realizovat i jiné projekty po kterých toužím."

H:"OK"
K:"Skvělý"

to máš marný... dexx nepochopí a nepochopí.
Dexxi - fakt si myslíš, že kdyby ta holka z můřinýho příspěvku řekla "Jak to udělat, abychom mohli být manželé a mít děti? Můžu Ti já něčím vyjít vstříc i v následujícím životě tak, abys ty mi vyšel vstříc v mé tužbě a my dva společně naplnili projekt rodina o kterém sním?" Tak že on by řek to, cos napsal? To nemůžeš myslet vážně - on řek to, co řek neboli začal se smát a technicky to rozebírat. A na týhle formulaci by si smlsnul docela jistě.
Názory Krakonoše, NČ, lp i toulavýho jsou naprosto bezva a rozumný.
No a chlapa typu dexxe bych nechtěla doma ani za nic. Ani ne tak proto, že chce mít svůj prostor a své peníze, ale ta deklarace a to pozorování, zda jeden nedává míň...

já jsem věděl, že formulace bude problém.
Já to tak formuloval, protože jsem se snažil nastínit JEN princip, kdy místo destrukce (rozchodu), se pokusí o konstrukci - nalezení SPOLEČNÉ pro oba vyhovující cesty. Je zřejmý, že diskuse, či více diskusí mezi nimi by probíhaly jinak.

Koneckonců, jak bylo naznačeno v článku, kluk lezec se vrátil domů a chtěl vyjít vstříc. Bylo jen příliš pozdě.

se názory pánů Krakonoše a toulavého taky líbí.
Vůbec nechci, aby přijali názor můj. Snažím se jen o to, aby v této diskusi a stejně tak i ve společnosti mohly jít tyto názory vedle sebe.

Zatím je to holt tak, že oni mají zřejmě tu výhodu, že chtějí domeček se zahrádkou a 2 děti, takže jejich názor se zdá legitimní i celé řadě protějšků.
Tím, že já to mám trochu jinak(a ne, že bych rodinu nechtěl), jsem zřejmě vystaven zcela mimo legitimitu této řady protějsků. Škoda.
Nepřipadám si jako zlý nebo bezcharakterní člověk, abych poslouchal jen - toho bych nechtěla ani náhodou. Naštěstí, v životě mluví hlavně činy...

kluk lezec se vrátil domů a chtěl vyjít vstříc, bylo jen příliš pozdě. A já dodávám - zaplať pánbu. Trvalo mu deset let, než pochopil, že jí na svatbě a rodině záleží, to byl teda fakt vnímavej partner. Kolik let by mu trvalo, než by pochopil, že jeho děti si s ním chtěj hrát? Až by jim bylo dvacet? Mám takovýho kamaráda lezce. Ve dvaceti (byl inteligentní, takže mu k pochopení stačilo míň času ) "vyšel partnerce vstříc", přemohl se a vzal si ji a udělal mimino. Jinak nezměnil nic, jezdil dál na skály, lítal na padáku a bylo mu divný, že doma nějak houstne atmosféra. Vyprávěl nám kamarádům, že miminka ho nebavěj, že si počká, až bude holka velká a pak se jí bude věnovat. Rozvedli se asi po pěti letech. Jedinej trochu dobrej konec to má v tom, že holka má podobný zájmy, dnes je dospělá, fotra nezavrhnula a tak dnes vobčas vyjedou spolu. Von má vod tý doby třetí dlouhodobej vztah, kterej směřuje k tomu samýmu, k čemu ty dva před tím: Slečna po x letech pochopí, že bude-li chtít vod života ještě něco jinýho než hezký dovolený na horách, musí hledat jinde. U tý poslední mě ujišťoval, že vona dítě nechce, je naprosto spokojená a našel v ní tu, která to má stejně jako von. No, jenže děvče si uvědomilo, že je jí 36 a čas letí. Teď už jen čekám, kdy ji uvidím, jako tu předchozí, s kočárem . Takhle to na tom světě chodí. Znám pak holky, který vopravdu rodinu nechtěj a maj v tom jasno. Většinou se ale věnujou nějaký službě druhejm lidem a lítání na padáku a lezení po horách jim stejně připadá jako nesmyslný plejtvání časem, pakliže to má bejt hlavní náplň života. Tolik moje osobní zkušenosti. Víc nevím, víc ti nepovím.

Ćtu a vidim, že vod předvčerejška se to nehnulo ani vo milimetr:-)))

možná je už jasný, že rodina s dětma není výjimečný stav, že to bývá celkem normální, že by to zkrátka nemělo chlapy překvapovat. Je to normální, i když ne povinné. A Himálaje také netřeba zavrhovat, je ale potřeba to správně načasovat. A to nejen časově, tak personálně. Takže tak.

když se partneři ani po uzavření sňatku a založení rodiny nevzdají svých zájmů a koníčků. Dokonce je to žádoucí. ALE: pokud mají malé děti, je občas nutné 1) objem koníčků zredukovat 2) dohodnout se s partnerem/partnerkou, aby se nestalo, že jeden se svým koníčkem "realizuje" 3x týdně a druhý, jak už tu bylo řečeno, musí sedět doma na zadnici, neboť děti jaksi nelze nechat samotné.

Co mi jde na dexxově návrhu hodně proti srsti, je předpoklad,že rodina je projekt JEN manželčin, a že jí tedy musí stačit, když bude zajištěná rodina a nic jiného pro sebe už nepotřebuje, zatímco on má přece nárok ve zbývajícím čase realizovat své hobby.

Tohle mi tedy hlava fakt nebere. Manžel i já jsme měli za svobodna a bezdětna spoustu koníčků, které jsme teď s dětmi museli samozřejmě výrazně zredukovat, ale OBA DVA. Nevím, z jakého důvodu by se ze mě (a jakékoli jiné ženy) s příchodem dětí musela stát bytost bez vlastních potřeb, kterou beze zbytku naplňuje starost o rodinu a už nepotřebuje ani sportovat, ani občas vypadnout kamkoliv, kde uslyší něco jiného než "mamíííí...".

