O kudlance se ví, že svého partnera po kopulaci sežere. Když o tom tak uvažuji, myslím, že – v jistých případech – by toto řešení nebylo nezajímavé...

Hubnutí s Kudlankou

Hubnuti

Související články

Význam jmen

Význam jmen

Soutěže

Soutěže

Setkání

Setkani

Přihlášení






Zapomenuté heslo
Nemáte účet? Vytvořte jej!

Anketa

VĚRNOST? PODLE MNE JE:
 

MUŽ SE MI VRÁTIL - ALE CHCI HO? PDF Tisk E-mail
Úterý, 30 září 2008
Přejít na obsah
MUŽ SE MI VRÁTIL - ALE CHCI HO?
Strana 2

 S mým mužem jsem se seznámila v mých 18-ti letech. Já byla na střední škole ve 3. ročníku. Po ukončení studia jsme se vzali, tehdy to tak bylo ... Mně bylo 20 let, manželovi 25 let, narodil se syn (dnes je mu 24) a potom dcera (v lednu jí bude 20 let). Šli jsme za bytem do městečka s cca 4 tis. obyvateli, šli jsme za specifickým zaměstnáním mého muže - je  povoláním sklář.

Bez přátel, bez příbuzných .... Dodnes to těžce nesu.

 

 

 

 

     Muž je také amatérský muzikant. Hrál v kapele 15 let - umíte si to asi představit: každý pátek, sobota, Silvestry, svátky, oslavy... druhý den vyspával ... Nebyla to žádná legrace, děti malé, já sama. Muzika ho bavila, kapela měla úspěch. To byl jeho svět chvály. Pak přišla „revoluce" a muž při zaměstnání začal ještě ve svém oboru podnikat. Nebylo to vůbec jednoduché, stále ještě chodil do zaměstnání. A začalo to -  změna zaměstnání, další změna zaměstnání - tentokrát mimo obor, stále ještě podnikal. Potom si snad uvědomil, že podnikáním se neuživí a výhledově se na trhu neuplatní. Znovu do zaměstnání ve svém oboru. Bohužel - nedosahoval takových výsledků, jak se od něho očekávalo a po dvou letech dostal výpověď. Pro něho to bylo velké „ublížení na těle", pro něho to byla pozice, kterou si vytýčil vzhledem ke svému vzdělání a praxi. Další změna zaměstnání mimo obor. Tam je teď relativně spokojen, ale není to jeho obor .... cítí se nejistě, nezná to tak. Na povolání skláře byl hrdý, jak říká. Samozřejmě, byl v oboru, řemeslo uměl a bavilo ho.

 

     Zásadní změna v našem manželském životě nastala obdobím podnikání. Na nic nebyl čas, nestíhalo se pořádně ani podnikání, ani domácnost, společné chvíle byly míň než ojedinělé. Tam vidím velký zlom. Můj muž s egoistickou, individualistickou, alibistickou povahou. V roce 2004 jsem odjela na lázeňské léčení, potřebovala jsem si oddechnout, vyčistit si hlavu, urovnat si myšlenky. Vrátila jsem se po 3 týdnech s pocitem, že jsem schopná na našem vztahu pracovat, že ho budu chápat, plná elánu. Skutečně jsem změnila svůj postoj k manželovi, ale on byl stále ve svých zajetých kolejích.

     Kolikrát jsem se snažila s ním promluvit o našem vztahu, chtěla najít společnou řeč, společně se pokusit to změnit. Utíkaly měsíce a měsíce . vždy byla vlna období lepšího, ale v zápětí přišla rána a vlna období velmi špatného. Když jsem chtěla společně navštívit odborníka, odpovědí mi bylo: „Já nemám problémy". Doma jsem od něj slýchávala: „Nejsme siamská dvojčata, abychom byli stále spolu", „Tento víkend mám sám pro sebe" (odjížděl klidně na samostatné dovolené, prý to odborníci doporučují).

 

     Na zimní dovolené na horách první den pobytu: „Na týden s tebou uzavírám mír ...". A další a další pro mne velmi zraňující výroky. Tak jsem se chvíli snažila, koupila si např. helmu na kolo s výrokem: „Příště moc ráda jedu s tebou" nebo jsem s ním chodila do lesa (je myslivec), nebo jsem s ním jezdila střílet (sportovně střílí z pistole) a chválila ho, snažila se mít pro něj pochopení. To však bylo úspěšné vždy na chvíli. Jak já říkám: desetkrát ano, po jedenácté už to nejde. Zájem o mou osobu se vytrácel úplně někam do ztracena. Takjsem zkusila další pokus: ignorovat jeho pozdní příchody, ignorovat jeho výlety ... neptala jsem se na nic, a ani on neměl potřebu mi něco vysvětlovat. Odcizení ... nezájem ... Pocit promarněných let, pocit křivdy, pocit nenaplněného života. Konec! Absolutní vyčerpanost z našeho soužití.

 

     Několikrát jsme se dohodli, že manželství ukončíme rozvodem. Říkala jsem „Pokud je v tom jiná žena, je to pro mne signál k okamžitému odchodu". Ale žádné přiznání a nikdo z nás nebyl natolik aktivní, aby dotáhl věc do konečné fáze. Proč? Přišla vlna lepšího období, nakrátko, nakratičko dala pro mě naději .... Proč jsem byla takový slaboch? Tak moc jsem byla nespokojená, bez sebemenší úcty k sobě, pokořená nezájmem. Myslela jsem si, že když mu dám absolutní volnost ... (když se ale nad tím zamyslím, on o volnost nikdy nežádal, on si jí jednoduše bral tolik, co potřeboval), tak si bude té volnosti vážit. Vážit si toho, že má tolerantní manželku, že má rodinu, na kterou se může spolehnout. Bohužel ... Říkám si: potřeboval si něco dokázat? ... potřeboval foukat na bolísky? ... potřeboval ještě větší pochopení? ... Co vlastně chtěl? No a tak (jak jsem pak zjistila)  již v roce 2004 si našel přítelkyni. Jenže si vybral špatně, ta jeho přítelkyně je sice vdaná, ale bez manžela, v rozděleném vztahu, si hledala přítele pro vážný vztah. Našla. Mého muže. „Je přece tak nespokojený se svým manželstvím, chudák, jeho žena přece luští jenom křížovky a pije kafe ... Říkala si: je to s ním tak fajn, konečně si užívám sexu (její manžel na to nebyl). Zakázané ovoce nejvíc chutná, dávalo jim to adrenalin, těšení se na další „ukradené" chvilky. No, už jednou se rozešli, po půl roce ji manžel (můj) znovu navštívil: „nechci tě ztratit". A tak si dala znovu naději. Krásná SMS zpráva: „miluji tě". „Už mi to nestačí, jsem nemocná, mám dovolenou, potřebuji mít blízkou osobu u sebe". No, rozcházeli se, scházeli atd., mnohá sms, mnohé dopisy...

 

     Až nakonec zavolala mně!

 

 

 

 



 
< Předch.   Další >
[CNW:Counter]