Takže dvě zmiňovaná odpoledne na golfu nejsou problém v momentě, kdy je technicky možné zorganizovat si čas tak, abych i já mohla dvakrát týdně někam vypadnout. Trochu ožehavé ovšem i v tom případě je, že takto zbudou na společně trávené večery jen tři dny v týdnu, ale to se dá dohodou vyřešit.

Také nemám problém s tím, když má manžel dejme tomu pijatyku v práci nebo s bývalými spolužáky nebo kamarády. Zakazovat takové věci je nedůstojné a vůbec si to neumím představit. Ovšem manžel zase považuje za samozřejmé, že se o těchhle věcech se mnou DOMLOUVÁ, a kdybych to skutečně potřebovala, zůstal by bez řečí doma. (To se mi stalo jen jednou po porodu prvního dítka, kdy ho kamarádi lákali na "zapití", ale já měla zpočátku potíže to zvládat a poprosila jsem ho, aby šel až tehdy, kdy to bude OK, což on zcela samozřejmě respektoval).

Ale kdyby se podobně jako dexx domníval, že na tyhle věci má automaticky nárok bez ohledu na aktuální rodinnou situaci a jakékoli omezení by považoval za osobní křivdu, tak by mi to vadilo velmi zásadně.

skoda, že jsi některé věci, co jsem psal, asi vůbec nečetla.
Vidím to stejně jako ty a přesně tohle by mi přišlo logické. Nikde jsem nepsal, že bych rodinu odstrčil na vedlejší kolej. Z principu se to dá poznat tam, kde Krakonoš rozdělil péči o děti na 2 části. V první je třeba zvýšená pozornost, ve druhé nikoli. Naprosto s ním souhlasím a myslím, že jsem to nikde neopomenul napsat.

Ten hlavní rozdíl mezi Tebou a mnou vidím v tom, že dle mého názoru se finanční prostředky dávají na hromadu jen z určité(předem dohodnuté) části, zbytek zůstává pro potřeby jednotlivce. Ty to asi vidíš jinak.
Jiný zásadní rozdíl v principech zase až tak nevidím. Všimni si, že dívka ze článku chtěla rodinu a 2 děti a tomu hodlala podřídit všechno. I partnera.

Pokud oba partneři touží vedle projektu rodina ještě svůj nezávislý život(asi podobně jak to máš ty s partnerem), pak už teprve nevidím problém.

Ale každý zrejmě při četbě článků vidí jiné věci. Jiné prostě nepřečte.

nejni zase ažtak k zahození.
Teď už jen potřebuju hodně bohatou babu která si chce splnit svý životní radosti pomocí obstarožního fešáka.

nějakou bys mohl nachytat na svá kolena....a pak by se vidělo.

hanba by mě fackovala, kdybych si v době, kdy jsem vydělávala víc než manžel (a nebylo to proto, že by se flákal - mám prostě líp placenou profesi), chtěla nějaké přebytky "ulejvat" stranou a měla bych pocit, že jsou jen pro moji potřebu, když jsem si je tedy vydělala já.

Naproti tomu nikdo z nás neměl problém vyčlenit ze SPOLEČNÝCH prostředků po VZÁJEMNÉ DOHODĚ peníze na něco, po čem partner zatoužil, i když to bylo poměrně hodně. Takže v konečném součtu je naplněno totéž, co tak plamenně obhajuješ - každý z partnerů má hodně reálnou možnost dosáhnout na to, po čem prahne.

Rozdíl mezi Tvým a mým systémem je IMHO ten, že já umožním partnerovi (a on mně), aby k tomu taky něco řekl, Ty bys partnerku postavil před hotovou věc. Hádej, která metoda (myslím u normálních lidí, ne chorobných žárlivců/majetnických typů) má větší šanci na úspěch?

A to, že někdo chce rodinu, mi připadá vcelku normální (i když dlouho jsem to byla já, kdo si to u sebe vůbec neuměl představit) a dost zásadní věc a nevidím nic divného na tom, když tomu někdo podřizuje výběr partnera. Partneři by se snad měli aspoň v zásadních věcech shodovat a když budu vědět, že partner chce docela určitě pět dětí a já dejme tomu jen jedno nebo žádné, zvážím, jestli má vůbec cenu, abychom spolu byli. Totéž v případě, že partner chce bydlet na vesnici a já ve městě, partner chce, abych nechodila do práce a já do ní chodit chci... fChápeš?

chápu.
Pořád píšeš o normálních a zcela pochopitelných věcech.
Mě by jak už jsem napsal hanba fackovala, kdybych dostával peníze ačkoli bych cítil, že na ně nemám nárok.
Naopak by mě hanba nefackovala, když bych se s partnerem PŘEDEM DOHODL na tom, že chceme společný projekt rodina a každý z nás že na nej bude vyčleňovat určité prostředky a pravidla pro výši těchto prostředků si předem stanovíme tak, aby byly pro OBA přijatelné(samozrejmě s ohledem na rozdělení činností v rodině). a zbytek prostředků si každý ponechá.

To je věc názoru. Zkusme si tedy tyto názory vzájemně respektovat. Zatím mám pocit, že ačkoli já jsem proti tvému modelu neřekl ani slovo, ty a nejen ty píšeš příspěvky v tom duchu, že pokud exituje někdo s takovým názorem jako mám já nemá ve společnosti co dělat.
V podstatě se od začátku diskuse jen bráním a občas vyvracím domněnky některých z vás, které ve vás články vyvolávají(snad jen Krakonošovi ne, ten se snaží diskutovat), ačkoli jsem to vůbec neměl v úmyslu.

to by se mi snad eště dalo uhrát. Jenže, co kdyby třeba chtěla.... no jánevimco, třeba všechno. Vony ty bohatý baby si dneska myslej, že se ubohej chlapec za jejich prachy uplně sedře. Tak to zase prrrrr!
Za chvíli du opět lovit digitál ze žižkovskýho vokna. Furt mi to svině kostičkuje

myslím, že názory lze respektovat a přitom vést polemiku, jen s respektem bude diskuze velmi krátká - ano, mám jiný názor, respektuji váš, tečka :-)
je třeba rozlišit, kdy jde o konfrontaci a polemiku a kdy o osobní útok, toho se Petronila nedopouští a svoje jiné názory se snaží taky jen vysvělit, podložit argumenty - jako ty

Horší je, když diskutující jiný názor považuje automaticky za blbost a má potřebu jeho autorovi dát to najevo, aniž by měl chuť zdržovat se s argumentací. Ještě horší je, když se do toho přimíchají osobní sympatie a antipatie a pak se radši nediskutuje, aby se nemusel vyjádřit souhlas s někým neoblíbeným, nebo naopak nesouhlas s favoritem - to je vyloženě škoda a u net diskuze nesmysl, ale i s tím se musí počítat.

že Tvůj model je OK, proč k tomu potřebuješ "požehnání" od ostatních?

Já jsem nikde neřekla, že člověk s takovým názorem jako Ty nemá ve společnosti co dělat. To si mylně vyvozuješ Ty a domnívám se, že je to proto, že si ve skutečnosti tím názorem nejsi moc jistý.

Naproti tomu je fakt, že si myslím, že se najde více lidí, které přistoupí na mé rozdělení než na Tvoje (čímž nevylučuji, že se nenajde vůbec nikdo) a že jsem si jistá, že mně by rozdělení, které navrhuješ, nevyhovovalo, a to bez ohledu na to, zda bych byla v roli toho více nebo méně vydělávajícího.

Mimochodem, v jakých situacích by ses domníval, že máš nárok na peníze více vydělávajícího partnera?

Totiž, tvoji větu – „Mě by jak už jsem napsal hanba fackovala, kdybych dostával peníze ačkoli bych cítil, že na ně nemám nárok.“ – VŮBEC NECHÁPU. Myslel jsi snad, že budeš žít s někým v JEDNOM bytě, v JEDNÉ posteli, používat JEDNO nádobí, ALE tebou vydělané prachy jsou JENOM tvoje a ty „milostivě“ podle svého uvážení i když budeš tvrdit, že po vzájemné domluvě s partnerkou – co jí zbude, má se snad s tebou o tvoje peníze pohádat? - určíš, kolik dáš do SPOLEČNÉ kasy. A myslíš si, že to partnerovi ale VŮBEC NEBUDE VADIT. To je úžasný, jestli si myslíš, že to takhle je. To, proč spolu lidi jsou je i proto, že se DĚLÍ o své věci, svůj čas, jeden krajíc chleba. Ti, co se dělí, ale jen na oko, o takové já bych nestál. Nevzbuzují u mě jistotu, že se podělí a pomohou, když já nebudu moct, budu nemocný apod. Říká se tomu DŮVĚRA – a ta je ZÁSADNÍ v lidském životě. I ta finanční krize ve světě vznikla především ZTRÁTOU DŮVĚRY.

ale stejně by mě zajímalo, za jakých okolností by člověk měl mít pocit, že si nezaslouží peníze vydělané partnerem, se kterým je sezdán, žije ve společné domácnosti a podle svých možností a schopností se podílí na jejím chodu (tj. uklízí, vaří, vydělává, stará se o děti).

Situace, kdy s někým teprve chodím a nebydlím, je samozřejmě jiná, ale k tomu dexx myslím nesměřoval.

modelu uspořádání financí: na provoz domácnosti každý budeme přispívat stejným dílem, přesně na úhradu poloviny nákladů. Své koníčky si budeme každý hradit v plné výši z toho co každému zbyde. Mým koníčkem jsou Himaláje, a všechny náklady na cestu, výbavu a záchrannou výpravu si uhradím ze svého.Tvým koníčkem jsou děti, tak si všechny náklady na jejich ošacení, stravu a vzdělání taky hraď ze svého. A je to naprosto spravedlivé. (Jo, a neberte to moc vážně)

domnívám se princip, kterým se řídí moje rozdělení je nadmnožinou. Říká předem si stanovme, kolik % budeme dávat na projekt rodina a toto respektujme.
Tvůj model říká totéž a jen dodává - stanovme si, že to bude vždy 100%. (Teprve dále se bude určovat, co s těmi prostředky)

Je zřejmě pravda, že na moje obecnější rozdělení nepřistoupí tolik potenciálních protějšků jako na tvoje, ale myslím si, že to není principem a marně bádám proč. Zdá se mi úplně stejně spravedlivý jako ten Tvůj.

A navíc: pokud bych totiž dával půl mega(rozuměj 500.000,-) měsíčně na chod domácnosti partnerčino vyhazování z kopýtka (při současných potřebách běžné rodiny, jak je známe) a zbytek si ponechával, věřím, že najdu ještě více protějšků, než kdybych to dělal tvým přístupem a se 30.000,-. Při tom půlmegu by totiž ten princip nikoho nezajímal.

Chápu, že Ti rozdělení, o kterém mluvím já nemusí vyhovovat. Já se ptám PROČ by Ti nevyhovovalo? A prosím neargumentuj ničím, co přímo nevyplývá z uvedeného modelu. Žádné domněnky, prosím.

Ad otázka - situace, kdy mám nárok...
Pokud bych jemu(není nikde psané, že by to vyžadoval, pochopitelně), ale především sobě(vnitřně) dokázal ospravedlnit, že naše přínosy do projektu rodina jsou víceméně vyrovnané.

Což ale ani tak nevylučuje, aby u toho byla oddělená určitá část financí.
Příklad(je to jen příklad pro názorné pochopení PRINCIPU, nikde jsem nenapsal, že to přesně takhle chci):
dohodnete se, že do projektu rodina každý investuje 90% své energie a vyplyne vám,
že u jednoho je to každodenní starost o nějaké věci (-20.000,-) měsíčně (tzn. převýší svými starostmi finanční přínos druhého)
u druhého to bude každodenní starost o nějaké (jiné) věci a 100.000,- tak výsledek je:

první má na soukromém účtě měsíčně 20.000,- to, co je nad rámec jeho 90% pro rodinu
na kontě rodiny slouží 80.000,- pro měsíční chod rodiny a časové starosti jsou pokryty v rámci dohody v dohodnutém poměru výše.
druhý má na kontě to, co je nad rámec jeho 90% (je to v současné chvíli zjevně ten více vydělávající).
I takto je dohoda možná, pokud oba (v lepším případě instinktivně cítí) se dohodnou, že je to vyrovnané.
První přijal bezostyšně 20.000,- měsíčně.

Podstatné je to, že každý má těch svých 10% (konkrétně v tomto modelu - je možné se dohodnout i jinak), se kterýma může disponovat.

A vůbec nic nebrání tomu, aby si ze svých 10% postupně našetřil na Indii a řekl partnerovi(a dětem, pokud jsou), že ho zve ve svém vlastním projektu (nikoli z rodinných peněz) do Indie. Ale je to proste JEHO rozhodnutí.

Výhody:
Má to motivační přínos pro OBA partnery.
Pokud citové vazby jako základ partnerského modelu fungují - model se de facto bude rovnat tomu modelu Petronily (stejně nakonec každý to svoje zainvestuje více či méně zpět do rodiny).
Pokud přestanou fungovat, tento model dopadne mnohem lépe. Rodina jako projekt nekrachne, jen se stane to, ze každému zůstanou prostředky(a to podle toho, jak je schopný a jak se snaží) na vlastní vyžití, které už ovšem nebude realizovat s partnerem, když krachne ta citová část rodiny.(to je ale pochopitelný)

Kruciš, to jsem se zas rozepsal. Ale ono to prostě asi kratšejc nejde.

Skoro to vypadá, jako kdyby museli vyjednávat, ale to právě asi každý víte, že to nebývá nutný ani obvyklý. Bohužel při argumentaci se argumenty a příklady vyslovovat musí.

přiznám se, že těm Tvým výpočtům moc nerozumím.

Předpokládám, že teď hovoříme o rodině s dětmi. Manžel je dejme tomu v práci a vydělá těch 100 000. Manželka je doma a stará se o děti. Jak třeba vyčíslíš péči o děti? Cenou, kterou bys musel dát chůvě? Nebo se domníváš, že péče vlastní matky je přece jen o něčem jiném než péče chůvy?

Oba tím předpokládejme stráví celý den - manžel prací v práci, manželka péčí o děti a domácnost, později, když už děti přestanou potřebovat celodenní péči, nějakým "šolichem" za míň peněz, který jí ale umožní vyzvedávat děti ze školky a školy a aspoň chvíli se jim odpoledne věnovat. Což obvykle bývá neslučitelné s tím, aby vydělávala 100 000 měsíčně.

Takže se ptám - jak určíš, kdo do "projektu rodina" investoval víc času, když ho oba investují přibližně stejně? A nemyslíš, že tím bude fatálně znevýhodněn ten, jehož činnost - i když minimálně stejně důležitá než toho druhého - není oceněna v penězích? A nevedlo by to spíš k tomu, že by se manželka snažila vydělat si také více peněz, aby měla víc na své potřeby? Ona (hypoteticky v tomto případě, klidně to může být i naopak) se dobrovolně vzdala své možnosti vydělávat víc peněz, aby svůj čas mohla investovat do dětí. Takže to vůbec není o tom, jak "je schopná a jak se snaží", ale o tom, že v zájmu celku udělala něco, co by pro ni ve Tvém modelu bylo tak nevýhodné, že bych se divila, kdyby do toho šla. Respektive umím si představit typy, co by do toho za těch půl mega šly s naprostým klidem, ale je otázka, jestli bys zrovna takovou ženu chtěl.

A teď odpověď na Tvou otázku, proč by mi Tvé uspořádání nevyhovovalo, a to ani v případě, kdybys vydělával těch půl mega.

Do společného projektu (vztah a později rodina) investuji všechno, co mám - citově i hmotně - a nenechávám si rezervy, protože by to pro mě znamenalo, že partnerovi moc nevěřím a nechávám si "pojistku" pro případ, že nám to neklapne. A totéž očekávám od něho. Předpokládám (a zatím se mi to - ťuk ťuk - ukazuje jako předpoklad správný) - že když to svoje dám na společnou hromadu a on taky, stejně z toho dostanu na své potřeby tolik co Ty (protože jsem velkorysá a partner rovněž) a navíc si budu jistá, že to není na partnerův úkor (protože to by mi to neodsouhlasil nebo by se mnou aspoň o tom diskutoval).

Manželství (nebo partnerství, ten papír tam není podmínkou) je pro mě právě o té vzájemnosti a "bezrezervnosti", o tom, že si ani jeden z nás nebude někde syslit bokem něco pro sebe - a proč by to také dělal, když má téměř stoprocentní šanci, že to může získat bez syslení a na rovinu? Je to přece výlučný a výjimečný vztah, který máš jen s jediným člověkem na světě a myslím si, že by neměl být jen o pouhé obchodní kalkulaci. Ty citové vazby, o kterých píšeš tam jsou pro mě podmínkou, a pokud by tohle začalo haprovat, byla by pro mě jejich ztráta mnohem bolestnější než ztráta jakéhokoli množství peněz (dnes není pro zdravého člověk snad až zas takový problém si vydělat tolik, aby uživil sebe a děti). A mnohem raději budu riskovat takovýto propad (pro případ, že by to krachlo), než celý život žít v jakési obojakosti a pocitu, že já i partner si neustále chystáme nějaká zadní vrátka.

A nevím jak pro Tebeo, ale pro mě je vyjednávání ve vztahu naprosto běžná a přirozená věc.

chci za ženu Petronilu. Fakt. A tím se loučím s tímto tématem, už jsem řek´ všecko.

děkuji za poklonu, až se pýřím

Tvé názory také považuju za hodně rozumné.

super napsaný.

Ze mě zřejmě hovoří především to, že kolem mě se ukazuje (a působí to na mě), že ztráta toho, co bychom ani jeden z nás ve vztahu ztratit nechtěli a je na tom založeno to bezproblémové fungování se 100% zainteresovaností je VELMI BĚŽNÉ AŽ ČASTÉ, že věřit tomu, že to zrovna mě vyjde a spolehnout se na to skoro hraničí s hazardem.
(Pozn.: V současné době se rozpadá kolem 1/2 všech vztahů(i těch s dětmi), což přesně odpovídá prvku náhody. Jako kdybychom házeli korunou a panna znamená zůstat, orel rozchod. Tedy to samé, na čem je založen hazard).

Takže tak. Pokud bych měl z empiricky získaných zkušeností alespoň náznaky toho, že pokusem založit projekt o jakém sním neriskuji zbytečně mnoho (tedy především spoustu času - je pravda, že peníze můžou být až druhotné), pak to, co jsi napsala podepíšu do poslední tečky za větou. Líbí se mi to.

Bohužel to, co vidím kolem sebe mě čím dál víc přesvědčuje o opaku a tedy jakýmsi životním opatřením.

tohleto, co popisuju, samozřejmě není stav na začátku vztahu, tam je samozřejmě oddělených víc věcí a nejen finance, a také "rezervy" jsou logicky větší - za ideální považuju postupné "srůstání" a odhazování rezerv, jakmile se přesvědčím, že toho partner nezneužije. Jakmile bych měla pocit, že toho zneužívá, řekla bych mu to.

Pokud by nebyl ochoten to se mnou probrat, říct mi svoje stanovisko (klidně odlišné od toho mého) a vyjednávat se mnou o oboustranně přijatelném kompromisu, asi bychom skončili. Pokud by ochoten byl, byla bych zase já ochotna jít do toho kompromisu, pokud by pro mě byl jen trochu přijatelný.

Takže to, co, dexxi, píšeš o své přítelkyni, skutečně není dobrá situace, protože Tobě nevyhovuje. V tom máš pravdu. Ale Tvoje řešení podle mě není dobré proto, že je jen Tvoje a nepočítá s ní. Bavil ses s ní o tom někdy? Pokud ano, jak se k tomu stavěla? Podle toho se IMHO dost pozná.

a o co přijdeš a co získáš, když vsadíš všechno?

Pokud máš pocit, že je Tvoje přítelkyně s prominutím "vyžírka", tak to nejspíš není ta pravá osoba, se kterou by ses do toho mohl odvážit jít. Tam si musíš být úplně jistej, protože jde o hodně.

A ano, život je jedno velké riziko, že věci nedopadnou tak, jak bychom si přáli. Ale jsou momenty, kdy je potřeba nedržet se při zdi a hrát vabank. Mít srdce jako kníže Rohan. Můžeš ztratit hodně, ale málokdy všechno. A to,co můžeš získat, je víc než foltrefa ve sportce.

obdivuji Vaši moudrost...... pokud se Vám
to nebude zdát netaktní - jen naznačte, zda je
Vám "cet" či "sát"...... vím, že ani starší věk
nezaručuje moudrost - ale určitou zkušenost ano...

je mi -cet a ještě nějaký ten čásek bude

a každý má své trvalé bydliště, tak to pravděpodobně s tou jednou hromadou nebude fungovat. A můžou se domlouvat jak chtějí a ani jeden z nich nemusí být hamižný. Co se teorie dotýče, tak to je o.k.

to máš samozřejmě pravdu, ale na začátku jsem předeslala, že mluvím o rodině s dětmi. A že na začátku vztahu to také na jednu hromadu určitě není.

A co vlastně přesně myslíš "volným vztahem"?

že prostě dexx ještě nepotkal tu pravou. A okolo sebe vidí spíš to špatný, takže má pocit, že musí mít rezervu. Pevně doufám, že - dexxi - až tu pravou potkáš, tak do toho půjdeš přesně jak píše Petronila. Ale to dneska nemůžeš odhadnout, řekla bych.

vzala jsem to obecně. Volný vztah - bez sňatku, dřív se tomu říkalo na psí knížku. Dnes se ohrnuje nad tím někdy nos, ale předci asi dobře věděli, proč insitut manželství nastolili. Mnohé věci tím byly dány, a taky výchova dětí lépe ošetřena. Není to recept na šťasný život, to jistě ne. Musí to zkrátka fungovat. Takže tak.

aha, tak tohle jsi měla na mysli. Já si pod tím původně představovala něco jiného. Volný vztah ve smyslu - dělej si co chceš, já si budu dělat taky, co chci, a když náhodou budeme mít oba chuť, tak se potkáme. Ale tohle jsi evidentně nemyslela.

Už jsem to tu někde říkala - pro mě je život "na psí knížku" za určitých podmínek naprosto ekvivalentní životu sezdaných. Se svým manželem jsem dost dlouho žila dřív, než jsme se vzali, a myslím, že tím sňatkem se mezi námi nezměnilo vůbec nic (myslím ve způsobu, jakým se k sobě chováme a v tom, jaké závazky k sobě cítíme).

Nevím, jak to má on, ale já jsem prakticky nikdy nezaváhala v tom, že tohle je ON. Nikdy mi k tomu nedal důvod. Což je oproti dexxově vztahu asi rozdíl.

ale lidé jsou různé, taky se mohou vyskytnout všelijaké, i smutné, pády a pak se ten zatracený papír může hodit. Protože když to nefuguje, tak jsou i pády, kdy pán s kufříkem lehkým krokem rychle odchází, a to i od malých dětí. Někdy je to lepší, než kdyby zůstal a prudce vy*íral, já vím. Jak vidno, na šťastný párový život není receptu. Můžeme si jen brát dobré příklady a sami se snažit žít správně. A mít i kliku...je tak ?

O klice je to stejně vždycky. Sice se tomu dá hodně pomoct, ale jak říká můj oblíbený básník Robík Burnsů - i když si to člověk sesumíruje co nejlíp, vždycky mu to může kiksnout. Taky znám ženáče, kterým glejt ani malé děti ani v nejmenším nezabránily jít někam, kde je tráva zelenější.

Určitě je glejt lepší v případě, že dojde na krev (protože dost lidí by nebylo tak velkorysých, aby odešli jen s kufírkem), ale pochybuji, že by někomu, kdo chce odejít, v tom odchodu zabránil nebo ho přiměl na vztahu výrazně zapracovat a dát ho zase PLNOHODNOTNĚ dohromady.

A osobně bych dala přednost tomu, aby někdo, kdo se mnou nechce být, se mnou nebyl vůbec, než aby se mnou zůstal jen kvůli glejtu, majetku nebo dětem.

to jistě, pokud jde ale čistě o majetek, a hmotné zabezpečení je velmi důležité vždy, ať jsou city jakékoli, tak jsou časté případy, kdy člověk odejít nechce, odejde však nadobro při náhlé nehodě a jeho partnerka těhulka je rázem v podstatě cizí člověk, bez nároku na cokoli z jeho majetku, dědictví, bez nároku na vdovský důchod
Nedávno se to tu myslím probíralo i s konkrétními příklady ze života, i já je znám, jeho rodiče uzamknou jeho byt, dědici bytu jsou oni, ona se vrátí k matce a dokud testy DNA neprokáže, že dítě bylo jeho, tak nemá nárok na nic, a i potom jen na sirotčí důchod dítěte po otci, ne na vdovský, na na jeho byt
Věci, které koupila ona do bytu, mohou rodiče beztrestně odnést a pokud ona nemá zdokumentováno a svědecky doloženo, že v den smrti tam ty věci ještě byly, což asi těžko mít bude, tak už se s nimi těžko shledá. A tak je to se vším.

No a mimo majetek - taky bych nechtěla, aby se mnou partner zůstal jen proto, že na to máme papír a rozvod by byl příliš komplikovaný, přesto vidím rodinu pořád jako klasický model manželé děti. Obřady mají tradici a podle mě i smysl, tedy i papír potvrzující ten obřad.
Rodinu vnímám jako kompaktní jednotku, společenství lidí, kteří mají blízko pokrevně, citově nejen zevnitř, svým cítěním a vnímáním, ale i zvnějšku, pro společnost - a to stvrzuje právě ten glejt.

Já jsem rozvedenej, takže můžu naprosto zodpovědně říct, že mně osobně byl ten papír zcela, ale úplně na hov*o. (Jo, pravda, nějaká malá daňová úleva na manželku, to bych kecal, že jsem nebyl rád .) Dokud nám vztah fungoval, ležel zbytečně v šuplíku. A když fungovat přestal, neměl nějakej papír žádnou sílu to změnit, jenom mi umožnil podívat se třikrát, jak to vypadá u soudu, a zaplatit nějaký ty správní poplatky, což je zkušenost, kterou bych si klidně vodpustil. (Ještěže jsem schopnej si příslušný smlouvy napsat sám a nemuseli jsme živit aspoň bandu právníků ).
Pro mě je manželství stejně jako dlouhodobý partnerství závazkem vnitřním, kterej nepotřebuju mít stvrzenej ouřadem, spíš se mi líbí cosi jako duchovní svatba třeba za účasti nejbližších celoživotních přátel a někoho moudrýho, koho si vážím, v roli oddávajícího (což plánujeme). Státní ani církevní orgány k tomu nepotřebuju. Ale respektuju partnerčino přání mít hezkej pocit ze zápisu ve vobčance "vdaná", tak se před nějakýho toho ouřadu klidně postavím ještě tolikrát, kolirát to bude v mým životě potřeba .

off, ne odd

"Pro mě je manželství stejně jako dlouhodobý partnerství závazkem vnitřním, kterej nepotřebuju mít stvrzenej ouřadem."

přesně takhle to cítím taky.

ale asi chtěla naznačit, že jsou situace, kdy zákony světa, ve kterém žijeme, hrají do kapsy těm, kteří svoje silně vnitřně cítěné svazky mají stvrzené i ouředně

Dávám jí zapravdu, protože jsem byla svědkem toho, kdy budoucí maminka, která svůj vztah taky silně vnitřně cítila, proto se s partnerem nijak nehnali do obřadu, doslova a bez metafory splakala nad ztrátou nejen citovou a nebýt rodičů, byla by zralá na azylový dům.

Mluvím tedy stále o rodině, která v budoucnu vychová děti. Ne o lidech, kteří děti nechtějí a nebo už nějaké mají z prvních vztahů. Taky samozřejmě nemá smysl jít před oddávajícího úředníka s občankami jen proto, že se něco může stát.
Ovšem jsme společnost, kde rodina, manželství a sňatky mají své místo,význam, a tak si myslím, že jsou-li dalším krokem páru potomci, tzn. víru ve vztah a jeho budoucnost, tak není proč odmítat ten krátký, jednoduchý obřad vnějšího potvrzení našeho vnitřního sjednocení.

Navíc mám pořád pocit, a nic mne zatím nepřesvědčilo o opaku, že u žen je schvalování zakládání rodin, pořizování dětí bez svatby spíš z nouze ctnost. Že jsou to spíš muži, kteří svatby oddalují, nechtějí se vázat - většina žen po 30 touží hnízdit, založit rodinu a pokud ji v tuhle chvíli partner navrhne svatbu, neodmítne ho.
Odmítne ta, která ještě nechce "domeček a dětičky" - ta, která rodinu už chce, neodmítne.
Muži do 30-35 to ale málokdy navrhují, a tak se ženy přizpůsobí a přesvědčí i sebe, že to vlastně nepotřebují. Co taky mají říkat jiného, přece nebudou za stíhačku. Tak čekají a doufají, že to jednou přijde, že třeba až se dítě narodí.

ale lidé jsou různé, to snad uznáš

Myslím, že to "ženská chce vždycky svatbu" je jen klišé, které v některých případech jistě platí, v jiných nikoli.

Za sebe můžu říct, že já jsem takhle vůbec neuvažovala (čímž nevylučuju, že spousta lidí tak uvažuje).

neuvažovala jsi tak by znamenalo, že ve chvíli, kdy jsi zatoužila po rodině, dětech, a on by navrhl, že se vezmete, bys to odmítla - odmítla jsi? :-)
Pokud ano, musela jsi asi vynaložit dost taktu, abys muži, kterého miluješ a on tebe a chcete založit rodinu, pokud je ten muž navíc vychovaný ve zdejších poměrech, vysvětlila, proč odmítáš svatbu.
No a pokud to tak bylo, pak patříš do té menší skupiny - já přece netvrdila, že to tak mají všechny po rodině a dětech toužící ženy, ale

většina žen po 30 touží hnízdit, založit rodinu a pokud ji v tuhle chvíli partner navrhne svatbu, neodmítne ho.

...většina :-)

Jinak já v tom nevidím nic divného, když se vdávat nechce, jen si prostě myslím, že pokud nepochybuje o tom, že je to ten pravý, předpokládá že s ním zestárne a rozhodně s ním chce mít děti, nějak nevidím - zde, v naší společnosti, zvyklostech, tradicích - důvod k odmítnutí onoho krátkého jednoduchého obřadu, kterým se - pokud neplánuji rozvod do roka a do dne - hodně rodinných, majetkových, finančních záležitostí i zjednoduší.
Někdy mám pocit, že to odmítají někteří pro zachování pocitu zdánlivé originality, neotřelosti, svébytnosti. Pokud to tak je, jak se mi zdá - já se jich samozřejmě neptám, protože to není nikdo z lidí tak známých, blízkých, kterých bych se ptát mohla na něco tak osobního až intimního - pak mi to přijde trošku nezralé, protože nezávislost, svébytnost a osobitost si zachová každý podle svého natureli bez ohledu na druh svazku, který sdílí. A v zájmu rodiny a dětí, které si pořídí, je i trošku z toho slevit.
To jsem se jen tak trošku zamyslela :-)

i jako pojistka pro zlé časy... že to je hnusně přízemní ? Jo, ale finance nejsou žádná romantika.

já jsem po rodině a dětech dlouho netoužila vůbec, zatoužila jsem, až když jsme byli cca pět let svoji

Myslím, že vycházíš ze své představy, jak je to podle Tebe správné, a předpokládáš, že to tak mají všichni a že každý uvažuje jako Ty. To, že někdo vyrostl ve zdejších poměrech, přece neznamená vůbec nic.

A to, že někdo samotnému obřadu sňatku nepřikládá tak zásadní důležitost, se přece nerovná tomu, že ho odmítá. Hezky to popsal Krakonoš - on ten závazek cítí i bez svatby, ale pokud vidí, že je to pro partnerku důležité, nedělá mu problém to pro ni udělat.

Petronilo, ty odpovídáš na něco jiného než se ptám, reaguješ asi na to, co si myslíš, že říkám :-) znovu tedy opakuji, že výjimky nepopírám a už vůbec neříkám, že něco je správné nebo to tak má být. Ani si nemyslím, že hluboký a smysluplný vztah bez svatby nemůže být, ani to, že děti nelze bez svatby láskyplně a dobře vychovat.
Říkám jen, a o opaku mě zatím nic nepřesvědčilo, že v naší kultuře je svatby nejen tradiční, ale i smysluplný obřad, a že většina lidí, kteří nabyli přesvědčení, že jejich partner je ten pravý pro zbytek života a pro založení rodiny (klidně za 10 let, to je jedno:-), tak v tu chvíli svatbu nepovažuje za něco nesmyslného a pokud ji muž navhrne, žena v této situaci (toužící zahnízdit, usadit se, zůstat s partnerem a třeba mít děti) svatbu neodmítne. To, že ta svatba je většinou pro jednoho z partnerů nebo i pro oba méně významná než pro druhého nebo pro jiné lidi, je normální. Přesto tím, že to podstoupí, potvrdí, že chápou, vnímají a respektují určitý význam, který ten obřad má.

To, že já jedinec jsem víc tradičně založená a že mi tedy přijde logické, přirozené a lepší, když se lidi vezmou, když zakládají rodinu, je vedlejší. Podstatné je, že společnost to vnímá podobně, dává to najevo svými pravidly, a proto se tím obřadem rodině leccos zjednoduší. To pořád samozřejmě nic nemění na tom, že hluboké dobré vztahy budou hluboké a dobré i bez svatby.

Otatně, i vy jste se vzali :-)

patrně je nás více, kteří reagujeme na to, co si myslíme, že ten druhý říká, nikoli na to, co si on myslí, že říká.

Myslím, že jsem říkala, že nepokládat svatbu za až tak podstatnou neznamená totéž, jako být jejím zarputilým odpíračem.

Já se shodně se Tebou domnívám, že svatba jednoznačně znamená zjednodušení komunikace s okolním světem. Možná trochu odlišně si ale myslím, že ve vztahu těch dvou má svatba jen takový význam, který jí SAMI dají. Tradice je sice hezká věc, ale doby, kdy byl sňatek braný jako závazný slib, už uplynulo přece jen docela dost let. Pokud je pravda, že se cca 1/2 manželství rozvádí, je to dost velká devalvace toho obřadu ve smyslu tradice, ne?

Uznávám, že je hezké a příjemné potvrdit si navzájem i oficiálně a před blízkými, že k sobě patříme. Pokud je toto provést OBOUSTRANNÉ přání, je to ideální stav a není co řešit. Pokud je to přání jen jednoho z dvojice, je to otázka vzájemného respektu a dohody, jak to už naznačil Krakonoš (pro něho je to zřejmě kus papíru, který nic nepokazí a ničemu nepomůže, ale respektuje to, že je to pro jeho partnerku důležité, a nebude mít proti svatbě námitek.) Umím si také představit, že někdo svatbu vyloženě nechce a není to proto, že bydruhého neměl rád a "nechtěl se vázat" -třeba už je rozvedený/á, s dotyčným partnerem/partnerkou žije de facto jako v manželství, ale nevyrovnal se s tím tak dobře jako Krakonoš a z dalšího sňatku má iracionální hrůzu. I tady to zřejmě bude o komunikaci, já bych člověka s tímto postojem vzhledem k mému postoji do svatby rozhodně nenutila, ale pokud bychom podnikali něco většího společně (stavěli dům), snažila bych se to smluvně ošetřit tak, aby ani z nás nebyl v případě rozchodu nebo nějakého neštěstí na tom "bit" a nepřišel o všechno nebo o to, co do toho vložil.

Tak jsem se o víkendu bavil se svými přáteli na téma finance v životě dvojice. (Jsou asi pul roku sezdáni) a oba říkali, že finance mají oddělené, pouze přihazují na jednu hromadu každý část toho, co vydělají a zabezpečují z toho společný chod rodiny a mají to vyjasněný a nikdy neplánují mít zcela společné finance. Dále jsme se bavili o rodičích toho kluka, kde to fungovalo celý život naprosto stejně a bez problémů přičemž jeho otec vydělával násobně více než jeho matka.(dodnes mají spokojené partnerství a již 2 vnoučky, kamarád má starší sestru)

Všichni jsme se shodli na tom, že projev DŮVĚRY JE v klidu si ponechat oddělené finance a VĚŘIT partnerovi, že toho nezneužije.

Naopak spíše projev NEDŮVĚRY JE, chtít mít nad penězi partnera určitou moc, či ji dokonce stvrzovat papírem a NEVĚŘIT partnerovi, že toho nezneužije.

A ještě jsem zde zahlédl příspěvek od Wendy o pojistce pro zlé časy - hnusně přízemní. Myslím, že to je totéž jen v obráceným gardu.

zase Ti nerozumím.

Pokud ti Tvoji přátelé nebo jejich rodiče tak fungují a klape jim to, tak je to jen dobře. Neexistuje jediný možný a správný způsob, jak tuhle věc vyřešit.

Já mohu prohlásit jen to, že bych do tohohle nešla. A těžko by mě někdo mohl obvinit z hnusné přízemnosti a prospěchářství, protože velkou část našeho společného života jsem to byla já, kdo vydělával víc. Takže "chtít mít nad penězi partnera určitou moc" je trochu někde jinde. Respektive jakmile začnu mít pocit, že je to "na vážno", tak už nejsou žádné "partnerovy" a "moje" peníze, ale "naše" peníze. Princip Tvých kamarádů může fungovat zrovna tak dobře, ale každý máme jiné gusto a jak jsem řekla, tohle by mi nevyhovovalo.

Nevím, jak jsi to myslel s tím "věřit či nevěřit partnerovi, že oddělených financí nezneužije". Jak by toho mohl zneužít? Utratit je pro sebe? Vždyť v tomto modelu se s tím počítá. Že si nebude vydržovat milenku a platit jí byt?

A taky by mě zajímalo, jak to ten otec s tou matkou praktikovali? Fakt si neumím představit, že kdyby hypoteticky můj manžel zůstal na rodičovské dovolené a pak zajišťoval děti (vodění ze školy, doktoři, kroužky) s méně náročným a placeným zaměstnáním, a já bych dělala kariéru, kterou by mi tímhle umožnil a vydělávala x-násobně víc, že bych si dělala nárok na rozdíl našich platů jen pro sebe, protože jsem ho fyzicky vydělala já a ne on.

Taky nerozumím, Dexxi, v čem spočívá moc nad penězi partnera v modelu společných financí. Společné peníze jsou společné, dobrovolně je oba vloží do rodinné kasy, nebo chcete-li, do "projektu rodina", a pak kontrolují společné peníze, jak je s nimi nakládáno, zda to vychází jak si naplánovali atd. To je partnertví ve všem, rovnocenné.
Kontrola, moc by vypadaly zcela jinak - muž by udělal stojku, odevzdal, dostal by za to vždy ráno čistý kapesník, chleba s máslem na svačinu a 15 Kč na útratu a tím by jeho účast na finančním hospodaření rodiny končila.
I když ani v tomto případě se nedá jednoznačně mluvit o zneužití důvěry, za předpokladu, že on dělá stojku dobrovolně, nebaví ho vést domácí účetnictví a sledovat spořící produkty a pojistky a rád, s důvěrou a klidem to vloží do rukou partnerky.

To, zda je to špatně nebo dobře nespočívá ve zvoleném modelu, ale v tom, jak tomu konkrétnímu páru ten konkrétní model funguje, svědčí a zda se ho účastní dobrovolně, po uvážení.

Pro mě je samozřejmý model společného financování, jak jsem tu psala na začátku, ale znám i jiné modely. V těchto rodinách, párech jsou to vždy ženy, které vydělávají nebo vydělávaly méně, ovšem současně vždy tyto ženy zajišťují provoz domácnosti, domácí práce a částečně nebo zcela péči o děti.
Ani jedna není úplně spokojená s tímto systémem, ale právě proto, že je to on, kdo vydělává víc, tak to nejsou ony, kdo ten systém změní. Ti manželé nemají potřebu to měnit, vyhovuje jim to. Jedna to řeší spořivostí a šetří si stranou, na mimořádné výdaje o které si nechce vždy říkat jemu. Druhá si našla vedlejšák.
Ani jedna nezná manželovy příjmy a kdyby se rozvedli, tak odejdou s kufříkem osobních věcí a několika ušetřenými tisíci. I když věnovaly tomu vztahu, rodině, manželovi jedna 15 a druhá 45 let.
To o vztahu plném důvěry, spolehlivosti a zázemí zrovna nevypovídá :-)

On by řekl "irelevantní".
Co furt s tim znova a znova vylejzá? Koho chce přesvědčit? Nejspíš sebe, protože sám taky cejtí, že je vedle.
Jenže prachy sou prachy, žejo. A co je MOJE, do toho ti h*vno je!
Štěstí je sice taky docela dobrá věc ale PRACHY si za něj nekoupíš!